3. část - Krát dvě to mělo bejt
Čtvrtý den od startu jsme vjeli do velkoměsta, do Almaty. Zde měly děti alespoň malou satisfakci - byl tu jediný McDonald za celou cestu. Tedy - v Almatě jsou celkem asi čtyři a nám stačil jenom jeden, zas takoví fanoušci nejsme :-) ale mám na mysli, že pak nikde…
...zajímavé a poutavé čtení- dík za něj!!!
Četl jsem to jako Chandlerovu (můj nejoblíbenější US autor) detektivku, nemoha se odtrhnout i když se mě už oči zavíraly
Konečně jsem se dostala k tomu, abych si pečlivě přečetla pokračování blogu. Na jednu stranu jsem se děsně bavila /není nad to, když i někoho jiného potká to, co sám už zažil/, na druhou stranu se o vás děsně strachovala, ale vždycky jsem si řekla, OK, sepsala to, takže žije.
Při nejlepší vůli si nemohu vybavit - napráskala jsi to na sebe při promítání na Lesovně, že jste si špatně spočítali zásoby?
Abych nevyvolala podobnou debatu, jako vznikla u mého blogu: dělám si srandu právě kvůli tomu, že se nám už něco podobného stalo taky, a říkáme tomu Cimrmanova konstanta - tedy nutnost násobit to určitým faktorem
Ještě jsem si uvědomila, jak píšeš, kolik "tenge" jste měli - Luboš v Kazachstánu opakovaně pobýval služebně, a vím, jak mi vykládal, že hotel chodíval platit s igelitkou plnou peněz.
"Při obchůzce okolí mě ještě napadlo, že kdyby nás zavraždil a hodil do toho kaňonu, v životě by nás už nikdo nenašel :-)" - tohle mi něco připomnělo. Ne to, jak píšu ve svém cestopisu z Norska 2023, že jsem uvažovala o tom, svrhnout Luboše do bažiny, ale vybavily se mi vzpomínky z Finska 2015, jak jsme na jedné samotě nabírali vodu u dvou bratrů, alkoholiků, a tehdy mi hlavou projelo totéž co Tobě - kdyby nás zavraždili, nikdo by nás nehledal, tím spíše, že jsme tehdy na poslední chvíli změnili trasu a jeli jinudy, než bylo plánováno. Teď s odstupem se tomu již směji, ale tehdy jsem se fakt bála.
Jé, děkuji za dotaz. Nezlobím se, naopak jsem si o něj koledovala :-)
V podstatě to asi vzniklo už doma. Na kolech je to jiné než třeba při pěších trecích ať už na severu nebo někde v horách, na kole se pohybujeme víceméně pořád v nějaké civilizaci, takže není potřeba mít zásoby přesně propočítané na počet dní. Mám zkušenosti, že když má člověk možnost nakupovat místní potraviny, tak jim stejně pak dá přednost, takže většinou do báglů záložně beru jen nějaký to Kuře na paprice nebo Guláš apod, prostě cca dvě porce takovýhleho jídla. (Jen upozorňuji, že jedna porce pro naši rodinu už znamená minimálně tři pytle, spíš čtyři) K tomu třeba dvě polívky z pytlíku a konec. Rýže, tuňák... se dá koupit všude. Expediční strava je nad naše finanční možnosti. Pytlíčky od kamarádky Marcely - kde je jí konec?
Navíc jsme teď řešili váhu do letadla - nikde jsme se nedozvěděli, jak max. těžké mohou být ty kola. Samozřejmě, že jsme do každé krabice něco přihodili (stany apod.) a tak jsme se báli, že budeme přes limit (který jsme ale neznali). Navíc - přiletíme přece do hlavního města - není blbost tahat jídlo z domova? Tak jsem nevzala vůbec nic.
Potom vyrazíš, koukneš do mapy a říkáš si: hele, za pár kilometrů je vesnice, tak nakoupíme tam, přece to nebudeme vláčet už teď. Nebo bude cestou hospoda, přece pojedeme podél hlavní. Realita je ale jiná - to se ještě budu zmiňovat, jak bídný ty obchody byly. Fakt někdy zoufalství, kdy jsme střídavě večeřeli těstoviny + hrášek nebo těstoviny + kukuřice (z konzervy). Prostě nešlo nic jiného sehnat.
Dále peníze: karty nebrali skoro nikde (máme jak VISU, tak MASTERCARD), dokonce někdy stávkoval i bankomat, když už naši evropskou kartu bral, tak vydal třeba jen určitou částku. Nevím proč, ale dal nám třeba jen 900 korun. Možná víc neměl, ale stalo se nám to několikrát. Další výběr? Sorry. To je pro nás i na východě tak na 1-2 dny. Hodinu hledat další bankomat? Řekneš si: to další město vypadá docela velký, vybereme to tam. Ale tam nic.
To, co popisuješ, si pamatuji z našeho putování na kole Norskem a Finskem, takže ano, vím, o čem mluvíš, jednou za 100 km benzinka, která ale může být zrušená či zavřená, obchody nejsou... Ano, umím se vcítit do Vaší situace.
