http://www.nakole.cz/knihy/166-casopis...
Už jste ho někdo četl?
Odkaz PDF je nefunkční.
Ještě, že je to zdarma :o)))
Jdou otevřít starší čísla,ale je to jen reklamní plátek a toho "čtení" si tam moc neužiješ.
Frajeři nečtou, frajeři píší :-)
a ti co neumí psát, kroutí palcema :-)
Tak to je. :-)
Jenomže ti kdo opravdu umí, tak nejsou frajeři :-)
Někdy ano, někdy ne.
Pokud se budeme bavit o těch, co prokazatelně dějinami ověřeno uměli, možná pravý opak bude pravdou v mnoha případech.
A to neplatí jen pro literaturu ale veškerý tzv "kumšt". Jen namátkou uvedu jedno jméno - Goethe.
Velcí lidé bývali různí, skromní, pyšní, upřímní i prolhaní, prostě tací, jací jsou všichni lidé kolem nás a mnohdy klady a zápory jednotlivých letor je těžké identifikovat a snad jen z díla, co nutí k úsměvu či zamyšlení i po desítkách let, ne-li staletích, můžeme usoudit, byli-li převážně dobří či zlí.
Naopak, malost, ubohost, závist a zákeřnost je stále stejná, truchlivá a sebezničující.
Lidé kumštu nejsou technici, kde bych byl ochoten potvrdit, že tvé tvrzení o "frajerech" je až na výjimky pravidlem.
Oni v cykločtení inzerují něco od Goetha?
Si to musím přečíst:-))
Goethe se dal na psaní inzerátů? Se ani nedivím knihy se už moc neprodávájí a všude sou ty internety ...
To víš, už je to starší pán, chodí do Grébovky s pejskem....
O patro jinde, mluvíme o velikánech a frajeřině.
Goetha nečti, jestli si to doteď nepotřebovala, chybět ti to nebude:-)
Protože nepředpokládám, že by osudy velkých osobností byly všeobecně známé, jako příklad, kam směřovala moje replika, Lelku, uvedu snad všem povědomý film Amadeus.
Genius, vzpupný, nafoukaný, lehkomyslný a nezodpovědný, versus ten poctivý pracant.
Pravda někdy bývá neúprosná.
Velikost a talent má statisíce podob, narozdíl od malosti, která je vždy stejná.
Zřejmě zcela určitě se lišíme v náhledu na to kdo je frajer. Pro mě ten kdo umí a zná není frajer, i kdyby to 100 denně dával hodně najevo, protože ten prostě umí. Frajer je ten kdo jen dělá, že umí, zvlášť když má patřičné obecenstvo kolem.
Ne, nelišíme,
vím co si chtěl říci. Frajer, je taky jedno z mnohoznačných českých slov, může mít kladný i záporný význam.
V tom je naše mateřština úžasná, protože vždy nabízí variantu, ale my jí mnohdy nevyužijeme, a smysl a význam dodáváme intonací.
Byl na bedně v TDF? To je frajer!
Zase mě úmyslně ohodil blátem, frajer jeden!
Přitom použití slova "frajírek" se nabízí jako správné pojmenování toho, co popisuješ.
Ale i tak jsem pochopil, co jsi chtěl říci a oponuji, mnoho velkých lidí byli "frajírci". Oproti těm druhým, jak už jsem psal.
Krásné, všeobecně užívané slovo je prdel. To byla prdel! Nebyla to žádná prdel!
Tatáž prdel v protikladu.
Dalšī využití slova "prdel" nabízí ten starý vtip, jak "jeden teplej říká druhýmu: stav se večer, bude prdel".
Snad to není moc OT od literatury, ale i tak, 4 dolu tam budou, minimálně :-)
:-)) krásný rozbor, takhle samozřejmě souhlas Ono to bude taky hodně dané tím kdo jak užívá který výraz. Já mám slovo frajer spojeno spíš jen s tím negativním označením. Pro ty co umí a jsou na bedně má jiné výrazy uznání a obdivu, než frajer.
https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q...
Ale pyču! FRAJEŘI sjíždí Lysou černou sjezdovkou a s odpojenýma brzdama!!! ;-))
(nejsem frajer; mám to od ženy zakázáno; i s neodpojenými brzdami:)
Velký občan velké země, Saša, říkal: frajeři nešukaj, frajeři chlastaj!
