„Svezete mě někam k metru?"„Určitě, a kam přesně si to přejete?"„To mě je docela jedno, k nejbližšímu, musím dojet na Chodov, tam mě naloží dcera."„Tak to bude za pět set, přidejte dvě stovky, a já vás hodím až na ten Chodov."
Ten taxikář vážně umí obchodovat, vidí, že jsem promrzlý a že tohle asi…
Docela mě překvapuje, že někdo s dětmi nemluví o tom jaké to bylo. Vždyť i za našeho dětství a mládí byla orální historie v podstatě jedinou možnou cestou dobrat se k nějakým znalostem mimo oficiální linii.
A dneska to není jiné. Ve škole se půl roku probírá kdejaká válka o Kartágo, ale poválečná historie se sfoukne za týden. (obrazně řečeno)
Blbý na tom je, že já mám třeba dopisy nějakého svého strýce z Vatikánu, kde píše, jak se nemůže (po r. 1948) vrátit, pár koresponďáků z Terezína, osvědčení, že osoba německé národnosti smí dostat občanku,... Po nás nezbude pro naše vnuky nic, vše je někde na disku či už dávno smazané. Po mě třeba je ještě na půdě ukryta krabice milostných dopisů, ale co se kdo dozví o láskách našich dětí?
Přemýšlel jsem nad tím, jistě, pár zásadních věcí se debatovalo, o historku o tom, že "maminka tam nebyla protože musela tatínkovi slíbit, že z práce pojede rovnou domů, protože se určitě něco semele" dítě zná pozpátku.
Jak vypadal ten každodenní všední život, se moc od nás nedozvědělo, jen ty útržky ze kterých to vypadá, jako by největším problémem našeho mládí byly fronty na banány a nedostatek toaletního papíru.
Historie se spíš mění v historky, asi jako když si začneme vyprávět zážitky z vojny.
V podstatě, pro ty, co nezažili, z toho vyplyne, že šlo o dva roky nepřetržité legace.
Tak tu to smolím, dřív než to zapomenu sám.