Když to víš, tak se na to samozřejmě připravíš, ale když do této bídy přijedeš z Evropy, kde je hlavně na Východě obchod v každé dědině, kdy mají otevřeno do noci a neřešíš to.
Ale v Evropě se nám to stávalo taky, pravidelně jsme hladověli třeba ve Francii, tam už žádné obchůdky nejsou nikde, jen obří supermarkety v těch fakt velkých městech. Ve Švédsku tuším na Gotlandu jsme jednou odkupovali od nějakých lidí pečivo z mrazáku, protože nám došlo a obchod daleko. Tam se to prostě řeší obřím nákupem na týdny a mrazákem doma. Já i když teď bydlím na vesnici, takhle nakupovat pořád neumím. Navíc děti (a Luděk) už nejedí, ale žerou.
Jo, tohle si pamatuji taky, kupovali jsme kuře z mrazáku od někoho z místních, protože jsme na to měli děsnou chuť, a nejbližší obchod byl tuším 100 km daleko /prosím, nehledat v tom přesnou vzdálenost/
Později jsem se už poučila a snažila se zásoby si udělat, ale pokaždé to byl hroznej opruz, v obchodě jsem stála úplně neštastná: CO NAKOUPIT, CO VAŘIT? Oni prostě mají jídlo na žebříčku hodnot asi jako zvířata: má hlavně zasytit. Většinu věcí si vyrobí doma, v obchodě fakt jen trvanlivé věci: konzervy, mouka, cukr. Plus brambůrky, sušenky, ale toho se člověk nenají. Na té jedné fotce v č. 4 je obchod uvnitř vidět, on vypadá docela zásobený, ale když se podíváš pořádně, tak 2/3 věcí jsou boty, oblečení a něco jako papírnictví a drogerie. Polička vlevo, co moc není vidět, byly nápoje, pivo a sladká dětská pitíčka. Ty tři poličky napravo: nahoře nějaký těsta na buchty a bomboniery. Pod tím olej, kečup a možná pár konzerv zeleniny. Pod tím pytlíky s bonbonama. No a nakup z toho jídlo pro rodinu třeba na tři dny! Oni si vše vyrobí doma: maso mají svoje, mléko, zeleninu. Ještě že aspoň ten chleba v těch obchodech mívali.
S těmi penězi se nám to pak bohužel ještě stalo jednou, to ještě budu psát. Ale to jsme už měli aspoň nakoupené ty zásoby jídla :-)
Vzpomínám si, jak jsme tehdy kupovali hlavně konzervy rybiček, a jedli rybičky s rybičkami.
Takže já to chápu, zažila jsem to, a vím přesně, co chceš říci, byť jsem nebyla v Kazachstánu ani Kyrgyzstánu. Každopádně na kolo se toho dá naložit více, než na pěší výpravu natěžko.
Co se týká těchto delších výprav, tak je důležité nebýt vybíravý a být schopen zkombinovat cokoliv s čímkoliv, jako třeba zajídat zmíněné rybičky s rybičkami, anebo, jako popisuješ Ty, meloun chlebem.
Jasňačka, to je velká výhoda kola, že toho uveze víc, kilo sem kilo tam.
Při psaní odpovědi jsem si vzpomněla na jednu hodně starou knížku (z konce devadesátek asi), cestopis, kdy cestovatelé na kole tuším v Pákistánu kupovali právě ty základní potraviny, jako je mouka a cukr a nějaký placky si z toho pekli...
Já myslím, že na cestách mlsná nejsem, ale třeba jsem nechápala ty vaše snídaně salám bez chleba. Ne že bych měla problém jíst samotný salám, ale spíš mi to přišlo jako málo.
Salám plus salám je základ, ale to se dá provozovat jen do určitých teplot, což třeba loni už nešlo, a letos nepůjde tuplem. Sýr, který by vydržel déle, já nemohu /v roce 2021 zjištěná alergie na mléko/, takže jsme přesedlali na ovesné kaše, které nejsou tolik závislé na okolní teplotě.
Cestopis, kde parta pekla vlastní chleba z mouky, jsem četla taky, ale odehrávalo se to na Altaji, možná i dohledám zdroj.
Kaše je v pohodě, to občas vařím taky, ale toho salámu mi přijde děsně malý množství na zasycení, který právě způsobí ten chleba. Ale možná bych to mohla někdy aspoň zkusit.
Taky je u nás nevýhoda, že jsou dětičky navyklé na teplé obídky (ideálně v hospůdce) a večer pak: Co si uvaříme? Super bylo, že poslední dovolenou už ty večeře vařila Šárka. Já zase večer moc jíst nemusím, hlavně před a v průběhu. Ty teplý obídky mi taky vyhovují.
Mě se právě teplé večeře osvědčily nejvíce, prostě se najíst, než člověk zaleze do spacáku, a může generovat teplo. Teplé obědy mi na dálkovém treku nechybí.
co se týká ceny expediční stravy, tak to nakupuji v průběhu roku, takže jednak se snažím vychytávat slevy, jednak to tak nebolí, když to není najednou před výletem.