Vyhodili ho v třetím semestru :-)
ba né, frajeři Lysou po černé VYJÍŽDĚJÍ :-)
To elektromotor nedá.
Mi to na Beskydování předvedeš! Když to dáš bez šlápnutí, tak na Lysou už nikdy nevyjedu... ;-)
že bych potrénoval ? :-))
dej mi návod, potrénuju s tebou, rotoped, máš nějakej fígl, abych i na tom krámu získal nějakou lepší kondici a ne jen těžko udržel to co pomalu ztrácím?
Čas nehraje roli, dvoufázově, třífázově, fakt si nechám poradit, ale na ledu na silnici jezdit nebudu.
Snilard s Lelkem mi prozradili zázrak, jak šlapat a nedřít se, esli máte nějakou fintu na zimní tréning, sem s tím, prosím
Tak to se neptáš zrovna toho pravého. Sám mám vždycky problém v zimě nevykysnout. Nepravidelně lezu na válce (obdoba rotopedu). Tvoji pravidelnost a úpornost ti akorát tak závidím. Letos jsem to od jara trošku (v rámci mých možností) posunul, ale bůh suď jak. Nejezdil jsem zas tak často, ani systematicky, žádné posilování, tréninky. Jen jsem ty kopečky začal asi víc tahat vůlí a vzápětí se přidaly i nohy. Pak mě nas*al Říp, tak jsem shodil kila a zas to jelo líp. No a teď ke konci roku mě potěšilo zjištění, že oproti dřívější hranici 135 tepů se začínám zadýchávat až na 145 - 150 tepech. Sice rychlost furt žádná závratná, ale jede se s větší pohodou, víc si to užívám.
Jak to ale udržet, netuším. Budu se snažit občas vyjet i v zimě, snad se donutím i proběhnout (už jsem se jednou přemluvil :-))
Při představě zas těch jarních "křečí" bych i nějak rozumně cvičil. Jenže... :-)
Hmm, tak dík, já už si koupil všechny ty přístroje, a čekal jsem radu, "drž to na 138" a bude to OK :-)
Ne, nejsem takovej blb.
Ta zima mě děsí, protože jako letos, plánuji vyrazit začátkem května. Zázraky se nekonají, musím to asi vydržet jak loni.
Víš, za všechno může můj táta.
On mě učil, že všechno co chci, dokážu, budu-li to opravdu chtít.
Občas mě srazí do kolen, že to co mě učil, nefunguje vždycky. Chceš, makáš, a stejně se to posere.
A na to já mám takovou berličku, táta měl pravdu, něco jsem podělal, zkusím to znova a pokusím se nic nepodělat.
Občas mě moje rodina za tu paličatost nemá ráda.
Čím víc se nedaří, tím víc to chci.
Jednou mě odvezou ve svěrací kazajce.
U těch tepů by to chtělo s citem. Bude to chtít dobře vysledovat tepy když se začneš dost zadýchávat a kdy se ti dech zase zklidní a postupně pomalinku zvyšovat a držet tu tepovou hranici pod zadýcháním. Každý ji má jinde, já se zadýchám už někde asi na 125 a 135 začíná být pro mě už "infaktová" a 155 je asi nepřekročitelná. Běžně klidový tepy mám dost nízko, někde kolem 50.
Ste jak děti, pojeďte na Gran Valíru v Andoře.
Lysá...
To je rovina, teda ta nad Labem...
Když vy místo abyste jezdili na kole, s tím hrajete nějaký polo nebo co, místo abyste se kopcům vyhýbali, je vyhledáváte, každá šotolina je vám milejší než asfalt, a pak se mrcasíte kolem komína, místo abyste jeli v svět poznávat, prostě abyste jeli v svět, to stačí.
Sice nejezdím do dálav po ose, ale taky se občas někam vrtnu. Asi před necelým měsícem jsem jel poznávat a ještě jsem u toho drtil kopečky. A po asfaltu. V italské Lombardii jsem se neradoval z potenciální možnosti sněhu, když mi uzavřeli cestu na Stelvio. Tak jsem pojezdil po okolí, projel horské středisko, zajezdil si kolem sadů v nížině (900 mnm :-)
Týden na to zase asfalt, zase krpál, zase cizina, tentokrát rakouská.
A jestli počasí dovolí, tak příští týden zrajtuju asfalt v totální rovině holandské :-)
Jsi můj člověk, není nic krásnějšího než toulat se světem na kole.
