Jsa mužem mám jistý sklon k přijetí nejrůznějších životních rizik. Je to už v mé povaze. Nedá se říci, že jsem riskér, ale jisté ohraničené riziko přijmu. Zjišťuji, že to je u různých lidí zcela rozdílné.
Například já jsem ochoten na kole po silnici sjíždět dolů poměrně vysokou rychlostí, ale už rozhodně nevletím naplno do úzké zatáčky, do které nevidím. Jsem ochoten jeden sjezd opakovaně zkoušet, jak rychle se v něm dá jezdit. V terénu jsem schopen akceptovat to, že občas spadnu. Jsem schopen a ochoten jezdit v Praze společně s auty i když už jsem zažil bouračku.
Zajímalo by mne, jaké limity na kole máte vy. Patrně se budou hodně lišit. Nemyslím, že by nízké či dokonce skoro žádné limity pro vybuzení strachu byly hambou, nebo zvládání vysokého rizika bylo nějakým štěstím. Prostě jsme každý jiný. Každý to máme jinak nastavené.
Akceptovatelné riziko ?
Takový pojem v podstatě, až na jednu výjimku* , neznám.
Myslím si, že je nutný si na kole, v autě, na koloběžce a třeba i v rychlém běhu uvědomit, že vždy existuje riziko, že všechno může být úplně jinak, než jsme ještě ochotni akceptovat a naše limitace nám nepomůže:)
Nejezdíme totiž sami, nejsme dokonale opatrní, prostor ve kterém se pravidelně pohybujeme se může radikálně změnit , typicky troška písku, kámen, louže oleje v dokonale přehledné zatáčce nebo třeba blbec zvíře, člověk, hmyz, vítr či odlesk slunce, to všechno může z našich vnitřních limitů udělat jen nápis na pomníčku.
*Život je akceptovatelné riziko :D
Ale samozřejmě že nějaké riziko akceptuješ a ne malé. Například jsi ochotný jezdit pravidelně skrze Prahu mezi auty. Jednou tě některé trefí, ať děláš, co dělaš. Je to jen o statistice.
Právě proto jsi mimo s tím, že máš limity jen na kolo, na kolo v Praze a na pohyb mezi auty :)
Život jako celek je akceptovatelné riziko, trefit tě může cokoliv kdykoliv ať už budeš kdekoliv...
Já jsem například letos seděl v autobuse, který náhle zastavil a ten pán, co proletěl autobusem po celé délce a zastavil se zády o nějaký podstavec plošinky jistě neakceptoval žádné riziko , přesto měl smůlu a jel šupem záchrankou do nemocnice.
Můj nejhorší pád na kole způsobily kačeny, které napochodovaly na silnici v malé přehledné vesnici Dobročovice, kde jsem projížděl bezpečně mnoho let. Přehledné místo jenže ony vylezly z trávy kde nebyly vidět a já se lekl a zabrzdil a pěkně se zrasoval včetně kolena v hajzlu na měsíc. Nejel jsem určitě víc než 25....
No jsme cyklistické fórum,tak se ptám na cyklistická rizika. Není jich málo. Ale spíš než přehled pádů a úrazů mne zajímá ta hranice přijímaného rizika. Například u tebe podjíždíš stojící či pomalu jedoucí auta? Do jaké míry riskuješ ve dveřní zóně? A tak podobně.
Ale to přece záleží na mnoha okolnostech a podmínkách, takže každý den to může být úplně jiné s hodně velkým rozdílem.
Těžko se to dá popsat.
Asi nejhorší by byla situace, kdyby ti při jízdě s kopce v nepřehledné zatáčce vběhl do cesty kaňour, na silnici louže oleje, vosa ti vlítla do pusy a v protisměru by se řítil Hummer...;-)
ve špičce to bývá paradoxně skoro úplně bezpečné, nebo na cyklistovi :)
Kolony stojí nebo jedou krokem a cyklista má pohodu na place..
Než mu někdo otevře dveře...
Ani nemusí, on stačí i chodec, který přejde a vleze ti do té mezery.
Hele v Hybernské je nový cyklopruh, zatím tam jezdím jen na koloběžce a zatím mi tam nikdo dveře neotevřel, ale chodců už mi tam vběhlo několik.
Takže abych to nějak pro dnes zakončil :
Moje míra uvědomění si rizik je zhruba taková, že pořád předpokládám, že existují lidé kteří si myslí, že žádná rizika neprodukují a nebo na to serou...
-do velkoměsta, zejména ve špičce, ani omylem
-největší bobky mám z nepředvídatelnosti chování řidičů mot. vozidel, zejména u křižovatek
-jezdím tak, abych minimalizoval riziko pádu (česky připosranost)jednak kvůli možnému zranění, i kvůli možnosti rozflákání kola
-s kopce to pořádně rozjedu jen v případě, že se jedná o zcela přehledný úsek s minimálním provozem.
-úplně největší hrůzu mám z toho (ani si to nechci představovat), že přijedu domů a v ledničce nebude jediný pivo a na sporáku žádný žrádlo....
A kolik jsi to na té přímé volné silnici ochoten pustit?
Jak to máš daleko do nejbližší hospody s akceptovatelným pivem a jídlem?
Maximum je rychlost volného pádu:-) Nevím, šlapu, co to dá, ale pak už mě stejně brzdí vzduch.
Hospodské jídlo není akceptovatelné pro můj trávicí trakt a taky by se mně nechtělo pak ještě šmatlat do nějaký smradlavý hospody.
Na volné silnici je limitem sklon a délka. U nás se to málokdy rozjede přes 80.
No vida, 80km/h je už na kolo pěkná rychlost. To jsem ještě nikdy nedal. Dřív jsem zatáhl za brzdu před nějakou zatáčkou. Nechat to až do 80 vyžaduje v našich krajích zatnout zuby.
Já mám na kole rekord 85 Km/h ale ve větrném pytli za kamionem.
A jak ses do toho pytle dostal? To se před tebou musel ten kamion zvolna rozjet.
Ano bylo to s Cínovce do Dubí . Když se podíváš na mapu tak asi 0,5 km od Cínovce je prudká zatáčka doleva kde musely přibrzdit no a pak to někteří kamioňáci pustily až do Dubí. Bohužel dnes už mají auta nad 7,5 tuny na Cínovec zákaz vjezdu.
V Dubí pak občas končívali v rybníku za lázněma :-)
Taková rychlost by se dala asi i bez kamionu ze Šerlichu na sever. Na treku mám něco přes 70, ale zatím pokaždý mi tam děsně fičelo od Polska do tlamy, tak to prostě nepustilo víc.
Šerlich se dá jet sólo v 85-90, když vyjdou podmínky (jinak to je kolem 80). Trubku tam v té rychlosti skáču, jsem zvědavej jak dopadnu až tam dopadnu. Cínovec mám bez zaváděcího vozu kolem 80. V této rychlosti se dá už případně i přistoupit (za dodávku, kombík nebo SUV).
Ve skupině bezmozků se dá jet víc. Ale že bych byl odvázanej z postrku v téhle rychlosti se říct nedá.
To se v těchto rychlostech ještě jezdí v balíku? Na Tour jsem viděl, že ve sjezdu balík zruší.
Na MS 81 v Praze jezdil balík profíků kolem kila. Četl jsem tehdy povídání našeho rozhodčího na motorce, který byl zvyklý na naše "amatéry" ze Závodu míru. jeli tehdy ve dvou a byl celej špatnej ze zahraničního kolegy, který ho dirigoval blíž a blíž k takovým sebevrahům :-)
On se "zruší" (říká se roztrhá, vyselektuje) na předcházejícím stoupání.
Ale občas zadaří. https://youtu.be/Vp5xP35j63k
Zdá se mi to, nebo ten červenej (např kolem 18. sekundy) drží řítítka podhmatem?
Zajímavé ty první tři.
- ve velkoměstě mi to přijde bezpečnější než mimo - protože ve městě se jezdí 50, v kolonách i míň; mimo město všichni jezdí 110 a silnice většinou nemají použitelnou krajnici.
- největší bobky mám ze sebevražedného chování chodců.
Asi nejhorší zážitek byl, když jsem jel po náplavce, kus vedle běželo malé dítě, a z ničeho nic zahlo přímo do mě. Tretra mu prolítla několik centimetrů od hlavy. Mohl jsem ho zabít. Od té doby na náplavce jezdím jenom občas dopoledne, když tam nikdo není. A proti tomuhle prostě neexistuje obrana, protože to dítě dokáže běžet 2m/s a člověk má reakční dobu tak vteřinu, takže bych mohl jezdit jenom uprostřed pětimetrového prázdného pásu.
- Jezdím tak, abych minimalizoval riziko kolize. Predikuju, co kdo udělá za kravinu, a už jsem takhle několik nehod odvrátil. Občas to ale selže, třeba před pár dny to neodchytilo neviditelného cyklistu mezi stromy, který se následně nainstaloval napříč na cestu.
V případě dítěte (a psa) se dá docela dobře predikovat. Prostě se nepřiblížím, dokud si ho rodič (majitel/ka) viditelně neodchytí.
A když jede nebo běží dítě v protisměru stylem "kam se podívá, tam zahne" , tak reakční doba je rychlejší, když s tím člověk počítá.
> V případě dítěte (a psa) se dá docela dobře predikovat. Prostě se nepřiblížím, dokud si ho rodič (majitel/ka) viditelně neodchytí.
Což znamená na té náplavce efektivně stát. Tak jedu prostě jinudy. Blbé je, když tenhle požadavek rozšíříš i na chodníky podél silnic.
> A když jede nebo běží dítě v protisměru stylem "kam se podívá, tam zahne" , tak reakční doba je rychlejší, když s tím člověk počítá.
O trošku, ale ten manévr taky chvíli trvá.
Co rozumíš velkoměstem?
Paříž, Londýn?...
Riziko neakceptuju. Ale stejně si mě vždycky najde...
Tak tak, rizikům netřeba vycházet vstříc, když na nás čekají za každým rohem, nebo spíš zatáčkou...
Kdyby alespoň vedle stála krabička od sirek, aby bylo měřítko, co se považuje za "velké"....
No třeba by to mohlo být tak, že v případě neúspěchu to skončí alespoň dvouměsíční pracovní neschopností.
Pracovní neschopnost je fajn horší je, když jsi fakt zraněnej :-)
Ale houby, už jen sednout na kolo je riskantní a ty to samozřejmě víš. Jezdíš i v terénech na fullu, takže asi zvládáš i prudké sjezdy za sedlem. Když se ti tam něco připlete, tak se budeš koulet svahem dolů.
Riziko je už vstát z postele. Ale když nejvíc lidí umírá v posteli, tak ti stejně nic jiného nezbude. :-)
Za sedlo nelezu, nemám rád, když mi drapák drnká vo kulky :-)
A co změnit pozici kulek?
S rizikem se to má tak, že se neptá, zda ho akceptuješ:-))
Já osobně nejezdím za tmy, když vysloveně nemusím. Za tmy si nevěřím. Ani na kole ani autem. Uvědomuji si, že jsem za tmy slepá, špatně odhaduju vzdálenosti a vytvářím riziko pro ostatní.
Jo, i v rodině se mi za to smějí, nemají pocit, že by to se mnou bylo tak vážné, ale já je nechávám, ať se smějí. Hlavně, když mě nenutí za tmy jezdit:-))
Zornice se se stářím zmenšuje z 8mm až na nějakých 2,5mm v 80 letech. S tím se zmenšuje množství světla dopadající do oka. Starší lidé za tmy vidí hůře, než mladí...
Jj. Tak nějak se to projevuje. Mám čočky, které stářím odmítají akomodovat. Nepříjemné, ale zžila jsem se s tím.
Bude hůř:-))
Také pozoruji, že autem jezdím za tmy méně nadšeně, než v mládí. Tehdy jsem to doslova vyhledával a tuhle jsem si říkal, že to nějak hůře svítí. A to mám mnohem lepší reflektory, než jsem míval.
Což ale neznamená, že nemůžeš mít staré žárovky, které svítí viditelně hůř než nové a nemůžeš mít zmatněná "skla" světel :-)
To není možné, mám teď úplně nové jen 8 let staré auto. Takového mladíka jsem už dlouho neměl. :D
Zvlášť jestli máš třeba Focuse, tak ten je po osmičce na čelovku :-)
Tak jo, zkusím vymněnit žárovky. Ale ty staré si schovám do foroty. Taky zkusím přeměřit tu svítivost před a po výmněně.
A zkus i umýt přední sklo. :-)
Hlavně zevnitř, to dost pomůže
Pokud nemáš denní světla, tak po dvou letech i když žárovky svítí, tak jsou zralý na výměnu.
Měl by to být měřitelný rozdíl.
Bacha na laciný číny. Taky jsem si tím prošel. Nic na nich člověk neušetří. mají mizernou svítivost a hlavně bejvá vlákno mimo osu, takže se světlo v parabole "rozleje" a místo ostrého kužele dělá bubáka a je prd vidět.
Za tmy se jede nejlíp.
Je klid, menši provoz, a protijedoucí vidíš diky světlům i za rohem.
Asi hůř vidíš.
Zajdi za oční, třeba postačč trochu pootpčit cylindry, a uvidíš ostřeji.
