Jenom pro připomenutí, kratičké shrnutí z minulých dílů: jedeme se dvěma dětmi na kole do Benátek. Starší Víťa (8 let) šlape celou trasu úplně sám, mladší Šárka (6 let) je ještě občas zapojena za tatínkem tažným zařízením, nicméně pouze symbolicky, na nějakých 10 km denně, takže i ona šlape…
super, je dobře, že to sem sypeš.
Právě jsem to dolouskala, opět jsi nezklamala, výborné.
Jen mám dotaz. Řekla bych, že negativní vzpomínky časem zavane vítr a zůstane jen to pozitivní. když jste to loni jeli a psala jsi mi smsky, měla jsem pocit, že Vám ten déšť a neustálá voda vadí podstatně více, než nyní mi připadá z textu, a hlavně jsem měla dojem, že Rakušáci Vás právě nechali napospas, ačkoliv jste byli mokří i s dětmi.
Sama víš nejlíp, jak to je. Vadí - nevadí, člověk to nějak musí vydržet, a většinou i vydrží. Moje zoufalství dosáhlo vrcholu právě ten den, kdy jsme postavili stan a byl tak mokrej, že jsme ho museli vytřít ručníkem (ten byl suchý, protože jsem se nemyli a tudíž ani neutírali :-) než jsme do něj dali věci.
Zlom vyjadřuje mnou vyřčená věta: A dost. Jestli bude pršet i zítra, jdeme spát do hotelu!
V tu chvíli jsem toho měla fakt dost. Do té doby se to ještě nějak dalo. Ještě že další den vysvitlo aspoň na chvíli slunce a další dny se už počasí vylepšilo.
Ohledně přístupu lidí - máš pravdu, takže jsem tam doplnila jeden odstavec, který to vystihuje (druhá kapitola, ať to nemusíš dlouho hledat). Není to, že by nás vyloženě nechali napospas, to ne! Na západě se stará každý o sebe, nejde jim to mít za zlé. Třeba o nás nevěděli. A pokud nás viděli, mysleli si "Ať jdou do hotelu". Na druhou stranu, o to víc jsme si to užívali letos. Pravda, měli jsme podstatně lepší počasí, ale stávalo se i v "blbým Polsku", že když začalo pršet, vždy se našel někdo, kdo na nás od vrat volal "Pojďte se schovat". Posadil nás do altánku, uvařil čaj, donesl sušenky.
Možná jsme moc rozmazlený :-)))
Ano, to, co jsi tam doplnila, je přesně to, co si vybauji z sms a poté z povídání na Lesovně.
Já bych neřekla, že jste rozmazlení. Mě to přijde, že čím více lidé mají majetku, tím jsou "hamižnější". Nevím, jak přesně a líp to popsat, tak snad jen srovnání ze zemí, které máme procestované: Norsko a Finsko. V Norsku je evidentně větší životní úroveň, a taky jsme se tam spíše setkávali s větším nezájmem, než ve Finsku. V podstatě čím chudší oblast či vesnička, tím lidé vstřícnější. Snad je pochopitelné, jak jsme to myslela.
Peggy, není to tak.
Nestará se "každý sám o sebe". Státy jako Německo, Rakousko nebo Francie mají tradičně velmi vyspělý sociální systém, lidi si nejsou nuceni pomáhat jaksi "svépomocí", stará se stát.
Výletníci jsou navíc v oblasti, kterou jste projížděli, zdrojem příjmu, tak proč jim dávat něco grátis, nejsou to lidé v nouzi, ale lidé, kteří se jedou "dovolenkovat".
Balkán fakt neznám, ale znám trochu Španělsko.
Tam sice mají už taky "sociálna" tolik, až je to zadusí, ake z období totality mají zažitý model "rodina je bezpečí". A to širší rodina, tetičky, strýckové, bratránci, ti všichni jsou připraveni kdykoliv clenu rodiny pomoci.
K členům ostatních klanů jsou víceméně lhostejní.
Oni (Rakušáci, Němci, Frantíci) už nás nepovažují za potřebné pomoci, a nakonec jsem tomu rád.
