Náhorní Karabach
Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky - a kolik se toho změnilo!Tak do toho!
U města Goris jsme pomalu dojeli k hranicím Ázerbájdžánu. Hřebeny Malého Kavkazu se začaly viditelně snižovat do nížiny u Kaspického moře. Tam odsud nemožno vstoupit, tuto oblast…
Máte všetci môj obdiv.
Veľmi pekné. Ako všetky predošlé, aj tieto zážitky som si rád prečítal.
Teším sa na ďalšie .....
Bezva, udělala jsi mi zveřejněním radost, a hlavně - budu mít co číst, až pojedu dnes z odpolední šichty.
Tak, a je to tu zaplácnutý!!! :-))) Jupí :-))))
Zajímavé, že v té oblasti se používá latinka. Používá se i jinde než u názvů obcí?
Úžasné, krásné, skvělé, díky.
Pozná se ne vašich dětech, kolik toho už procestovaly a viděly? Jak se liší od svých vrstevníků? A považují to cestování za pozitivní nebo negativní? Dosud patrně neměly na výběr.
Dospělí našim dětem občas říkají, jak jsou dobří a šikovní, co všechno zvládnou a tak. Těžko ale říci, jak to vnímají jejich vrstevníci. Mám trochu pocit, že se naše děti za tu dovolenou mezi svými trochu stydí. Přeci jen: jedeme NA KOLE (ne autem, letadlem...), spíme VE STANU (ne v hotelu, resortu..).
Hlavně o tom absolutně nechtějí nikde mluvit. Kdysi, když jsme jeli Francii podél Loiry a pak Dunaj, tak o tom Víťa udělal spolužákům ve škole takovou přednášku s fotkama (vše jsem mu samozřejmě připravila a on to četl), ale to byl na prvním stupni, navíc malotřídka (tj. jen asi 12 spolužáků :-) ) Prý mu ale všichni tleskali ve stoje.
Dneska už nechtějí nic. Tuhle měl do školy (na online výuku) přijít s nějakou zeměpisnou aktualitou, bylo to v zimě. Tak jsem mu nabízela, že by mohl říct pár slov zrovna o těch nejnovějších bojích v Karabachu, mluvit o nějaké zemi, kde mám vlastní zkušenost je vždycky jiné, než něco najít na google, ukázat fotky pro srovnání, že jsme tam byli.
Ani omylem.
Ale je mi to asi už jedno. My takhle jezdíme kvůli tomu, že to baví nás a děti prostě bereme s sebou. Každý zasvěcuje svoje děti, do toho, co má rád sám. Třeba to jednou budou nenávidět, nebo budou takto cestovat také, uvidíme.
Osobně možná budu radši, když budou doma a nikam cestovat nebudou - je mi totiž jasné, že budu hysterická matka, co se o ně bude šíleně bát :-))))
"My takhle jezdíme kvůli tomu, že to baví nás a děti prostě bereme s sebou."
Možná byste děti velmi příjemně překvapili, kdyby jedou "ony zvolily dovolenou podle toho, co je baví a vás prostě vzaly sebou" :o)))
Hrozně moc vám držím palce, abyste tu křehkou linku mezi "baví a musím" dokázali u dětí zvládnout bez ztráty hvězdičky.
Soudím jen podle mých dětí, že souhlasit v tomto věku s rodiči je trochu divné. Ale oni to tak vlastně nemyslí.
A za nějakých 8 let se z pubertálního dítěte, co má rodiče za nemožné fosily stane báječný parťák. To pak je pro nás rodiče odměna za to, že jsme je nezabili.
