Tohle odlehčené téma mne napadlo po mém včerejší trapásku. Chodím brzy z práce, ještě za světla, tak kolem 15h, zajdu na poštu a pak už mám padla. Včera jsem ještě potřebovala jet do města a z Výtoně, kolem Botanické zahrady, kde je pošta až na Moráň jsem šla pěšky, bylo krásně. Na Moráni mne zastavila paní a s vyděšeným výrazem ve tváři mi oznámila, že mám vyhrnutou sukni a kouká mi zadek. Byl to šok, jedním pohybem ruky se vše napravilo a červená jako rajče jsem skočila do tramvaje, naštěstí to byla ta, kterou jsem potřebovala. Na poště jsem potkala kamaráda, ale buď se mi koukal jen do očí, nebo se mi chtěl pomstít a neřekl mi, že se procházím po městě téměř ve spodním prádle :-) fotodokumentaci naštěstí nemám.
To znám...
Jel jsem z Kralup na Holešovice vlakem v kupé a seděl jsem tam jako jediný muž. Všechny ženy na mě koukaly a já se raději koukal z okna. Vystupuji v Holešovicích a všimnu si, že mám odepnutý puntek od kalhot. :-)
Jedna moje kolegyně poněkud almarózních rozměrů se nám podobnou historkou chlubila na vánočním večírku. Akorát se jí to nestalo na ulici, ale při hospitaci školního inspektora. Byla z ohlášené hospitace tak nervozní,že poněkud zanedbala kontrolu zevnějšku.
"Bylo mi diné, jak se mi inspektor dívá jinam než do obličeje", líčila nám, jak na toto faux pas přišla.
"No bodejť, tak velkou pr.el v životě neviděl", stoicky zhodnotila situaci další z kolegyň.
Nikoliv nejvíc trapně, ale přeci jen trochu v rozpacích jsem byl včera. Někdo z deváťáků vytvořil kanadský žertík na záchodě. Výtokovou hubici umyvadlové baterie omotal průsvitnou lepící páskou tak, že zbyl jen zepředu malý otvor. Takže jsem si šel umýt ruce, zvedl jsem páku baterie a v tu chvíli jsem byl mokrý. Nevím jestli to byla náhoda, nebo to měl autor odzkoušené, ale proud mě zasáhl tak, že to vypadlo, že jsem to na záchod nestihl.
A za to může tohle divné počasí. Kdyby bylo -10, jak se na leden sluší a patří, přišla bys na to hned. Pokud ovšem nenosíš kalhotky s chlupem dovnitř.
Když roste tráva v lednu, roste špatně v červnu... tak snad nebudu muset tolik sekat:)
Jen abychom v tom červnu "neodhrnovali"...
Už to vidím v jasných barvách.. Půlka června, Drtič... A šňůra bajkerů (a jednoho cvoka na skládačce) si to hrabe závějemi na Lysou... :-D
Tohle ale vůbec nebylo vtipný. Umíš to líp :-)
Tohle ale vůbec nebylo vtipný. Umíš to líp :-)
Úděsná představa jak se v půlce června válí 800 lidí smíchy ve sněhu při výjezdu na Lysyou :-))
Pockej, to na Drtici neni normalni? To jsem mel o vas lepsi predstavy... 8-(
Na Lysé je možné všechno. I chumelenice v půli června... ;-)
No no, zase z ní nedělej Everest...
Neni treba. Radsi na snehulakovi na Everest, nez tu olysalou... 8-(
Jen mi nekdo zaplatte expedici. 8-)
14. 6. 1973 byl na Lysé +1 st... Max teplota 14. června byla v r. 1980 a to +24 st. ;-)
Historie počasí (od r. 1973):
http://www.in-pocasi.cz/archiv/stanice.php...
Furt ses ale nedostal pod +1°C. To se snad nedá chumelit ani ze sněžného děla :-))
9.6.2005 -1,9
18.6.1985 -0,2
Ale chumelit může, i když nemrzne... Zažili jsme na Malé Fatre v srpnu 2006 nebo 2007...
Už se těším, jak budeš šíbovat s termínem Bezkydání podle Norů, abys mi dokázal to chumelení :-))
Já s termínem šibovat nebudu. Je tedy řada na Norech, aby šibovali oni... ;-))
Napadl v červnu sníh na ulici,
štěkali ptáci, cvrkali psíci.
Létaly krávy na modré louce,
na nebi pělo zelené slunce.
Hnízdečka v květech motýli vili,
trvalo všecko maličkou chvíli.