Pamatuji si ze své velké cesty Evropou za totality, že na nás koukali jako na chudáky, a fakt nám pomáhali. Na Schwarzwaldu nás nechali přespat v rekreační chatě evangelické charity, ve Strasbourgu se nás ujal kluk na ulici (furt jsme kamarádi), lidi nám občas dali i nějaký prachy, a to jsme fakt nežebrali.
Možná, kdybys tam byla s dětma sama, okénko by se otevřelo, ale když je tam táta, musí se starat....
Němci, Rakušané ani Francouzi nejsou zlí kapitalisté co hledí jen na prachy, prostě si jen řeknou, kdyby nechtěli moknout, hotelů kolem je dost, jako nuzáci nevypadají, tak což...
Jindro, dovolím si trochu oponovat. My máme hodně zkušeností ze severských zemí, kde je volné táboření nejenom tolerováno, ale je i naprosto legální. Přesto mi to přijde, že čím více lidé v té oblasti nahromadili majetku, ať už hmotného, či nehmotného, tím menší zájem mají o turisty, jako jsou Peggy nebo třeba my. A bude to jen horší. Například loni jsme byli ve stejné oblasti ve Finsku, jako v roce 2009. Zažili jsme šok, že to, co dříve by nám lidé dali zdarma, za to najednou požadovali platbu. Za těch 6 let tam totiž pronikl turistický průmysl, místní obyvatelé se "zbudovali", a bylo všechno jinak.
Sever neumím vůbec, ale v Německu a chvála Bohu i ve Francii jsem dost často, a tak bych neřekl, že mají nějaké "zbohatlické" manýry.
Ve Franci jsi pak jako cyklista vysloveně kamarád.
Jiná věc je, že s tebou je schopen klábosit hodinu, ale to pivo, to si platíš sám. My jsme větší hauři, nemáme problém na pivo kohokoliv pozvat, když už kecáme.
Zřejmě ten rekreační byznys napadl i Finsko.
Škoda, ale je to logický vývoj.
Přesně jsi to vystihl, je to rekreační byznys...
nebo taky obživa, že jo.
Ale jo, obživu jim přeju, tak jsem to nemyslela. Jak jsem psala, je to asi hůře pochopitelné, co jsem měla na mysli. Jsou prostě určité věci, které považuji na normální, když je turista, pohybující se pomocí vlastní síly, dostane zadarmo, jako například pitnou vodu. Ano, samozřejmě vím, že pitná voda z vodovodu není zadarmo, ale přijde mi tristní, když u chudších lidí ji člověk zdarma dostane a k tomu třeba pozvání na kafe, kdežto u bohatších se tváří, že by za ni očekávali nějaké to ojro, o kávě zdarma nemluvím. Chápeš ten rozdíl?
Ve Španělsku na to mají zákon.
Každý má nárok dostat napít vody zdarma.
Tak mě napadá, že to pro ně asi tak samozřejmé nebylo, když to museli uzákonit.
Jasně, chápu. :-)
S vodou je to jasný, u těch jiných komodit jsem už trochu na jiné vlně, ale chraň pánbůh, že bych to to komukoli vnucoval.
Já zas měl spíš na mysli, že ti lidé tam se taky musej dost ohánět a že bydlet v turistické oblasti má i své nevýhody a taky myslím, že turistů v různé formě i obsahu musej vidět za sezonu spousty a už to pro ně holt je jiný než někde v zaostalých oblastech, kde je to událost :-)
Jindro, já s tebou souhlasím. Nevím, zda to tak vyznělo, ale nečekala jsem, že nám někdo "dá" něco zadarmo, už vůbec nečekám peníze (proboha!), a ani to spaní zadarmo. I v zemích, kde se nám to stávalo, s tím mívám trošku morální problém. Neumím to tak nějak samozřejmě přijímat.
Protože - jak píše Šíp - většinou ti něco nabídnou (dají či poskytnou) ti "nejchudší", ve smyslu nejobyčejnější lidi.
Já ten princip "ať jdou do hotelu" chápu.
Ale, bohužel nebo bohudík jsme zažili v jiných zemích, že to jde i jinak. Ještě tak nějak víc lidsky. Ale je fakt, že někdy stačí i ta blbá věta "co bude k večeři?", kdy nám kolemjdoucí pán dal najevo, že nejsme vetřelci.