Rakousko není cizina :-)
Holandsko by se mohlo zdát cyklorájem, ale lepší kopec, než protivítr. Byl jsem tam na kole před 31 lety. Asfaltové stezky zřídka. Dlažba. Keramické dlaždice, drnc, drnc, drnc.
Mohlo se to změnit, ale ten vítr zůstal na tuty. Krásná cesta byla Velkým polderem, severně od Naardenu, to je území pod hladinou moře, a když jedeš pod hrází, nefouká, jsi odstíněn.
Holandsko je úžasná země, ale z kola mám pro něj jediné slovo, co se mi ve spojení Holandsko-kolo vybaví.
Vítr.
Ty ses ale měl!
Já před 31 lety nesměla na západ ani pohledět, natož abych si tam mohla jen tak na divoko jezdit na kole.
Ano, no klika to nebyla.
Už jsem to říkal, matka měla pacoše, nějakýho velkýho hlavouna z banky a ten mě i Honzovi dokázal zařídit devizový příslib - bylo to 660 DM na 20dní. Den výjezdu a odjezdu se nepočítal. Pak všechny ty razítka, byli jsme ve druháku VŠ, tak trochu obava dostaneme-li výjezdní doložku, ale nakonec to klaplo.
Já už tehdy jezdil na kole dost, byl jsme z bráchou na Rujáně rok před tím, trochu jsem cestovat kolmo uměl, Honza začal trénovat až najaře. Kolo byla volba nikoliv sportovní, ale nejlevnější dopravní prostředek.
V půlce července jsme vyrazili na Paříž, museli jsme přes Strasbourg, tehdy měli Frantíci na vízum chtěli vědět, kudy překročíme hranici, pak jsme to stočili na Verdun, Remeš a 2 noci kempovali načerno v Boulognském lesíku v Paříži. A pak už to byla celkem rovinka do Lille, Bruselu, Amsterodamu a za Komenským do Naardenu, pak Brémy, Hamburg, Lübeck a německo-německá hranice - ořesně 22 dní od odjezdu z Rozvadova a z DDR vlakem domů. Kola v desolátním stavu, došli nám dráty co cestou popraskaly, a východní Němci nám rentgenem zničili všechny filmy.
V kempu jsme nebyli ani jednou, většinou jsme stavěli áčko někde za městem, někdy jsme spali venku nalavičkách a tak. Právě před 3 týdny jsem poznal místo za Ansbachem, kde jsme "trávili první noc na západě" na silniční odpočívadle. Vezli jsem si s sebou polévku vitana s masovými knedlíčky, Honzův nápad, 20 stejných, a jinak jedli jen bagety se Sardinkama. Třikrát jsme potkali emigranti a dostali 2x 50 a 1x 20 DM na jídlo darem. Protože jsme žili skromně, v Hamburku jsme si oba koupili programovatelnou kalkulačku Texas Instrument TI-58 C, každého stála 600 DM a ty propašovali domů. Honza jí prodal a zaplatilo mu to tu cestu, já se díky tomu krámu dneska živím trochu jako programátor.
Byl to úžasný výlet a museli jsme jet strašně rychle, proti tomu, co předvádím dneska já, protože jsme prolezli všechny památky co jsme cestou potkali, dneska furt jedu a nemám čas se ani najíst
No to musela být prča.
Neumím si představit, jak jste, dva mladí kluci na kolech v Rozvadově mávli na Psáky výjezdní doložkou a profrčeli závorou.
To jste měli na pozvání?
Mně v tom popisu zase chybí, jak oba hoši po návratu do ČSSR museli k výslechu, aby se vyzpovídali, kde všude byli, s kým se setkali ...
Jinak bych to vyprávění zařadila hned vedle "Červené Karkulky".
Ne, nemuseli jsme ani psát hlášení, ani jsme nebyli vyslýcháni před odjezdem, ani po příjezdu, zřejmě jako studentíci jsme nebyli tak zajímaví.
Zase ukazuješ, jaká si podlá a zlá osoba "Červená Karkulko".
No nic. I podlá a zlá osoba si umí spočítat, že takovýto výlet v oné době nebyl "zadarmo".
Přeji hezký zbytek dne, soudruhu! 8-)))
Nikdy jsem soudruh nebyl, u techniků se na to tolik nehrálo a u statiků už vůbec.
Politicky a kádrově vyspělí museli být učitelé a učitelky, ty aktivně kontrolovaly jestli mají dětičky správně uvázané šátky.