Viděl jsem divy čarovné moci,
když jsem měl právě přivřené oči.
Když jsem se rozhlédl, všecko se skrylo,
na světě zase vše jak dřív bylo.
Všechno se pěkné děje a točí.
Od těch chvil často přivírám oči.
Julian Tuwim
Pokud už bych si měl vybrat, tak snad radši sníh než déšť. Ten loňský vůbec nebyl pěkný.
Tohle se mi jednou stalo, když jsem šla na třídní schůzky do školy. Až ve škole mě upozornila jiná maminka.
Jednou jedna moje kolegyně dorazila do práce s šatním ramínkem pověšeným vzadu na opasku od kabátu. Absolvovala tak, nic netuše, cestu narvaným autobusem a metrem:-))
To mi připomnělo - sem jednou ráno v tramvaji potkala paní, co měla ve vlasech začíslý hřeben. Tak jsem jí na to upozornila a ona se začala smát prý co se doma toho hřebene nahledala :o)))
Musím říct, že jsem jí docela ty pevné a husté vlasy záviděla. A to se přiznala, že má těsně před důchodem.
My jsme měli kolegu, který chodil po práci s toaleťákem, který mu vzadu koukal z kalhot.
Bohužel jsem byl tou dobou na dovolené :)
Ale i když jsem ho neměl rád, tak bych mu to asi řekl....
Já před cca 20 rokama jel autem k pumpě pro benzin a kromě do nádrže jsem ho bral i do desetilitrového plastového kanystru. No a ten jsem potom zapomněl na střeše auta, takže jsem 13 kiláků domů jel s kanystrem na střeše (podotýkám, že na holý střeše, zahrádka tam nebyla). A moc jsem tenkrát nechápal, proč na mě auta blikaj světlama... :-)
Nojo, to jsou takové milé drobnosti. Asi jako když jsem po vesnici šel s přilbou na hlavě. Prostě jak hodně jezdím na kole, tak jsem naučen v předsíni si ji automaticky narazit na hlavu. Ale tentokrát jsem šel pěšky.
Nejednou jsem viděl jak starší lidi v obchoďáku v běžném oblečení tlačí vozík s přilbou na hlavě. Kdyby měli sportovní oblečení, ale v běžném to vážně vypadá hodně divně.
No a co teprv když starší ženská v přilbě tlačí ten nákupní vozík ven z obchodu a míří s ním domů:-))
Jednou jsem ze zubařský ordinace pochodoval asi tři sta metrů na tramvaj na Šalďák v návlecích. Ani jsem nemoh pobesedovat s lidmi, kteří mě zahrnovali souhlasnými pohledy - měl jsem ještě ochrnutý i oční víčka.
Kdysi dávno jsme autem navštívili jednu naši uklízívou tetičku v Prešově. Máma až v Žilině zjistila, že má na nohou pořád epesní růžové paltoflíčky a její jediné zimní boty dlí na dálném východě.
Si musím dávat pozor. Máma byla tehdy asi v mém věku:-))
A nesmějou se náhodou pořád všemu?
Bezpečák: "Byl tady jeden, nosil ochrannou přilbu, spadla mu na hlavu traverza a on se tomu jen zasmál."
Jeden z dělníků dosvědčuje: "To je pravda, toho znám, bydlí ve vedlejším baráku, pořád nosí přilbu a všemu se směje."
Kdyby se všemu smály, tak ta přilba by byla normální a nikdo by si ji ani moc nevšiml, ale oni se většinou tváří tak nějak neutrálně a spíš smutně a ustaraně.
Tak já se vám teda přiznám, no. Trapas by to nebyl, nemusel by to nikdo vědět, ale když už je tu to téma:-))
Stalo se mi letos přesně na Nový rok. Nasedla jsme do auta na místo spolujezce a jeli jsme domů od kamarádů. A doma, když jsem otvírala garáž, zjistila jsem, že mám na kolenou na kalhotech rozmatlané psí...ehm...hovno.
