Počátkem července vyrazila skupinka cestovatelů na cestu z dánské metropole Kodaň do Prahy. Jejich pouť byla mimořádná - více než dva tisíce kilometrů totiž absolvovali na nákladním kole Christiania Bikes a skládacím kole Brompton. Dvojici dospělých doplnila šestiletá Noemi, která strávila prázdniny putováním v korbě nákladního kola. Cestu Básníka, Víly a Dítěte jste mohli sledovat prostřednictvím blogů NaKole.cz. Na závěr cesty je v sídle ambasády v Praze přivítal dánský velvyslanec pan Ole E. Moesby.
Moc zajímavé, blahopřeji a .... vlastně jediné co jsem v Básnikově blogu nevyčetl(přehlédl?) jaké je vlastně dlouhodobé sezení v nákladní části Christiánie?
Není to příliš hrkavé ?
Na kole člověk spoustu pochytá sám už jen tím, že to řídí, že si pomůže rukama nohama plus ještě třeba odpružení.
Jak se v tom mladé dámě sedělo tak dlouho ?
Přes dlažby nebo drny se prostě jede pomalu a s citem. Pruží jen pneumatiky (zde schwalbe big apple). V bedně je lavička na sezení dítěte i s bezpečnostním pásem na připoutání (jako v autě), ale to jsme nepoužili. Dítě napřed převážně sedělo, ale později si náklad v bedně (spacáky, oblečení) přeskládalo vždy plošně aby se mohlo všelijak vyvalovat a obracet a mělo vlastně takovej měkkej pelíšek, i když se v něm nemohlo úplně natáhnout.
mladá dáma je pěkný vejlupek, takže si to dokázala zpestřit, zpívala písně, bubnovala na petku, mňoukala, štěkala, hrála si s peříčky, kamínky, mušlemi a vším, co jsme cestou našli, vystrkovala hlavu z okýnka a pokládala neuvěřitelné množství otázek, včetně té: kdy už tam budem :-) četla svou první knihu, někdy jsem jela velmi blízko jejího kočáru a vyprávěla jí příběhy, vymýšlely jsme bláznivé pohádky, oblékala se do různých hadříků, šátků :-D a byla šťasná, že má svůj domeček, ochočila si můj mobil, hrála v něm hry, fotila nás a natáčela, spala jako dudek ...
Je to vejlup. Štěkala schovaná v bedně na psy, bučela na bejky... To bys nevěřil jak je ohradník tenkej drát, když jedeš kolem stáda bejků, dítě bučí ze všech sil a ty máš tu dánskou vlajku. Víla se bála.
Víš, uvědomuji si, že jste ji dali obrovský dar do života. Z tohodle jednou bude čerpat, to je víc než barák od sklepa po půdu nacpaný barbínama.
Víš, zrovna tohle jsme s vílou docela řešili. Já jsem byl průběžně dost skeptickej, co si dítě ve skutečnosti odnáší opravdu cyklo a fakt dánského. Moře se dalo užít autem v Bibione a teplejší, ohníčky a spaní pod stanem klidně kousek za Prahou, hranolky a tříkopečkové zmrzliny vpodstatě všude a počítače s hrama v knihovnách asi taky. Jenže za rok už by se dítě do bedny nevešlo. A před rokem by z toho mělo ještě méně.
Jsem zvědav co mu uvízne v hlavě. Je fakt že po návratu pořád kreslí Labe a mořské hvězdice a ohně.
První Velká Cesta se nezapomíná (Dítě říkalo naše Výprava :-) ... poprvé moře a vlna co ji smetla a zamotala, a hlavička malé mořské víly, kterou nabrala s vodou a zůstala v její ruce, když si hrála u té slavné mořské víly v Kodani, a medúzy které zachraňovala a nosila zpět do moře, i spaní ve stanu bylo poprvé ... moře šumělo, vítr s ním lomcoval, déšť bubnoval, stan blesky prosvícený, a svůj první ohýnek (vedle toho našeho včetně sbírání dřívek, rozfoukávání, přikládání, vaření bylinných lektvarů ve svém ešúsku od rajského protlaku :-D, spaní ve srubíku a pozorování vlaštovčího hnízda, poprvé trajektem ... záhadné ryby a žraloci v oceanáriu, luk a šípy z vrbových proutků od Labe ... každý den jinde a stále něco nového, a hlavně překonala strach a naučila se jezdit na kole! taky byla hrdá na to, že se veze v kristýně a lidi koukají :-D a přečetla v ní svou první knížku! a Dánsko? už druhý den v Německu se z kristýny ozvalo: v Dánsku to bylo lepšíí, až budu velká, chtěla bych tam bydlet
Teda s takovim verkem tak dlouhou štreku, klobouk dolu. Mívám různý nápady, ale jet s náklaďákem z Dánska domu, to je moc i na mně.
A jelikož vim jistě, že se nikdy na takovou cestu nevydám, moc hezky se při čtení těch denníčků jelo s váma. Takže přijměte můj obdiv a poklonu.
