Jsou místa, která jakoby měla v názvu zakódovanou nějakou melodii. Třeba Massachusetts. Slyším to slovo a vím, že „vrátím se zas k nám do Massachusetts" a nijak se netrápím tím, že těžko se můžu vrátit někam, kde jsem nikdy nebyl. Či takové San Francisco. Také „já vzpomínám, na San Francisco",…
Tak přišla moje malá, a řekla mi: "Já vůbec nevím o čem píšeš".
Uvědomil jsem si, že dneska se z radia ozývá něco jiného, než za mého dětství, nápěvy zřejmě zná i ona, ale české texty už kamsi vyšuměly.
Tak tedy postupně:
http://www.youtube.com/watch?v=osqWNNPTHHo
http://www.youtube.com/watch?v=B2YjbMyKli8
http://www.youtube.com/watch?v=ugP_y07U6Q8
Tak, snad už bude vědět...
Pěkný foxtrot. Nebo waltz? Možná by šlo obojí.
Nevím jsetli znáš Vincenta ve velmi zdařilém přebásnění Zdeňkem Rytířem, je tady:
http://www.youtube.com/watch?v=wnXu1FiH2_s
a pro kontrolu originál Don McLeana i s textem
http://www.youtube.com/watch?v=oxHnRfhDmrk
Moje nohy říkají foxtrot. Ale co říkají moje nohy nemusí být směroplatné.
slowfox, ale to jen střílím protože foxtrot by asi měl být svižnější
Massachusetts v originále mi hrálo dnes rádio při ranním vstávání, hezký začátek dne.
Taková písnička hned po ránu do ucha je ošidná záležitost.
Řekl bych, že Ti zní v hlavě celý den.
Ale dá se z toho vyspat.
Z toho, že se musím vrátit do Avignonu se ale nevyspím, stýská se mi jak vojáčkovi v kasárnách.
Jedu kolem Jizery a myslím na Rhonu...
Ty jezdíš taky kolem Jizery? Tu já mívám aspoň jako náhražku, když jsem jako ten vojáček. Jela jsem teď podél jiných řek a čas nedovolil pokračovat dál.
Mám dceru ve Frýdlantu, tak občas jedu...
Teď jsem byl o víkendu, v pátek v podvečer do MB s v sobotu brzo ráno přes Český Dub a Kryštofovo údolí na Chrastavu a pak Albrechtice a byl jsem tam v poledne.
Jenže v Kryštovově frézují silnici, od Chrastavy opravují hráze a silnici, je to samej hrbol, tak jsem zpátky v neděli jel přes Oldřichov na Liberec s pak přes Rašovku na Dub a pěkně jsem si dal. Pyreneje to nejsou ale zhuntovanej jsem byl stejně.
Kolem Jizery jsou to pak už takové lázně.
A ve finále, když jsem podjel metrem Prahu z Letňan na Opatov jsem spěchal, nepočkal na výtah a vzal kolo s brašnama na jezdící schody a ty těžké brašny mě nějak převážily, kolo jsem neudržel, pomlátilo mě šlapkama a natlouk jsem si o ty schody docela fest.
Tak jsem si musel zavolat odvoz, potupně odvezen z výletu po vlasti. Teď si lížu rány. Příští týden zapřáhnu vozík, s ním mě alespoň nenapadne si zkracovat cestu metrem.
Ty prostě musíš sedět pořád na kole. Žádné popojíždění, pořádné dálky a kopce.
Taky jsem zahrála včera třem lidem divadlo, jako bych neuměla jezdit. Cesta lesem, pár metrů dolů, pár metrů nahoru a tak pořád stejně, řadím nahoru, hned zas dolů a najednou jsem to nějak neušlapala, těžké kolo se zastavilo, začalo se kácet na jinou stranu, než jsem zvyklá vystupovat. Po zvednutí jsem koukala, že tam mám 3/5.
No jo, popojíždění mě moc nebaví.
Cestou je potkávám, tedy spíše mě předjíždějí. Rafani na těch mtb, gumy jim na asfaltu hučí jak piliňáky, profrčí kolem s těmi pidibaťůžky na zádech a mizí mi v dálce.
Po pár kilometrech je většinou potkám sedět v nějaké té zahrádce, klábosí a popíjejí.
A já jedu furt. Bez vstávání ze sedla, bez zbytečné námahy, pořád dopředu, pomalu a klidně. Kopce beru jako překážku v cestě do daleka, ne jako prostor k dovádění. Je to hezké stát nahoře a koukat po kraji, ale kdyby to šlo, ten kopec bych raději obejel.
Ale když to nejde, nebo obejetbjej by znamenalo velkou zajížďku, prostě zařadím nalehko a rozšmrdlám nožičky.
Tohle si vždycky říkáme doma, když hodnotíme některé známé, že ujedou mnohem víc než my. Že oni na to kolo sednou 1x za týden, ale představa, že si na něj sednou x dní po sobě, v podstatě za jakéhokoliv počasí je děsí.
Vím o čem mluvím, když jsem poprvé chtěl jet k Baltu, zkoušel jsem se přidat do jedné takové party. Nakonec to dopadlo tak, že já už tam byl 2x (pokaždé jinudy) a oni vůbec. Když s nimi mluvím, narazím právě na to, sednout si na to kolo druhý den bez ohledu na počasí.
Ale já bych zase nedal ty jejich porce. Každé má svoje.
Čeština to dokáže rozlišit - sedám na kolo a někam jedu, oni sedají na kolo a jdou si zajezdit.
Úplně jiná kategorie, tihle bajkeři a možná i docela jiné zážitky a cíle. Jedu samoten krajinou, kochám se, přemýšlím, konám tu pouť. Kolo je víc dopravní prostředek.
Oni častěji jezdí po skupinkách, záměrně vyhledávají překážky a úskalí, přeskakují obrubníky, tam, kde já slezu a kolo opatrně sundám, aby výplet nedostal ránu, oni to hópnou. Kolo je víc sportovní náčiní.
Každému vyhovuje něco jiného, je to tak.