NaKole.cz

Svoboda

Tak konečně. Počasí jak má být, vítr jen slaboučký, příznaky fyzických neduhů zanedbatelné, není důvod to odkládat. Vzhůru od pěti, jako malý kluk co se nemůže dočkat Ježíška, ve snu balím zavazadla abych nad prázdnou duší zjistil, že jsem doma nechal pumpičku, prostě čeká mě Velký den.

Prvně musím potupit a zohyzdit svého Zelenáče, nelze jinak. Silniční pedály Ultegry nahrazují platformy, silniční tretru už přes ty sukaté klouby neobuji, a i kdyby, vycvakávání vytáčením nohy mě po pár „našlápnutí a vyšlápnutí“ totálně oddělá kotníky, v noci na diclofenacu a ráno o berlích.

Utěšování Soni, že nikdo nepozná, že jsem ze silničního kola udělal úplného mrzáka mě neuklidňuje, já to vím, a v srdci mě to bolí. Tak dofouknout, náhradní duši do rámové brašničky, nezapomenout montpáky a pumpičku, na hodinkách zmáčknout start, a jedem.

Neflákal jsem se docela, ten loňský rok, ani letos jsem si nehověl na otomanu, ale jízda s motorkem je něco jiného, a teď se ukáže, jak moc.

Uf, už první šlápnutí bylo znát, jasně, domů jsem kdysi dojel na nejtěžší převod a teď se mi to ten rozjezd osladí. Sláva, jedu, řadím, a už to jde. Připadá mi to, že se ploužím jako šnek, ale nedřu se, asi jako kdybych Turbo přepnul na Sport. A dolů z kopce to sviští, žádný hukot pneumatik, kolo řeže vzduch jako nůž, a kolem pivovaru, a budeme stoupat.
Hyn sa hukáže.
Brzy řadím lehký převod, a brzy ten nejlehčí. Ale jedu. Pomalu, strašně pomalu, ale šmrdám si nožkama a necítím, že by mě to nějak namáhalo. A nahoře si říkám, safra, to je dobrý, moc dobrý, než mi ten hlídač hlásí „kolo jedna, dvacetsedum minut“. Safra, bývalo to dvanáct.
Dvanáct to není, ale třináct, to když zase jedu fofrem dolů.
Jo, půjde to, půjde!
A pak zase nahoru a na Mandavu, tu vodu z bidonku asi pít raději nebudu, zůstala tam přes rok, tak restaurace, ten srub, cyklisti znají. Já ne, já vždycky jen profrčím, buď moc blízko od domova, nebo zase, se to už nevyplatí, to dojedu.

pokr.