Rok 1982 nebyl rok 1955, ale pomlouvej si dál, když tě to těší, mrcho,
Pokud nebyli kádrovou rezervou, nebo jinak zájmovou osobou, tak určitě nemuseli nikam chodit a nic hlásit.
Zdá se mi, že kolegyně mají podivné představy, zřejmě ze školení nebo z přílišného sledování majora Zemana.
Prostě turistická cesta na 20 dní na západ, žádné plánované návštěvy, žádní příbuzní v cizině, a ani si nejsem jist, jestli jsme do žádosti o výjezdní doložku uváděli, způsob přepravy, fakt si nepamatuji.
CS na zádech nám pomáhalo hodně, všude bylo dost krajanů, celkem často předjelo auto, vylezla většinou ženská a za ní nějakej chlápek a "klucí odkud a kam, a máte co jíst" a u nás fedrovali a jak jsem říkal, dostali jsme i dost peněz, aniž bychom žebrali nebo si o něco říkali.
Předposlední den v Hamburku jsme potkali kluka, Slováka (tehdy jsme se fakt cítili jako krajané), ten zdrhnul před rokem, a už tam za ním na pozvání byla jeho sestra, ten nás trochu povodil a nakrmil u Mc Donalda, Honzovi tenkrát ten Mc Donaldí systém učaroval, zajímalo by mě, jak to vidí dneska :-)
Způsob dopravy se určitě uváděl, pokud někdo z blbosti napsal stopem, tak ho téměř na jistotu nepustili. Jako řádný socialistický občan přece nemohl žebrat o svezení stopem :-) ale větší peníze na slušnou dopravu a ubytování samozřejmě nedali, sami měli málo, když jeli na stranický výlet.
Oni si vozili valuty navíc, někde navexlované, pašovali to přes čáru nejrůzněji.
Náš hospodský Vata (za Jednoty byl fakt "vatař") si loupil zájezd někam do Mnichova, a na Rozvadově jej vytáhli z autobusu, a šli po valutách na jisto. Našli mu je, zabavili, a nejel nikam.
Oni taky věděli svoje, těch 660 DM bylo pro nás strašný prachy, něco jsem našetřil, něco mi půjčil Honzův táta, a po návratu jsem mu zedničil za to na baráku. Takže u nás ani nehrozilo, že bychom nějaký peníze bokem vezli, neměli jsme na to.
Ne, na devizový příslib, vycestování na západ tehdy mělo dvě úskalí (ale protože to měli pod kontrolou tak vlastně bylo jedno na kterém tě máznou)
1. financování - příslib nebo pozvání.přísli znamenal, že sis mohl vyměnit stanovený počet valut. to řešila banka
2. povolení - výjezdní doložka, takový papír, vlastně dva, jeden pro odjezd, druhý pro příjezd. Vydávala to policie.
K žadosti o devizový příslib bylo potřeba stanoviska zaměstnavatele, k žádosti o výjezdní doložku navíc ještě komunistů a svazáků z pracoviště, pro nás tedy ČVUT. To šlo bez problému a pak se měsíc čekalo, dají-li nebo nedají výjezdní doložku, tedy usoudí-li jestli jim zdrhnem nebo ne.
Jeli jsme vlakem do Boru, tam přespali v místním hotelu a brzo ráno vyrazili. První závora, tM byli pohraničníci byla někde u Přimdy. Zkontrolovali pas a doložku a pustili nás dál. Záklaďáci, říkali, že viděli dva kluky na kole směřující na Rozvadov už od Boru.
Na Rozvadově už byli profíci od PS a celníci. Pohraničníkům jsme odevzdali výjezdní doložku, obouchali nám pas a celníci potvrdili další lejstro "celní a devizové prohlášení" a doporučili nám připsat k těm hodinkám ještě stan a spacáky, že prý Dederóni při cestě zpě by mohli prudit. Nevezli jsme ani o kačku navíc, měli jsme strach aby nás kvůli nějaký blbosti nenechali doma. Ale bylo to všechno v pohodě, byli na nás milí, ono tenkrát takových co by se vydali na kole na Paříž a dál nebylo moc.
Na čáře jsme celou tu fobu byli sami, nebyl tam moc provoz. A pak odsunuli těžkou betonovou závoru, mi přejeli ďolík a byli u Němců. Ti zkontrolovali pasy, víza, obouchali to a jelo se. Frantíci na Rýně nás nestavěli, museli jsme za nima do budky pro razítka. A pak už nás nikdo nekontroloval ani v Belgii ani v Holandsku, až ta německo-německá hranice za Lubeckem.