Když se nad tím zamyslím, tak vlastně pojem akceptovatelné riziko v sobě už z podstaty nese fakt, že si to riziko uvědomuju. Když o riziku nevím nebo o něm nepřemýšlím, nemám co akceptovat. Takže, když to vztáhnu na sebe, tak vím o tom, že za tmy hůř vidím, uvědomuju si to. Přesto to riziko někdy akceptuju. Třeba mě na kolním vejletě zastihne tma. Samozřejmě, že neprásknu s kolem do pankejtu a nerozpláču se, když potřebuju dojet domů. Tak to riziko vědomě akceptuju, jedu a protože o tom riziku vím, snažím se ho eliminovat. Jedu pomaleji, opatrněji, soustředěněji.
Když vím, uvědomuju si to, že třeba chodit neosvětlen za tmy po temné silnici s provozem, může být rizikové, ale já přesto jít musím, tak to riziko akceptuju, ale snažím se ho nějak vyvážit. Jdu po správné krajnici, v nepřehledných místech zvažuju, jak dobře nebo špatně mě tam řidič auta uvidí a pokud to jen trochu jde, dekuju se někam do bezpečí. Pokud si to riziko uvědomovat nebudu, tak půjdu jak beran...
Já radši používám světla. ;-)
Zhruba před osmi let, když jsem pravidelně musel od autobusu po silnici domů za tmy, mě napadlo přidělat na baťoh červenou blikačku. Na nový baťužek jsem ji pak přendal už automaticky. Sice ji většinu času nosím úplně zbytečně, ale je to pár gramů a párkrát už jsem byl velice rád, že ji sebou mám. Na starém kole, pěšky a dokonce už i na bruslích. Kdo ví, třeba mi už někdy i zachránila život. :-)
Nicméně ano, vždycky se může stát něco s čím člověk nepočítá a pak si musí nějak poradit. Pokud by ale stejná situace nastávala pravidelně, bylo by to k zamyšlení.
No já ti nevím... Zornice takhle pendlujou a fungujou jako automatická clona od narození až třeba přes stovku, pokud jsou zdravý. ;-)
Jo fungujou, ale postupně stále méně a méně. Mladým jedincům se roztáhnou jak píšu až na těch 8mm v průměru. Postupně se to zmenšuje. No a jelikož ta světelnost ubývá se čtvercem poloměru, tak ...
Dalekohledy pro noční vidění s tím počítají a jsou konstruované na 6mm průměru vstupní pupilu do oka.
Nikde o tomhle nemůžu nic dohledat a znám nemálo i hodně starých lidí, co vidí jak ostříži i v šeru. A že by takhle výrazná změna nebyla nápadná ? Začnu si víc všímat, nebude problém tohle osledovat a porovnat.
Jsem ochoten jet dolu po magistrále přes Bulhara, ale ne nahoru když je provoz (protože se prostě nedokážu zařadit do druhého pruhu).
Jel jsem jednou po Průmyslové, a příště už si to moc dobře rozmyslím.
Jel jsem po R4 z Jíloviště k Escherově křižovatce a v pohodě.
Problém mám s tramvajovými kolejemi pod Vyšehradem, u Divadla, u Karlových lázní, v Letenské atd.
Jinak nemám problém asi nikde. Kupodivu ani nějak nemám žádné krizové situace. A pak si na internetu přečtu, jak lidi nemůžou jezdit v Praze, protože je tam moc nebezpečno.
Mnohem nebezpečnější mi to připadá na cyklostezkách a v tzv. zklidněných ulicích. Tam jsem naopak už měl problémů spoustu. Například v uličkách Starého města mi už několikrát naprosto v klidu vešel chodec z chodníku přímo pod kolo. Na A2 mi vlezl pod kolo pes s vodítkem. Ve středu jsem měl po dlouhé době zranění, večer na cyklostezce jsem naboural do cyklisty v černé kombinéze na tmavě modrém kole, který mi nedal přednost.
Oproti tomu na normálních silnicích se tohle prostě nějak neděje. Proto se snažím cyklostezkám a zklidněným ulicím vyhýbat.
Nedávno jsem se o tom rozepsal na PNK http://prahounakole.cz/zpravicky/praha-se...
Na kolik to pustíš ve sjezdu?
Magistrálou jsem už jel o weekendu večer, šlo to v pohodě, ale za dne mi to přijde neúměrně nebezpečné a také je tam nedýchtelně.
Tramvajové koleje je asi spíš otázka odhodlání a podvědomí, než rizika. Ale je pravda, že přejíždět koleje ve Vyšehradském tunelu s autem za zadkem je nepříjemné. Ve Vysočanech před bývalým Odkolkem za nádražím je nějaká vlečka s kolejemi tramvajového typu se strašně širokou mezerou. Do té se spadne velice snadno. Jednou jsem si tam parádně natloukl.
> Na kolik to pustíš ve sjezdu?
V terénu nejezdím, na silnici podle kvality povrchu 45-50, víc se bojím.
> Magistrálou jsem už jel o weekendu večer, šlo to v pohodě, ale za dne mi to přijde neúměrně nebezpečné a také je tam nedýchtelně.
Dolu se to dá, problémem je Bulhar, kde je potřeba do druhého pruhu. To dělám tak, že zpomalím třeba na 20 a počkám na díru ze semaforů, která se vždycky časem objeví, a pak tam vjedu a co nejrychleji zrychlím na 40. Pomohlo by zrcátko.
Máš jezdit jako já prostředkem uz od Musea, jsko se jezdilo podle vyhlášky před 30ti lety.
Problém není žadný, držíš svůj pruh a jedeš bez nervů svých 30-35 až k Hiltonu.
Jen v Čechách si nějaký trotlík vymyslel, že na vícepruhové komunikaci ty na kole musíš být vždy u pravého okraje vozovky, i kdyby tě to mělo zabít.
Jinde, kde se mbohem víc jezdí na kole, např. Maďarsko, to nemají, protože je to hloupost.
Možná by bylo dobré, abychom přesvědčili zákonodárce, že cyklista se má pohybovat při pravé straně svého jízdního pruhu, ne při pravé straně vozovky.
Není moc míst, u nás, kde by tohle dělalo problém, ale na té magistrále v hustém provozu to problém je.
Nás, skutečně městských cyklistů moc není, a je chyba, že si necháme líbit vnucování nebezpečných regulí chodníkáři, mtbáky, nebo jinými svátečními cyklisty.
> Máš jezdit jako já prostředkem uz od Musea, jsko se jezdilo podle vyhlášky před 30ti lety.
To nejde, bojím se, že nějaký Jindra vezme spravedlnost do svých rukou a sejme mě klacíkem, jak tu již několikrát prezentoval.
Neboj, pes kterej štěká, nekouše
Žereš málo masa, meleš pičoviny.
Přijeď do Beskyd, ty limite pražskej... ;-)
Myslím, že hlavní problém těhle úvah bude už jen objektivně to riziko posoudit. Matematicky by bylo pěkné v každé situaci vědět, co přesně kdy s jakou pravděpodobností riskuju, pak by se dalo kvalifikovaně rozhodovat...
Jenže člověk ta rizika zpravidla jen tuší, co by bylo kdyby, se můžeme jen domnívat a o tom, jak to nakonec dopadne z velké části rozhodne náhoda.
Když má člověk smůlu (osud?), může být sebeopatrnější a nakonec zakopne o obrubník, spadne mu na hlavu květináč nebo se zadusí snídaní. Na opačném konci jsou pak lidi, kteří bez újmy přežijí kousky, nad kterými zůstává rozum stát. Spravedlivé to asi není, ale umřeme nakonec všichni... :-)
Já myslím, že s opatrností (strachem) budu někde uprostřed. Max rychlost po silnici s kopce na Ibexu mám 77 km/h, ale jakmile mám pocit, že by to mohlo dopadnout špatně, začnu brzdit, na zkoušení adheze v zatáčkách nemám nervy. V terénu se běžně nevyskytuju, ale situacím, kde předpokládám riziko pádu, se snažím vyhýbat. Nehledám hranice možností, protože překročení by bolelo... :-)
Když člověk jezdí na kole, asi mu nezbývá než se smířit s možností, že to jeho nebo cizí chybou může jednou skončit špatně. Jenže ona jízda autem zase o tolik bezpečnější nebude. Pro mě zatím převažují výhody, takže na kole i přes jednu srážku s autem stále jezdím.
Jezdit na kole v provozu mi problémy nedělá, ale v okolí mám relativně rozumné silnice. Po Praze jsem nikdy nejezdil a průjezd Brnem už byl celkem stresujícím zažitkem. :-)
Těžko exaktně definovat nějaké limity, člověk se vždycky rozhoduje na základě aktuálních pocitů a vím, že když je to třeba závod, dovolím si o kousek víc než za běžných okolností, ale zatím se mi daří držet pravidla, že nejdůležitější je dojet do cíle v pořádku.
To je krásný rozbor, díky.
Ano, kdo má smůlu, na toho spadne květináč. A kdo se bojí, sere v síni :D
Hele ty tady máš rest o tebou akceptovatelném riziku. Zvláště tvůj názor jistě bude mnohého zajímat.
Už jsem ho napsal. Nebudu to opakovat, protože dvakrát se to musí říkat jen blbečkovi a tací tady přece vůbec nejsou. ;-)
Já jsem to vždy chápal tak, že ten statečnější jde odvážně ven a ten opatrnější použije nočník.
Ještě jsem přemýšlel, co by pro mě už bylo jasně neakceptovatelné riziko a napadly mě následující příklady:
Skákat do vody z víc než 10m nebo tam kde hrozí střet se dnem a podobně.
Lozit víc než 3-4m nad zemí bez jištění (nepočítám žebřík, schody nebo střechu).
Přibližovat se k vedení vysokého a velmi vysokého napětí.
Pokoušet se o salto a podobné blbosti nad pevným povrchem.
Provokovat nebezpečná zvířata.
Hrát si s drogama nebo výbušninama.
Každá nebezpečná manipulace se zbraněma a ohněm.
Ale věcí, které by mi asi strach nedovolil, bude MNOHEM víc, jen o tomhle bych snad vůbec neuvažoval... :-)
Nejhorší je, že pro některé není neakceptovatelné riziko skoro nic.
Když potkáš u Žlutých lázní partičku žiletkářů kteří už jsou " na švihu" nebo elektrokolaře kteří to tam mezi dětmi a maminama s kočárky švihají přes 40 tak si časem akceptuješ vedlejší silnici jako bezpečné místo :)
Když ono to u těch Žlutých lázní je problematické v tom, že je tam ta cyklostezka, po které by se asi podle pravidel mělo jezdit. Mně přijde, že je na rychlou jízdu moc hrbatá a nebezpečná díky těm chodcům a tak jezdím po silnici. Ale jsem si vědom, že asi překračuji předpisy. Po smíšené cykostezce, pokud není prázdná je už 30 nebezpečná a neohleduplná rychlost.
Nebavíme se o " když ono je to tam problematické " ale o míře rizika kteří jsou někteří ochotni postoupit nebo nadělit ostatním a to naprosto bezohledně.
Je v podstatě jedno kde a jak se člověk pohybuje když v tom samém prostoru je někdo bezohledný.
Dokud takový lidi budou v provozu, tak je v podstatě celkem jedno jestli se ostatní chovají přiměřeně, slušně nebo ohleduplně...
Jedno z pravidel říká, že o bezpečnosti rozhoduje nejslabší článek. Je to sice z jiné oblasti, ale taky to platí.
Nicméně se snahou dostat všechny cyklisty ze silnice na přelidněné cyklostezky mám zhruba stejný problém jako s tím, že bych teoreticky měl na inline bruslích jezdit po chodníku nebo u levého okraje silnice. Nemyslím si ale, že bych tím kohokoliv ohrožoval.
Jo skoky do vody to je další kapitola. Po nohou pro mne zatím max něco pod 10m. Po hlavě asi těch 5 metrů. Ale já to musím vždy postupně nacvičovat stále z vyšší výšky. Rovnou bych to nedal. Stejně jako s těmi sjezdy po silnici. Když to nacvičím, tak můžu jet rychleji.
Boulderování moc vysoko, kde už je problém s doskokem na to jsem nikdy neměl. Ale v horách ve velké výšce jsem byl schopen pár kroků bez jištění, když je to bylo zapotřebí, udělat. Ale rozhodně nikoliv kroky na hraně pádu.
Já považuju za úspěch, že jsem si letos zkusil skočit šipku ze 3m prkna (před pár lety bych se bál i z metru), po nohách bylo maximum kdysi ze 7m. Těch 10m beru jako limit, kdy už se domnívám, že začíná jít o zdraví a špatný dopad by nemusel skončit jen modřinama. Ale asi by mě lákalo časem zkusit šipku z 5m... jen v okolí není kde a určitě né rovnou, ale postupně.
Ano, když člověk něco nacvičí, je to mnohem snazší než poprvé. Jen je otázka, nakolik je to pak bezpečnější a nakolik si jen člověk neláme s riziky už hlavu, když to dopadlo dobře jednou, dopadne to i příště... :-)
Ono je také dobré s těmi vylomeninami včas přestat a nepokoušet to pořád dokola. Když jsem se učil v Sokole salto, tak to se mnou cvičitel tak dlouho zkoušel, až jsem ho dotočil. V tu chvíli to utnul, že už to stačilo :)
no na kole toho snesu dost, sjezdy ani auta moc neřešim. Ani v práglu me nedělá problém jezdit třeba legerovkou. Naopak někteří neukáznění chodci a i cyklisti dokážou nadělat větší problém než nějaký auto.
