NaKole.cz

Co pobavilo, potěšilo 192

Našinec, který vyrostl v Husákově "reálném socialismu" ví a chápe, že to, že jsou na sebe lidé zlí, nepřející a závidí si je vlastně stav normální, a že vlastně to může být ještě horší, tak proč si zoufat.
Zatřepeme hlavou a jdeme dál, třeba naše děti, naši vnuci.....

A pak najednou zázrak jako pohlazení od maminky, jako políbení od první lásky, jako poslední zkouška z matematiky, okamžik, v který chce člověk s básníkem volat: "vteřino stůj".
Takové odpoledne mi přivezl náš ukrajinský pošťák Vasil.
Balíček od spřízněné duše z dalekého Dánska.

Chtěl jsem koupit pře týdnem jednu vázičku v naší, vlastně Michalově, sklářské skupině, hodně jsem o ní stál, ale byla už prodaná. A v tom zpráva z Dánska:
"Mám ji pro tebe".
"Skvělé, kolik zaplatím?"
"Nemyslím si, že bych za to od tebe mohl přijmout peníze, pošlu ji zdarma."

A dneska jí ten Vasil přinesl.
A tak tu sedím, paralizován, a koukám na ní, na tu vázu.
Vzpomínám na pana Vladislava Urbana, který měl ten dar zatelefonovat mi, vždycky, když jsem se vydrápal na kole na nějaký ten kopec, a chtěl si užít tu cestu dolů, kdy se jen bez šlapání povezu, a zrovna v půlce, kdy si vychutnávám tu pohodu zvonek, a jsou telefonáty, které člověk vezme za každé situace, a telefonát od pana Urbana mezi ně patřil. A pak hodina a půl, sedím na kameni ve škarpě fascinovaně poslouchám ty myšlenky, které sice přeskakují jako kamzíci a přesto se nakonec vyskládají dohromady v ten úžasný charakter skvělého muže. U nás budeš doma, slibuji tomu předmětu, když už nemohu panu Urbanovi.
Pan Urban odešel, ale "dobrý člověk ještě žije".
A je jím pan Ulrich Kroll z Dánska.
Děkuji Ulrichu, jsem dojat a šťasten.

Špatné dny tu jsou proto, abychom si vážili těch hezkých. Díky za to, že si mi to připomenul.

A protože je pátek, už nic dělat nebudu a jdu s kamarády dědky Pod led.
Hezký víkend všem