Případně stačí jenom dotaz "nepotřebujete pomoci?", byť pronesený ve slušnosti, kdy tazatel doufá, že zakroutíme hlavou. Ale aspoň se zeptá.
Já vím, že když člověk pomoc potřebuje, má se starat sám, aby mu byla poskytnuta. Ve světě je spousta zařízení vybudovaných na pomoc v nouzi. Pro turisty hotely, pro motoristy odtahovky, pro nemocné sanitky.
Ale stejně potěší, nějaká drobná lidská radůstka, která člověka potká, ať už na cestě, nebo prostě v životě vůbec.
Jak jsem psala - a snad to z toho tak vyznělo - nečekala jsem, že se okno otevře a nebyla jsem vlastně zklamaná. Naopak, byla jsem ráda, že nás nevyhnali. I ta střecha parkoviště byla v tu chvíli luxus!
Peggy, přesně jsi to vystihla. Jde většinou o blbou větu, o obyčejný dotaz, zda něco nepotřebujeme, na který stejně očekává odpověď, že ne, přesto se ale ptá, a přesto má dotazovaný dojem, že kdyby OPRAVDU něco potřeboval, nezištné pomoci se dovolá. O tom to většinou je.
A nejlepší na tom je, že tu větu "Kdyby nás tak někdo pozval domů," pronesl opravdu sám od sebe náš osmiletý syn (mám to náhodou nahraný na videu, kdy jsem natáčela, jak šíleně leje. Důkaz dodám v posledním díle seriálu :-).
Ještě nepoznamenaný komerčním světem, prostě v sobě nese tu lidskou dobrotu jako samozřejmost :-) To, že s náma zažil situace, kdy nás fakt někdo pozval, si asi pamatovat nemůže, na to byl ještě hodně malý.
To se mi stalo v Anglii, bude to asi 18 let, dítě ještě nechodilo do školy.
Jedu po dálnici, zácpa, stojím, ubrzdím, nechávám si odstup. Ten za mnou taky dobrzdil, ale ten za ním ne, napral mu to so kufru, přistrčil dopředu, takže jsem dostal ránu zezadu i já. Nic vážného, nárazník křapnul. Přijela policie, policajt mého věku si všimnul holčičky vzadu. Jak se mnou sepisuje ten protokol najednou povídá, jestli bychom nepřijali pozvání k němu do rodiny na večeři.
Že prý nechce, aby si malá ze své první návštěvy West Yorkshire odnesla jen vzpomínku na to, že nás někdo naboural.
Večer se pak pro nás stavil autem v hotelu, odvez domů, nakrmil, ukázal spoustu fotek z jeho cest po svém kraji, a malé dal nějakou hračku.
Policajt. Záleželo mu na tom, jakou vzpomínku si odnese pětileté děcko.
To co tady popisujete je prastará hra zvaná "Pošli to dál."
Princip hry je v tom, že když jsi v nouzi někdo ti pomůže. Někdo komu to nemáš jak oplatit. A tak když ty vidíš někoho v nouzi tak mu tu pomoc nabídneš taky. A opět někomu kdo ti tu pomoc nemůže oplatit, ale až když on najde někoho v nouzi tak to pošle dál.
Pěkná hra to je. Není nikým kontrolována. Neživí se na tom, žádná neziskovka. Nikdo z toho neudělá byznys. :-)
Třeba to někdo sleduje a jednou to každému podtrhne a sečte :)
faráři. ti s tím vyhrožujou furt, ale podezřívám je z toho, že by tuhle hru chtěli jen dostat pod kontrolu.
Jinak s tím "prší v tom nestanujeme" mám taky příhodu z Rakouska, se svojí tehdy skoro 12ti letou dcerkou. Žádné dítě divočiny, jak ta tvoje dítka, ale přesto, s tátou na kolo pod stan (máma rezignovala předem). Ztrhující tempo 12 km za den...
Třetí den taky liják, říkám, bereme hotel. Dítě, mnohem měkčí než tvoje, s radostí přivítá. Tak u prvního stavíme, bohužel, obsazeno, ale 10 minut jízdy prý je další.
Jedeme půl hodiny a nic.
Dítě "tatínku, ta paní říkaka 10 minut, nepřejeli jsme to?"