Bojíš se mezi auty?
Pro mě je akceptovatelné riziko jezdit po silnici.
Neakceptovatelnécriziko je hnát se z kopce kdekoliv to neznám a nejsem si zcela jist, že za zatáčkou mě nepřekvapí havatovaný kamion.
Honit se přes pařezy na kole, s kopce, mezi strony, je pro mě nepřijatelný hazard.
Chci-li zažít adrenalin, neřeknu Soně, že se večer zdržím ...
Jen tak mimochodem - dobrovolné podstupování, či dokonce záměrné vyhledávání rizik není nic jiného, než narušený, nebo zcela nefunkční pud sebezáchovy. Tento pud je samozřejmě zcela přirozený a nutný k přežití a je tedy nezbytnou součástí "výbavy" živočichů. Čili ten, kdo se rizikovým situacím snaží vyhýbat, je (většinou) duševně zdravý jedinec, jelikož má větší šanci přežít, rozmnožovat se, chránit a nakrmit "smečku."
Naproti tomu jedinci, kteří rizikové situace přímo vyhledávají a jdou jim v ústrety, to (alespoň podle zákonů přírody) nemají v hlavě v pořádku. Pud sebezáchovy jim není vlastní, naopak jsou postiženi jakýmsi zvráceným pudem sebedestrukce. Takovýto živočišný druh je v podstatě jakýmsi genetickým odpadem, zcela nevhodným k vytváření párů a další reprodukci...;-)
Máš i nemáš pravdu. Všichni rytíři, všichni příkladní hrdinové, které oslavujeme a čteme o nich dětem se chovají zcela jinak. Zajdi se podívat na Vítkov do památníku, co tam leží příkladných hrdinů. Samozřejmě můžeme diskutovat o smyslu toho hrdinství, že položit život za vlast je hodnotnější, než položit život za vlastní blbost, ale nakonec je to stejně o tom ten strach překonat. No a někomu to jde snáz a někdo to má těžší.
No a to je to, co mne zajímá.
Ano, hrdinů jsou plné hřbitovy.
Nojo, ale ti hrdinové vyhrávají války, zachraňují státy před invazí a vytvářejí předpoklady pro založení státu. Jsou to nebezpeční blázni?
Se tomu někdy říká "mladická nerozvážnost", většina lidí z toho vyroste :))
Je to dobře pozorovatelné v každém rizikovějším sportu a nejčastější důvod, proč toho lidi nechávaj. U koní se tomu říká "ztratit srdce", pěkně o tom napsal Franis. Někomu stačí málo, třeba jenom jednou spadnout, jinej vydrží víc, čím víc těch kolizí je, tím větší je pravděpodobnost, že k tomu dojde, ale je to individuální a jsou jedinci, kteří jsou jakoby "nepoučitelní". Nejdůležitější je si uvědomit, že dokud to srdce máš, tak dokážeš i zázraky, když ne, svazuje to natolik, že nedokážeš ani celkem neškodné aktivity.
Edit: Jo, a někdo to ke stáří zas najde. Asi to opravdu souvisí s pudem sebezáchovy a pudem zachování rodu.
To je krásné pojmenování "ztratit srdce" pro ztrátu schopnosti elegantně překonávat strach a díky tomu snadněji vybředávat z problémů. Ano je to tak, kdo se začne bát, ten si natluče. Strach svazuje, ale dá se s ním bojovat.
Moc dobře si pamatuji jak to vypadalo dříve při sjezdu v Krkonoších z Černé hory podél staré lanovky na běžkách. Bylo to tam vždy uklouzané od sjezdařů a tak to brzdění nikdy moc nešlo. Začátek byl vždy náramný až euforický. Pak sebou člověk pákrát plácnul a začal se bát. To vedlo k zvýšení frekvence padání. V tu chvíli bylo třeba zastavit, vydechnout a vzchopit se (nalézt srdce) a pak se to dalo zase dojet v pohodě.
"Nalézt srdce" může znamenat totéž, co ztratit mozek. Strach a obava nejsou nic jiného, než přirozený pud sebezáchovy a je zcela proti přírodě a zdravému rozumu se ho snažit vypudit z mysli.
Když už to rozjedu, tak se nějak musím dostat dolů a když se v půli začnu bát, tak to nalezení srdce je docela dobrá volba. Zrovna v horách je to často velice vhodné.
Strach je dobrým rádcem když se rozhoduji, zda někam vlezu. Kdo se nebojí, ten se jednou zabije. Ale když už to rozjedu, tak je strach nebezpečný. Tehdy to srdce potřebuji. Jak krásné úsloví, moc se mi líbí, díky :)
všechno špatně. Jakmile už tam je strach, je všechno špatně. K výkonům (třeba skok s desetimetrové věže), který bravurně zvládáš a jseš schopen kdykoliv zopakovat, se prostě musíš dopracovat od skoků z metrovýho prkna. Musíš zvládnout techniku, krok po kroku, pak tě pustěj vejš. No a na tu desítku lezeš s pocitem: "konečně!" Se na to jen třepeš, ne, že máš strach. A úplně stejně je to v každým sportu.
Jak máš strach, tak byla někde chyba a riskuješ, že si zlámeš vaz, je to jen otáyka náhody. Jo, můžeš ho překonávat pro svůj dobrej pocit, ale asi není nejlepší ho překonávat na tý desetimetrový věži. Můžeš to zkusit od začátku, krok po kroku, to se někdy zadaří.
To srdce znamená, že vůbec nepřemejšlíš nad nějakým strachem, tvoje jediná starost je jít do toho a provést to co nejlíp, protože seš vnitřně přesvědčenej, že na to máš.
To je príma pro cvičeného sportovce, ale nepoužitelné pro příležitostného amatéra. Ten má k dispozici pár skoků z různých výšek, aby obnovil pohybové stereotypy a pak to prostě buď zkusí nebo nezkusí. A tam nahoře se samozřejmě bojí. No neleze zase tak moc vysoko, aby se zabil, ale natlouci si lze moc dobře. Úplně stejně je to i s lyžemi a dalšími příležitostními sporty.
Úplně klasické překonání akutního strachu je zapotřebí při nalezení do horolezecké cesty, která se ukáže těžší, než jsou rutinní schopnosti lezce a s horším jištěním, než předpokládal. Dolů to už moc nejde a nahoru tomu brání ten jeden zatracenej těžkej krok...
Asi proto lezu jen po umělé stěně, kde se aspoň jedna lehká cesta na vytažení zpravidla najde a pak už si můžu všechno vklidu zkoušet na druhým konci lana... ano, není to zrovna odvážné a za horolezce se nepovažuju, mně baví hlavně ten pohyb. :-)
Tak je otázka, proč tam vůbec leze. Jestli to potřebuje ke štěstí a potřebuje si tím něco dokazovat, tak ať leze. Ale to je spíš ta "mladická nerozvážnost". Dospělej člověk by už mohl mít jasno, v čem chce vyniknout a má dost času na tom zapracovat.
JO, dnes je adrenalín celkem dobrej kšeft, ale není to mnou požadovaná komodita. Osobně si myslím, že je to nedostatečná vytíženost, u koní jsme tomu říkali "naprděnost". K odstranění netřeba amatérsky riskovat či za drahý peníz skákat bungee, stačí trocha víc pohybu na čerstvém vzduchu, nemusí to bejt žádnej těžkej záhul, a ono to přejde samo.
Proč tam leze? Například má k tomu konečně jednou zase příležitost, která na našich běžných plovárnách není. Dříve to skákal, ale už je to dávno. Dříve ho to velice bavilo. Tak to postupně zkouší, jak to půjde a ono to jde velice pěkně. Ale celý den na to nemá, moře je studené a moc pokusů také nezvládne. Tak to 4 zkusí z menší výšky a pak stojí nahoře a buď skočí nebo ne. No asi je to ješitnost, že to ještě dokážu. Logicky to odůvodnit nejde ani v tom mládí. Všechny podobné akce jsou samoúčelné a odměnou je asi to vyplavení adrenalinu a uspokojení, že to vyšlo. S tím ježděním na koni je to jistě hodně podobné. Lze na něm přece jen jezdit, není třeba odvážně najíždět skoky a skákat :)
No vidíš, já už na koně nevylezu. Jet na špacír na někajém huculovi by mě nebavilo a na těch, co umí lítat, bych to už nezvládla tak, jak by to bylo potřeba. Bych byla padlá na šišu, kdybych si chtěla kazit ten pocit, ten mi už nikdo neveme. Se na ně raděj budu koukat v ohradě a energii si vybiju třeba na kole, nebo sekáním zahrady kosou.
No já už také na skálu ani do hor nevylezu. Na skále nezvednu dostatečně nohu v koleni a do hor sice nahoru vyběhnu, ale dolů málem neslezu. Už to nemá smysl. Ale skočit si z horní paluby lodi do moře nebo sjet něco na kole, to si ještě rád vychutnám. Ale vím, že to je samozřejmě riskantní. Jde jen o to, kolik toho risku ještě akceptuji. Proto mne zajímá, jak to mají i jiní lidé, kteří jen nekoukají na televizi, ale tomu pohybu se věnují. No a také se to výborně hodí k hojení natržené achilovky, kdy riskuji jen chůzí na berlách se schodů.
Přesně tak :)
Vychutnat. Každej má svou vyhlídku, kterou si musí najít. Kdo je moc náročnej, může si zlámat vaz, ale to je jeho věc. Koneckonců, zlámat si vaz při něčem, co má člověk rád, není blbá smrt, akorát je potřeba zvážit míru pravděpodobnosti, že se to podaří.
To není jenom o vlastní chuti, nebo ochotě riskovat a pak se plácat po zádech, jakej jsem borec. Je tu ještě jedna věc - odpovědnost. Pokud mám třeba rodinu, která je na mě odkázaná v mnoha směrech, není zbytečné riskování žádným hrdinstvím, ale egoismem a blbostí. Pak se snadno může stát, že takovej polámanej geroj se stane naopak velkou přítěží pro ostatní.
Přesně tak.
A nejen to. Taky odpovědný pocit, že nevytvářím vědomě riziko pro jiné. Je nesmyslné jet na hory v tričku a polobotkách s tím, že jsem přeci dobře pojištěn a on mě odsud snad někdo dostane do tepla a bezpečí. Stejně jako je nesmyslné, uzavřít dobrou pojistku na byt a myslet si, že tím už se nemusím starat o to, že pětkrát do roka vytopím souseda.
Nojo, to máte jistě pravdu, ale s tímhle pocitem se nadá najet vyšší rychlostí do zatáčky a sjíždět prudkou kamenitou cestou dolů. Nedá se jezdit v hustém provozu. Všude číhá nějaké nebezpečí a eliminovat ho jde jedině tak, že nevyjedu. Proto píšu o akceptovatelném riziku.
Každý pád na kole v cestovní rychlosti smrdí zlomeninou, čelní náraz na překážku smrdí i větším postižením.
Nemusíš vyjíždět. Stačí blbě šlápnout na schodech.
To jistě, když máš smůlu, ale já jsem reagoval na apel po bezpečnosti a odpovědnosti vůči nejbližším. Chodit musíš, ale jezdit na kole nakonec nemusíš. Je jasné, že třeba v Praze je jízda do zaměstnání pomocí MHD nebo autem bezpečnější, než jízda na kole. Asi se to někomu nebude líbit, ale já to tak cítím. Přesto to dělám.
Tak proč, to bych celkem chápal. Protože úspěšné překonání strachu, zábran a obav zpravidla přináší člověku příjemné zážitky. Nehledal bych v tom logiku, jen chemii, zjednodušeně řečeno to bude ten adrenalin.
Asi to bude dost individuální, může to být i potřeba si něco dokazovat nebo plnit si sny. Nehodnotil bych to vyloženě negativně, hlavně by si měl člověk PŘEDEM ujasnit, jestli se vůbec chce do něčeho pouštět (včetně možných důsledků), protože změna rozhodnutí v poslední chvíli nebo dokonce v průběhu, bývá tou nejhorší možností... nejveselejší bývají videa, kdy se člověk třeba rozběhne, ale v poslední chvíli dojde k závěru, že vlastně skočit nechce... setrvačnost už ale nepřemluví... :-D
Však jo, dyť to celou dobu píšu. Když do čehokoiv jdeš s tím, že si jdeš pro příjemný zážitek, je to O.K. V takovém případě se nejedná a strach v pravém slova smyslu, ty do toho jdeš pro příjemnej zážitek, necítíš strach, jedná se o trému, tj. obavu, zda se tvé očekávání příjemného zážitku splní, rozbití huby riskuješ, ale to není důvod, proč do toho jdeš, očekáváš příjemný zážitek. U připraveného člověka (tj. s předpokady, že na daný úkon má reálné dispozice), je to dokonce povzbuzující faktor.
Strach máš ve chvíli, kdy seš si vědom, že ty reálné dispozice nemáš a vlastně si uvědomuješ, že tě nic příjemnýho nečeká, a když, tak jen náhodou. To je jinej adrenalin, svazující často i to, co v sobě máš.
To není o překonávání strachu, ten strach prostě nemáš. Jakmile už ho překonáváš, je to k hovnu, je to křeč a ta tě vždycky svazuje.