To je přesný, v tomhle věku je prostě nesouhlas s rodiči programová záležitost :-)
PS: kdybys viděl ty oči vsloup, když Luděk (jako manžel) vysloví před dětma "gogle" místo "gůgl" nebo "skype" místo "skajp" (myšleno provokativně) nebo když stáhneme nějaký film z roku 1997 (což je bráno jako pravěk :-) )
Takhle, Radko, to je takovej ten dnešní trend, nechat děti rozhodovat o všem v podstatě už od narození... A ten já moc neuznávám. Takže dokud nějakej ten vliv na ně máme, vedeme je prostě takto. A jinak jim je už dost let, takže na výběr dostávají ve spoustě jiných záležitostí během roku. Dovolená je víceméně na nás. Samozřejmě, kdyby jeden nebo druhej přišel s něčím konkrétním, že by se chtěli někam podívat, a dávalo by to smysl, rádi jim vyjdeme vstříc (jako třeba kdysi Víťa navrhl Benátky), ale styl měnit nebudeme.
Ale jinak jsi mi připomněla historku, co nám teď vyprávěl jeden kamarád o kolegovi. Ten prý někam vezl svoje už starší rodiče autem, vraceli se domů a jeli kolem mekáče. Rodiče navrhli, že by se tam mohli zastavit a syn odpověděl, že prý ne, že mají přece doma navařeno. Prý se na TOHLE těšil celý život :-)))
O dnešním trendu výchovy vím své, ale o tom jsem nic nepsala a rozhodně o tom tady nechci polemizovat. To by bylo na samostatnou a nic neřešící diskuzi.
Stejně tak nijak nekritizuji vaši výchovu.
Jen mě tak v souvislosti s tím, co už tady bylo o Víťovi a dovolené řečeno, napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby ji navrhly děti.
"Osobně možná budu radši, když budou doma a nikam cestovat nebudou - je mi totiž jasné, že budu hysterická matka, co se o ně bude šíleně bát :-))))"
Chápu, že je to nadsázka, ale asi si budeš muset zvyknout, že jednou je prostě nebudeš brát sebou, ale pojedou si po svém a protože jsou od vás od mala zvyklé cestovat naplno, tak se o ně asi budeš tu a tam opravdu bát.
Ale to je život.
Jezdí vaše děti také o prázdninách třeba na tábor, na skauta, na soustředění s nějakým oddílem? Prostě třeba na 14 dní bez vás?
Nejezdí, už na to nezbývá o prázdninách čas, a upřímně - prý ani o tábory nestojí (já je jako dítě taky neměla ráda). Bývají 14 dní u babiček (ale to se asi nepočítá :-))) a Víťa jezdí na soustředění s hasičema, ale to je jen čtyřdenní.
Nestojí o to... Jak můžou nestát o něco, co asi ani nepoznaly?!?
Chápu, že najít tábor, který by dětem sednul a líbilo by se jim tam, to je dost obtížné.
Já jsem jezdila na tábory od pionýra - všichni jsme se znali ze školy a z kroužků a bylo to super. Hrozně ráda na to vzpomínám.
Stejně tak naše dcerunky si našly tábory, kam se každé prázdniny vracely, těšily se na to a jezdily tam rády. Jak děti, tak později i jako vedoucí. A starší dcerunka tam jezdí dodnes. I s manželem, se kterým se tam poznala :o)))
Naše mrňata zatím mají k táboru také kladný vztah, tak uvidíme, jak jim to vydrží. Určitě to v nich ale budou rodiče podporovat.
Baví se o tom se spolužáky, kteří jezdí...
Tak pokud máš stálou partu, se kterou jezdíš na víkendovky a pak na tábory, je to diametrálně jiné. Já jako děcko sice do pionýra chodila taky, ale náš oddíl tábory nepořádal. Jezdila jsem ale na různé tábory od rodičů z práce, pokaždé jinam, pokaždé s jinými dětmi (dvakrát dokonce do NDR na Rujanu, jinak většinou pod stan nebo do chatek) a spíš to pro mne bylo trápení. Nikdy jsem nevynikala v žádném sportu, spíš naopak, nebyla jsem typ, co se hned seznámí, záviděla jsem holkám, co byly středem zájmu ostatních holek, o klukách ani nemluvím, v té době jsem o kluky nejspíš ještě nestála, nebo oni nestáli o mne (obdivovali právě jenom ty hvězdy). K tomu noční hlídky, z toho jsem byla na mrtvici. Jo, pamatuji si z toho pár fajn zážitků a s jednou holkou odněkud z jižních Čech jsem si pak ještě roky dopisovala, ale kdybych o tábory v mládí byla ochuzená, nejspíš by se nic nestalo.
