Po prohlídce historického Grazu (Štýrský Hradec) se na obzoru pomalu opět přibližují Alpy. Víťa začíná remcat jako první; prý se mu vůbec nechce do toho velkého průsmyku. A do toho začíná Luděk s tím, že už má toho Rakouska plné zuby, že jsou všechny ty říční cyklostezky na jedno brdo a že už se…
Teď jsou jen dvě možnosti.
Děcka až vyrostou, buď budou cykloturisté-závisláci, nebo se kolu budou vyhýbat obloukem.
Je vlastně i další možnost, jedno děcko tak, jiné jinak :-)
Neodvažovala bych se dělat sudičku:-))
Život je neskutečně pestrý a každý člověk je individualita. Způsobů jak svůj život prožít je nepřeberné množství. Není to jen kolo ano nebo kolo ne.
Já kolem sebe vidím pár příkladů, které přesně takhle fungovali.
Buď "fanatik" (v dobrém slova smyslu) po rodičích, nebo v pubertě či post pubertě ostrý střih, a téměř až nenávist k té činnosti.
Máš pravdu, že život je pestrý, ale některé hodně výrazné impulsy člověka formují celkem jednoznačně.
Nač koukat na pár příkladů kolem sebe?
Máš přeci vlastní zkušenost, vlastní děti a dnes už i vnoučata. Víš přesně, jaké impulzy jsi dával a jaká je odezva.
Nemám děti, jen holky :-)
Přiznám se bez mučení, že takto postavený "rodičovský impuls", bych jako dítě neuměla zpracovat, natož následovat:-))
No, to že to jsou holky bylo vlastně štěstí, do kluků bych se chtěl promítnout jako můj táta do mě, a to pak v pubertě vedlo k velkým střetům.
Takhle jsem pubertu ani moc nepostřehnul.
Jediné na co jsem celkem dost tlačil, byly jazyky, ale začal jsem v tom předškolním věku tak to prošlo bez vzdoru. No a teď sklízím ovoce: "tati, ty raději mlč, vždyť mluvíš hrozně...." :-)
Máte, pravdu s rodiči jsem na kole procestoval celé česko, slovensko, a přilehlé státy cca od roku 1993 do 2003 každý rok 3 týdny dovolené na kolách na těžko pod stanem. Pak jsem si dal přestávku, kdy jsem létal po exotice a na kole nic, ale teď už zpátky na kole a je to nádhera.
Anebo další varianta, že všechna předsevzetí na kole si splní v mládí a rozhodne se pro jakoukoliv jinou zábavu. Od potápění k létání. Svět je dost velký a je v něm spousta výzev :-)
Já nevím, nechám se asi překvapit. Neděláme to s nějakým záměrem do budoucna, děláme to proto, že to baví nás. Přesně jak někdo píše, není na světě jenom kolo x ne kolo, snažíme se hodně chodit do přírody i pěšky, po horách, vandry... tak třeba k přírodě vztah mít budou. Já se jenom modlím, aby to nebylo nějaké vyloženě vysokohorské horolezectví nebo paragliding :-)
Mě chvilku děsili ti frajírci na motorkách, kamarát takhle přišel o dvacetiletou dceru, sedla si za "mistra světa".
Docela rozumím těm strachům, Kuba honí kluka po kurtu, sám byl kdysi v tenise hodně dobrej. Tak jsem se s ním bavil o tom jeho mladym a říkal, že je to beznadějný, že nemá ani špetku talentu.
Tak mu povidám, proč ho teda po tom kurtě furt honíš?
A on, že je důležité, aby se kluk naučil řádu, kázni, trpělivosti, píli a naučil se i, že vždycky nevyhraje. A prý každá hodina na kurtu znamená, že tu hodinu není někde v partě kluků, v které by ho nerad viděl.
Tvoje děcka z těch vašich cest si odnesou jistě vytrvalost a houževnatost a povědomí, že žádný cíl není tak dakeko, aby, když máknou, ho nedosáhly.
To poznáná se hodí pro úplně každou činnost.
To doufám taky. Vytrvalost snad mají. A takový to, že se nerozbrečí, když začne pršet apod. Plus praktičnost a umět se o sebe postarat. Minulý víkend jsem s nima šla do Jeseníků.