Není strach jako strach.
Je strach nebo spíš obavy, takové to, co ti kazí spaní před zkouškou, před odjezdem do neznáma, před něčím důležitým a rizikovým. To je vhodná vlastnost, pokud tě to nelikviduje a neničí ti schopnost rozhodnutí. Chrání to před osudovými chybami. Nutí k důkladnější rozvaze.
Druhý strach je takový ten fyzický. Sevřené břicho, zadek, málem mdloby. Ten nastává už při akci a to je to, co tě svazuje, i když je to v mnohem menší míře. Tohoto strachu je třeba se zbavit, potlačit ho, vytěsnit. Jinak si nabiješ hubu. Zejména tehdy, když tě přepadne až v průběhu akce.
To nenasednutí na koně z důvodu strachu je ten první strach. Ten druhý naskočí, když se s tím koněm nebo kolem dostaneš do špatného místa, terénu a musíš to nějak zvládnout. Prostě jsi na kopci, dolů vede příkrá kamenitá dlouhá a nevím ještě jaká cesta a je třeba jí sjet. Tlačit to dolů pěšky je časově nezvladatelné.
Však právě, není adrenaín jak adrenalín. Ve chvíli, kdy přemejšlíš, že z toho koně můžeš spadnout, je lepší na něj nelézt. Pokud v tu chvíli přemejšlíš třeba o tom, že tě ten kůň doveze kam nutně zrovna potřebuješ a jinou možnost nemáš, klidně nasedni, byť bys na tom v životě neseděl, máš velkou šanci, že tě tam doveze.
Ten strach v akci dobře znám. Už jsem couvala z prkna, už mě kdysi spouštěli na laně dolů, bo jsem se už odmítala hnout. Ale ujišťuji tě, že když budu k sobě upřímná, tak si musím přiznat, že pochyby byly už na začátku. U koní jsem spoustu let lezla na všechno co mělo čtyři nohy, najela naplno všechno, co mi do cesty přišlo. A znám ten zlom, mnohý si ho nechce přiznat a snaží se to překonávat (někdo se tím třeba živí..., jinej třeba jen z ješitnosti), ale je to jednak vidět a druhak je to nebezpečné v tá činnosti pokračovat. Ten koncovej stav, kdy už jseš zaseklej někde v akci, je jen poslední fáze.
Když jsou děti velký, barák i auta splacený, slušná životní pojistka, cestovní pojištění, které kryje repatriaci nebožtíka, můžeš se bez obav vydat vstric rizikům.
Jenže jak je člověk starší, tak ví, jak to bolí, když upadne, tak zase tolik neblbne
A nebo si ty svý cíle v klidu promyslí a snaží se k nim dojít korektně krok za krokem. A taky má už dost rozumu na to, aby se radoval a spokojil s takovou vyhlídkou, na kterou má.
Spokojit se znamená zestárnout :-)
Nespokojenost jest motorem.
Tos zas vyčet v těch managorskejch příručkách. Já jsem toho názoru, že je lepší bejt spokojenej, pak máš větší chuť něco tvořit, jsi-li tvůrčí člověk. Nespokojenost v zaměstnání mě teda k vyšším výkonům nikdy nevybičovala, jedině snad k vyšším výkonům na stavbě mýho baráku, tam jsem si tu nasranost mohla vybit pří míchání malty.
Báro, já managorský příručky nečtu....
Jinak, za ta léta co se pohybuji mezi sklářskými výtvarníky mohu zodpovědně konstatovat, že ve většině případů "spokojený" člověk zleniví a největší díla témeř vždy vznikala za poměrně tíživých životních situací autorů.
Tvoří se z přetlaku emocí, citů, strádání, bolesti, radosti - ale "spokojenost" k tvůrčím motorům spolehlivě nepatří.
V práci je to jiné, už jsme se o tom bavili, člověk nesmí mít pocit, že je zneužíván a musí vědět, že jeho práce je užitečná a oceněná.
Ale zřejmě můuvím o jíné "nespokojenosti" než ty.
Ta "tvůrčí nespokojenost" je v tom, že mám pocit, že to pořád není dost dobré, že na tom musím máknout, přidat, zabrat.
Stále je co vylepšovat, pilovat, učit se.
To není vybíjení nasranosti, to je ten motor, který tě nutí místo detektivky otevřít učebnici a místo do křesla si sednout na rotoped.
Já myslím, že kdo vejš vyleze, z prudšího svahu sjede, rychlejc to rozjede ... nejdál dočůrá, s tvůrčí činností nijak nesouvisí, tak tvůrčí nespokojenost necpi sem, při tom žádný riziko, že si zlámeš vaz opravdu nehrozí a o strachu nejde mluvit, snad jen o strachu o koryto, ale o tom jsme se tady nebavili.
Pokud vnímáš riziko pouze v tom, jak moc si nabiješ hubu, a poměřuješ riziko strachem z bolesti či umrtvení se, nemám k tomu co dodat.
Tvoje zjednodušení existenčních starostí do "strachu o koryto" je poněkud ubohé a přízemní.
Jsou lidé, kteří mohou a mají obavu, o zajištění své rodiny, přátel, nebo představ si, v tom zlém světe vykořisťovatelů, třeba i kolegů a při vyhodnocování rizik jakéhokoliv počínání, které může ohrozit zdraví, i tohle berou v úvahu.
Moje matka, například, se naučila plavat až v 75 letech. Říkala mi, teď už mě nikdo nepotřebuje, tak to klidně zkusím.
A šla do toho sama, potají.
"Hele, ty plaveš mami?"
"A proč bych jako nemohla?".....
a stojíme na břehu s otevřenou pusou....
Pohybovou osvětu teď dělají v Sokole, myslím, že na tomto fóru není nutná.
Jináč i při té tvůrčí nespokojenosti může jít o život, taková smrt hladem není nic moc, takže ani tu bych jao nástroj ke zvýšení výkonů nepřeceňovala a dbala bych na to, aby ti tvůrčí byli v základních potřebách uspokojeni.
Nerozumím ti ani trochu.
Budu se muset naučit moravsky.
Mě se v podstatě každý ptá, jestli to není riziko, jezdit na kole do dálav sám.
Těch, kterým to připadá riskantní vůbec není málo.
A není to o strachu, ani bolesti a ni o korytech.
Jindřichu, proč jezdíš do dálav naprosto chápu a v tomto ti fandím. Ve všem ostatním se my dva míjíme zcela. Podle toho, co tady píšeš, se míjíme víc jak padesát let, ve všem.
Hlavně že to naše míjení nenese žádná rizika :-)
No, ty to chápeš, já to chápu, ale takových 99 procent lidí, co je potkávám to nechápe ani za mák, a mnozí mě považují za kaskadéra.
Takže vnímání rizik je fakt různé.
Ty tu operuješ s pojmem "strach".
Já to cítím tak, že tam kde "mám strach" je už riziko nepřijatelné. Strach svazuje a vystrašený dělá chyby.
"Já to cítím tak, že tam kde "mám strach" je už riziko nepřijatelné. Strach svazuje a vystrašený dělá chyby." ve sportu plně souhlasím a jen se snažím podotknout,že by k tomu stavu "mít strach" nemělo v ideálním případě vůbec dojít.
Co se týče toho druhého strachu, tak ten jsem neměla, rizika nevyhodnocovala a ustála to. Až možná teď, ale to bude dobou a věkem (nebo obráceně) a nějak se s tím snad bez ztráty kytičky ještě popasuju.
Vidíš, to mne nenapadlo riziko cestování. To je určitě další význam toho pojmenování a NaKolo se to dobře hodí.
Tak to popiš. Máš strach než vyjedeš? Máš strach během cesty? Spíš v noci vždy dobře, nebo to vše zvládáš s úsměvem, protože vlastně o nic nejde, máš sjednané zdravotní a životní pojištění a repatriaci domů?
Ne, já strach nemám vůbec.
Cestuji většinou sám a dost často, tedy autem, jsem zvyklý.
Soňa taky strach nemá, ale ostatní jo.
Pořád mě někdo vysvětluje, že bych měl jest s někým "kdyby něco tak ti nikdo nepomůže".
Své matce pro sichr ani neříkám, že někam jedu, ta by 3 týdne nespala hrůzou a to i kdybych se každý den meldoval telefonem nebo po netu, což stejně dělám.
Snad jen tady, nakole, je pár lidí, kteří taky cestují rádi sami, a nepřipadá jim to divné. Jiní se furt diví "To si jako jel sám?"
Cestovní pojištění do zahraničí mám celoroční, včetně toho zinku, fakt nikdy nevíš co se přihodí a nechci dostat rodinu do finančních potíží.
Jinak, jak se ví, všechno mám dost posichrované, co se může pokazit, vezu dvojmo, co se už někdy pokazilo, spíš trojmo.
Vím kde jsem, jsem on-line, najít mě ve škarpě by asi nebyl takový problém, kdyby se něco stalo. Když by bylo zle, tak si pro mě dojedou, buď Soňa nebo Honza z práce. Tady riziko vyhodnocuji nepatrné. Není až takoví rozdíl jestli jsem v Českém ráji, v Sasku nebo v jižní Francii.
Něco jako strach, či spíše nejistotu, jsem cítil úporně na své první cestě na elektrokole. Jak jsem to měl přetížené a tlačil jsem to nadoraz, postupně odcházely různé součástky, ten stroj se rozpadal, postupně jsem vyřazoval všechny ty spínače až nakonec to bylo napojené docela fest natvrdo. Taky mě vypraskaly dráty na tom zadním kole s motorem, pořád jsem něco opravoval a čekal, kdy se zase něco pokazí.
To když jedu na papouška nemám.
Můj stroj je primitovně jednoduchý, pokazit se mohu akorát tak sám.
Ale zase strach, asi to není to správné slovo, prostě kdybych nedojel, cítil bych to jako prohru, porážku, ale že bych se bál že se mi něco stane, to fakt ne.
Tak dumám, jak dlouhej příspěvek by asi vzniknul, kdybys měl co dodat...
Nemusíš, a ani nemůžeš všemu rozumět.
To byla jen řečnická otázka (vlastně ani ta ne, otazníkem jsem nekončila).
Ne, to je jen rypákování...
Pouštím se do všeho, kde se dá uklidňovat tím, že mám vše pod kontrolou a rušivý zásah je jen otázkou pravděpodobnosti, nikoliv jistoty.
Taky opakovaně zkouším sjezd, kde se to nechá rozjet na 90 km/h, abych si potvrdil, že velký vliv má např. teplota vzduchu. Že tam něco může vyběhnout z lesa, ale nemusí, nebo cokoliv jiného, to beru jako přijatelné riziko.
Do provozu mezi auta se taky pouštím s tím, že kolize, po které skončím v nemocnici, není statisticky nevyhnutelná, ať už budu jezdit jakkoliv dlouho.
Kdo bude celý život sázet třeba sportku, taky žádná věda netvrdí, že jednou vyhrát musí, s největší pravděpodobností se tak nikdy nestane.
Jako nejmíň přijatelné riziko jsem zatím zjistil jízdu po lehce namrzlé silnici potmě, kde led není vidět a možnost reakce, co by odvrátila pád, je nulová.
Přijatelnější mi v tu chvíli přišlo podlézt závoru do lesa s nápisem "pozor střelba", když jsem zrovna žádnou neslyšel, třeba to tam zapomněli. Pár měsíců zpátky jsem tam totiž vjel odjinud, kde nápis nebyl, potkal několik překvapených myslivců a říkal si, nikdy víc.
Jo, s myslivcama je to těžký. Nikdy nezapomenu, jak jsem vyjela na koni z lesní cesty na paseku s posedem a čuměla přímo do laufu. Nevím, co si myslel, že v tom lese je, ale když jsem pod tím posedem projížděla, šlo vidět, že to s ním pěkně zamávalo.
Riziko je podle mne sám život - vždy končí smrtí. Pokud se ale s největší pravděpodobností míníme skoro jakémukoliv riziku vyhnout, je asi nejlepší zemřít mladej a zdravej. Neznám jistější řešení.
Moje hranice akceptovatelných rizik?
********************************
Snažím se zbytečně nevytvářet riziková prostředí a ani sám neriskovat.
1. Z kopce jezdím pomalu, do kopce ještě pomaleji.
2. Je-li možnost volby, jízdě v hustém provozu se vyhýbám. Cyklista na silnici (třebaže ukázněný a pro okolí svým chováním předvídatelný) je pro řidiče něco jako ukázněný chodec na cyklostezce pro cyklistu. Je to překážka kterou třeba objet. Překážka vytvářející možnou rizikovou situaci. Při hustotě 2 aut za hodinu riziko akceptovatelné (úzká farmářská okrska po celý den, hlavní tah ve 3h ráno,…), při frekvenci 30 aut za minutu ruská ruleta. Nejsem sobec abych tam za takového provozu zacláněl a ohrožoval sebe a ostatní.
3. Snažím se používat selský rozum – když se v průběhu ‘‘akce‘‘ podmínky stanou rizikově neakceptovatelné, tak pokud to jde zakceptovatelním (na hřebenu Cuillins s kola slezu a tlačím), pokud riziko eliminovat nejde, tak ač nerad, vracím se.
http://cyklopoustevnik.rajce.idnes.cz/2013_-...
http://cyklopoustevnik.rajce.idnes.cz/2013_-...