Tak jsem tu záhadu rekonstruovala a zjistila jsem, že lejno bylo původně na mé botě, z boty jsem ho předala na podlahu auta, pak jsem si do toho bezmyšlenkovitě postavila kabelku a nakonec tu kabelku položila na klín:-))
Nu, věřte - nevěřte, už jsem čistá. A prý to je dobré znamení, nosí to štěstí:-))
Ale tolik štěstí bych snad ani nikdy mít nemusel, mě k nasrání bohatě stačí, když ho mám nedopatřením na botech nebo ve vzorku kola :-)
Telefonuju s kamarádkou a pospíchám do práce. Oblékám s eu toho, házím věci do batůžku, obouvám se, vybíhám ven, abych s tihnul bus, hmatem kontroluju kapsy... je to dobrý, klíče od práce mám, cigarety taky (tehdy jsem je potřeboval), sahám na další kapsu... sakra nemám! Zakleju nahlas a kamrádce se omlouvám a hlásím, že s emusím vrátit neb jsme zapomněl mobil, obracím se, udělám tři kroky směrem k brance a... a teprve v tu chvíli mi dojde, že ho držím u ucha a už 15 minut do něj mluvím :-D
No jo, mobil :-) Ne že by přímo trapas.
Odcházím do práce, "po hmatu" pobalím vše potřebné a běžné. Dojedu do práce, šáhnu do obvyklé kapsičky pro mobil a k obveselení osazenstva kanceláře vytahuju dálkový ovladač TV...
Tak teď nevím, jestli máš tak velký mobil nebo tak malý dálkový ovladač :o)))
Ale tohle je dóoost dobrý :o)))
Mě se takhle nedávno nechtělo dělat si svačinu. Tak jsem si vylovil ze šuplíku tatranku. Ano, přesně tak, jak myslíte, šoupl jsem si ji do kapsy, a měl jsem pocit, že mobil mám s sebou. Zjistil jsem to až v autobuse.
No vidis, jelikoz mam telefonu nekolik, tak by mi vubec neprislo divne, ze nekdo do telefonu tvrdi, ze se pro mobil bude vracet.
S hledanim veci uz mam uzasne zkusenosti, casto marne prohrabuju stul, abych zjistil, ze sroubovak mam vlastne v druhe ruce. A na spoustu jinych veci, jsem vylozene koukal, ale nevidel a hledal vsude mozne.
Kdyz jsem za studia bydlel na koleji, musel se pokoj zamykat zevnitr (po tom co mi v noci nekdo ukradl mobil jsem to zacal i dodrzovat) a obvyklym problemem rano bylo, kam jsem sakra dal ty klice, kterymi jsem vecer zamknul?
Vylozene zahada zamceneho pokoje... :)
A pak na pocitaci se mi bezne stava, ze v menu nebo seznamu souboru dobu hledam nejakou polozku, abych zjistil, ze na ni od zacatku ukazuju mysi a nevnimam ji kvuli sipce nebo barve kurzoru...
na co máš několik telefonů? :-O
No nabizelo by se napsat, ze soukromej a pracovni, nicmene neni tomu tak.
Vic jich doma mam defakto historicky, kdysi jsem pro mobily psal hry v Jave...
Sebou nosim vetsinou dva. Ten druhej je tak nejak zalozni, kdyz bych treba zjistil, ze jsem primarni zapomnel nabit a hlavne mi nekteri lide ze setrvacnosti jeste volaji na stare cislo.
aha. Já mám čísla ve stejném moilu. Nosit dva nebo víc by mě obtěžovalo. Mám jeden s více SIMkama a náhradní baterii v batůžku. Ta je o mnoho menší než mobil a nevadí mi ji s sebou nosit pro případ nouze.
Taky vlastně nosím dva mobily...
Před rozšířením chytrých mobilů jsem už dávno používala PDA, takže jsem sebou dvě mašinky nosívala stejně. Když jsem pak dostala nový mobil, tak jsem byla na začátku nadšená, že budu mít oboje v jednom, ale po pár pokusech jsem zjistila, že se mi z něj blbě jak telefonuje, tak smskuje, tak jsem se nakonec vrátila ke starému mobilu a tím novým nahradila to PDA a dlouho ho používala úplně bez SIMky. Nakonec jsem do něj jednu SIMku na kredit pořídila, protože jsem zjistila, že tím jeho funkčnost můžu úžasně rozšířit - dá se s ním prozvánět ten první mobil, když ho nemůžu najít - což je každou chvíli. :-)))
Taky se vám občas stává, že si spletete někoho ze vzdálenějšího okruhu známých s někým jiným a uvědomíte si to poněkud pozdě? To jsou taky docela pěkné trapasy.
Ne, nestava.
Mam to jeste horsi, nekdo se ke me zacne hlasit a bavit se se mnou a ja nejen vubec nevim, kdo to je, ale nedari se mi ani ramcove zaradit, odkud by me mohl znat.
