Sice jsem nedovyprávěl vše o své „velké cestě do minulosti“, ale na to nezapomenu tak rychle a tak snadno, jako by se mi mohlo přihodit právě teď.
Můžete si myslet co chcete, třeba že jsem pošuk, ale už to tak je.
Od roku 1992 jsem v Andoře každý rok, poslední dobou, kdy se toulám či pobývám v jižní Francii i vícekrát v roce.
Může zato jistě Richard Halliburton, kdybych jako kluk nedostal jeho knížku „Královskou cestou za romantikou“ zřejmě by mě nenapadlo tenhle pyrenejský pidistáteček kdy navštívit, ale protože o Andoře tak poutavě psal, musel jsem ji prostě vidět, brzo poté, co nás bolševik pustil ze řetězu.
Už před léty, to byl internet v plenkách, jsem se snažil sehnat si nějaké informace o historii tohoto zvláštního státu, dozvědět se víc, koupit si nějakou brožurku, prohlédnout staré fotografie, jak to tam vypadalo a žilo se „tenkrát“, kdy to byla země s 6000 obyvateli, ale celkem bez úspěchu. Knížečka All Andorra, kterou koupíte v každém kiosku se suvenýry, ukazuje Andorru současnou, historii snad ani nenaznačí. Tak jsem resignoval. Bral jsem to jako fakt, že si tam na nějakou tu historii moc nepotrpí, aby taky, když 77% obyvatel země Andořany není.
Až letos, právě teď, tuhle sobotu, se to mělo změnit.
Původně jsem zamýšlel, že si vyjedu do hor na e-kole, pro změnu někam jinam, než na Portu, ale nebylo mi přáno, drobné zdravotní potíže mě přiměly se výletování vzdát. Co tedy dělat ve městě, které více než cokoliv jiného připomíná nákupní středisko?
Půjdu někam, kde se méně upachtěných lidí, posedím v kavárničce nikoliv nezbytně nad kávou, zklidním se, orazím si.
Kostelík se sochou biskupa znám, tak jdu dál, úzkou uličkou „starého města“ které tvoří asi dva bloky kamenných dvoupatrových domů, přicházím do rozkvetlého parku se s na andorské poměry rozlehlým domem s kamennou věží, po schodech dolů, a hele, mají otevřeno. Že by museum?
To mě láká.
Ne, není to museum, je to Casa de la Vall, budova starého andorského parlamentu.
Pokr.
. Prohlídka možná jen s průvodcem, ve skupině. Dnes exkurze v angličtině v 17:30, bude trvat 40 minut. Dost navečer, co francouzská skupina? V 16:00. Tak to máš prašť jako uhoď, žabožroutsky přeci jenom rozumím méně. Půjdu s rostbífama.
„Zaplatím hned“ říkám si, ať vím, kolik mi zbyde na pivo a v ruce žmoulám dvacku.
„Není nutné, ale jestli chcete.. Dělá to 5 euro. Ještě vaše jméno prosím…“
Pět euro, 40 minut si průvodcem? Inu Andorra.
Odpoledne se žalostně vleklo, stejně v 17:10 už jsem u vchodu.
„Mr. Parik“
„Yes“ safra, jak to může vědět? To jsem sám? Nebo se mnou půjdou jen nějaký baby?
„Tak můžeme začít“.
„Asi jsem fakt sám.“ Pomyslím si.
Nikoliv, za rohem na lavičce lelkují ještě dva mladíčci. Tak ve třech.
A hned po schodech do prvního patra.
„Ne tak zhurta mládenci, je tu s vámi starý kripl…“
Průvodce, štíhlý černovlasý, modrooký hoch kolem třiceti mluví anglicky velmi zřetelně, ale nerecituje naučený text, improvizuje. Jsme v zasedací síni bývalého andorského parlamentu, který tu zasedá od roku 1702. Před tím budova patřila rodu Busquets, byla postavena pravděpodobně v roce 1580, podle data vyrytého v průčelí. Před tím andorský parlament – koncil, zasedal v jiné budově zvané „Casa de la Vall“, její existence je zadokumentována z roku 1537, ale neví se přesně, kde vlastně stála. No a před tím se zástupci andorského lidu pravděpodobně scházeli na náměstí před kostelem Sant Esteve.