Západní nás odmávli a pak jsme zajeli mezi dvě zdi, vrata za náma se zavřela a před náma byla zavřená, a tam si nás dederóni vychutnali, prohlídli úplně všechno, hledali tiskoviny, kalkulačky je nezajímali
Takže vy jste do žádosti o doložku prostě napsali, že vás s bráchou napadlo, že si uděláte kolový výlet po Evropě (nevíte, kdy kde přesně budete a co budete dělat a s kým se potkáte a kde budete spát a tak) a oni vám to všichni posvětili, oštemplovali a bylo?
Nebyl to brácha, byl to spolužák ze školy (základní) Honza, sešli jsme se zase na VŠ.
Ano, napadlo mě, že pojedu na kole, Honza byl ochoten se přidat, maník z banky měl páky na devizák, ten jsme dostali, a jelo se.
Ty orachy co nám odkleply, mohli tenkrát pokrýt náklady na ubytování v levných hotelech nebo těch Jugendherbezích a v kempech bohatě, oni to měli spočítaný denními limity. To, že jsme se rozhodli šetřit a spali kde se dalo a žrali sardinky, byla naše věc, nikoho to nezajímalo. Našim to bylo fuk, Němci i Benelux nám dali víza bez problému, Frantíci nám dali seznam hraničních přechodů, ze kterých jsme si měli vybrat jeden tam druhej zpátky, ten byl uveden ve vizu, nevím proč, když tam na tom Rýně už ta hranice byla jen symbolická.
Ano, takhle to bylo.
Vytrhané stránky z map (vezu jen ty části kudy pojedu), 4 páry klínků do škapek, dvě duše a lepení, pár šroubků a matiček, a bohužel jn 4 dráty. Honza někde sehnal ty modré brašny, mě je ušila máma.
CS na zádech i ramenou, trička jsme si koupili stejný, a máma nám to našila.
Kdo nevěří, ať tam běží.
Doma jsem musel slíbit, že se vrátím, táta říkal "posral bys život svému bráchovi i ségře" a jelo se. Máma se mi po letech přiznala, že celých 24 dní, co jsme byli pryč, pořádně nespala. Pohled z Paříže dorazil týden po našem návratu.
Hezké připomenutí té komplikované doby. Byly to hrozné stavy při přejezdech hranic a to stačily ty naše socialistické. Vůbec si nedovedu představit Německé hranice.
Ta německo-německá hranice byla fakt šílená.
Přijížděli jsme navečer, a předpokládali, že se dostaneme do nějakého nejbližšího městečka do tmy, a tam se někde ubytujeme už jako lidi v nějaké hospodě nebo tak.
Jenomže oni fakt byli aktivní, pořád chtěli něco najít, obdobně jako někteří zde, nějak nechápali, že je možné udělat takový oblouk Západem na kole a tak hledali, koukali i do sedlové roury. A hlavně se chovali, jako bychom byli nějací nepřátelé, po těch třech týdnech venku to byl docela šok.
No a tak jsme se dostali tou druhou bránou ven už za tmy, a pak jsme museli ještě asi 15 km do vnitrozemí, protože to německé hraniční pásmo bylo velké a všude jen zátarasy, vojáci a rusáci.
Všude tma, liduprázdno, až jsme našli nějakou vesnici, a odchytili místního a ptali se na nocleh nebo alespoň něco k jídlu. Nocleh neexistuje, restaurace neexistuje, ale ten chlápek říkal, ať ho následujeme, šel zrovna na šichtu do pekárny a za chvilku nám přines plnou tašku nějakého pečiva.
Tak jsme postavili áčko někde v polích, a přežili do druhého dne, pak už jsme našli nějaké nádraží a s několika přestupy se dostali do Drážďan a pak domů. Původně jsme chtěl dojet až do Roztock, ale když jsme našli ten vlakový spoj, přestali jsme si hrát na hrdiny...
Hm, to ses asi narodil na šťastné planetě.
Můj pokus o vycestování ještě na začátku roku 1989 neskončil tak dobře. Odevzdala jsem pas, který mi byl vrácen až na začátku prosince spolu se zrušením výjezdních doložek.
A tak jsem v zápětí na to konečně poprvé vyjela na "západ" jako normální, svobodný, svéprávný občan normálního svobodného státu.