Vetsinou nemam odvahu primo priznat, ze vubec nevim o koho jde a nechavam hovor plynout v nadeji, ze mi to vcas dovakne. V nekolika pripadech jsme si hezky popovidali, rozloucili se a ja dodnes nevim, kdo to byl...
Ke mě se tolik "cizích" lidí nehlásí, ale o to je to horší. Nemám moc paměť na xichty, ani na jména, takže sice rámcově vím, že bych dotyčného měl znát a že mi byl představen, žel na jméno mu přijít nemůžu. A to je slušnej trapas...
No prave, ja si nepamatuju obliceje, spis si dokazu lidi v prvni fazi nejak zapamatovat podle toho, co na sobe nosi, takze kdyz je potkam po delsi dobe nebo na jinem miste (kolegu z prace v bazenu), najednou se nemam ceho chytit...
Ono se mi to nestava zas tak casto a lze to dokonce uhrat tak, ze ten druhy na to nemusi prijit (zpravidla neni duvod oslovovat jmenem a da se odpovidat tak nejak univerzalne), ale clovek si pak pripada jako uplny idiot!
Tak to se mi podařilo teď nedávno. Po několika letech jsem zase vyrazila na "komorové" školení, kam jsem dřív jezdívala pravidelně. U prezence se ke mně nadšeně hlásil nějaký kolega, který mi pravda, trochu povědomý byl. Halasil, že už dlouho nikam nejezdil a jak je fajn, že si vybral správný termín...
Večer v baru jsme se sešli u stejného stolu a já právě nehtěla nějak neutrálně blábolit, tak jsem přiznala, že si fakt nemůžu vzpomenout. No, nějak jsme to dohromady dali, kdo je kdo, ale očividně on věděl podstatně líp, s kým mluví, než já...
A až se tak společenský večer chýlil ke konci, tak se ke mně přitočil a povídá - prosím tě já fakt nevím, měli jsme spolu tenkrát něco?
:-)))
Tak to je přesně i můj případ. Ale že je to taková úleva, když si během rozhovoru konečně vzpomeneš, kdo to je a že nic nepoznal...snad. Někdy jsem se určitě musel zeptat, když už to jinak nešlo.
Obdivuju lidi, co si pamatujou lidi. Je to taková úžasně lidská vlastnost.
No ja nevim, jestli je to k obdivovani, ja jim to spis trochu zavidim, protoze maji zivot mnohem jednodussi.
Respektive je otazka, jestli to nejde treba nejak natrenovat. Taky me vzdycky fascinuje, jak v kriminalkach vidi svedek vraha vterinu, dokaze dat pouzitelny popis a jeste sestavi portret.
Ja bych mel potize nejak popsat i lidi, ktere znam roky...
Taky je vrahem většinou takový ksicht, který by sis zapamatoval i kdybys nechtěl :-)
Nevim proc, ale jak jsem si zacal cist tvou odpoved, automaticky jsem si doplnil:
Taky je vrahem vetsinou zahradnik.... :D
jistě, proto taky většinou vraždí lopatkou na krtky :-)
Copak když takového člověka máš před sebou, ale mě docela často stává, že se mi volají kolegové a do telefonu se ohlásí jen "ahoj" a nepředstaví se (páč automaticky předpokládá, že není možné, abych netušila kdo volá) nebo to zamumlají tak, že mi to unikne.
V tu chvíli mi vždycky hlava začne šrotovat na plný obrátky, abych podle hlasu nebo podle toho, o čem je řeč, identifikovala, kdo vlastně volá.
Před pár rukama jsem byl na podzim v Brně na Sportlajfu a jel jsem tam rychlíkem z Prahy. No a v batůžku na zádech jsem měl mimo jiné 1,5litrovou petku minerálky. Jak už to bývá - pití jsem s sebou sice měl, ale stejně jsem si koupil na výstavišti. Po skutečně skoro celodenním chození a prohlížení si kol (batůžek s petkou stále na zádech) jsem nastoupil do podvečerního rychlíku zpátky do Prahy. Byl vpodstatě plný lidí. A když jsme vyjeli, tak jsem si vzpomněl na to pití. Sundal jsem z police batůžek, vytáhnul petku , odšrouboval závěr - holt jsem jí tam nosil celý den a zima taky nebyla - prostě ta voda vevnitř doslova explodovala, vystříkla ven nejmíň na pět metrů a ohodila všechny ty lidi, kteří seděli a četli si ve směru, kterým jsem tu petku držel. Zůstal jsem paf jako Lotova žena - a ty lidi taky. Nicméně asi tak po deseti vteřinách jsem se vzpamatoval a vypravil ze sebe tuhle větu: To jste určitě nečekali, že jo?!