Potom jsem vedla asi dva roky skautský oddíl a tábory mě také nebavily. Bavilo mě chodit na víkendové výpravy, tábor na jednom místě byl pro mne moc statický a nudný :-)
Ale kdyby děti přišly, že chtějí jet, nebránila bych jim. Dneska se navíc jezdí snad jen na 14 dní, za nás to bývalo na tři týdny.
Dobrý skautský oddíl také může být zdrojem přátelství a i životního partnrství na celý život. To není jen o tom táboře.
Moje děti jsou nyní v dospělosti se mnou občas ochotné na to kolo na pár dnů vyrazit jako v těch náctinách. Ale je jim už 30.
Naše děti na tom jsou stejně. Od první třídy jezdily na tábory se stejnou partou a párkrát do roka na víkendové výpravy. A dcera na ty tábory jezdí dodnes.
No a v tom pubertálním věku, když odjely na tři týdny o prázdninách pod stan to bylo pro všechny labúžo. Ony se těšily a jely hrozně rády, my s mužem jsme měli čas pro sebe a všem to prospělo:-)
Mám děti přeci jen o něco starší, tak mohu poučovat :)
Samozřejmě, že se budeš o ně šíleně bát a budeš ráda za každou SMS, že je vše v pořádku. Na druhou stranu o hubu může být večerní procházka v okresním městě, riziko na ně číhá kdykoliv se octnou na silnici, jedno moje dítě jen náhodou nejelo tím vlakem, co vrazil ve Studénce do zříceného mostu.
Život je pro naše děti riziko, nezbývá než se zhluboka nadechnout, vypustit je do života a doufat, či se modlit, aby jím prošly bez úhony.
Když jsem s postskautem odjížděl na 3 týdny do rumunských a bulharských hor, tak tam žádné spojení nebylo. Žádné SMS a podobné věci. Doma jsem razil, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. Jsme těmi mobily moc zhýčkaní. Zárukou šťastného návratu byli dobří celoživotní přátelé, na které je spolehnutí.
Tohle já také razím, větu: "prosím tě, když jsem v patnácti, šestnácti odjel na čundr, tak jsem možná jednou poslal domů čumkartu, která došla obvykle až v době, kdy jsem byl už zase doma", slýchávají moji blízcí často.
Přesto jsou tak nějak rádi, když ty zprávy mají.
Přesně! Zrovna jsem nad tím včera přemýšlela, jak to bylo, když jsem odjela s kamarády na 14 dní někam na Slovensko, a kromě pohledu (a ani ten jsem většinou neposílala - jak taky z hor) jiná šance dát našim o sobě vědět, nebyla.
Jj, všechno se mění.
Když jsem byla s kamarády ve 22 letech na čundru právě v Gruzii na Kavkaze, tak o mně naši nevěděli měsíc nic. Až po návratu domů jsem se dozvěděla, že mezitím máma prodělala akutní břišní operaci.
Když o mnoho let později byl můj syn v přibližně stejném věku s kamarádem na čundru opět v Gruzii, byla zrovna rusko-gruzínská válka. A ačkoliv já s mužem jsme tou dobou byli v Norsku, zprávy od syna jsme měli pravidelně.
Jo, pokrok nezastavíš.