To nebyla klika, ten bankovní pacoš zapracoval, protože byl mámě vděčný za život a to dost dlouho poté.
Máma dělala ve výzkumáku v Krči a mělo slušně rozjetou vědeckou kariéru, ale pak k nám vletěl Rusák, a máma byla nějak nepochopila, že to byla bratrská pomoc, tak jí její tehdejší nově instalovaný šéf, Dr. Rath senior, začal po letech vykat a nechal ji z výkumáku vyhodit. Ale dobří lidé se našli, a tak jí kolega, co šel do penze, pustil místo závodní lékařky pro Krčskou nemocnici a tam vydržela až do svých 67.
Bankovní pacoš pak zajistil devizák o 2 roky později ještě mé tehdejší dívce, ta už ale jela navštívit kámoše ze Strasbourgu, které jsme si po cestě udělali, a jela jen na 10 dní.
A pak šel bankovní pacoš asi do penze, už jsem o něm neslyšel, ale hlavně jsem dodělal školu, šel na vojnu, narodila se mi velká dcera, stavěl družstevně kvartýr, už mě ani nenapadlo, že bych někam jel.
Brácha se ženou vycestoval na jaře 1989, už s cestovkou a zůstal v Rakousku a koncem 89týho se dostal do Kanady. Nikomu nám nic neřekl, táta s ním do své smrti nepromluvil, měl mu zazlé, že mohl "zničit život nám všem" jak táta vždycky říkal, ale šlo mu o ségru. My jsme jak stupínky, po 4,5 letech mladší brácha, a pak ségra, ta v tom 89 studovala klavír na AMU a táta se v ní viděl.
Oni v tom už měli asi pěknej bordel, protože brácha měl po vojně, inženýrský diplom v kapse, čerstvě ženat, a pustili ho na lyže do Rakous....
Možná mu ale pomohlo i to, že já i Dana jsme se vrátili.
Ono se to začátkem těch 80tých začalo nějak rozpadat, si myslím.
Ty jsi byla nějak politicky aktivní, že to sebrali pas? (ten pas ovšem byl stejně na prd, i když do platný "všech zemí světa", protože na to, aby se člověk dostal za čáru potřeboval nejen ten pas, ale i tu "výjezdní doložku") tak moc nerozumím těm trikům s odebíráním pasu, to byla asi forma nějakého psychického teroru, nebo jim šlo o to abys nejela ani do DDR?
Pas jsem odevzdala spolu se žádostí. A pak se nic nevyřizovalo a nevyřídilo až do sametovky. Jo, a v rámci vyřizování jsem byla i na tzv. "psychologickém" pohovoru, prý kvůli dětem, zda jsem schopna se o ně postarat:-))
Se žádostí o výjezdní doložku?
Cesta na pozvání někoho z ciziny? To asi měli na tebe nějakou zvláštní pifku a instrukce, co dělat. Šli po tobě, jinak to nevidím. Nebo chtěli trestat někoho z té ciziny.
Nejběžnějším způsobem zamáznutí to bylo hned při podání žádosti o devizový příslib, prostě banka na pokyn nic nedala, a nemusela nic vysvětlovat, valut málo, nepojedeš nikam.
Ti co měli příbuzné či známé venku, nemuseli tímhle stupněm projít, vše platila zvoucí strana, tak když je nechtěli pustit, museli jim to máznout tou doložkou.
Stejně tak u zájezdů.
Mě, Honzovi ani potom Daně, žádné problémy nedělali, asi že jsem byl teprve v druháku. Pochybuji, že by mě pustili s diplomem v kapse těsně před vojnou.
Na fakultě obouchání těma razítkama bylo úplně hladké, to v ČKD byli jinačí frajeři, a to jsem nechtěl na západ, ale jen na aspiranturu. Tam by si mě asi soudruzi zvali na zvláštní oddělení, kdybych chtěl ven. Co kdybych někde ve světě vykecal, že z válcovacího programu 30 profilů ve skutečnosti k dispozici mám jenom 5, takže ty výpočty jsou taková gamesa, všechno bylo předimenzovaný jako kráva.
Šli po mně? A proč?
Normální ženská, co chce normálně žít jako svobodný člověk, normálně se postarat o rodinu a děti.
Cožpak je na tom něco zvláštního?
Nicméně nestěžuju si, pro nás přišla změna v pravou chvíli a jsem za to ráda.