Pak jsem se ještě omluvil, naštěstí to pochopili... :-)
Před mnoha lety, když byly naše děti ještě školou povinné, jsem s nimi jela na jarní prázdniny do Krušných hor. A protože hlava rodiny (tehdy jediný řidič v rodině) s námi nejela, museli jsme se do K. Varů dopravit autobusem a pak pokračovat do Horní Plané vláčkem. Abychom tou dlouhou cestou nezemřeli hlady, usmažila jsem na cestu karbanátky, které jsem vylepšila kapustou. Prostě takové maso-kapustové karbanátky. No, chutnaly výborně ... ale ta "vůně"! Chvíli poté, co jsme nastoupili do autobusu, se začali ostatní cestující otáčet a hledat, odkud se line ten nepříjemný odér. Zjistili to celkem rychle a okolo nás se vytvořil liduprostý prostor, přestože ostatní části autobusu byly přeplněné. Podobně to dopadlo i v motoráčku cestou z K.V.
Do Horní Plané děti přijely hladové, protože jsem nesebrala odvahu ty karbanátky po cestě vybalit.
8-))
Dodnes mi děti připomínají, když připravuji jídlo na nějakou cestu: "Hlavně nedělej kapustové karbanátky!"
To mě připomnělo. Vezli jsme mému tatíkovi kytici, kde většina "kytek" byla nějaká uzenina. Takže i přes ten celofán to velmi silně vonělo. V Ústí si k nám do kupé přisedl starší manželský pár. A po chvíli ta paní se otočí na svého muže a jízlivě říká: "To to voní Václave, co?. Dal bys sis? Ale nedáš si Václave, musíš držet dietu"
Probouzím se, sucho v puse a trpaslíci v hlavě mlátí do kovadlin. Rozhlížím se okolo sebe a přemýšlím, kde jsem. Podle obouchaných baráků "poznávám" Pražské Vysočany kousek od nádraží, kde tehdy stavěli metro.
chvíli zvracím u jedné zdi, vyčůrám se a snažím se očistit. Alespoň kalhoty a bundu. obvaz na ruce moc nejde.
Když se dám jakž takž do kupy, zapálím si cigaretu a jdu hledat metro nebo tramvaj protože nevím kterým směrem jít.
potkávám dva lidi, zastavím, slušně se zeptám, kudy na metro a oni neslušně neodpoví, kráčejí dál a dívají se skrze mne.
Kontroluju jestli nemám rozepnutý poklopec, poblitou bundu nebo tak něco a ne, je to v pořádku a vypadám nakonec docela slušně.
tak nevím.
Po chvíli potkávám další dva lidi, opět slušně pozdravím a ptám se na cestu k metru. Téměř stejná reakce mne dopaluje a říkám, že to už mi řekli/neřekli jiní, že bych ale asoň rád věděl jakým směrem a jak daleko.
Dvojice se zastaví a jeden z nich se zamyslí a pak ukáže jedním směrem a říká: "No, přibližně tudy a asi tak 70km"
Překvapením a trapasem tuhnu a dozvídám se, že jsme v Sázavě a uprostřed skláren. Další trapas pak přišel na policejní stanici, kde dvě hodiny vysvětluju a sepisuju do protokolo, že fakt nevím, jak jsme se do těch skláren dostal neb poslední co si pamatuju, je hospoda v Praze...
Kamoš zažil něco obdobného, cestou vlakem z "kalby" usnul a když se probudil, tak vlak stál na nějaké zastávce uprostřed lesů a samozřejmě neměl lepšího nápadu, než z něho vylézt.
Následoval rozhovor s "kýmsi" zhruba v tomto duchu:
"Prosím Vás, kde to jsem?!?"
"No v Hlboké"
"Aha. A to je prosím KDE?" (myšlenku, že by se jednalo o Hlubokou nad Vltavou zahnal, dotyčný odpovídal slovensky a TAK dlouho přeci jenom nejel).
"U Senice." (aha, takže jsem někde na Slovensku)
"A kdy pojede nějaký vlak zpátky?"
"Až večer, musíte na autobus do Senice."
"A do Senice se dostanu jak?"
Tak mu to dotyčný vysvětlil, šel kus s ním (na "hlavní silnici") a pak už kamoš došlapal pěšky do Senice a dál na autobus a pak už nějak domů...