Stran toho pokroku - dnes už je možnost si i do odlehlých a naprosto nedostupných míst vzít buď satelitní telefon, což už je dle mého overkill, pokud se člověk nechystá na zimní přechod jižního pólu, nebo satelitní komunikátor. My si jej pořídili na naši dovolenou v Grónsku 2019 z vícero důvodů, kdy méně důležitý byla komunikace s domovem a uklidnění maminky /zajímavé, že čím je starší, tím méně se smiřuje s naším pojetím dovolené/, a ten důležitější důvod byla právě možnost si zavolat pomoc v případě nouze. Naše výpravy jsou v nedostupných oblastech daleko od civilizace a mimo dosah signálu, takže i pro náš klid jsme si satelitní komunikátor koupili. Dá se i půjčit, ale když jsme se o to zajímali my, tak už bylo beznadějně vše zamluveno. Takže ano, v dnešní době už lze mít dítě kdesi v pustině a přesto s ním být každý den v kontaktu.
Satelitní telefon si půjčujeme při cestách do Afriky, ale na nějaké vykecávání je to dost drahý špás, takže opravdu jen pro případ nouze nejvyšší a volání o pomoc.
Já ten komunikátor nemyslela na vykecávání. Denně jsme večer poslali přednastavenou zprávu "Jsme OK". Díky tomu obě maminky, 70+ a 80+, naše Grónsko psychicky zvládly v pohodě.
Tuhle přednastavenou zprávu by mohl pravidelně odesílat i domácí počítač se stejným výsledkem a stejnou účinností. Kdybyste měli problémy, tak byste tu stejnou zprávu také odesílali. Ten komunikátor měl význam jen pro vyslání SOS.
To asi ano, ale nechápeš to z pohledu seniora. Pro něj jednou denně dostat zprávu plus vědomí, že máme něco na zavolání pomoci, znamenalo psychicky naše Grónsko přežít. Proto jsem zdůraznila, že maminkám bylo 70+ a 80+. Roky předtím při našich výletech šílely, teď to bylo celkem v pohodě. Pro sestru zase bylo důležité sdílení polohy, kdy viděla pohyb a tím pádem věděla, že jsme v pořádku.
Pro mě to paradoxně bylo horší. Když totiž člověk nemá nic, musí se z toho dostat sám, takto jsem najednou byla v situaci, kdy se pomoc zavolat dá. Kde je ovšem ta hranice, kdy si již volat, a kdy se to dá zvládnout svépomocí. Bolest břicha mohou být zatažené prdy zrovna tak jako slepák se zánětem pobřišnice.
Ještě k tomu sdílení polohy. Není to tak, že bych komunikátor měla zapnutý celou dobu. Poloha se připojila k té večer odesílané zprávě, že jsme v pořádku. A ne, nepřipravili jsme se tím o něco nenahraditelného. Pro mě vědomí, že příbuzní neumírají strachy o nás, bylo důležitější.
Jo, tomu rozumím, že babičky jsou v pohodě.
K té hranici, kdy už opravdu potřebuješ urgentně pomoct: Já ten satelitní telefon použila v životě jen jednou. Rozsypalo se nám auto někde v pustině v Botswaně. Kluci se snažili, ale vypadalo to neopravitelně. Nikde nikdo široko daleko, bez signálu. Zavolala jsem tedy majiteli auta (a satelitního telefonu). Jenže, jak se ukázalo, byl zrovna na nějaké grilovačce a měl podle hlasu už tak tři promile v krvi. Nejspíš netušil, co mu říkám a já vyplácala na ten hovor skoro celý předplacený kredit.
Tož jsme zalehli do stanů s tím, že ráno moudřejší večera. A taky že ano. Ráno se do opravy kluci pustili a zprovoznili vehikl tak, že bylo možné s ním dojet k nejbližší civilizaci (asi 100 km).
Tak jen doufám, že kdyby člověk volal v případě život ohrožující situace, tak by se snad na nějaké doktory dovolal a ti by byli schopni poradit a přes telefon navigovat, co a jak dělat s raněným:-))
Zatím vždy, když jsem potřeboval nutně použít tu vysílačku, tak buď nebyl signál nebo nebylo něco jiného. Vždy se ukázalo, že nejdůležitější je konání těch přímých účastníků, na kterých to přežití opravdu záleží. To ostatní jsou taková šidítka, která mohou, ale také nemusí fungovat. Samozřejmě také i já s sebou vozím mobil a před cestou dbám na jeho dobití. Dokonce mám nainstalovanou i tu Záchranku.