4. V kempech ani po hotelích nepřespávám – příliš vysoké, neakceptovatelné riziko že bych se v klidu nevyspal. Navíc rád zaléhám na hezkých místech.
ad 4. - mám to spíš naopak, vesměs spím po penzionech, hotelech a občas i v kempu, ale ještě se mi nestalo, že bych se dobře a v klidu nevyspal.
Třeba teď naposled ve větším penzionu v Uherském Hradišti. Majitel nabízel výběr poje hned v přízemí u hlavního vchodu nebo zcela tichý pokoj, ale ve 2. patře. Zvítězilo pohodlí i s rizikem hluku od příchozích a lidí z ulice. Byl klid a ticho.
V divočině bych se asi taky vyspal, ale určitě s větším klidem kdyby někdo seděl vedle a celou noc vechtroval :-)
Ad. 2 na cyklostezce mi přijde často nebezpečněji (porovnávám pražské silnice a pražské cyklostezky, mimo město je to opačně) - motající se cyklisté, kteří nad kolem zjevně nemají plnou kontrolu, bruslaři, chodci, pejskaři.
Nepochybuju že zmatky na městských cyklostezkách jsou mnohdy větší než mezi auty v Žitné nebo na magistrále ve špičce, rozdíl je v tom jaké mám coby cyklista účinné možnosti nebezpečnému ohrožení čelit.
Na stezce, jakožto nejrychlejší a tedy i potenciálně nejnebezpečnější, jsem to hlavně já kdo si musí dávat pozor, a přizpůsobit rychlost jízdy aktuálnímu stavu chaosu, zpomalit, třeba i zastavit, počkat,… Nebezpečí že se zabiju (nebo že někoho zabiju) když mi pod kolo mého stojícího kola nečekaně vběhne děcko nebo pes není příliš velká.
Naproti tomu na silnici neovlivním ani rychlost předjíždějících aut, ani odstup jaký mi při předjíždění dají, ani chování řidičů. Jsme jen lidi, všichni děláme chyby, celý život, většinou neúmyslně. Čím větší provoz, tím větší pravděpodobnost že někdo pochybí, nebo třeba že jen technika selže – ať tak či tak, jsou to věci které coby cyklista nemám šanci nijak zvlášť ovlivnit. Jaké jsou moje vyhlídky při srážce s tunou plechu která mě nabere v 50km rychlosti?
Pravděpodobnost je zhruba stejná, jako že budeš sedět v pendolínu, které se rozfláká o kamion na přejezdu, nebo, že se s tebou převalí autobus v Alpách, popřípadě to s tebou napálí pilot aerobusu rovnou do skály. Nebo tě srazí nějaký divoch na přechodu pro chodce, nebo se dostane smykem na chodník.
Pravděpodbnost, že budeš ve špatný okamžik na špatném místě neodvisí od tvých osobních pocitů bezpečí či nebezpečí.
Aktivně proti tomu, aby tě někdo shodou blbých náhod někdo nenabral asi nemůžeš dělat nic nebo strašně málo.
Snažíš se být co nejvíc vidět, a snažíš se sledovat provoz kolem sebe i za sebou, a když se ti zdá někdo "podezřelý" raději se klidíš z cesty a necháš "rafana" přejet.
Jsou mnohem rizikovější činnosti a sporty...
No to s tebou zase tak úplně nesouhlasím. Cyklisté ve městech jsou ohroženi tím, že je řidiči v daném místě sice vidí, ale mozek to potlačí. Prostě cyklistu nečekají, nevidí a ignorují. Stejný problém mají motocyklisté. Myslím, že frekvence jejich nehod bude vyšší, než odpovídá statistické frekvenci přes všechny řidiče. Tím nemyslím klasickou motorkářskou nehodu moc vysokou rychlost v zatáčce, či podklouznutí kola a čelní náraz do stromu či protijedoucího auta.
Takže ano, kdo má smůlu, ten má nehodu. Vhodným způsobem jízdy a myšlením za ostatní se dá trochu to riziko snížit, ale eliminovat nelze.
Tvrdím, že jízda na kole mezi auty je statisticky riskantnější počínání, než jízda autem ve stejném místě.
Docela by bylo zajimave to tve tvrzeni statisticky overit. Bohuzel se se obavam, ze potrebna data nikdo z nas nesezene, takze je to spis dojem nez statistika.
Ono by taky zalezelo, jak presne by se definovaly kriteria. Je otazka, jestli pocitat nehody na odcestovany kilometr, nehody na odcestovanou hodinu (velky rozdil auto vs chodec) nebo treba zohlednovat zavaznost nehody, neco jako zpusobena financni skoda na odcestovany kilometr nebo treba bodove hodnoceni zpusobenych trvalych nasledku?
Myslím, že ověřovat netřeba, i kdyby byl počet nehod stejný, následky jsou nesrovnatelné.
O jé, tys tu fakt chyběl... ;-)
To je pravda. Kolika cyklistum se uz treba stalo, aby behem nehody uhoreli?!
Pritom to, ze zacne po nehode auto horet, zase uplne vyjimecne neni a obcas hori i ridic uvnitr... i kdyz samozrejme to vubec neni tak bezne, jak ukazuje Kobra 11.... :-D
Statistiky existují:
http://www.mirror.co.uk/news/uk-news/cyclist...
Existují, a když je umíš správně vyložit....
Nejnebezpečnější místo na světě je postel.
Podle statistik, právě v posteli zemřela drtivá většina Evropanů.
Jinak u nás, jsou strašně nebezpečné vlaky.http://www.metro.cz/nehod-a-umrti-na-kolejich-v...
Naopak,na Magistrale zatim (nevim o tom) nezahynul ani jeden cyklista,totéž platí o tom Étoile v Paříži, který tětak pohoršoval.
Oproti tomu v parku, ve Stromovce, kam auta nesmí,už zahynul minimálně jeden cyklista.
Závěr, vyhýbat se posteli, vlakůma Stromovce a držet se Magistráky :-)
To co tu předkládáš je právě ten špatný výklad.
Postele vynechme, jsou nástrojem umírání a nikoliv příčinou.
Na magistrále žádný cyklista nezahynul, poněvadž jich tam jezdí tak málo, že je to statisticky nevýznamné.
Tu stastistiku musíš přepočítat na množství lidí, kteří daný prostředek používají. Prosté číslo nic neznamená.
Po kolejích chodí taky výrazně míň lidí (statisticky nevýznamně), než po chodníku v parku. Přesto jich tam zařve výrazně víc :-)
Pokud půjde po kolejích za rok 100 lidí a z toho 20 srazí vlak, tak to bude možná stejný počet lidí jako těch, kteří umřou stářím a nemocí v parku, sčítaje to přes celou republiku. Ovšem na kolejích budeš mít 20% úmrtnost, kdežto v parku to nebude ani promile.
Vždy je třeba uvést, jak to číslo vzniklo a k jakému vzorku se to vztahuje. Jinak to jsou všechno čísla domů. To je většina těch statistik v novinách. Čím větší bulvár, tím méně vypovídající čísla.
Právě proto si taky z toho dělám srandu
Ne, takhle statistiky vykládat nemůžeš, přepočítat na počet osob co používají?
Zřejmě nejnebezpečnějí potom bude jízda v popelnicovém kontejneru ze Strahova na Újezd.
Z mých mladých let tenhle dopravní prostředek použila dvojice podnapilých mladíků a škaredě se zmrzačili.
Protože je to jen jediný případ jízdy v popelnicovém kontejneru co znám, vyhodnocuji nebezpepečí jako téměř stoprocentní.
Takhle vznikají manipulace, a ty oblíbené "modal splity" cykloaktivistů. Dobře, my co Prahou na kole jezdíme, víme, že v Praze se na kole skoro vůbec nejezdí, tedy dopravně.
Prostě vidíš to.
Když vezmu Paříž, projedu se čtvrthodiny centrem s kamerou na řídítkách, zvidím asi tak 10-20x více cyklistů než za stejnou dobu u nás.
Ale naší aktivisté zakouzlí s čísly a už natahují pracku po "spravedlivém podílu na prachách".
Jde o to co a jak chceš vysvětlit, a k tomu si zvolíš příslušnou metodu. Čísla zůstanou stejná, jde jen o jejich interpretaci a proto ti uvádím ten absurdní případ s postelema. Když to vezme do ruju fortelněj demagog, udělá z toho bramboračku.
V našem oboru statistiku využívají materiláloví experti a pak experti co stanovují zatížení. Musí s čísli pracovat zodpovědně, nekroutit je, protože jinak by to lidem padalo na hlavu.
Ale, kluci z oboru to vědí, ale laika možná překvapí, že třeba pevnost oceli stanoví přřesným měřením, a jako bezpečná hodnota se bere nikoliv průněrná, ale ta, u které je pouze 5 procent měření nad danou hranicí.
¨
Ale pět procent je dost, že jo, každej dvacátek klacek by moh prasknout, takže normotvůrci udělají koeficikent spolehlivosti kterým tu statisticky dokonale změřenou hodnotu psníží o 10 až 35 procent, podle toho, o jako národní normu se jedná.
A tohle číslo 10, 15, nebo 35 procent nikdo nezdůvodňuje, neměří se, prostě rada moudrých se usnesla.
U zatížení je to ještě horší, tam navyšujeme o 35 až 60 procent přesně statisticky zpracované hodnoty.
Zvenku to vypadá jako šaškárma, a zevnitř taky.
Takže statisticky přesně vytvoříš číslo, které vzniklo usnesením rady moudrých, o kterém se nikdo neodváží pochybovat. Tomu říkáš matematicky správný postup? Odhaduješ ty materiálové konstanty úplně stejným způsobem, jako všichni ostatní sčítači, jen ty tvoje vzorky mají menší rozptyl. Nemáš se co otírat o cykloaktivistická čísla, protože ta tvoje jsou cinklá úplně stejným způsobem. Jsou přesnější, protože výchozí soubor má menší rozptyl a je posuzován za lepších laboratorních podmínek. Ale metoda je úplně stejná. :D
Já ne, to normotvůrci, a já trochu do toho, jak to vaří vidím.
No ono to zase není tak úplně blbě, prostě statisticky mají stanovenou přesné číslo, s nějakým tím pětiprocentním potenciíálním kazdem.
No a pak už čarujou v tom rozmezí 10 až 35 procent, ale ne jen na jedné straně rovnice, čarují i na té druhé straně, tedy na jedné straně snižují pevnost, na drusé staně tomu víc nakládají, laicky vysvětleno.
Ale nějaký ten systém v tom bude, protože podle všech norem, až už německé, anglické, evropské nebo, fujtajxl, té australské jim to dává skoro shodné dimenze.
Koeficienty se různě přenásobí, požerou, a výjde z toho asi něco mezi 1,5 sž 2 ma, ve všech normách. To neznamená, že každá konstrukce je dvakrát předimenzovaná, jak si laici s oblibou vysvětlují.
A ta čísla nejsou "cinknutá".
Prostě počítá se pravdepodobnost, kdy se zrovna na potvoru blbej materiál potká s extrémě blbým zatížením a proto tomu se normotvůrci všech zemí sichrují zhruba 2x, ačkoliv ty metody jak k tomu číslu dospějí jsou často dost odlišné.
Dříve se dokonce pracovalo s tzv. "stupněm bezpečnosti".
Ale je to prostě veselé, něco naměřím, a řeknu si, to by nemuselo být zrovna bezpečné, uberu tomu třetinku....
Cykloakticisté ve svých údajích o počtech cyklistů ujíždějí v řádech, 10x až 100x, ne 1,5 až 2x...
Oni mají nesrovnatelně hrubší odhady, protože prostě lepší nejsou k dispozici. S hrubším odhadem získáš méně přesné výsledky. Ale metoda je stejná. Astrofyzici dělají dokonce jen řádové odhady a z ních predikují chování vesmíru. Je to zatížené velikou chybou, ale na odhad chování to musí stačit, protože nic lepšího nemáme.
No, ale pak na takových číslech nemohou stavět nějaké požadavky, neřkuli "generely".
Prostě tvrdí, že se v Praze pohybuje zhruba 10x víc v létě a 100x víc v zimě cyklistů, než tomu tak je. Místo osob počítají "jízdy".
Jedu-li z Perly ke Kinterově tyči, přejedu jen na území Prahy 6 sčítačů, a při cestě zpátky rovněž. Navíc ty sčítače měří jako kolo ledacos, běhe, krátké chvilky jsem zjistil chybu plus 30 procent ve prospěch přejezdů (krátké pozorování nemůže být základem kvalifikovaného odhadu, jen upozorňuje na to, že je potřeba se na to podívat).
Takže já za jediný den v Praze, pro účely klamání veřejnosti, představuji minimálně 12 cyklistů a "data sedí". Za víkend jich pak udělám 24, minimálně...
A o tom se bavíme, data existuji, jde oto, kdoajak a proč je interpretuje.
Metodu, jakou nedávno použili oteplovací alarmisté popisují srozumitelně tady:
http://www.osel.cz/8600-vedci-vymazali-pauzu-v...
Za mě tedy "oteplovaní" je "akceptovatelné riziko" :-)
Ale ale, ty s tou jejich chybou pracuješ úplně stejně. Jen jí odhaduješ, patřičně nafukuješ a také nevíš, jak je velká. No a z toho čísla domů odvozuješ, že jejich úvahy jsou úplně špatné.