„Safra stará demokracie“ pomyslím si, a už vyzvídám.
No, ono se toho moc neví, spíše se to traduje, než by to bylo historicky zadokumentováno.
Andořané dle pověstí odvozují svůj původ od družiny Karla Velikého (Charlemagne) který v 9.století zápolil s Maury a pár junáků v horách zbylo, ale jak to vlastně všechno bylo doopravdy, to se neví.
Pokr.
Pak se pár století o Údolí (Valls) přetahovali Španělé (Katalánci) s Francouzi (Occitánci) až 8. září 1278 se hrabě z Foix a biskup z La Seu d Urgell dohodli, a zřídili společné dvojvládí v Andoře, které vymezilo andorské území a dalo mu politický základ. Andořané svým dvěma vládcům museli každoročně odvádět tribut (questia), který představovali 4 šunky, 40 bochníku chleba a nějaké víno (což bylo asi 430 peset a 960 franků) a tenhle tribut platí Andorra dodnes.
Každá farnost do parlamentu (General council) vysílala po čtyřech zástupcích, a tenhle systém přetrval vlastně až dodnes. Tenkrát měla Andorra pouze 6 farností, tedy 24 poslanců - radních, to platilo až do roku 1978, kdy Escaldes-Endordany se stalo sedmou farností a počet poslanců vzrostl o čtyři. Pochopitelně ve 13. století neexistovalo všeobecné volební právo jako dnes, ostatně ženy získaly v Andoře volební právo až v roce 1970.
V zasedací síni tedy je oválně uspořádáno 28 židlí, v čele křeslo pro voleného presidenta – General Syndic a jeho dva zástupce. Protože se v síni zasedalo až do roku 1993, je poměrně moderně vybavena mikrofonem u každého křesla, a jednání snímaly a v přímém přenosu vysílaly dvě pevné kamery. Na stěně za zády předsedajícího jsou dva portréty, dnes Macrona – presidenta Francie, a biskupa ze Seu.
V tom názvosloví legislativních funkcí je vůbec chaos a těžko překládat, protože Andorra není republika, ale knížectví které má tradičně tu dvoj-hlavu státu, z Francie a Katalánska, tak nemá presidenta, ale funkci toho Syndica, který vlastně něco jako president je.
Zatímco z jihu hlavou státu je stále ten biskup, ze severu se to postupně měnilo. Nejdříve hrabě z Foix, když bylo Foix připojeno k Francii byl to francouzský král, pak císař, aby se nakonec druhou hlavou státu stal francouzský president. Je normálně taková tradiční taškařice, protože nemají vůbec žádnou legislativní moc ve státě.
Pokr.
Tím suverénem je parlament – General Council, který je volen čtyři roky tak, že po dvou zástupcích se volí v každé z farností a zbytek dohromady, celonárodně.
Se stařičkým polofeudálním systémem si Andorra vystačila až do roku 1986 kdy proběhly první reforma, a v roce 1993 byla slavnostně přijata Ústava. Od téhož roku je Andorra také členem OSN a Rady Evropy, není však členem Evropské Unie.