Jasně, dlouhá tisíciletí žili lidé bez mobilů, satelitních telefonů, či dokonce i těch obyčejných visících na drátě. A dávali to s přehledem.
Když jsem byla v Botswaně poprvé, jeli jsme Botswana Kgalagadi Transfrontier Park. Tehdy dokonalá pustina. Na bráně při vstupu nám dali půlmetrový zeleně natřený kolík, a řekli nám, že pokud ten kolík za pět dnů neodevzdáme na výjezdní bráně, tak počkají ještě tři dny a pak nás vyjedou hledat.
Bylo to těch nejkrásnějších pět dnů, které pamatuji. Všechna ta divoká zvířata kolem byla jen a jen pro nás. Kempy žádné, natož oplocené. Noci neuvěřitelné. Ta nebeská kupole nad hlavou, to už asi nikde jinde neuvidím. Za pět dnů jsme neviděli lidského živáčka. A nebáli jsme se ani minutu.
Dnes už v Kgalagadi zelené klacky lidem nedávají. Jen se zeptají, zda máš sebou satelitní telefon a dají ti číslo, kam volat.
Svět se prostě mění.
Svět se mění, my se měníme... Ano, souhlas, že pustina zůstane opravdovější pustinou, když se prožije bez moderních technologií, ale já nemám ambice Amundsena či dalších objevitelů. Stárnou nejenom rodiče, kteří se více stresují při každé naší další cestě, ale stárneme i my, takže i pro nás je snazší tyto výlety podnikat s vědomím, že v případě nouze si pomoc zavoláme. Nebudu trvat na dovolené s vybavením, jako když Hillary zdolával Everest, a ignorovat pokrok, který mezitím ve vybavení nastal. Když je tedy možnost strávit dovolenou a vzít si s sebou komunikátor, udělám to. Zatím jsem jej měla v Grónsku a přestože jsem se rodině ozvala jednou denně s předpřipravenou zprávou, že jsem OK, nebyla ta pustina pro mě více civilizovaná, ba naopak, byl to pro mě ten nejtěžší a nejdrsnější trek, co jsem kdy šla.
Aby nedošlo k mýlce, což se u webová diskuze stát může. Já neoponuji Lanně, souhlasím s ní, diskutuji s Brahmou.
Po pravdě řečeno, nikdo z nás už na této planetě nebude Amundsenem nebo Hillarym. Na to jsme se narodili příliš pozdě:-))
A souhlasím s tím, že to co jsme zvládli v mládí, je rok od roku těžší. Nikdo nemládne, to je holt život.
Takže zaplať bůh za těch pár pomíjivých chvilek, které si pořád (byť i s podporou techniky) dokážeme dopřát:-))
Amundsen? Hillary?
https://youtu.be/14BwGA4zBJs?t=5616
No, asi je neslušné tady pod tím krásným blogem mluvit o jiných krajích. Tak se omlouvám. Vraťme se k tématu blogu.
Kdysi, v roce 83, jsem se s partou horolezců také dostala do Gruzie. Na bramborové razítko. Cílem bylo zdolat Elbrus. Na Prijutu 11 jsme potkali partu zasloužilých sovětských soudružek, kterým to dobře dojilo a stroje dobře obráběly, a tak odměnou dostaly výlet na Elbrus. Vyvezly je tam do výšky 4000 metrů z jejich nížin lanovkou během několika minut. Všem jim bylo hrozně špatně. Všichni jsme tam na té chatě rozdali všechny analgeny, co jsme sebou měli. Myslím, že soudružky si rozmyslely velmi dobře, zda příště budou překračovat plán.
Nicméně já tehdy taky plán nesplnila. Na ten Elbrus jsem tehdy nedolezla, ač vypadá jako kupka zmrzlého zasněženého hnoje a dát to musí i malé dítě:-))