Nádherný a krásně nablýskaný stroj - ten šlapací náklad´ák. Přijměte rovněž můj obdiv. Ujet s tímto vozovým parkem 2000 km a ještě s dítětem a rekreační sparingpartnerkou.Opravdu, smekám hluboce klobouk! A těším se na další cyklozážitky vaší velké trojky v budoucnu.;-)
Díky Martis. "Rekreační sparingpartnerka" to nakonec zvládla skvěle, mnohem lépe než jsem čekal. Teď už to můžu prozradit. Měla před naším odjezdem najeto na kole 30km (slovy třicet), jako letos, loni vůbec, nula.
poslyš kluku, ty až teď sednaš na tu svou cklokrosku, dej si nějakou zátěž na vozík. Nejde o to že budeš na rovince předjíždět kaminoy, ale až zabereš jak jsi byl zvyklej s tímhle náklaďákem, tak bude hrozit, že se vzneseš...
Buřinku dolů, Sire.
Jo a dobře se to četlo. Děkuju. A pozdravuj holky.
Moc zajímavá cesta a krásně psaný blog. Čekala jsem vždycky netrpělivě na další pokračování, pár dnů jsem se skoro bála, jestli se vám něco nepřihodilo. Mám ale jeden nesmělý dotaz: severním Německem k Labi .... a pak najednou Praha! Přečteme si, jak to probíhalo mezi tím?
škoda, že to skončilo ne? ale neříkejte, že jste se netěšili domů, na co nejvíc, na svou postel, hrnek na kafe, lavičku na zahradě nebo kamarády? Díky za blogy z dlouhé cesty, dítě si to určitě bude pamatovat a podle fotek, jste si to celou dobu náramně užívali. Doufám, že se na srazu potkáme.
Vím, žes to psala básníkovi, ale...
na cestě jsou pro mne vždycky tři nejkrásnější momenty.
Je nádherný když odjíždím.
Ne když se balím, to nesnáším, ale když poprvé šlápnu nebo když nastoupím do vlaku, tak pár vteřin potom.
Potom někdy v půlce nebo tak přijde nádhernej pocit, kterej trvá třeba i dny či týdny. Pocit svobody. Pocit volnosti. Nádhera.
A třetí moment je, když se vrátím a vidím známá místa. Když čuchám ke kytkám na zahradě. Když po delší době slyším češtinu okolo sebe. Když vím, že jsem doma.
Zároveň pro mne ale vždycky v hloubce mají všechny tři momenty i smutnej podtón.
Při tom prvním, je to loučení.
Při tom druhém vědomí, že to není na furt, vědomí konečnosti toho momentu.
Při tom třetím je to návrat do reality, která mi nevyhovuje. Srážka s civilizací, povinnostmi, zápřahem v zaměstnání atd.
Napsal jsi to nádherně. Ale já měl na téhle cestě pořád z něčeho trochu nervy, vlastně si to vybavuju až zpětně, když sám sebe zkoumám na fotkách. Zpočátku strach o vílu, jak to v reálu zvládne, cítil jsem že má sama obavy. Kde a jak převezmeme to kolo, to nebylo dlouho jasné. Odpovědnost za dítě, je trochu divé. Jak vyjdeme s prachama (pak tam problém fakt nastal). Ozvěny pracovních nedodělků, které jsem musel odložit, jinak bychom neodjeli nikdy. Přetaženej čas do září. A můj závazek psát a posílat on line blog a fotky (baterka, připojení). Naložil jsem si toho dost do bedny i do hlavy. Ale zvládlo se to.
rozumím, když jsme jel kdysi s Magdou k Baltu a nazpátek, taky to bylo o hodně jiné. O sebe se nebojím, proč taky, ale o ní jsme se bál a nedokázal si poručit. Taky jsem chtěl, aby se jí to líbilo, tak sem se furt snažil cítit její náladu a přizpůsobovat se tomu dřív než jí něco začne vadit natolik, že řekne nahlas atd. atd.
Přesto ale platilo to, co jsme napsal naoře, jen to bylo trochu jiné a smíchané s dalšími pocity.
To tvoje s Magdou mě připomnělo náš letošní čundr v Lužici s Petrou. Já bych jen místo "furt snažil" napsal "pořád snažil", jinak bych to popsal stejné. Ale protože o tomtéž píše Básník, tak je to asi normální. :)))
zvláštní, čím víc se blížil konec cesty, tím rostl pocit, že bych chtěla jet pořád dál, není to návykové? :-)
Je to návykové. A hodně.
Je to návykové. Jako další příklad mě napadl Pavel Knebl z Tiché (pokud jste necetli jeho Putovani pro nic - za nic, doporucuju), ktery vyrazil puvodne na dva - tri mesice, ze k Cernemu mori a zpatky... a nakonec se mu na cestach nejak zalibilo, domu se nechtelo, tak dojel az do Indie a vratil se asi za rok a pul... :)) (Spravne bych mel teda psat spis v mnoznem cisle, taky s nim jela jedna vila...) :)
není to zvláštní. I když já mám problém jet směrem domů. To ž se postupně začínám čím dál víc těšit na domov a už s emi nechce jet či jít. Dokud jdu či jedu z domova někam pryč, tak mám chuť nepřestat a nikdy se nevrátit. Al ena tak dlouho jako ty jsem nikdy nebyl.
