NaKole.cz

Milý Malý Jardo

Hned úvodem, abych předešel všem pochybnostem, bych Ti chtěl poděkovat za krásný den, který bych jinak strávil zavřený ve své pracovně vyhledáváním zpropadené chyby v mém kódu a díky Tobě a tomu „O němž se nesmí mluvit“ jsem prožil v sedle a vytvořil svůj porevoluční rekord na 51m, za 2:10 minut, na což jsem si netroufal předevčírem ani pomyslet.

Ten „O němž…“ mě na jeho štvavém blogu upozornil, jakou máš pochybnost, tak jsem to vyhledal ve „skryté“ a opravdu.

Nejdřív mě bylo, jako by mě někdo kopnul kanadou přímo do břicha, začalo se mi blbě dejchat. Rozbušilo se mi srdce a stoupal tlak. Klasickej hysterák, jednou mě to zabije, ale dneska to nevyšlo. Bylo mi jasné, že dneska už žádnou bugu v programu nenajdu a že musím ven.
Chtěl jsem k Sázavě, ale nad Petříkovem jsem se rozhodnul, že to raději vezmu na Stověžatou. Se Sázavou a podzimem mám spojené smutné vzpomínky na ty, co tu už nejsou a moc bych si tam nepomohl.
Tak jsem to hnal dál do kopce na Radimovice a živil v sobě ten vztek
„Ještě, že jsem mu to poslal v originální krabici“ mudroval jsem si „Mohl bych se dočíst, že velký bojovník proti úplatkům a nakupování kradeného zboží se ho pokusil podplatit botama pochybného původu, možná kradenými“. A pak to bylo už jen dolů a s přibývající rychlostí rostla má zlost, zachránil mě ten krátký, ale strmý stoupák v Modleticích, jinak by mě hněv mohl dočista potrhat. Do Braníka jsem dojel jako uzlíček nervů, tak jsem si řekl, že za mámou nepůjdu ani na kafe, ona na mě vždycky všechno pozná. Dal jsem si ostrou polévku u Nghyuena, co mu říkám Martin a otočil to domů.
Ti co to znají, vědí, že musím zdolat převýšení nějakých 400-500 metrů, vzal jsem to trochu oklikou. Kadence skvělá, držel jsem to kolem 80ti, pustil jsem si písničky Jiřího Grossmana na plný pecky z reproduktoru na řidítkách a jel jsem jako nikdy.
Ty kopce jako by nebyly, tachometr pořád kolem 20ky a mě dočista ta zlost přešla.