Tak jsem včera při celodenní vyjížďce potkával vynímečně mnoho párů na kolech a nevědomky si uvědomoval, že jeli na kole jako kdyby při tom truchlili. Žádná radost z pohybu, z přírody, z toho že jsou spolu, že je sobota, že je krásně….A to jistě nebylo z námahy, většinou jezdili očividně „rekreačně“ a nijak rychle. Je to jen můj subjektivní dojem?
Jenom dva? Nebo dva netruchlí? Vztah ke kolu nemají oba stejný, jeden se "obětuje". "Tady promrhávám čas a práce mi stojí, nemám vyžehleno, mohl(a) jsem odpočívat, dospávat a tady se musím dřít ..."
Jedu-li a čistím-li hlavu, obvykle se neusmívám, neboť na silnici mě obtěžují motoristé, chodci, cyklisti, takycyklisti, Sluníčko, neSluníčko a úsměv mě zdobí až když jsem blízko vany, ledničky a pelechu ... 8-)))
Jasně, správně mělo být, dva z deseti "netruchlí"...díky za upozornění. Jinak - potkával jsem je tam, kde je neobtěžovali ani cyklisté, motoristé a chodci - u nás v Českém lese je ještě osamělý ráj - prostě v nádherém prostředí, v lesích, na pohodlných osamělých cestách..... O úsměvu tu nebylo řeči, jenže oni jako kdyby byli vyloženě naštvaní, že jsou na kolech :-)
Asi ses špatně ses díval. Byli naštvaní, že musejí jet s ní/m ...
Při úsměvu hrozí, že spolknu nějakou havěť, takže se na kole zásadně neusmívám.
Třeba dodatečně truchlej nad koncem léta ;-))
Tvoje zjištění je skutečně znepokojující a signalizuje soumrak cyklistiky u nás. Škoda, že si tito "rádobycyklisté" nevezmou příklad třeba z nadšení fotbalistů Sparty, kteří za časů pana Macha zavedli radostný pokřik "Kdo neskáče není sparťan" hop, hop, hop. To by byl výraz skutečné relaxace a radosti z pohybu! :-)
Taky mě překvapilo, co jsem včera potkal cyklistů, co nezdravěj, ani nezvednou zrak. Několik skupinek 2-5ti jezdců, pěkně barevně odresovaných, jedoucích svižným tempem (ale žádným závodním). Zase spousta pomalejších turistů (a i pěších) se usmívá, zdraví a ptá na cestu, nebo ztracené kolegy :-).
Ti nezdraviči se styděj´, že se nechali strhnout a dělaj´to, co "stádo" (aji se tak oblíkaj´).
Tolik apostrofů v jedné větě se mi už dlouho nepovedlo, jupí!
B-)
Probůh a kde jsi to jezdil?!? Já abych se té negativní zóně vyhnula :o)))
radko, pečlivě čti - Český les - (ještě osamělá krása, ješte tichý paradís...., prostě nádhera) :-)
No, jo, máš pravdu - já to vytěsnila, než jsem si přečetla ostatní příspěvky :o)))
Ovšem do Českého lesa se chystám - tam jsem ještě nebyla. A dám si obzvláště pozor, abych se tam usmívala - mě to ale při jízdě problém nedělá, protože já jezdím zásadně pro radost :o)))
Mě zdálo, že se toho naši cyklisti často snažej strhnout moc. Perfektní vybavení maj, ale jedou často přes své možnosti. Snad s naivním záměrem vynaloženého času a peněz co nejvíc využít. Pak dámy zaostávaj a vorvaný jsou stejně všichni. Skupinka poklidně jedoucí pohromadě je výjimkou. :'(
Truchlící cyklisté jedou na kole, ale v duchu se stále zabývají svými každodenními starostmi.
Taky se mi to stává a pak ani pořádně nevím, kudy jsem jel.
Na tohle vyluftování mozku používán in-liny... Na Ladronce, při západu slunce - myšlenky se srovnají samy :o)))
Asi patřím k těm truchlícím.
U nás je přibližně dialog před jízdou na kolech:
Ženo, pojď dnes na kolo…Nemám dnes chuť….No bylo by třeba trochu se projet…Jo, jako minule jsi mě tahal tři hodiny po lese, ne nechci. Budu prát…..Ale pojeď, prát budeš večer….Nechce se mi a navíc mě pak bolí zadek…No právě proto by sis měla zvykat, proč jsme koupili tak drahá kola….To ty jsi chtěl…..Ale i ty jsi byla nadšená….Ale to jsem nevěděla, že budeš chtít lámat rekordy a jezdit jak blázen…To není pravda, víš, že když jedeme spolu, se přizpůsobuji….Ano? Jedeš kilometr přede mnou. A to mi nedělá radost….Nevykládej….Co nevykládej, je to tak….No tak dobře, slibuji, že pojedeme vedle sebe…Ale mě se opravdu nechce….Ženo, prosím, je tak hezky…Ne, dnes opravdu ne….Neblázni….Fakt nemám chuť….Pomůžu ti s prádlem…. Jo a jak?….Budu věšet….Děkuji, to raději sama….Pojeď….Ne, zítra…
A tak bych mohl pokračovat ….Někdy se to přece jen podaří ale po chvíli už je naštvaná, že musí šlapat, já naštvaný, že ona je naštvaná a tak asi truchlíme na kolech….