Andorra má tradičně armádu sestávající se zhruba z 600 dobrovolníků, ale ta slouží jen k ceremoniálním účelům. Knížectví bylo asi 3x nebo 4x krátce okupováno, buď Francií nebo Španělskem, naposledy tam byla hrstka Němců, ale vlastně, až na jednu výjimku nikdy s nikým neválčila. Tou výjimkou byla první světová válka. V roce 1914 vyhlásila Andorra válku Německu a zúčastnilo se jí pravděpodobně 5 dobrovolníků, z nichž dva padli. Tu informaci o padlých mám od Halliburtona, který viděl v dvacátých letech minulého století v La Velle jejich pamětní desku. Mě se jí už nepodařilo vypátrat, zřejmě byla umístěna na některém z domů, který byl později, když se La Vella začala rozrůstat, zbořen. Ani důkladným výslechem toho jednoho domorodce, kterého jsem potkal, se mi nepodařilo nic bližšího zjistit. V druhé válce byla Andorra neutrální, což ovšem Němcům nebránilo si tam umístit pár vojclů. Kuriozní je ale skutečnost, že se na účast Andorry v první světové válce nějak po jejím skončení zapomněli, kluci se neozvali, že by taky chtěli do Versailles, a tak Andorra zůstala ve válečném stavu s císařským Německem až do roku 1958, kdy konečně podepsala s Němci mírovou dohodu.
Pokr.
Další poměrně humornou epizodu z historie tvoří 30.tá léta minulého století. Ruský bělogvardějský emigrant Borrys Skossyreff totiž v roce 1934 nasliboval radním hory doly, a tak se za podpory Generálního Concilu sám jmenoval vládcem Andorry, králem Borisem I a to 6. července. Okamžitě vyhlásil válku biskupovi ze Seu d Urgell a toho to tak pobouřilo, že si pro něj poslal četníky, a ty ho 20. července lapli a zavřeli. A pak putoval do vězení v Barceloně, pak Madridu, a pak snad, protože měl nizozemský pas byl deportován do Portugalska a dál už se nic moc neví. Některé zdroje uvádí, že byl za války zajat agenty vichystické Francie a zamordován v lágru u Perpignanu v roce 1944, jiné tvrdí, že přežil a sloužil ve Wermachtu na východní frontě.
Ještě nám byla ukázána velká skříň, se sedmi zámky, každá farnost vlastní jeden klíč. V té skříni se uchovávali veškeré státní dokumenty. Vzhledem k tomu, že to tak fungovalo od 13. století, dovedeme si představit, že Andořané vážně nebyli žádní velcí písmáci, ostatně většina z nich ještě v polovině minulého století byla negramotných.
A pak jsme přešli do druhé, a poslední místnosti v prvním patře Casa de la Vall, kuchyně. Sporák u zdi, ohniště s komínem uprostřed místnosti, a lavice kolem dokola. Tady se prý opravdu „vařila“ politika. V minulosti důležitá místnost. Council se totiž scházel výhradně v zimě, v létě měli Andořané jiné starosti, makali na svých políčkách a pastvinách a politikou se nenechali zdržovat. No a když v zimě dorazil radní z Pas de la Casa, musel být řádně prokřehlý, cesta trvala celý den, a to musel být zdatný junák. Tak hybaj najíst a ohřát do kuchyně, kde se setkal se svými kolegy z jiných farností, a už se politikařilo. Tedy kuchyň, velmi důležité místo budovy starého andorského parlamentu.
pokr.
A dál už nic. V přízemí soudní síň trestního tribunálu, nijak se nelišící od těch, co známe z francouzských detektivek a pak chodba ve skále do vězení. Dnes obojí nefunkční. V Andoře v současné době „sedí“ 72 muklů za drobnější delikty, trest smrti byl zrušen, naposledy vykonán v roce 1944. Nejvyšším trestem je 30 let káznice, ale prý nikdo takový v tom státečku nebručí.
Zvídaví Holanďané chtěli vědět, jak je to v Andoře se školstvím, inu základní a střední existuje trojího typu. Francouzské, španělské a andorské. Náš průvodce byl hrdý Andořan a dokázal nám, že ten jejich – andorský systém není asi tak špatný. Mluvil španělsky, francouzsky, anglicky a svojí mateřštinou – katalánsky. Andorra je jediným státem na světě, kde je katalánština jediným úředním jazykem.
No, a takhle nějak to na mě vysypal a tak jsem si nějak poznamenal a hrnu zase vám.
Fotit se uvnitř nesmělo, tak máme smolíka.