"Děcka budeme spát pod širákem," říkám jim.
"Maminko, to ne. Co když bude pršet!"
Prostě už vědí, co se na cestách může stát.
Včera byl Víťa u spolužáka na návštěvě - ve vedlejší vesnici, cca 5 km. Byli domluvení s tátou, že od nich půjde cca 2 km pěšky sám, a tam se potkají. Dá mu vědět mobilem, až vyrazí. Nechtěla jsem být hysterická matka, tak si říkám, že snad otec ví, co dělá. I když v hlavě samozřejmě ty nejčernější myšlenky, palcové titulky "ztracené dítě". Najednou asi 19:15 a synek u dveří. Otec "proč jsi mi nezavolal?". "Já zapomněl." Prostě těch 5 km došel sám. Zvládl to, poradil si, trefil.
PS: Motorkáři mi taky lezou na nervy. Jednak frajírci, jednak jejich stroje.
Pěkná práce, Peggy.
Ta ujetá vzdálenost je pro děti motivující, inspiruje je k soutěživosti. Ale ve skutečnosti to nejdůležitější je ten čas, který vzájemně společně aktivně prožíváte, který si vzájemně v rodině věnujete.
Myslím si, že ať Vám život zamíchá kartami jakkoliv, bude to právě ten společně aktivně strávený čas, co vás bude držet pospolu.
Hodně štěstí:-))
Nádhera!
Sen!
Záviděníhodná jsou i ta nádherně stojící kola.
Stojící kola?
Ano, stačí jim snad jen stojan, jak vidím, ani ten klacek už nevozíte. Já bez opory nemůžu parkovat. Nedávno jsem měla aspoň zlepšovák proti zapíchnutí - konec stojanu opatřen opotřebovaným brzdovým špalkem.
Tak dětská kola stojí na obyč stojáncích, ta nejsou tak těžká. Já mám nějaký německý Pletscher, dostala jsem ho asi před dvěma lety od jedné cyklorodinky, co u nás spali (jejich byznys byl prodej kol a po návratu z jejich cesty nám stojánek přišel poštou). Luděk letos sehnal u kamaráda v prodejně takový, který se neohnul po pár dnech, ba co víc, vydržel celou cestu. Dojdu do stodoly mrknou na značku.
Tez se prifavam k obdivum a smekam.
Uz jsi byla v te stodole omrknout tu znacku stojanu? Sup sem s tim, jinak Ti jej v listopadu odsroubuju :-)
Je to tenhle stojan: http://cyklonovak.cz/eshop/drzaky-stojany-kol...
S odkazem na eshop a cykloprodejnu právě toho našeho známého. Ale reklamu mu dělám dobrovolně a zcela nesponzorována :-)
...jaký máš zkušenosti s koncovkou stojanu? Já mám podobný systém- trochu bytelnější(slouží ke spokojenosti 6-tý rok), ale po třech letech se prošoupala PVC koncovka a druhá není k sehnání. Musel jsem si vyrobit z tvrdého dřeva podle staré a podlepit spodek gumou(kterou po dvou letech prošoupanou obměním.Jinak stojan parádně držel kolo s brašnama- teď u vozíku už ta váha není taková....
Nádhera! Při čtení posledního pokračování tohoto proti Cykloturistice rozšířeného povídání jsem si trochu zaslzela, nedalo se :-). Děti jsou úžasné, ale vy taky! Už teď se těším na letošní akci - v jakékoliv podobě :-).
v které cykloturistice to prosím vyšlo? :-)
Všechna pokračování jsou vynikající, tu cestu Vám vpodstatě závidím :-)
Téhle závisti rozumím a znám ji taky, když koukám někde na něčí fotky a cesty :-) Ale - není na to nic, stačí se jen sbalit a vyrazit, když to dokážou malý děcka ;-)
+ hlavně čas, dostatek společného času.
Přesně, to mě napadlo...
39 dní v kuse, to nemá každý, i když si veze kanclík s sebou...
Není to zadarmo:
- musíš vézt kanclík - věnovat tomu čas na cestách, dobíjet telefon
- zaplatit brigádnici, která doma vše obstará. Máme dva byznysy. Eshop a ubytování. Ubytko je v pohodě, eshop taky, pokud jde o balení a odesílání zboží. Bohužel technickou stránku (poradentví) žádná brigádnice nezvládne.