A doufám, že to tak zůstane. Že mé děti a vnoučata budou moct žít po svém v dobrém i zlém, podle vlastních sil a možností.
Chtěla jsem jen říct, že tak růžové to zas nebylo, aby si každý mohl říct, sednu na kolo a pojedu, kam mě nohy ponesou. Ti nezkušení mladí idealisti mezi námi by to měli slyšet.
Dnes taky není všechno ideální. A ani tady ani nikde jinde na světě nepadají pečená holoubátka samy lidem do huby.
To je normální, ta doba minulá normální nebyla.
Nevím proč,
měli své "oblíbence" po kterých se vozili. Nám s bráchou bylo jasný, že se na něco jako architektura nebo ani pozemní stavby nedostaneme, kvůli mámě, tak jsme šli já na konstrukce a brácha na vodní stavby, kde neměli plné počty, mohli vzít každého, kdo udělal zkoušky.
Nakonec, když se člověk snažil, podařilo se mě dostat i na tu aspiranturu, a že se soudruzi cukali.
Pro mě změna přišla v ideálním čase, ale mohla přijít dřív, kdyby si každý nastavil svoji hranici, za kterou nepůjde. Oni kolegové mladí asáci po kariéře šli fest, a do partaje se tlačili, debatovali jsme to furt.
Klasická hláška byla "přeci nebudu blbej, abych se nechal předběhnout, jen proto, že nemám knížku". Já se vztekal "to jako jsem blbej?" A oni na to: "jseš".
Dneska dělají, jako by to nebylo, nebo tvrdí "tenkrát tam byl každej, kdo chtěl uspět".
No, nebyl, ale pomalu se na to zapomíná, a čteš to tady, jak dokáží být lidi hnusní a podlí.
Protože nejsem anonym, lze všechno dohledat, zeptat se dávných kolegů, či dnešních kolegů, tehdy studentů, co si mě pamatují, jak to tenkrát bylo.
Je normální moci svobodně cestovat, nemuset mít mraky razítek od kdejakého šmouly, ale protože si pamatuji, jak to bylo, i to co je normální, považuji za velký zázrak a při každém přejezdu Rozvadova, si na to vzpomenu a jsem vděčný životu, že jsem dostal šanci žít právě naší dobu.
Ještě k tý tvojí poslední replice.
Ano, přesně tak. Nenormální režim co držel lidi jako dobytek za ostnatým drátem.
Od některých mladých slýchávám "k čemu je mi, že můžu cestovat, když na to nemám prachy" Nakopat těm blbcům řitě, my neměli prachy taky, a navíc o tom, jestli tě náhodou pustī, rozhodovalo spousta blbů a ještě si musel mít nějakou protekci, nebo politické ostruhy.
Jde to i bez peněz, my s Honzou jsme projeli tu cestu skoro zadarmo. S penězma je to lepší, ale svobodu za prachy může chtít měnit jen idiot.
Nebude mít nic, ani svobodu, ani prachy.
Jako za Husáka.
Jj, nebylo to vždy tak jednoduché.
Když jsem se vdala, chtěli jsme vycestovat za tchýní do Švédska, ale byl to obřad na 5 let. První podmínkou bylo, že si musela vyrovnat dluhy se státem (zdrhla, tak jí vyúčtovali náhradu za uhradit studium a dva porody - proč, netuším, o tom nějak nemělo smyslu diskutovat).
A druhou podmínkou bylo, že jsme nesměli vycestovat s dětma.
A až o několik let později jsem se dozvěděla, že moje matka byla po našem návratu pozvána k výslechu...
Ne, vůbec to nebylo jednoduché. Ani pro mlčící většinu to nebylo jednoduché. Opravdu to nebylo tak, že by řekl tatík synovi: Jo, ty bys chtěl vidět Eifelovku? Tak jo, tak zajedem do Paříže a a já ti ji ukážu.
A štve mě, když se o tom dnes píše jinak, jak kdybychom ztratili paměť.
Fakt "utěšené", když člověk slyší našince ležícího na pláži někde v Itálií (ale stačí třeba jen Chorvatsko), jak nadává, že za bolšána bylo líp.
Tak nějak.
Číst pak bláboly, jak se někdo zcela nezištně zasadil o vycestování někoho, koho vůbec nezná, včetně jeho kamaráda... to se spíš uvěří té Červené Karkulce.