Moc hezký a mínus mínusujícímu debilovi :)
Hezky napsaný a stejně jako Michalek dávám mínus mínusujícímu debilovi :-)
Sis vykoledoval :-)
Hezké a moc poučné. Díky :)
Jejda, tady se dávají mínusové body všem na počkání. Nějaké prokleté téma, nebo snad prokletý básník?
Také to dost nechápu. Je sice fakt, že příspěvek patří dřív do blogů, než sem, ale kvůli tomu mínusy? To, mám dojem, jsou dřív osobní anti-preference bez přihlédnutí k úrovni příspěvku. Častěji a častěji tady vnímám něco jako osobní válku s někým, což je nejen škoda, ale pod úroveň.
No, Jindra je jasný prokletý básník a jeho okopávání je denním sportem některých účastníků. Ale proč jsou spolu s ním okopáváni i ostatní? Asi ze setrvačnosti.
Jo, Jindra maká pro blaho diskuze a od nevděčných závistivců za to dostává mínusy :-(
Ještě že máme ty kobliháře, jinak by se ho nikdo nezastal :-)
Esisisišim, tak se ho zastávám, slušnej, poctivej chlap je to, kuřeti by neublížil, tohle si od těch úchylných mínusovačů nezaslouží a je dobře, že ses ho zastal, předsedo.
Tak si říkàm, synku, kdy jsem od tebe četl něco pozitivního. Něco, kde by se člověk něco nového dozvěděl, přiučil, něco, co by pomohlo mě i ostatním.
Asi mám hlavu děravou, ale jak vzpomínám, nic, zhola nic. Jen takové to poštěkávání, mentorování, či přímo útoky.
Když se na chvilku, či delší chvilku, zbavíš té věčné zloby, uleví se ti. Co to zkusit z druhé strany, než si zvyklý. Hledat spíš to dobré.
Je to fajn, věř mi.
Třeba si od něho něco pozitivního přečtem.. např. výsledky jeho testů na AIDS
?? nejsi už dosti mimo?
ne čekám na něco pozitivního od Širavníka… A u některých zapšklíků nic pozitivního čekat nemůžeš, tedy až na ty testy na Aids, když maj smůlu.
Občas se i to stane, ale častěji nikoliv.
Je to celkem truchlivý úděl, kolega Myšák, co se věnuje těm indickým náboženstvím a tak, by řekl, že v minulém životě musel spáchat něco strašného, že je talkhle v tomhle trestán :-)
Jak moc potěší hraní s palečky, nevím, ale vím, že to dlouho nevydrží a je to jako droga, musí častěji a musí víc.
echtěl jsem si přerušit serii blogu z cesty, chybí mi poslední díl
Možná ještě graf, co lecos naznačuje, tedy vývoj počtu obyvatel
Pochopitelně, Andořané se nezačali množit jako morčata, to za nárustem počtu obyvatel je pouze a jen imigrace.
Zdálo by se, že to musí být ráj pro život, ale není tomu přesně tak. Imigrují tam Španělé z chudých regionů, tedy z jihu a pak Portugalci.
Andorra nemá žádnou vysokou školu, talentovaní odchází studovat buď do Barcelony, zřídka kdy jinam do Španěl, nebo do Francie.
Ti ze Španělska se vrací domů, ti z Francie pak už většinou ne, bylo mi řečeno.
Večer, v baru Lizarran, jsem klábosil s jiným domorodým hochem, 19ti letý studentík. Pochopitelně studuje design, jak už to dneska bývá. Ten pro sebe žádnou budoucnost v Andoře nevidí. Říkal, že celý stát je orientován do sektoru služeb, takže, jediná šance získat nějakou vysokoškolskou pozici je stát se nějakým hlavounem v nějakém hotelu nebo obchoďáku. Průmysl žádný, prostě nic než služby. A pak policie. Službu u andorské policie prý zvolilo mnoho jeho spolužáků.
Zapomněl jsem se zaptat na zdravotnictví, špitál, je-li nějaký, tak snad někdy příště