Ano, ty sčítače poskytují pouze orientační, spíše řádové hodnoty. Někdo přes ně jede 10x za den, někdo vůbec. Je jasné, že to měření je zatížené velkou chybou, ale objektivnější měření prostě neexistuje. Musíme se s tím číslem zatíženým chybou naučit počítat. Ale to se učí v základním kursu přírodovědných fakult UK v prvním ročníku. Na technice by to mělo být stejné. Tak jaký problém? Netřeba neustále trousit, že je to úplně špatně a úplně k ničemu a že jsou všichni podvodníci a že ve stavařině máte vstupní hodnoty přesnější. Stačí uvést pravděpodobnou chybu těch čísel. Počítat se s nimi dá úplně stejně, jako s jinými hodnotami zatíženými chybou. Veškerá reálná měření jsou zatížena chybou a jen v některých oborech to dosud neráčili vzít na vědomí. Místo toho svá teoretická čísla vynásobí dvěma a doufají, že se do té reálné hodnoty trefí.
To je nesmysl, to není chyba, to je špatná interpretace naměřených hodnot.
Nevím co se učí na přírodovědné fakultě, statistiku jsme taky měli, tuším 2+2, z,zk.
Tvrdit, že když jednoho člověka započtu 20x místo 1x je měření "zatížené chybou" by to mohlo projít možná na právech nebo fakultě humanitních studií, tady to nezkoušej.
To, že ta čísla pravdivá nejsou, může každý vidět. Prostě cyklisti (ve srovnání s jinými městy) v Praze téměř vidět nejsou.
Ty jsi prostě fanatik, který je ochoten prominout cykloaktivistům podvody, krádeže, lži, a jakékoliv dezinformace jen proto, že si myslíš, že "cíl je správný".
Já to pozoruji s odstupem, a to, narozdíl od mnohých s těch kavárenských bojovníků za cyklosvět, často ze sedla a mohu zodpovědně prohlásit, že cílem těhle hochštaplerů není zlepšit podmínky pro cyklisty, ale parazitovat na systému, mít lehké živobytí.
A to mě vadí, a zdaleka nejen u nich. Tenhle tzv. "neziskový" průmysl je stroj na okrádání daňových poplatníků.
Konat dobro za peníze?
Ale ano, proč ne. Ale netvařme se jako "neziskoví dobrodějové" - protože se nejedná o charitu, ale o službu. A o tu službu musí někdo mít zájem, někdo jí zaplatit, a z toho příjmu tito podnikatelé ve službávh platí daň.
Kombinace charity a podnikání, navíc dotované penězi daňových poplatníků je něco strašně nechutného a pořád se nepřestávám divit, že lidé, jako ty, jsou ochotni zavřít oči, když nedodají ani banální vyúčtování jednoho sloupu osvětlení.
Ale co, když jalo graduovaný člověk jsi schopen be smajlíku prohlásit že 20 násobek reality je jen "jakási odchylka" tak je možné vše.
Kdo jinej, kromě tebe a pár dalších podobně vyšinutejch fanatickejch dfenek, považuje čísla ze sčítačů za celkový počet cyklistů v Praze?
Ta čísla, tak jak jsou interpretována oficiálními orgány, samozřejmě smysl dávají. Meziroční nárůst (případně pokles) na sčítačích je totiž interpretován jako nárůst/pokles celkového počtu aktivních cyklistů v Praze.
Tohle na mě nezkoušej. Vím totiž jak vypadá "statistika" na stavárně (pár kamarádům, stavařům, jsem s ní pomáhal ;-) ).
Ty jsi prostě fanatik a džihádista, který je se ve snaze nalézt záminku k pomluvě věcí a lidí, které nemáš rád či s nimi nesouhlasíš, neštítí ani lží.
Kdo jinej, kromě tebe a pár dalších podobně vyšinutejch fanatickejch aftomatčíků, považuje čísla ze sčítačů za nějaký relevatní počet cyklistů v Praze?
... kdybys neměl Prahu na celý tohle století zakázanou, tak i ty ...
Ne, prej nehutorím jak totální hňup = nemám ten "správnej cajzlovskej přízvuk, veeď". Takže dokonce i ti přitroublí cajzli by mne hned odhalili... ;-))
Ale já na Prahu mrdam, jdu rozkladat Ostravsko... :)
Magistrát hl.m. Prahy. Nebo proč myslíš, že to staví?
Hlavní město Praha má své příjmy svůj rozpočet a z toho bere peníze na nejrůznější investiční i neinvestiční akce. Mimochodem Praha je naopak velikým poskytovatelem dotací společnostem, o kterých si myslí, že jsou pro Prahu a hlavně Pražany přínosné. Takže nevím jaké dotace by čerpali. Nevyčerpané peníze z vlastního rozpočtu se neztrácejí.
Nebudu reagovat na výroky tvého osobního džihádu, protože to je zcela zbytečné.
Co se týká čísel ze sčítačů, tak mají samozřejmě svou vypovídací hodnotu. Minimálně tu relativní, co už psal Hraboš. Já myslím, že s relativní chybou 100% by se také daly použít. To zase není tak strašná chyba. Běžně se počítá s čísly s mnohem větší chybou. Kdybys do toho nepletl svou podivnou ideologii, tak bychom se jistě na tomhle dávno shodli. A mimochodem svými výroky o statistice svému obrazu v mysli alespoň trochu znalých lidí neprospíváš.
Kouknu a vidím, a nejsem sám, čarujte si ze sčítači jak chcete, cyklistů tím víc nebude...
Neměl jsem čas rajtovat na kole po té Bochumi, ale i v tomhle čase, je jich tam každý den víc, než u nás na té slavné cyklojízdě.
Tahle skupinka mě zaujala, byli to důchodci a zřejmě, podle nápisů na těch vestách se jezdí projet každé pondělí
Evidentně se na silnici taky nebojí...
Ty máš dokonce díry i ve znalostech biologie, když si myslíš, že čarováním se sčítači by se snad dali tvořit cyklisté. Nikoliv, cyklisté stejně jako ostatní lidé se vznikají v břiše svých matek :D :D
Moc koukáš na ty Hoolywoodské filmy. :D
To nám tvrdí aktivisté,že cyklisté nejsou protože není infrastruktura. Ale že furt jich je tolik, aby to ospravedlnilo ty bejkárny načárané na asfaltu v Praze.
Pochopitelně, a to už jsme si vysvětlili, jim o počet cyklistů nejde jako o ty prachy, granty, dotace, krádeže z veřejných sbírek nebo provize od firem, budující tyhle zbytečná cykloopatření.
Jsem rád, že jsme se v něčem shodli.
Čarování s čísly víc cyklistů nepřidá.
(ale umožní třeba nechat si proplatit dětský elaborátek formou copy/paste z webu a prodat jej za statisíce jako Cyklogenerel....)
Džihád?
To prd kolego, já jsem husita.
Narozdíl od bratra ŽiŽky prd vidím na vobě voči.
:-))
https://www.youtube.com/watch?v=elskCac9wSI
Pokud vím, tak statisticky je nejmenší úmrtnost v hospodě. Vezměme si z toho příklad.
V každé kovbojce se v baru postřílejí. Je to tam strašně nebezpečné :D
Tak je mi to jasné, odkud čerpáš svůj reálný pohled na svět. Z Holivůdu....
V Hollywoodských filmech snad někdo jezdí na kole??
A ne?
Vzor pro všechny městské cyklisty, hlavní hrdina filmu Premium rush (Expresní zásilka), to ti nic neříká?
Já furt ještě mám brzdy :-)
Hm, máš pravdu, to jsem viděl i já.
Jen nějak u těch festek nechápu, proč by to mělo být rychlejší, když to má jeden pevný převod a žádné brzdy.
Já to celé nepochopil, proč nemít brzdy a řazení, ale vypadalo to efektně. Jesli si pamatuji, argumentoval tím, že brzdovou páku si můžeš narvat do břicha, když hodíš tygra, ok, ale proč nemít řazení? Leda že máš v nohávh dynamit a menší pastorek než jezdíš se nedělá
O vánocích ostrojím tu žiletku, a až to projedu, třeba taky zahodím brzdy
Klasika s torpédem, co se ti na tom nezdá?
No, neschopa si nějakou výmluvenku najde vždycky...
Myslím že nemáš pravdu. Přít se s tebou ale nebudu, nemělo by to smysl.
Já pokud nemusím, tj. mohu jet jinudy, což mohu prakticky téměř vždy (třebaže cesta bude časově o něco delší), rušným tahům se vyhýbám. I když vím že tam ze zákona smím, že tam jsem právoplatný účastník silničního provozu, že mě tam motoristé musí respektovat a nesmí ohrozit,… :-). Moje přítomnost coby cyklisty by tam chtě nechtě, více či méně omezovala plynulost dopravy a vytvářela tak podmínky pro vznik rizikových situací. To mi za to právo na takové silnici být skutečně nestojí (bez ohledu na mé subjektivní pocity míry ohrožení v takovémto prostředí).
Ty si hlavní tahy naopak s oblibou vybíráš, jediné co tě zajímá jestli tam na kole ze zákona smíš nebo ne, nehledě na to že možná už za rok to bude silnice pro motorová vozidla se zákazem vjezdu cyklistů – proč asi? Když tě na magistrále řidič na křižovatce taktně upozorní že to není zrovna to nejvhodnější místo pro kolo, uděláš mu přednášku o svých právech, možná takové konfrontace dokonce i vítáš a užíváš si je. Já dostat se do takové situace, omluvím se a snažím se co nejrychleji odtamtud vypadnout.
> Když tě na magistrále řidič na křižovatce taktně upozorní že to není zrovna to nejvhodnější místo pro kolo [...] dostat se do takové situace, omluvím se a snažím se co nejrychleji odtamtud vypadnout.
Mně už nadávali i ve Vyšehradském tunelu („vedle máš cyklostezku“ - nevím, jestli to tam znáš, vedle chodníček tak uzoučký, že je tam jízda na kole zakázaná, tedy tam nelze kolo ani bezpečně vést, protože při vedení jsi ještě širší). Odtamtud bys taky vypadl a objel to kdovíjakou zajížďkou?
To je právě omyl.
Na magistrálu jako cyklista smíš, máš tam právo jezdit, a protože je tam 50ka, a nesmí tam kamiony, je to v zásadě mnohem pohodovější cesta než třeba po Budějovické nebo Vídeňské.
Kdo nezažil, nepochopí.
Takže nikdo na tebe nemá na magistrále co troubit a upozorňovat tě, že tam nemáš co hledat, a ty vůbec už nemáš důvod se mu za cokoliv omlouvat.
Pokud cestui na kole do dálav, nevybírám si s oblibou hlavní tahy, naopak, rád se držím třeba kanálů nebo řeky, ale silnic se silným provozem se nebojím a než abych si zajel (a když si dáváš porce 160-170 km denně, tak zajet si třeba 20 km je docela dost) tak to střihnu po státovce a nehraju si na skautíka.
Něco jiného je jízda po městě.
S chutí si projedu všechna velká města, s kamerou na řídítkách, srovnávám, jak se jezdí na kole po městě jinde a jak u nás, a zjišťuji, a málokdo mi to věří, že Praha je z dopravního hlediska skutečně poklidná vesnička.
Takže letos jsem projel postupně s těch větších měst Janov, Marseille, Barcelonu, Milano, Londýn, Brusel, Paříž, Stockholm, Budapešť, Helsinki a kromě těch prvních tří, všude po městě nás na kole bylo mnohem víc, než tady, a tvůj podivný panický strach z plechovek zřejmě měsští cyklisté vůbec nesdílejí.
Cyklisté plynulost dopravy neomezují, v těch velkých městech, jako je třebo Londýn nebo Paříž, je kolo pravděpodobně nejrychlejším dopravním prostředkem.
> a protože je tam 50ka
Na magistrále po které jezdím já je 70.
Jo, to je kousek od toho Musea k Hiltonu, neuč orla lítat :-)
Větší část je na 50ce a bez kamionů, cožje možná ještě podstatnější než ta omezená rychlost.
... pelichající kohout se v zrcadle jeví jako orel?
Postrach víceproudých okruhů, ty vyplichanej..
Jsem dobře živenej kučeravej jinoch!
Možná orel, možná lítat umíš, ale měl by ses naučit psát fakta :)
Nepíšu zádná "fakta", jen věci, co se skutečně staly...
Omezená rychlost se nestala, takže si můžeš vybrat libovolné číslo? :)
O tom byla řeč.
Kurnik Jenda upozornil, že zhruba na desetině magistrály je povoleno 70 a ne 50, a já o tom vím, a také jsem o tom opakovaně psal.
To je zkurvěné chytání za slovíčko, měl jsem napsat, na většiné délky magistrály je 50ka, abys měl pokoj...
Ale to je přece jedno jestli 50 nebo 70, na většině silnic je 90 a není problém.
Problém je na užších silnicích bez krajnic s hustým provozem nákladních aut.
Je a není, Lelku.
Souhlas, píšu o tom už potřetí, Vídeňská, protože je úzká a jsou na ní kamiony a rozhadrovaná krajnice a bežně velmi hustý provoz, je z pocitového hlediska mnohem horší než Magistrála.
