Členové Asociace publicistů a novinářů cestovního ruchu, v současnosti Czech Travel Press, vyhlásili nejlepšího knižního průvodce pro rok 2013. Stal se jím titul Rájem rozhlednovým od, v tomto oboru osvědčeného autora Jiřího Štekla, který vydalo vydavatelství Cykloknihy. Knížka zachycuje 70 nejnovějších rozhleden, které na území ČR vznikly za poslední čtyři roky, tedy od roku 2009.
Vždy si při četbě takového článku či při zmínce o otevření nové rozhledny musím vzpomenout na Jana Nouzu a jeho seriál "Rozhlédni se, člověče". Co jeden správně načasovaný seriál dokázal. Po jeho odvysílání se začaly rekonstruovat staré rozhledny, obce začaly vyjednávat s telefonními operátory, že vysílač ano, ale s rozhlednou. A výsledkem je nový "Ráj rozhlednový", tentokrát rovnoměrně po republice, ne jen v pohraničí, kde se mezi sebou trumfovaly české a německé turistické spolky.
Díky závratím sice nejsem rozhlednový tip, ale paradoxně i tak ráda k rozhlednám jezdím. I od paty bývá pěkný rozhled :o))) A navíc je tak nějak důvod vysápnout se na nějaký ten kopec.
Těší mě, že se objevují nové a nové, ale je mi i docela smutno, když vidím, že nějaká byla s velkým halasem otevřena a za dva za tři roky je uzavřena z technických či jiných důvodů...
Pro mě je také většina nových rozhleden díky závratím obtížně dostupná. Dřív se mi to dařilo s jistým úsilím překonávat, teď už se mi nějak nechce.
A teď si vezměte, že já mám kromě SVOJÍ poměrně silné závratě ještě při návštěvě nějaké takové rozhledny s dětmi, naprosto iracionální panickou hrůzu o ně, takže to, že stojím u paty rozhledny mi je k ničemu, když se děsím toho, že za chvíli děcka poletí dolů :-(
A to myslím naprosto vážně.
Teď naposledy jsme byli na rozhledně na Hraničním vrchu (Osoblažsko) a ta byla teda výživná. vylezla jsem do 3. patra a pak dole trnula, jak děti nahoře vesele pořvávají "maminko, my jsme tady".
Z další, také moc výživné rozhledny, je toto video:
http://www.youtube.com/watch?v=KaI8PX_iBzM
Tohle souvisí se závratěmi - buď v klidu, to mám také.
Jednou jsem dokonce holku ztřískala na Panské skále, protože odmítala jít dál od okraje...
Mě se ale podlamují kolena, ať tam vidím kohokoli. Teď už to dělám tak, že se podívám na vyhlídku nebo okouknu, jaká rozhledna je a vzdálím se, abych neměla ostatní na očích.
Jo, to znám.
Ale jsem selektivní. "Navolno" mám závrať skoro i na vysokých podpatcích (no, dobře, to ne... ale když jsem zkoušela step-aerobik, tak už na tom schůdku mám určité problémy s rovnováhou).
Přes sklo mi to nevadí, prostě nemůžu spadnout, jsem v pohodě. Takhle mi v kabinové lanovce tuším na MontBlanc, kde jsem nadšeně čuměla přes sklo dolů, najednou někdo pootevřel větrací okénko... A v ten moment jsem propadla panice...
Tak proto jezdíš na Řípu podél Vltavy v noci, abys neviděla kudy jedeš a co je pod tebou půl metru od tebe :-)
Já jsem, v době kdy jsem ještě závratě dokázal v pohodě potlačit, byl u kamaráda, který bydlel na faře. A zrovna tam opravovali kostel a měli sundanou báň. Tak jsem ho požádal, jestli by tam se mnou nešel, podívat se z té věže, takový pohled se pak už dlouho nenaskytne. A on, že je to dobrý nápad a že s sebou vezmeme děti. No a nahoře děti začaly pobíhat po té zdi. Na jednu stranu díra ven, na druhou ta samá, jen do útrob kostela. Ještě dnes si představuji ten shluk andělů strážných co se tam potili a drželi aby děti neslítly. To byl ale kravskej nápad!
Jo, úplně trnu a mrazí mě, jenom co si to přečtu a představím ... uf uf.
Závratě? Musíte se stát kočkou, třeba touhle (je to teda vlastně kocour).
Jmenuje se Cereal a fotograf Ivo Berg jej takhle zvěčnil u svých přátel, v 17. patře věžáku v chilském Santiagu, kde se údajně rád takhle producíruje na zábradlí balkónu a dokonce tam prý i spí. Přitom stačí tak málo a sletěl by do temné propasti... Kočky jsou neuvěřitelné...
Pak mi ještě vyprávěl jeden známý, co se živí klempířinou, že jeden z jeho parťáků si při práci rád občas zdřímnul, když dělali tzv. nástřešní okapy. Lehl si na kraj střechy, loket strčil do okapu a dal si šlofíka. Dopodnes je prý naživu a těší se dobrému zdraví... :-)
Kdo závratě nemá, nikdy to nepochopí.
Kdo má, ten tě s takovýma radama pošle akorát tak do brusele :o)))
Dají se závratě nějak odstranit? Nejsem odborník, ale mám pocit, že závratě mají buď psychologickou nebo fyziologickou příčinu. S tou psychologickou (fobie) se snad něco dá dělat, ale s tou fyziologickou (porucha vestibulárního ústrojí) ...
Určitě najdeš nějakého šamana, co bude tvrdit, že se to dá odstranit.
Já si je ale nechám. Naučila jsem se s nimi žít.
A fóbii z vody si nechám taky :o)))
Tak ta psychická se odstranit jistě částečně dá. Závratě na rozhlednách a jiných podobných konstrukcích jsem vždy řešil přesvědčováním se, že je to spočítané, odzkoušené, prověřené. Ale poslední dobou jsem rezignoval, už se mi nechce se sebou furt dohadovat.
Závratě mám taky. Tohle měl být jen "joke", či zajímavost, neber to, prosím, jako výsměch nebo něco takového.
Závrať není nemoc, je to přirozená reakce organismu, neboť nám říká: "Pozor, odtud se drž dál! Životu nebezpečno!" Ve své podstatě jsou nemocní ti, kdo závrať nemají. Závrati se odnaučit dá, stejně jako lze překonat strach z pavouků nebo třeba z létání. Ale je to popření přirozeného stavu. Vypnutí varovné kontrolky. Takže záleží na každém, zda to chce a potřebuje...