Ale musím říct, že jsem velmi ráda, že jsme tu anabázi se získáním povolení podstoupili. A že jsme to chtěli vzdát několikrát, ne že ne.
Zažít za totality vychodoněmeckou celní a pasovou kontrolu při přejezdu do/z Švédska, to byl zážitek, ze kterého mě mrazí ještě dnes. Cestou domů jsme kvůli těmhle magorům nestihli přípoj v Berlíně, ale to nikoho nezajímalo.
A nezapomenutelné bylo i vše okolo, co s tou cestou souviselo - zdůvodňovat, proč vezeme sebou 2 salámy, když jedeme na pozvání, příbuzní vůbec nechápali, proč musíme ke všemu mít účtenky, i když jsme to od nich dostali darem apod. Ale u našich celníků se to pak velmi hodilo :o))) Nejhorší bylo video - švagr nám ho koupil v bazaru a my horko těžko pak vysvětlovali celníkům, proč je tak levné...
Po revoluci už se sice kontroly německých celníků nekonaly, ale za to Švédové byli poněkud nervózní. Po výjezdu z trajektu jsme museli vysvětlovat kam jedeme (přesnou adresu), ke komu jedeme a kolik sebou máme peněz. Až pak nám byl povolen odjezd z přístavu.
Kamarád v roce 1988 zažádal o vejlat do Rakouska (v západním německu má od sedmdesátých let dobře usazeného strejdu). Bral to jen jako vtip, že ho stejně smáznou. Když vyšel ze dveří cizinecké a držel oštemplovanej papír, vyjeveně pravil :"Oni mě tady asi nechtěj..." :-)
To si pamatuju docela dobře, začátkem roku 1990 to nějak zrušili a jediný západ, kam se dalo vycestovat bez víza tehdy byl západní Berlín - hraniční přechod na stanici metra Friedrichstrasse.
Hned jsme hupsli do vlaku a jeli, a pak v červenci, jako novomanželé, starou 105kou a vlastně jsme kopírovali se Soňou tu cestu, co jsme jel před pár lety s Honzou, jen ten oblouk byl trochu větší, protože jsem chtěl vidět Normandii, pláž Omahu a tak...
A od té doby vlastně furt někde trajdám, hodně toho je sice pracovně ale i tak se najde občas chvilka....
Po Holandsku jsme už pojezdili. Projeli Amstr, okolí Rotterdamu, okolo mlýnů a ke Goudě. Kdyby u nás byly silnice takový, jako tam stezky, to by byla paráda... Hladké, široké, upravené, logicky vedené a hlavně - všude. Vrchol všeho byla jedna stezka samostatně vedená od vesnice k městečku polem a v prvém úhlu křížila normální silnici jako naše okreska), propojující taky dvě městečka. Prostě křížení v polích a nikde nic. No hádej, kdo měl přednost a kdo tam měl trojúhelník :-)
A vítr byl jen někdy a nebylo to zas tak strašný. Všimnul jsem si ale, že oni mají ty kola s dost vzpřímeným posezem, ale mají vychytaný "zalehnutý" posez. Zkoušel jsem to na svém - jde to, ale kopu se do panděra. Chce to nemít vanu, a tu oni víc než obvykle nemívají.
Radost mi tam udělal ve městě jeden policajt. Jel na služebním kole. Žádný mladík, důstojná figura. Bez cyklooblečku, bez horského kola, jako tady u nás. V normální uniformě, na městském kole. Zastavil, pořešil potřebné a zase odfrčel do jiné ulice. Normální země. Nádherná, pohodová. Jen nějaké kopce jim chybí.
Takže už žádné keramické dlažky na cyklostezkách? To nám vadilo nejvíc, docházely nám ty dráty a to drncání byl mor.
Policajty na kole jsem viděl taky, ale co mě pobavilo, že jsem viděl i přesun vojenské (snad) čety, třicet maníků v maskáčích na kole, s kvérem na zádech. Ale to bylo až později, někdy v 91-2, to jsem tam už byl kvůli práci, Soninou 105kou, v Delftu.
Na některých stezkách ty drncavé keramické malé dlaždice se spárama také mají, ale myslím, že spíš jen kolem sídlišť, jinak co jsem si všim tak to byl především asfalt.
Chybka se vloudila, už by měl být link na pdf funkční http://www.nakole.cz/images/eshop/aa/cyklocteni...
Ano, funguje to a ztahuje v pohodě i na Droida.