"Klid maličká, ta paní myskela autem, ne na kole...."
Skvělé, při těch fotkách moc vzpomínám na naše podobné putování s podobně starými dětmi po Greenway do Vídně. Měli jste to krásné a tehdy to bylo také krásné. Moc děkuji.
Našel jsem lepší dřívkáč. Je lehčí, váží 200g, složí se na 5 placatých nerezových placek v jednom pytlíku a místo toho motorového měchu používám gumovou hadičku s duralovou koncovkou a foukám do toho hubou. Bohatě to stačí a je to mnohem lehčí a menší.
Zdravím!
Ten ventilátor je nejslabší článek vaření na dřívkáči (prodávají se jen samé šunty). Letos jsme sháněli ventilátor nový, a když už jsme byli u toho shánění, koupili jsme rovnou nový dříkáč, tento (jen byl asi o 100 Kč levnější)
http://www.mevatrade.cz/mevatrade/eshop/3-1...
(doposud jsme používali doma dělaný, takový ten klasický, vyrobený z ešusu).
Tento měl solidní výkon, ale bohužel - hned asi druhý nebo třetí týden jsme v lese na noclehu zapomněli ty packy, co drží ešus ... takže jsme pak museli hodně improvizovat.
Nicméně, foukat "hubou" si moc neumím představit, jaká je praxe v praxi? :-)
Celý týden jsem to provozoval s naprostým úspěchem, jiný vařič jsem s sebou neměl. Stejně je třeba v tom ešusu občas zamíchat a také přikládat, takže to sezení u vaření je skoro nutností. Netřeba foukat stále, stačí to rozfoukat po přiložení, pak už to v mém vařiči hoří samo. Má dost ventilačních otvorů, není stavěný na nucený proud vzduchu. Když už se obsah ešusu jen udržuje při varu, tak už nefoukám, protože to stačí jen tak hořet. Jo a také foukáním odstraňuji tvoření dýmu po přiložení. Skvěle se topí šiškami. Používám "Turistický vařič DŘÍVKÁČ 4Heat Stove v.2". Najdeš ho prodávat například v eshopu http://www.bushcraftshop.cz
No a oproti dřívkáčům nabízeným v některých krámech, tenhle váží 200g a složí se do pytlíku 2,5 mm x 150 mm x 101 mm. Na šiškách jsem na dvoře za sluníčka uvařil ešus vody asi 1.5l za 15 minut. Gumovou hadičku jsem si vymyslel a opatřil sám a na konec co se strká do ohně jsem nasunul kousek duralové trubičky. Já použil zbytek zkrácené tyčky od stanu. Tím jsem myslím propojil výhody obou konstrukcí, té s nuceným proudem vzduchu a té atmosférické. Nikdy jsem se nijak nezadýchal, bylo to zcela v pohodě.
Než to foukat hubou, mě napadlo , kdyby k té hadičce , šlo připojit k něčemu jako je toto, třeba i menší velikosti. http://goo.gl/DoRxBw
Já měl vždycky problém opačný, oheň v kamnech se mi rozjížděl tak že plameny šlehaly všude kolem vysoko nad kastrol a nebyl způsob jak to rozumně regulovat. Až když jsem přitvořil odklápěcí dvířka pro regulaci kyslíku tak byla poslední vada na kráse odstraněna. :-)
Všimni si, že můj dřívkáč je oproti tvým kamnům mnohem menší. Topí se menšími kousky a lépe se to reguluje. Já vtom topím opravdu klacíčky nalezenými pod stromem a šiškami. Po přiložení to trochu rozfoukám. Asi to má i menší přístup vzduchu. Hlavně to váží 200g a je to na ešus a ne na hrnec.
Já se nepřu, viděl jsem podobný honey pot v akci u bluddných Holanďanů loni ve Skotsku.
http://cyklopoustevnik.rajce.idnes.cz/2015_-...
http://www.bing.com/images/search?q=honey...
