NaKole.cz

Na pracovním úřadě

Kdo to nezažil, asi těžko uvěří. Rozhodla jsem se, že trochu pomohu své mamince, která špatně chodí a musí používat francouzské hole a je zcela odkázána na odvoz autem k lékaři i na nákupy. Napadlo mne, že jí vyřídím kartičku, která opravňuje k parkování na místech pro invalidy. Nově se o toto povolení od letošního roku žádá na úřadech práce. Tak jsem se s vyplněnou žádostí o příspěvek na mobilitu a s žádostí o zdravotní průkaz osoby se zdravotním postižením vypravila na naši pobočku úřadu práce. Tiskopisy jsem stáhla z internetu, telefonním dotazem na příslušném sociálním odboru jsem také dost informací zjistila, pracovnice byla moc vstřícná, dokonce mi nabízela, že maminka sice bude muset přijet k jejich úřadu pro vydání té průkazky, ale nemusí jít do budovy, ona přijde k autu a maminka podepíše co je potřeba. Takže jsem dneska ráno šla na úřad práce a tam nastal šok. Tiskopis musí přinést maminka osobně, pracovnice ho od ní převezme, posoudí, zda má nárok na to, oč žádá. Protože jim nefunguje nový systém, tak v tuto chvíli mají nezadaných 1000 žádostí. Až to tedy nadatlují do PC, tak žádost předají posudkové lékařské komisi, která obešle ošetřující lékaře maminky. Tato procedura trvá asi 3 měsíce a pak, pokud vše dobře dopadne, dostane kartičku na parkování, a možná symbolický příspěvek na dopravu. Chápu, že se dávky a různé výhody zneužívají, tak musí být nastavený nějaký řád, ale spíš mne šokovalo, jakým způsobem se mnou pracovnice jednala a také to, že prvotní zdravotní stav posuzuje člověk kvalifikovaný na kancelářskou práci. Byly v kanceláři dvě, jedna vedoucí, ta neměla žádného klienta, jen se tvářila tak znuděně a zrovna snídala, že jsem byla ráda, že k ní nemusím. Druhá se dost divila, že po ní chci něco takového. Při rozhovoru měla obě ruce za hlavou, chvilku se protahovala, chvílemi škrábala na hlavě. To jsem tedy ještě nezažila, pak mi ještě stačila říct, že ona neví, co jejich úřad píše na webu a že jí nezajímá, co říkají v televizi, přitom jsem vůbec o těchto médiích nemluvila. Doufám, že nebudu nikdy muset jít na pracovní úřad a jednat s takou pracovnicí. Jediný, kdo byl v té budově milý, byla paní z ochranky, ochotně každému poradila do kterých dveří jít, jaký tiskopis vyplnit a ještě se u toho usmívala.
Omlouvám se, jestli někomu vadí, necyklo téma, ale docela by mne zajímal váš názor nebo prožitá podobná zkušenost?