U mých nohou se zastavil vzkaz v láhvi. Když po vlnách došplouchal až ke mně, dlouhou dobu tam ležel nepovšimnutý. „Ahoj krásko," stálo na něm. Kdyby tam bylo napsané „nazdar šikulko" nebo „ty-co-všechno-zařídíš", sáhla bych po něm bez přemýšlení. „Krásko" mi už dlouho nikdo neřekl a já sama jsem…
vzedmuté emoce mě nutí něco napsat a přitom mi přijde, že jakékoli slovo či věta stejně budou nepřesné a hlavně vlastně nepodstatné a úplně zbytečné...
Píši ti tedy s pokorou a hloubkou citu, který snad vytušíš, prosté
DĚKUJI!!!
Tak tenhle blog se mi moc líbil. Není o cyklistice, ale o životě jakým je. Kolo není vše a je třeba se zamýšlet i nad jinými věcmi. I když všechno souvisí se vším.
Nikdy jsem dopis v láhvi nenašla, ale občas jako dítě jsem přemýšlela, kdybych nějaký našla, co by v něm bylo a kdo a proč by ho napsal a poslal.
A tento příběh mi ty vzpomínky vrátil.