Jen jsem tím chtěl říct že ne každý dřívkáč potřebuje k rozumnému provozu dmychadlo.
http://www.kalimera.cz/skladaci_kaminka.html
Ten můj to dmychadlo nepotřebuje a dodává se bez něj. Ale se dmychadlem to hoří lépe. Přitom nahradit dmychadlo hadičkou a foukat do toho sám vyjde mnohem lehčí a méně objemné na přepravu a přitom to vyhoví. Asi právě proto, že to není zase tak moc potřeba.
http://www.bushcraftshop.cz/bushcraftshop/eshop...
jé, díky za odkaz. pošlu to známému, jestli by mi to nevypálil v práci z milimetrového nerezu :-))
není ten půlmilimetr moc tenký?
Zatím to vypadá dobře. Vypalované je to asi laserem, poněvadž je to úžasně přesné a i ty zámečky do sebe pasují úplně přesně. Zatím bych řekl, že 1mm tlouštka je jen zbytečná přítěž.
Ale tlouštku jsem neměřil, jen odhadoval. Jestli to není v tom Eshopu uvedeno, tak to mohu přeměřit šuplérou. Ale 1mmm to určitě není, je to tenčí.
Jo a také ta stavba je taková, že ten poslední plech tam zamykáš vlastně po deformaci. Kdyby to bylo tuhé, tak ho do těch zámečků nenacpeš.
Tady pro něj máš šablonu
http://zenstoves.net/Templates...
Tak ten můj je mnohem vyšší. Řekl bych tak 2x, ale na šabloně není jediná kóta. Ty různé plechy jsou príma, ale zase ty jednotky za tím jsou mi neznámé.
Pro mne to objasňovat nemusíš, já jsem spokojený s tím co mám. Stavět to nebudu.
Mohu ten můj ofotit a oměřit a poslat to někomu.
Opět perfektní!
Až se divím, že dětičky tak šlapou, přeci jenom to pro ně musí být fyzicky náročné :-)
Šlapou, musí, nic jiného jim nezbývá :-)
Zní to drsně, ale ... jsou na to zvyklé. Jezdíme s nimi odmala, od narození, vozíček, atd. Navíc to není tak, že bychom celý rok seděli doma na zadku a pak záhul. Jezdí denně na kole do školy a ze školy, je to sice blbých 1,5 km, ale je to do kopce, docela se na tom vytrénovali. Do toho občas víkendovka, občas výlet nebo třeba jen odpolední vyjížďka. Oba měli vloni na konci roku tachometru zhruba 4000 km, skoro stejně jako já.
Nechci, aby to znělo jako vytahování se, prostě jen konstatování a vysvětlení, proč šlapou a jak jsme toho docílili.
Když se děti baví, tak vydrží hodně. A podle fotek jsou spokojené a baví je to :-)
4000km je opravdu hodně. To nenajede ani většina dospělých.
Mé děti podobně staré po takovémhle výletě už ten rok na kolo moc nechtěli. Přijelo se v srpnu, pak byly také jiné ejchuchu a v září se ochladilo a už se chodilo jen pěšky. Ale hlavní bylo to, že toho kola měli už dost.
U nás je to podobné, po dlouhé cestě se ani těm našim moc nechce, tak je nenutíme. Cesta, o které píšu, byla nakonec dlouhá 2700 km, takže těch zbývajících 1300 se najezdilo opravdu většinou už jen kolem domu.
Jste teda pěkní herodesové! :-))
Dobře mladé vedete. Docela přemýšlím, jestli bych ty porce (v aktuálním stavu) km zvládl.
Dlouho jsem přemýšlela, zda sem svůj příspěvek vložit, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám. Zrovna píšu cestopis z našeho letošního putování po Finsku, kdy jsme se tentokrát pohybovali na kánoi. Vložím sem odstavec z cestopisu na dokreslení atmosféry. Rukopis jako takový byl dopsán dávno před touto debatou, tudíž nebyl ničím ovlivněn.