Ale tu změnu z 50ti na 70 poznáš na té Magistrále citelně. Jde o to řazení do pruhu, máš na to míň času. Jsou to asi zlomky vteřiny, ale ten pocit, že to rozjeli, tam je.
Má pravdu, řazení do levého pruhu s auty přijíždějícími odzadu 70km/h, to je docela síla. Ani se mu nedivím, že to řeší na světlech u Muzea. Je to sice proti pravidlům, ale podle mého názoru zcela pochopitelné.
Magistrála v noci za malého provozu se na kole docela dobře dá a to i ve směru do kopce. V hustém provozu je to ovšem podle mého názoru neúměrné riziko. Ale na to co je úměrné a neúměrné máme každý zcela individuální názor.
To ovšem nic nemění na tom, že JE TO PROTI PRAVIDLUM SILNIČNÍHO PROVOZU.
https://youtu.be/jjiVIE71ZQ4
Magistálu směrem do kopce mám natočenou v nedělním provozu.
Tam se nedopouštím žádného přestupku, ten pruh vpravo je odbočovací. Zase, nejhorší je přejet ten most přes nádraží Střed. V kopci už je to pohoda.
Na těhle celkem přehledných úsecích je riziko mizivé, taky tam nehynou cyklisté pid koly, a ne, že by tam nejezdili.
Horší je to na té státovce, někteří řidiči moc spěchají, tak předjíždí i když jsou v protisměru velké vozy, a občas je to fakt.
Pokud chceš přežít, musíš jít víc do středu, a nedat jim šanci nebezpečně předjíždět.
Já jsem v pohodě, většinou jezdím v opačném směru než je špička. Občas mě ale zatlačí do pangejtu ten předjíždějící protijedoucí.
Taky je dobré proto ma takové silnici i ve dne svítit.
> Na stezce, jakožto nejrychlejší a tedy i potenciálně nejnebezpečnější, jsem to hlavně já kdo si musí dávat pozor, a přizpůsobit rychlost jízdy aktuálnímu stavu chaosu, zpomalit, třeba i zastavit, počkat,… Nebezpečí že se zabiju (nebo že někoho zabiju) když mi pod kolo mého stojícího kola nečekaně vběhne děcko nebo pes není příliš velká.
To by znamenalo na většině stezek trvale stát.
Asi takhle: jakmile cítím, že přestávám mít na situaci vliv a míra (ne)bezpečí už závisí na pravděpodobnosti a ne na mně, ubírám. Prostě takové to klasické "musím být schopen zabrzdit na vzdálenosti, na kterou vidím". Třeba po asfaltu rovně s kopce, když vidím na kilometr, to bez obav pustím 70, ale před nepřehlednou křižovatkou (i kdyby to byla klidná vedlejší ulice nebo cyklostezka) brzdím do kroku.
Taky záleží na zkušenosti. Třeba po několika pádech způsobených podklouznutím kola v zatáčce si rychlé klopení dovolím už jenom na dobrém asfaltu, za sucha a když vidím, že není s čím se srazit. Naopak po pár letech v provozu klidně jezdím mezi kolonami na Průmyslové - stojící auto je neškodné a i kdyby otevřelo dveře, nejedu tak rychle, aby mě to zabilo.
A taky záleží na úhlu pohledu. Z auta to vypadá, že se na silnici cyklista snad ani nevejde a pokud ano, nemůže to přežít. Z kola to vypadá tak, že se vejde a ještě má vedle řidítek pohodlných pár centimetrů místa :-).
Ten si vybral štěstí do konce života :)
http://video.aktualne.cz/ze-sveta/cyklista...
Tak tohle už by mi jako akceptovatelné riziko opravdu nepřišlo... :-)
To já jednou před bimbajícím přejezdem poctivě stál asi hodinu, zatímco všichni ostatní závory podlejzali. Předpisy bohužel (aspoň co vím), stav rozbitého přejezdu, kdy je závora trvale dole, vůbec neřeší (a pracovník SŽDC tam nebyl).
Objíždět se mi to nechtělo (+8 km přes kopec a jiný přejezd), začala mi být zima, tak jsem usoudil, že situace už má parametry krajní nouze a podlezl jsem závory taky.
V tomhle to mám nastavené trochu jinak, jednou jsem i s kolem přelézal dlouhanánskej nákladní vlak, stojící na přejezdu, protože se mi ho nechtělo obcházet, ani čekat až odjede.
Když jsem byl nahoře na stupátku, ten blbec se rozjel, moc nechybělo a odvezl mne až do Chvaletic.
nám tu taky takový vlak jezdí a pak třeba deset minut stojí na přechodu/přejezdu. ale je to vlak dešťový. vždycky když tam stojí a já musím čekat, tak prší.
přelézt nebo podlézt už mě to taky párkrát napadlo, ale naštěstí jsem na toto posera
akorát minule tam po mašinfírovi do lokomotivy začal jeden ožrala házet šutry. to bylo bezva :-)))
Kvůli občasným delším čekacím časům na přejezdu asi přes 6 kolejí u nádraží v Týništi nad Orlicí udělali podchod s šikminami pro kočárky. Beztak tam vždycky občas nějaký blb šraňky obejde a přejde vrchem. Každou chvíli to tam policajti hlídají a lidi odchytávají, houby to je platné.
za a) už to tady bylo, za b) byl to pšonek. ;-)
jo a za c) měl fakt z prdele kliku, že to pendilo nevyšoupl z kolejí.
Risk je již jezdit po ČR na kole. Je tu narozdíl od západních sousedů hrozné chování řidičů!
Ale proto nepřestanu jezdit. Je zajímavé,když jedu na kole předpisově tak mám více rizikových situací někdy i nehod. Nechci navádět, ale ježdění více u prostřed je koloikrát mnohem bezpečnější.... Jako průjezd jednosměrkou. To se ostatně v mnoha státech již pro kola umožňuje.
Umožnuje, pokud je to upraveno dopravní značkou.
Stejně jako u nás. Taky jsou mnohé v protisměru průjezdné.
Neznám zemi, kde by cyklista směl do protisměru v každé jednosměrce.
Úděsné chování řidičů?
Ne, lidí obecně.
Kdo za to může? No komunisti, mimo vší pochybnost, a importovaná asijská nekultura z Ruska.
Tak se někdy ve Frankreichu rozhlédni. Pokud to není explicitně zakázané, tak se na kole do jednosměrky v protisměru smí.
Blbost, nesmysl, kravina. Vím to, jezdím tam k tetičce od dětství a nic takového jsem tam nikdy neviděl.
Copak má společného, ty blbá kravino, pár let staré opatření s tvým fakanstvím nám objasníš?
Napiš to jemu a rovnou. Nemusíš čekat na moji reakci.
Ale copa copa, FAKANE? Tobě se snad nelíbí TVŮJ způsob komunikace a "argumentace"?
Mimochodem, dnes opět pojedu přes "Starák". Tak se kouknu, jestli ten cukrovarský komín už konečně předělali na ten maják, jak jsi o tom psal a hádal se a argumentoval, že to přece vědět musíš, protože tam jezdíš k tetičce... ;-)
Nemáš pravdu Vojto.
Používá se tahle značka "sauf" znamená "kromě".
Mimoto, zpravidla všude je svislá značka doplněná vodorovným značením, a tady, jakkoliv jsem odpůrce čáranic po asfaltu,ale tady, konkrétně v té jednosměrce to má smysl, varuje auta.
Komunisti?
Kdepak, ´Jindrové´, zbohatlíci a podobná verbež ...
Komunisti, kolego.
Ti, pokřivili charakter nřroda na 3 generace. Je to patrné, že to není v národu, ale v systéme, důkaz je třeba bývalá NDR.
Stejní Němci, stejné startovní podmínky, a 40 let komunismu a dalších 100 let se z toho budou vzpamatovávat, než se srovnají s těmi západními.
Zbohatlíci, mimochodem, snad be vyjímky měli všichni také rudé knížky.
Být komunistou je totiž buď charakterová vada, nebo absolutní nedostatek inteligence, ovšem možné je i obojí současně :-)
Nikoliv, zbohatlíci jsou většinou lidé, kteří velice touží po penězích a jsou pro to lecos schopni udělat, například vstoupit do vládnoucí partaje, ať je jaká je. Mají tak veliký tah na cíl, až toho cíle nějak dosáhnou. Problém s nimi je v tom, že hlavním kriteriem jejich počínání jsou ty peníze a nikoliv morálka.
přesně tak. zbohatlíci ve straně komunistické byli ti kdo iniciovali tzv. sametovou revoluci a rozložili vzkvétající socialistické zřízení v československu. A tak díky těmto komunistům tu máme demokracii. Teda i díky tomu jehož jméno se smí použít až po zaplacení příslušného poplatku.
Jo za doby toho, jehož jméno se smí používat až po zaplacení poplatku jsme neměli mezinárodní ostudy a neodjížděli nám velvyslanci přátelských zemí na konzultace.
jj a všichni mu tleskali za uvolnění zahraničních trhů. Hlavně zbrojní průmysl USA, kteří tam hned rozjeli vlastní obchody. Byl to prostě prezident osvoboditel. Za něho by se nestalo ,aby nám tady ambasáda spřátelené země organizovala mávání stranickýma průkazama červené barvy jak maoisti v Číně. Nedovolil bych si ho kritizovat, když i vydali zákon , aby ho nikdo nekritizoval.
Zaměňuješ zbohatlictví za karierismus a to je úplně něco jiného. To, že kariera zpravidla přinese i určité bohatství je celkem jasné, ale pro ty lidi bohatství není prvořadé.
Zbohatlíci to mají jinak, pro ne je podstatné bohatství a rychlé zbohatnutí a pokud by toho bohatství nemohli dosáhnout jinak, tak k tomu v nouzi použijí i politiku a kariéru ale jen opravdu pokud nebude jiné možnosti.
"Ovšem pokud vezmu morální stránku společnosti, jsem zklamaný. A z toho pak pramení i otázka politické úrovně, o které jsem hovořil,
teď se mi zdá, že se politici rodí hned s tím, že z toho chtějí mít nějaký výnos. A v té politice je to pak poznat," řekl Stráský.
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/straskeho...
Ono je to ještě komplikovanější.
Zbohatlictví skutečně není karierismus a karierismus zase vždy není a nemusí být cilevědomost.
Za ta léta úpadku, se jisté části společnosti podařilo naočkovat zášť vůči všem, kteří se mají o trochu lépe, než řekněme průměr. A pak, když se náhodou něčeho jeden domůže a dosáhne jisté, v kraji nadstandardní životní úrovně, stane se terčem pomluv, urážek a jsou mu podsouvány vlastnosti, jako mamonářštví, nenažranost, touha mít stále víc, které podle tvrzení marx-leninských věrouků musí mít každý, kdo nemá vysoko do žlabu.
Lidé, kteří netuší, jak je to složité obstát v konkurenci, vidí za tím, že ten autoservis má otevřeno i na Štědrý den dopoledne, ne snahu přežít a udržet si zákazníka, ale za "nenasytnost zbohatlíka". Blbec, který s sebou na dovolené vláčí elektronické hračky, aby, kdyby bylo potřeba, byl okamžitě k dispozici, je prostě "nenažraný blbec", protože nic se "za těch pár týdnů přeci nezblázní".
Majetkový rozdíl mezi těmi, co "kráčí zvolna a v pohodě" a mezi těmi "co běží na 150 procent" přisuzují tomu, že ti druzí bezpochyby kradou.
Nedá se s tím nic dělat.
Ale nikoliv, já neodsuzuji zbohatlíky kvůli tomu, že mají peníze. Mně vadí, že většinou v honu za těmi penězi zahodili jako přítěž morálku. Spousta těch business mans tak dlouho v rámci boje za prosperitu či pouhé přežití firmy používali minimálně lež a ostré lokty, že už jim tento způsob jednání přešel tolik do krve, že už ani nerozlišují, co je pravda a lež, nerozliřují že to není pravidlem a že by to také mohlo být jinak. Tak dlouho musí svým bussiness partnerům předvádět jak jsou prosperující a s dobrým finančním polštářem, že se takto předvádějí prostě všude. Je to součástí jejich života, protože i ta firma je součástí jejich života. No a někteří jim tohle předvádění nežerou a netleskají jim. A ani to nemusí být zas tak velcí zbohatlíci, spíš velcí nadutci.
Kupodivu majitelé IT firem si většinou dokázali zachovat rozum a soudnost. Také se většinou netopí v penězích.
Vidíš, a já si zrovna myslím, že bejt v tvým věku na dovolené na drátě není dobře, nýbrž cesta do řiti. V tvém věku už máš mít ve firmě lidi, který tě dokážou zastoupit. Něco jsi dělal špatně, když nemáš. Mysli si co chceš, ale dost možná, žes kradl jinejm příležitost (někde tomu říkaj "krysí závody") teď nemáš nikoho, kdo by tě CHTĚL zastoupit, aniž bys za to šel ke dnu. Tomu, že bys byl tak vyjímečnej a nikdo tak geniální jak ty nebyl, snad nevěříš. Tak kurva jak to, že starej dědek nemůže odjet na dovolenou?! Zas tak moc nemáš, jsou jiní šíbři ;)
A nevysvětluj mi to, mě tvůj konkrétní problém nezajímá. Já totiž stejnej problém vidím na více místech a nemínim řešit jěště další, jen si odpověz v duchu sám sobě.
