Konečně je tady den odjezdu. Cestovní horečka vrcholí. Zběsile pobíháme po domě, do naplněných brašen přidáváme poslední drobnosti a horečně přemýšlíme, na co jsme zapomněli. Do toho zvoní jedna známá. Naše brašnami ověšená kola, připravená před domem ke startu, nemohla přehlédnout.- Kam vyrážíte…
Hurá Peggy vyjela, nechám si nw večer!
Super, nechám si to na čtení do vlaku, až pojedu odpoledne z práce. Moc se těším, píšeš dobře, tak dopředu vím, že si počtu.
Budeš zklamaná, je to kratičké, jen úvod, v podstatě jen takové naladění se. Ale článek je víceméně sepsaný, takže to sem můžu ládovat rychle. A slibuji, že oproti Cykloturistice to bude delší!
Copak o to, Peggy jezdí furt někam (aktuálně je doma přesně 48 hodin a to ještě jsme včera jeli 160 km pro děti), ale horší je ty výlety zpracovávat. Tohle je z loňska!
Ne, Peggy, teď jsi mladá, teď to musíš prožívat, zapisovat můžeš, až budeš stará.
Píšeš skvěle, ale ten prchavý okamžik štěstí, bolesti, únavy nebo pohody, stejně nikdo, kdo nezažil, nepochopí a když je sdílený všemi tvými blízkými, jsi velmi blízko tomu, co považuji za ráj.
Máš určitě pravdu (v tom prožívání a zapisování). Doba je dneska taková, že lidi píšou a sdílejí a "chlubí" se na facebooku apod. skoro se vším.
Pro mě je to určitá forma, jak celou cestu prožít znova a utřídit si myšlenky.
Díky!
Přesně tak, mám to podobně. Cestopis je pro mě způsob, jak to prožít znovu a hlavně zaznamenat všechno, co se přihodilo. Stačí pak se jen začíst a rázem jsem přenesená v čase i prostoru a znovu se ocitám na našem putování. Zveřejnění cestopisu pro ostatní je jen sekundární.
je to tak jak říkáš. přepisuju cestovní deník na svůj blog ať si mé dospělé děti mohou přečíst, jak si žijou rodiče po té, co děti opustily hnízdo a prožívám každý den výletu znovu. A některé hezké věci mi docházejí v jiných souvislostech.