Pjotr /Пётр/
Rus Pjotr, zaměstnanec restaurace Muikkukukko v Sulkavě, a tudíž patřící do stejné „rodiny“, jako my, tedy i k stejnojmennému motelu. Odvezl nás ochotně první den po dokončení Veverčí stezky, pak nám různě vypomáhal, a poslední den pobytu v Sulkavě nás ochotně i s našimi zavazadly odvezl na autobus, kterým jsme pak cestovali do Savonlinny. Ač jsme mu vnucovali peníze, nevzal si od nás ani jedno Ojro, a to jsme mu desetieurovku vnucovali několikrát. Vždy odmítl. Tak nějak nám přišlo, že všichni oceňovali naše putování po Veverčí stezce, kde jsme se pohybovali vlastními silami. S tímto přístupem jsme se potkali už několikrát, u Pjotra jsme to ale vnímali nejvíce intenzivně. Jednak nás několikrát vezl svým autem za svůj benzín, jednak to byl Rus. Přece jen jsme zvyklí tuto národnost vnímat jako dobyvačnou, agresivní, a zároveň ochranitelskou s použitím tanků. Pjotr takový nebyl. Byl ochotný, srdečný, laskavý, a největší hrůzu měl z toho, že by nám snad nevyhověl. Prostě otevřená, srdečná, široká ruská duše.
Lidé v divočině a na jejím okraji jsou zvyklí na to, že si vzájemně pomáhají. Je to nutnost. Částečně to asi fungovalo i na našich vesnicích před kolektivizací. Až městský způsob života tuto potřebu odvrhl jako nepotřebnou. A komunistům se to hodilo pro lepší ovládnutí společnosti. Jedinci tolik nevzdorují. Proto se tak snažili rozvrátit všechny občanské spolky a sdružení. Nám dnešním individualistickým měšťákům potom možná běžná pomoc venkovských lidí na okraji divočiny připadá jako zjevení. No a sympatickým lidem se také pomáhá snáze.
Nevím, zda to souzní s tvou představou, ale já to cítím zejména takto.
Nemusí jít o "okraj divočiny" ať už si pod tím v naší středoevropské zahrádce představujeme cokoliv.
Lidé na vsi jsou neanonymní, znají se nejen "od vidění" ale jménem. Ví o sobě spoustu věcí, a často, což není geneticky nic moc, jsou spolu nějakým způsobem příbuzní. Protože každý má jinou profesi, umí si vzájemně výhodně pomoci za zdarma, nebo za hubičku (však jim to Babiš zatrhne). "Občanské spolky" jsou spíš vynálezem městských kavárenských krasoduchů, na vsi jsou tradičně Sokolové, hasiči a myslivci, často jsou lidé ve všech. U nás je ještě konkurenční Slavoj, jako pozůstatek sjednocené tělovýchovy hospodařící s celkem velkým majetkem v podobě zimního stadionu a hotelu.
Vzájemná pomoc ve všem je naprosto samozřejmá. Neplatí ovšem pro "nájezdníky" - tedy turisty obcí projíždějící ať už kolmo, busem nebo autem. Ti jsou vnímáni spíše jako škůdci, a mnohdy se tak chovají, orvou klidně přes plot někomu ovoce.
Zvláštní sortou jsou pak chataři. Někteří dlouholetí jsou integrováni, i když jen sezóně a jsou vnímáni jako "naši", jiní zůstávají pražáky ve svých panelácích naležato.
Obdobně "sateliťáci". Ti nemají zažitou kulturu vzájemné pomoci, ale kořistění s obecního. V posledním volebním období dokázali využít laxnosti starousedlíků a obsadili radnici s cílem vylepšit infrastrukturu kolem svých novostaveb, zjednodušeně štěrkové cesty vydláždit zámkovou nebo zalejt asfaltem. Naštěstí nebyly zdroje. V současné době poučení starousedlíci volili rozvážněji a obec se začíná vyrovnávat s dluhy, co krátké šafářování naplavenin vyrobilo.
Nemyslím si, že v našich podmínkách k tomu, že na vsi mají k sobě lidé blíž, přispívá náročný život ba pojraji divočiny a zapas s přírodou o živobytí, ale prostě ta neanonymita, lidi se prostě znají.
Omlouvám se za příspěvek mimo téma, ale mám obavy, zda jsi správně pochopil, kterým směrem v blízkém okolí Prahy integrace probíhá.
Měl bys brát v úvahu vzdálenost od Prahy, počet obyvatel Prahy, jejich finanční možnosti, konexe.
Tady u nás místní dostali na hraní tělocvičnu, stříkačku a tenisový kurty, ale že by měli nějaký zásadní vliv na rozhodování o obci, například na územní plán a podobně, to mi moc nepřijde.