Je mi to jasné, hlavně že to klaplo.
Jsem taky pořád a všude on line.
Nejvíc mě dokáže naštvat, když si tak jedu, myslím si na svoje, bajednou telefon, neznámé číslo.
Co když někdo důležitý?
Sesednu, zvednu a tam rozjásaný j0hlásek slečny nějakého call centra "máte čas na krátký mobitorovaný rozhovor"....
Správná odpověď je :"Mám." A ukončit hovor.
Copak v EU, tam to ještě jde, horší jsou země, kde příchozí hovor stojí 42 Kč/minutu, které jsme brázdili zrovna letos. Tam by i za nějaký hovor, který by měl za výsledek objednávku, člověk moc rád nebyl. Měli jsme to vychytaný složitým systémem přesměrování hovorů na naši pevnou linku (VOIP) a následně na místní SIMky, takže nás to vyšlo "jen" na cca 5 Kč/min.
Jinak, už jsme na ty místní SIM karty, které jsi mi kdysi radil, přešli taky. Je to fakt výhodnější i v EU!
Úžasné, ostatně jako pokaždé. Smekám nejen před výkonem dětí, ale i vaším. Vím, že při tak dlouhé cestě občas přijde chvíle, kdy to děti (a někdy i dospělé) nebaví. Potom je důležitá motivace. A Víťa s Šárkou vypadají pořád spokojeně a nadšeně. Gratuluji k výkonům i k pohodě v týmu.
Užasne vylet s male detmi!
Pravidelne čtu nejen 1.-6.čast Benatky,jen cele skoro 10 let stare www mlade party a nove www o rodiny.
Škoda,že mam dospeli deti,škoda. :-)
nechcou tě vzít sebou? ;-)
To je prostě neuvěřitelné. Ještě, že nemám k dispozici těch 39 volných dnů v kuse, že se mám na co vymluvit, že něco takového nemohu. .)
Já jsem zase chtěla napsat, že by se to možná (bez dětí) dalo zvládnout i rychleji... a nebo si to rozpůlit. Jeden rok na kole tam /a busem zpět/ a druhý třeba nazpátek, busem tam a na kole zpátky.
Kdepak, výmluvy se neberou :-)
Hluboce smekám před tím výkonem. Hlavně u těch dětí. Ujet takovou porci, to je na metál. Já to teď nenajedu ani za celý rok :o)))
Naše děti (kluci) kdysi říkali TELEMÍN a my to od nich převzali.
Kdyby toho náhodou neměl někdo dost, zde je zbytek fotek (plus celý text ještě jednou)
http://www.epastorek.cz/cykloexpedice/na-kole...
Peggy, vytahuju tvůj blog zase na světlo světa. Chtěl jsem ti totiž něco napsat už před 14 dny, kdy jsme se s vdovou vraceli z Itálie, podotýkám, že autem na korbě odtahovky :D
Až po cestě mi tak nějak došla ta neuvěřitelná vzdálenost, kterou jste s deckama ujeli. Na mapě ani na videu na youtube to tak nevypadá, ale hlava mi to fakt nebrala. No, a vdova definitivně zamítla Benátky na kole. Myslím, že by nechtěla vidět Alpy ani kolo :D
Takže, holka, smekám před vami
Jo, nechcete jet s deckama třeba 1000 mil? :D
Jejda, tohle čtu až teď, po půl roce...
Děkuju!
Je pravda, že vzdálenost to nebyla malá, ale když má na to člověk dost času...
Jo a tisíc mil? To je 1600 km? To fakt ne :-) Ne že by mě děsila ta vzdálenost, ale děsí mě to, že tyhle závody vyhrávají borci, co nespí. A to já bych nevydržela. Já totiž spím moc ráda :-) A kromě toho, kde na to vzít 2 - 3 týdny volna. A počkali by na nás ještě v cíli vůbec :-)
PS: Víťovi jsme sen o Alpách splnili. Rok na to jsme jeli do Ruska (viz. nový blog) a další rok do Rumunska. Proszě žádné Alpy. Jen s tím kolem to nijak udělat nešlo :-)