LOL, trefné :o))
Ahoj, Kájo, Ty jet kolmo proti mně, také bych asi truchlil z přímého pohledu na Tvůj smutný obličej. Nevěš hlavu, přidej trochu veselosti!
Tak to je zase téma! Tak ono kromě toho, že cyklista musí povinně jezdit na značkových kolech, ve dresech stejných značek a barev jako je kolo, v helmě značky a stejné barvy jako kolo, v cyklodresu a kalhotech s vložkou atd. atd. atd. ...... tak se u toho musíme ještě nějak předepsaně tvářit, povinně zdravit (v některých lokalitách bych si připadala jako včelka Mája, když se seznamovala v mraveništi ....), povinně být nadšený ....
Mimochodem, jak poznáš u protijedoucího cyklisty, že je nenadšený nebo že truchlí? Třeba měli za sebou 150 kilometrů, 4 defekty, v jediné hospodě zrovna malovali a slečna třeba někde ztratila rukavice, který jí tak perfektně padly k barvě helmy ....
Díky Peggy i za tvůj názor. Tak to má být, co člověk, to individuální chod myšlenek.
Vsude slysim, ze cyklistika a cykloturistika je ted moderni a proziva velkej booooom. A kazdej cech chce byt in:-) Ale pochybuju, ze je to az takhle hrozne a cesi se podle toho ridi. Dle meho, kdyz to nekoho nebavi, tak na to neleze...
Já mám setsakra důvod truchlit pořád a všude. Důvod: léta běží nějak moc rychle, tělo chátrá a bolí, času je málo, na nic nejsou lidi, pomocnou ruku jsem už dávno hledám jen na svém rameni. Přesto se na kole na každého usmívám a pokřikuji radostně na kolemjdoucí (pokud v nějakém krpále zrovna nekleju). Je to totiž blaho vypadnout z toho kolotoče práce a moci se aspoň na pár hodin cítit volná a v pohodě. Prostě umím vypnout, a těch vzácných chvilek volna si vážit a vychutnat si je. I bez zjevného úsměvu na papule. "A vo tom to je."
P.S. Minulý týden jsem kolo neviděla, malovali jsme celý barák, 5 dnů jsem uklízela od rána do večera, ještě není hotovo, teď mi zrovna vystěrkovali největší cimru, zítra položí koberec, o víkendu to možná dorazím, když nechcípnu. Kdy udělám kancelářskou práci, to je ve hvězdách - zase v noci.
Krucinál, sakra, hernajz, do prčic i paďous, já chci na kolo! A budu se usmívat i na zajíce v poli! To slibuji (pokud nebudu klejt v krpálech). :-)))
Tož, já znám pár lidiček, kteří pokud se nezubí, tak vapadaj nas..ě, v lepším případě zamračeně. patřím totiž mezi ně. A jak psal píchlej řetěz a ligi mouchy mezi zuby není to pravé. A to že jeli očividně "rekreačně" a nijak rychle neznamená že se nedřeli. Též můj případ. Takže ani s těmi osmi to nemusí být tak tragické a může to být opravdu jen tvůj subjektivní dojem:)
Jeden pár potkávám pravidelně kolem 18-19 hod. On majitel pekárny kolem 45-50, ona jeho sympatická žena také tak kolem 45-50. Je radost je potkat, jezdí "normálně" ale asi se mají hodně rádi a z obličeje je u nich vidět hodně optimizmu, klidu, spokojenosti, vyrovnanosti. Asi je to opravdu velmi individuální. Ale když pak narazíte na úplný opak u párů jiných, tak začnete uvažovat a klást si otázky. Až se má žena zotaví z úrazu - srazil ji motorkář, psal jsem o tom, a bude moci znovu na kolo, strašně se na to jako vždy těšíme. . život běží tak rychle...jak Švestka praví. A je ho škoda promarnit. (uf, to bylo trochu sentimentality...)
jen jsem chtěla říct, že když se někdo mračí tak to ještě nemusí znanenat že si tu jízdu nevychutnává. U něktarých to může být normální zjev. Možná, že kdybys jim viděl do očí, tak bys zjistil, že oči se smějí na rozdíl od obličeje.