Územní plán je zcela něco jiného a v divokých 90tých byl celkem solidním zdrojem příjmu pro ty, kteří do toho měli co mluvit.
Z pole z cenou cca 30 Kč za kvadrát se šikovným rozhodnutím stala stavebni parcela s cenou 3000 kc za kvadrát.
Ale zdá se mi, že tohle už je pryč, rozparcelováno, rozprodáno.
Spíš se bavíme o vztazích mezi lidmi, a na venkově k sobě fakt mají lidé blíž než člověk panelákový, sídlištní.
Myslím, ze každý z nás, kdo se občas potuluje po světe a setkává s lidmi, tak nějak vnitřně tusi, ze tohle není otázka žádné skatulky, třeba národnostní, ale ze to funguje na elementární individuální interakci.
"elementární individuální interakce" - já blbec šprtám fráninu a ty už umíš bruselsky:-)
Elementum a individuum je z latiny, ne z Bruselštiny :)
To nakonec celá fránina taky :-)
Já si dovolím s tímhle nesouhlasit. Taky nerada škatulkuji, ale čím to je, že to, co jsme zažívali letos cestou přes Polsko a Bělorusko do Ruska (úplně stejná sestava jako vloni, tj. děti) jsme zatím zažívali jen v zemích jako je Rumunsko, případně ještě na Balkáně.
-Takové to, že za Vámi prodavačka vyběhne z obchodu a zeptá se, kam jedete a následně přinese něco na zub.
-Paní (Ruska) v nějaké vesnici nám naložila igelitku s buřty, chlebem a limonádou a když jsme kolem jejího domu vesnici opouštěli, ještě nám frkla do ruky tašku se zelím a mrkví
- Na Ukrajině jsme dokonce letos zažili i to, o čem jsme doposud jenom četli - že nám člověk, kterého jsme znali přesně 15 minut, nechal na nocleh celý svůj dům (sám bydlel u tchýně a dům teprve rekonstruoval pro budoucí bydlení!)
-Nejkurióznější dar jsme dostali od Poláka - plato vajec
-Úplně cizí lidi Vás v poledne pozvou domů, ukážou pyšně svoje hospodářství a pak pozvou k plnému stolu, ačkoliv vás nečekali.
A další denodenní kontakty s lidma. Nešlo o to, že nám něco dávali, ale o to, že se zajímali, ptali kam jedeme, odkud jsme atd. Pravdu měl ten, kdo psal, že to byli lidi, co třeba u nich ve vesničce turistu nikdy neviděli, tohle nejde očekávat v Rakousku vedle nejzprofanovanější cyklostezky, kde jezdí stovky lidí denně. Kdyby měl ten domorodec s každým prohodit slovo, byl by jak včelka Mája v mraveništi.
Já to nevím, čím to je! Zda lidma, národností, množstvím turistů.
Ale i v Černý hoře v kempu u řeky Tary, kde je turistů z Balkánu asi nejvíc, majitel kempu s námo prohodí pár slov a popije rakiji. Má na to čas nebo má ještě zájem o lidi.
Nechci paušalizovat, protože i v Německu se nám stalo, že nás lidi pozvali na nocleh do zahrady nebo na kafe. To bych zase lhala, kdybych tvrdila, že NIKDO NIKDY. Ale proč je tedy toho víc směrem na východ než směrem na západ.
Opět podotýkám, že nejde o to, že někoho chceme vyžrat, něco dostat. Jde o to, jak psala Šíp, že si člověk i při blbý prosbě o vodu připadá že žebrá
Slované jsou otevřenější a srdečnější než germánské národy. Češi a Slovinci jsou už natolik germanizovaní, že u nich ta srdečnost dost zmizela. Třeba když přijedeš z Chorvatska nebo Srbska do Slovinska, tak zjistíš nejen že mluví trochu jinak, ale také, že se chovají jako Rakušané a ne jako ostatní jižní Slované. No a chudí integrovaní lidé mají větší sklon si navzájem pomáhat, než ti bohatší. Ti mezi sebou spíš soutěží.
