NaKole.cz

Idylka a horor

Když jsem ve čtyři hodiny vypadla od PC a uviděla tu oblohu tak jsem vzala foťák kolo a hurá ven. Na obloze mrňavé mráčky připomínající pavučinu a sluníčko v tom správném postavení. Prostě paráda. Cestu na zakopec jsem si užívala, cyklisti zdravili všichni, i ti na silničkách. Tedy abych byla upřímná, tak jednu babku s košíkem jablek na řidítkách v mém věku, tak tu jsem vezdravila, přišlo mi hloupé na ni volat ahoj a dobrý den by bylo ještě hloupější. Tak jsme se na sebe aspoň usmály.
Dokonce jsem si i zazávodila, ač jsem si myslela, že toto mne již dávno pustilo ,a ejhle ono né. Předjela jsem v kopci dívčinu která právě dosvačila z místních stromů, jsou stále ještě hojně obaleny. Asi po dvou km mne dojela a předjela, ale rozdíl rychlostí nebyl nijak závratný tak jsem se zachytila a udržovala si asi patnáctimetrový odstup.Když se otočila a uviděla mne za sebou tak šla ze sedla, ale jelo se mi bezvadně tak jsem se v pohodě držela. Naše cesty se asi po sedmi km rozešly já z toho mněla příjemný pocit, no nevím zda i ona. Ale to mne netrápí je mladá sluníčko krásně zapadá tak i kdyby z toho měla trauma, že neujela babce, tak ty nádherné barvy západu jí z toho určitě dostaly.Prostě nádhera ticho, tedy ticho né nic jsem neslyšela protože v uších mi svištěl vítr. Je zajímavé že když jedu po Práglu tak ten vítr nevnímám a auta slyším, ale za městem je to nějaké jiné. Slyším jen vítr a kupodivu neslyším ani troubející auta. Nevím čím to, ale i ti řidiči jsou dnes nějak víc ohleduplní. Dokonce se za mnou šine nákladák a čeká až mne bude moci předjet a troubení žádné, tak mu, jakmile to jde ukazuji, aby jel a uhýbám za krajnici. A světe div se, když mne předjel tak mi blinkrama poděkoval. To se mi již dlouho nestalo. Ježkovy voči to je nádhera si takhle jízdu užívat.
Na kopec jsem dojela v tu správnou chvili, parkuji na poli a fotím. Když čekám na trošku jiný záběr západu tak si tu chvilku čekání zpříjemňuji jednou cigaretkou a kochám se těmi výhledy. Až sem to je nádherný konec dne. Nasedám na kolo a jedu dolu kopcem, silnice se zatáčí do pravého úhlu, ale je vidět na všechny strany. Proti jede auto byrvy dětské stolice. Ještě si tak v duchu říkám kdo si tak může koupit takovou barvu. Najíždím do zatáčky a držím se u pravé krajnice protože v to tady řidiči docela řežou. Počítám tedy s tím, že moje polovina nebude celá moje. Ale to co přišlo byl horor. ten moula nejen že jel po mojí polovině on to střihnul tak, že jsem musela najet na šotolinu,nenechal mi ani kousek té rozmlácené silnice. Ale to již jsem nepublikovatelnými výrazy řvala. V tom autě ať jel chlap či ženská tak mne musel slyšet. Cyklista který jel za tím autem tak zastavil asi v domění že se srazíme. Nesrazili, naštěstí, ale asi ještě dalších padesát metrů jsem sprostě nadávala.
Sakra takový krásný podvečer a já musím narazit na takové hovado. Nálada na bodu mrazu. Nasupená jedu dál ,ale kupodivu jak tak kolem čučím na tu nádheru tak se pristihnu jak se zubím. Nevím zda to bylo adrenalinem či endorfinem či tím mojím sprostým nadáváním na onoho řidiče, ale mně se ulevilo. Cestou dom jsem stihla ještě pár pěkných záběrů, jednou mi řidič pokynul ať jedu, sedum dalších ciklistů mne pozdravilo. Prostě idylka.Dom jsem dorazila za tmy, nakrmila dítě i kocoura a teď tady smolím příběh dnešního podvečera. Popíjím kafe, kocour přede na radiatoru ,dítě je v čudu a já si vychutnávám jak to kafe tak cigaretu.
Ale mám dilema . Teda vlastně dvě.
jsem bezohledná, arogantní jen proto, že jsem kuřák?
a jsou bezohlední, arogantní ti cö jezdí v autech?
Za dnešní jízdu jsem potkala bezpočet slušných řidičů a jen jednoho ( jednu ) blba. Sice stál za to, ale byl jen jeden. Příště nemusím potkat ani toho, nebo naopak deset.
Je hrozně jednoduché nějakou skupinu zaškatulkovat