Ta rudá knížka (legitimace) je (pro tebe) fóbií, která tě neustále pronásleduje. Zřejmě ses nepohyboval v prostředí dělníků, kde těch ´s rudou knížkou´ bylo také dost a kteří si ´nedělali čáku´ na nějaký profit.
A naopak.
Exministr V. Tlustý usiloval o přijetí do KSČ, ale ´soudruzi´ ho vytrvale odmítali, protože "tomu soudruhovi jde jen o kariéru".
Změnil se režim a ... "Nikdy mě nedostali do KSČ i když se snažili !" a začal ´dělat´ kariéru ...
Někdy to ti vysokoškoláci naopak měli jednodušší. Mě např. můj soused, v té době předseda ZV KSČ říkal, že by tak rád abych vstoupil k nim, ale že nemají splněný poměr D ku THP, tak mě to nemohou nabídnout.
Těch co si nedělali "čáku na profit", jen chtěli mít klid, jsem znal spoustu. Pak jsem, tedy až po otevření hranic, poznal spoustu těch co byli, bez ambicí na profit, v Hilterjugend či v NSDAP, překvapivě nikdo z těch dědečků nechtěl vypalovat Lidice.
Myslím, že v každém totalitním režimu bude hromada těch, co mají stranickou knížku jen "aby měli klid". Bohužel z toho ten režim čerpá svoji sílu.
Dost možná mě od rudé knížky zachránil jen ten nesplněný poměr D/THP, jeden neví jak by se zachoval, kdyby ho na té vesnici furt někdo nutil ke vstupu.
Na fakultě byli v podstatě jen ti karieristé, pokud šlo o mladé.
Jejich heslo bylo "nejsme přeci blbí".
Ti se opravdu o to, aby je vzali museli snažit.
Výjimkou byl Petr Konvalinka, ted partajničení prostě podědil, byl z takové rodiny. Ten jim dělal už tenkrát předsedu.
Teď je rektorem ČVUT.
Já to měl jednoduché, mě nechtěli ani omylem, protože maminka zlobila, tak na mě nikdo nějaké "moc se snažil" vytáhnout nikdo nemůže. Ovšem kdejaký ksindl může tvrdit - nesnažil se, protože neměl šanci.
A protože jsem to měl polepený, musel jsem na aspiranturu oklikou, přes fabriku. Nejprve jsem to bral jako křivdu, protože ti méně schopní mě prostě předběhli. Teď jsem rád, protože jsem tu profesi měl šanci osahat, což ti, co jdou ze školy do školy a pak učí postrádají.
Komunisti mi ale tehdy fest házeli klacky pod nohy, nechtěli mi dát doporučení ke studiu. Právě ti kladenští, neboť ČKD Slaný.
Důvodem nebylo, že jsem byl nějaký protistátní živel, ale prostě mě v konstrukci chtěli a potřebovali. Takže "nenecháme utíkat mladé odborníky z okresu". Jenomže za mnou stál jinej komanč, můj profesor Pechar, co byl šéfem katedry a zároveň řefitelem stavebního ústavu, byla perestrojka, tak si mě k sobě prostě vzal na Kloknerák a pak už jen administrativně převedl.
Ale nakonec musím přiznat, že předseda komunistů v ČKD se zachoval férově. V listopadu 89 se pověsil. Konec dobrý, všechno dobré.
Když už o těhle věcech mluvíme. Já ve fabrice zažil, když jeden dělník z KSČ vystoupil. To bylo hodně drsný, včetně party StBáků, která prošetřovala kde koho z jeho okolí. A to už byla perestrojka v plném proudu. Musím říct, že dodneška mu to pár lidí má za zlé.
V ČR po silnicích na kole nejezdím. Když jsem jel letos v létě kolmo do Rakouska a Německa, vždycky jsem se po ČR dopravil s kolem na hranice vlakem (Břeclav / Cheb) a pak si užíval cestu na kole po krásných rovných cyklotrasách oddělených od dopravy a průjezdy dopravně zklidněnými centry měst a vesnic.
Po Praze je riziko na kole menší kvůli rychlosti aut, je to ale stres a jízdu si neužívám, narozdíl třeba od Vídně, kde mají většinou cyklotras ve městě vedenou odděleně na vyznačených částech chodníků nebo v zónách 30. Na Západě se k sobě chovají lidi na silnicích ohleduplně, lidé v autech se snaží nikoho neohrozit, dokonce jsou až ostentativně velkorysí. V ČR mi řidiči příliš často dávají najevo, že na kole bych po městě jezdit neměl. Jasně, není to zdaleka většina, ale bohužel na znechucení jízdy na kole bohatě stačí potkat pár prasat v autech každý den.
Např. dneska centrum naprosto ucpané auty, včetně nejmenších uliček a najde se vždycky pár řidičů, kteří mi schválně zatarasí cestu, abych je nemohl objet. Arogance je tu opravdu všudypřítomná. To se týká i parkování na chodnících a kdekoliv kde je místo, řidiči si už možná ani neuvědomují, jak se ve veřejném prostoru města chovají arogantně.
Pokud se máme někde o bezpečnosti dopravy poučit, tak v Holandsku:
http://prahounakole.cz/2011/05/udrzitelna...
No to je zase ublíženeckej blábol.
Všichni ti vyhrožují, všichni ti dělají naschvály abys nemohl projet, všichni tě ohrožují.
Divím, že ještě vůbec žiješ, když je to tak strašné.
Kde píšu že všichni?
Ale jasně, když si někdo dovolí kritizovat každodenní dopravní realitu v Praze nebo ji dokonce porovnat s Vídní, nazveme to blábol...
O život v Praze na kole nejde, o zdraví občas, o nervy každodenně.
Všichni okolo už na to přišli, že cyklodoprava se musí od aut úplně oddělit, aby byla pohodlná pro všechny a použitelná pro většinu, nás tohle poznání ještě čeká.
Že to třeba v té Vídni může být lepší, to nijak nezpochybňuji i když si myslím, že zase o tolik to lepší nebude, ale určitě to není tak tragické jako si to popisoval.
U nás to s bezpečím provozu cyklistů zase tak špatné není, naopak si myslím, že to je docela dobré. A kdyby se hodně cyklistů naučilo jezdit a alespoň trochu dodržovat pravidla provozu, tak by to bylo zase ještě lepší.
Jel jsi někdy po Vídni na kole? A po Praze? Z toho co píšeš mi přijde, že asi ne.
Představ si, že jel.
Možná ti to ještě nikdo neřek, ale Praha opravdu není ČR. To, že někde v nějaký vesnici je nějaký blbec co se chová zhovadile ještě neznamená, že to tak je všude. A věř tomu, že v Praze stejně jako ve Vídni nebo třeba i Berlíně nebo v Londýně natrefíš na pár hovad za volantem, stejně jako se tam potkáš s několika dementy za řiditky kol.
Co jsem zatím kde jel, ať u nás nebo v cizině, tak nějak zásadnější rozdíly
jsem nepozoroval.
Hlavní rozdíl je v infrastruktuře. To co je ve Vídni standardní cyklotrasa v Praze vůbec neexistuje. Pruhy tam taky jsou, ale jen nouzově a skoro nikdo je nepoužívá. Když jsem projížděl Bavorsko z Chebu na západ, všechny cyklotrasy byly segregované, průjezdy městama a vesnicema zklidněné, tak aby cyklisti opravdu mohli plynule projíždět co nejvíc chráněni od aut. A když je u nás špatná nebo neexistující infrastruktura, tak se to pozná i na chování účastníků provozu. Prasení je tu dost běžné, v Německu nebo Rakousku je výjimečné a bere se to za necivilizovanost. Spíš se tam okázale dává cyklistům přednost, berou se jako normální účastníci provozu. Oproti ČR mi tam přišli lidi obecně víc v pohodě.
Místama maji víc cyklostezek (ale u nás už taky přibývají, je to jen o penězích) a chování v některých částech Německa je jiné. Ale to bývalo a je odjakživa, nejen k cyklistům. A celkově je tam ta tráva zelenější jen o trochu...
Není to asi jen o penězích, ale i prioritách. Nikdy jsem tam nežil, tak to jen posuzuju z pohledu dálkového cyklisty, v cykloinfrastruktuře je to úplně jiný svět. Není to ale jen o oddělených cyklostezkách vedle silnic, které jsou možná drahé, ale o vedení cyklistů skrz vesnice a města, které by si české obce mohly při rekonstrukcích dovolit, kdyby ovšem chtěly.
Není ale všechno zlato, co se třpytí. Z pohledu dálkového cyklisty to může být prima, nevíš ale jak z pohledu místňáků. A nezapomeň taky, že nejedna z těch cest je i užitková pro zemědělskou techniku (a nejednou tak i vznikala) pro odvedení traktůrků ze silnic. A po jejich stezkách kmitají i mopedi (to by se u nás asi všichni zmrcli).
Ze stezky Křivoklát - Rakovník tě občas vytlačí osobní auto.
Ono tam nemá co dělat, ale PČR tam kvůli takové kravině nezajede (a když, tak za hóóóóódně dlouho ...)
Koukni na Kobru 11 a to se budeš teprv divit, co se děje v Německu... :-))
Tak mě napadá, jestli by pro těch pár pražských poseroutek, co se tak bojí autíček a tak strašně by chtěli jezdit na kole, nebylo výhodnějí a levnější místo cyklopruhů uspořádat nějaký stacionář, pod vedením zkušených psychiatrů, ktterý by je té jejich fóbie jednou pro vždy zbavil.
Něco jako mají na některých letištích pro vybobený pasažéry ? :-)
A nebo taky je ta stezka nesmyslně značená. Znám několik "stezek" pro chodce a cyklisty po kterých se normálně jezdí autem, protože to ani jinak nejde. Obec na novou silnici nemá peníze, tak to nazve stezkou, dá na to 10 % peněz a zbytek dají z dotací z různých fondů pro něco. Lidi mají novou silnici - místní komunikaci, po které normálně jezdí auta lidí co tam bydlí, která ale musí být označena jako stezka, protože jinak by museli vrátit peníze z dotací.
Takže klidně to může být i takhle.
Ale chtěly by, jenže v každé nebydlí Bakala, mnohdy ještě sanují dluhy divoké privatizace, velké investice do kanalizace, a pak mnohdy ve vedení obce je vyčuranek starající se jen o malou domů(mnohdy rodinné klany).
Myslel jsem rekonstrukce, které se opravdu udělají. Mají na to třeba i dotace, letos se rekonstruovalo hodně, byly fronty na asfaltéry, jenže se rekonstruovalo většinou blbě. To co mají v tom Bavorsku tady vznikne při rekonstrukci výjimečně. Chyby jdou od politiků, projektantů až k blbé legislativě (spousta řešení ze Západu by tu nešla, protože to neumožňuje silniční zákon nebo normy, policie spousty věcí vetuje atd.)
Jen taková drobnost, policie už léta letoucí nevetuje vůbec nic, vydává pouze doporučující nebo nedoporučující stanovisko, policie má jen "hlas poradní", ne rozhodovací.
To je pravda, i když se to teď snažili změnit v té novele silničního zákona. Nicméně praxe je taková, že proti stanovisku policie si dneska málokdo dovolí jít.
Nenech se mýlit, každou chvíli to je. Samozřejmě, že proti nebudou když by projekt měl nějaké zásadní vady, byl v reálu nefunkční apod., ale jinak běžně rozhodují jinačí zájmy a záměry, nikoliv zájmy a požadavky policie.
Kolik sis půjčil na Vánoce?
Kolik sis půjčil na dovolenou?
Že nic? Bodejť by ne!
Jsi vzdělaný muž, a víš, že půjčovat si na dárečky a pak z toho platit úroky je nerozumné a pokračovat v tom po několik let je sebedestruktivní.
A nám tu tvrdíš, že to není o penězích a klidně by sis ze společného na to povypůjčoval. Na dárečky pro zandebatelné mn ožství pražanů, kteří jezdí na kole.
Cyklopruhů je u nás víc než cyklistů.
V tom to není.
"Když jsem projížděl Bavorsko z Chebu na západ, všechny cyklotrasy byly segregované, průjezdy městama a vesnicema zklidněné, tak aby cyklisti opravdu mohli plynule projíždět co nejvíc chráněni od aut."
Co k tomu dodat.
Mám tu psát, že to není celé Bavorsko, není to celé Německo? Mám ti psát, že to leckde skutečně je lepší a že někde top jejiich najíždění a sjíždění z chodníku tak prudí, že to raději vezmeš po silnici? Mám ti psát, že je Německo o dost bohatější země, že to tam nebylo od jakživa, a že je to na tobě, aby až ty půjdeš do penze, taková infrastruktura u nás taky byla?
To je zbytečné.
Vy chcete hned, chcete okamžitě a šumák, jestli na to je nebo není. A když vám řekneme že není, začnete řvát "Blankáá".
Měl bys skutečně víc jezdit na kole, po té cizině...
Oni také v tom Německu často nejsou v těch cyklostezkách tak velkorysí jako u nás a spokojí se s málem, hlavně aby to fungovalo.
Koukám, že ti vyšlo počasí :-)
Celé západní Německo přeci přejedeš po Euroveló a takhle :-)
Milý mladý kolego.
Všude chleba o dvou kůrkách.