No, mně zrovna v neděli se zaseklým řetězem pomohl Němec. Tedy předpokládám, že to byl Němec, já se ho na to neptala, pro mě to byl ochotný člověk na silničce určitě dražší než moje kolo, který bez zaváhání a bez ptaní zastavil a pomohl. Usmáli jsme se na sebe a on odjel. Já mu to nejspíš nikdy neoplatím, ale mohu to oplatit někomu jinému. A nemusí to být Němec, ani silničkář. Může to být kdokoliv, kdo zrovna pomoc uvítá:-))
Je to tak, a buďme za to rádi.
Ono na jedné straně je ta široká slovanská duše a ochota se rozdat a na druhé straně všudepřítomný bordel, humus, bída a kořalka....
A z toho plynoucí fatalismus s madochistickou pokorou k vrchnosti...
Nemůžeš mít všechno naráz. Buď máš vstřícné bordeláře nebo studené slušňáky. Ale můžeš si vybrat. Jo a podle tohoto rozdělení jsou Češi studení bordeláři. :D
Mě vyhovuje ten francouzský bordýlek.
Ne až takovej humus jako na východě ale žádné barvotiskové vodopády muškátů našich germánských sousedů.
Češi nejsou studení a máme pověst přátelského národa, tedy utěch, co vědí, že existujem.
Zeptej se na názor ostatních Slovanů, třeba jen Slováků. Z pohledu západních Evropanů jsme jistě vstřícní Slované.
No a ten rozdíl mezi Slovinci a ostatními Jižními Slovany je markantní.
Jo, to je mi jasné, a opakuji, jsem za to rád, že naše poloha uprostřed nás tak pěkně namixovala a ta staletí uprostřed Německa pozápadnila.
Ono to vypadá náramně idylicky, jací jsou ti Slované přátelští, dobromyslní, rozdali by se a mouše by neublížili, ale když se podíváš třeba na polsko-ruské soužití, vztahy mezi Ukrajinci a Rusy, o našich balkánských přátelích Srbech a Chorvatech nemluvě, jak tihle lidé, co by cizince láskou sežrali, se dokázali mordovat, pořádat pogromy a jiné kratochvíle, je po idylce.
A to nemluvím o té divné truchlivé stepní povaze, která vynalezla a provozovala gulagy a jako prd tam likvidovala vůbec ne cizince, ale soused souseda.
Skutečně "otrocká" (slave) mentalita: "To ti páni nahoře, ti daleko, ta věrchuška, napij se synku, hlavně aby nebyla válka...."
No a když pak vrchnost nařídí, tak tě sice neradi a s bolestí v srdci naloží do dobytčáku a pošlou na Sibiř.....
No ono když se podíváš do minulosti na Němce i Francouze, tak se dokázali chovat úplně stejně. Pořádání genocidy a nenávidění souseda není jen Slovanská záležitost. Je to obecně lidská kmenová vlastnost.
Je to tak.
Děli se hrozné věci. Západní země, doufám, se poučily a zdá se, že funguje něco, co připomíná demokracii.
Naši velcí slovanští sousedé stále tápou a mají sklony vyznávat autoritářské režimy. Proto bych to s tím až nekritickým obdivem k pohostinnosti moc nepřeháněl.
Nechme toho a nekažme krásné téma cestování s dětmi do Benátek.
Ano, taky bych to videla jako rozumne. Proste tuto debatu o "ne"pohostinnosti ukoncit. Bohuzel jsem to vyvolala ja svymi pripominkami, tak se timto omlouvam.
Moc se tesim na dalsi pokracovani. Sup sem s nim!
Máš recht, omlouvám se.
Ty se omlouvat nemusíš, spískala jsem to já. To já vytáhla její prožívání, které mi bylo známo ze smsek a pak z promítání z cesty.
Na druhou stranu, někdy mi bylo líto, že se u některých článků málo diskutovalo. Mezi trojici zdejších dle mého názoru nejlepších pisatelů řadím Tebe, Básníka a právě Peggy. A byla by fakt škoda, aby pod jejími články nebyl ani jeden příspěvek v diskuzi.
Rusové jsou dobyvační? agresivní? Jako komplet všichni? Já mám tedy rusy spojené spíše s chlastem, fatalismem a s něčím co v západní evropě i se stádem právníků za prdelí už zmizelo. A to něco je, že drží slovo, když něco slíbí. A očekávájí totéž od druhé strany.