Také si myslím, že výraz tváře nemusí nutně vyjadřovat náladu cyklisty. Teď o víkendu jsme jezdili v okolí Lipna, bylo tam kromě houfů cyklistů i hodně malých černých mušek. Chvílemi to vypadalo jako organizovaný útok tohoto hmyzu proti vetřelcům na kolech. Abych vydýchala kopce, dýchala jsem pusou přes sevřené zuby. Prostě jsem "cenila zuby" na okolí. A při tom mi bylo na duši moc dobře. 8-)))
Třeba toho všeho okolo už maj lidi plný zuby? Takže se nedovedou vypohodit ani na kole. A nebo to může bejt můj případ, já se prej tvářim nasr i když mám dobrou náladu. :-((((no nesměj se, s tim se člvěk rodí)
.....a pokud to tak neni, tak mě napadá věta z jednoho filmu :"Já si myslim, že je to tim, že tady lidi málo hulej".....:-)))))
Souhlas i nesouhlas. V sobotu jsem si hodil, po návratu z 14-ti denní služebky, kondiční okruh z P4 na Řevnice, nahoru na Karlík z druhé strany, sjezdík, do Černošic a zpátky. A v tomhle s tebou, Kájo, souhlasím, strnulých ksichtíků jsem viděl dost, ale stačí správně zapůsobit a hned to roztálo. Od bizarního balancování na špičce nedodělané studny kousek od Radotína, s foťákem v ruce, kde se dvě zasmušilé slečny zastavily a se smíchem se dožadovaly fotografie, přes spoustu osamělých jezdců či malých skupinek, na které stačilo s úsměvem zařvat "HOJ!", až po solidně strhaný párek tlačící biky v ůžlabině na Karlík, kterým stačilo jen 10 minut vyprávět vtipy a už se rozesmáli :o)))) A to nezmiňuji toho nešťastného pána s fullem, sedícího v hospůdce u cyklostezky u Radotína, kterého jsem nakonec seznámil s těmi slečnami, které tam ještě pořád seděly a popíjely. Prostě holt končí sezóna, "lufťácké" grupy se trhají, spousta lidiček jezdí osaměle a je jim smutno, že už končí léto ...... ale stačí úsměv a vřelé slovo a i oni(y) pookřejí .... takže asi tak :o)))
Jízda v páru, ve dvojici biker a bikerka (resp. kandidátka na bikerku) je jedna z nejobtížnějších partnerských situací. Co já vím horší už je jen jízda na dvoumístném kajaku (stačí i kanoe). Tak se nedivte, že se ti lidé občas mračí. Myslím, že biker by měl v takové situaci dodržovat několik zásad:
1. Vždy musí mít na paměti, že jemu,bikerovi, jde o cíl, dosažení vrcholu, doprovázející bikerce jde, ale především o průběh.
2. Biker musí udržovat vždy mírnou převahu a dávat ji vhodným způsobem znát.
3. Biker si musí uvědomit, že mu činí potěšení, když bikerka více nebo méně při jízdě trpí. A tuhle sado bázi vztahu nesmí přepísknout do úchylna, nesmí přehnat náročnost, ale musí ji vyšponovat na samou míru snesitelnosti, většinou max. dvoj až trojnásobek toho co si bikerka myslí, že zvládne.
4. Ani jde-li už o bikerku nepatří jí mapa do ruky.
5. Biker nikdy neinformuje bikerku o zamýšlené trasy, odměnou je mu následná radost, že bikerka dokázala něco co nečekala.
6. O průběhu trasy referuje biker bikerce s největším optimismem. např.: do tmy tam budem, asi, už jen tisíc metrů a jsme tam - stoupání.
Takových zásad je víc a odměnou je - úsměv bikerky, která netuší do jakého průseru se to řítí. Po jeho překonání (znovunalezení cesty, nalezení noclehu, společné dosažení vrcholu, pramene apod.) nastává harmonie.
Body 4. až 6. jdou stručněji vyjádřit klasickým "mlžit, mlžit, mlžit". Platí obdobné zásady i v případě, že trasu vytyčuje "ona" (bikerka, kandidátka na bikerku či pouhá cyklistka)? 8-))))
o)))) To by mne teda nenapadlo ani ve snu, že by trasu vytyčovala bikerka!Nikdyjsem nic takového nezažil.
Ledaže by výměna rolí pro zpestření partnerského vztahu? Ne, připadá mi to až perverzní.
...nemám šanci stát se bikerkou... :o)))
Máš naprostou pravdu, při společném dosažení vrcholu nastává harmonie a když je tam ten pramen tak to musí být úplná extáze.:)))))))))