Snad v březnu...
Já se teda domů netěšil Hanko. Spíše jsem měl čím dál větší chuť to otočit a jet zpátky směr Danemark. Ale tam na mne nikdo nečekal, tady plno práce.
A ještě něco. Kde je doma? Já mám své doma u víly a ta byla se mnou.
máš to tak, jak říkal Voskovec (tuším), že doma je tam, kde si pověsí klobouk?
To já nemám...
Pro mne jsou to čechy. Řeč!
Místo, které znám, kde jsem hrál kuličky a čáru. Místo, kde jsme se poprvé opil, kde poprvé kouřil, kde poprvé ochutnal ženu.
Místo, kde jsem vyrostl. Místo, kde lidé rozumí stejným vtipům.
Žiješ od dětství v jednom baráku.
Já toho stěhování a "domovů" v tom smyslu, jak ty popisuješ měl víc, tenhle považuji za třetí a trvalo mě tak pět let, než jsem se začal tady cítit doma. Zase to má výhodu, že jsou ty zážitky lépe strukturovatelné, snadněji se zařadí v čase "to bylo, když jsme bydleli v ..."
Musím říct, že v posledních letech se mi "krajina domova" posunula na sever i když německy umím jen pár frází a je mi jasné, že se tam, nejen kvůli jazyku, nemohu odstěhovat. Takže prostě žiji na jižním okraji toho, co považuji za svůj domov.
nežiju. Žiju tu už zase:-)
Bydlel jsem i jinde. Je ale fakt, že asi ne tak dlouho, abych t omohl vůbec stinout považovat za domov. Uplně nejhorší zkušenost pro mě byla, když jsem rok bydlel v paneláku v pražských Ďáblicích. Děsivé. Už nikdy nechci bydlet v bytě, v paneláku a asi ani ve městě. Pidi prostor, který přeplivneš a po max třech krocích jakýmkoli směrem do něčeho narazíš. Dvě místnosti. Není kam se schovat, kam utéct. Není důvod proč jít ven. Asi bych se upil, kdybych tam zůstal...
Tvou krajinu považuju v podstatě za druhý domov. Ale mám to omezenější na skály. Nicméně, když jsem tam byl s Hankou, tak mi říkala, že má pocit, že jsme jí přivedl k sobě domů. Tuhle do obýváku, tuhle do ložnice... Ke každé cestičce mám za ty roky nějaký zážitek, ke každé skále mám nějakou vzpomínku. Je čím dál těžší najít místo, kde jsme nebyl. Spíš chodím po známch místech v občas neznámých podmínkaách. Někdy sníh, někdy déšť, někdy jen prostě jiné světlo v jinou roční či denní dobu a dodá to místu jinou atmosferu.
Ale v tom širším smysl je pro mě domov prostě tam, kde se mluví česky. Při návratu odněkud, vnímám jako doma někdy svou vesnici a její okolí, někdy už Pražskou kotlinu Někdy čechy, někdy Českou republiku. Záleží to na vzdálenosti, ze které se vracím. A částečně i na době, kde jsem byl pryč.
Tedy pánové, napsali jste to krásně, až jsem skoro brečela. Když tak o tom přemýšlím, tak jsme na tom všichni podobně. Mě se tedy nikdy nepodařilo být déle pryč, jak 3 týdny, na něco jsem se těšila, na práci a město už moc ne. Ale třeba i po 14 dnech se docela těším, že budu zase vařit ve své kuchyni, koupat se ve svojí sprše...Když jsem dlouho na kole, tak se zase docela těším, že si obléknu sukni nebo šaty, vezmu si lodičky, nalíčím se.
Vlado neplánuješ na srazu hodinku otázek a odpovědí?
... po kuchyni jsem ani nevzdychla :-) nadšená z toho mála, co člověk potřebuje a že se to (pro 3 lidi na 11 týdnů) vejde do kristýny (s dítětem navrch), když jsem v kempu viděla to harampádí, které lidi s sebou vlečou, taky televize, pračky, haldy nádobí, v jednom obřím stanu byla i komoda :-o) ... měla jsem raději „ spaní v roští “ a skrze oblaka, vítr, déšť se cítila být spojená snad s celým vesmírem ... stále se děly zázraky ... tiše jsme projížděli kolem mořské zátoky, přesto se zvedlo hejno bílých racků a zakroužilo nad vodou, hned na to se k nebi vzneslo hejno zvláštních tmavě zelených ptáků a znovu bílí rackové a znovu tmavě zelení a zas ... jako by jim dával povel neviditelný dirigent, možná jsme to byli my :-) baštila jsem veliké zralé šípky u cesty, užívala si zvláštní krajinu písečných dun fialovým vřesem porostlých ... duha se třikrát objevila :-)
lodičky mi nescházely, raději chodím bosky, jinak sandály, v zimě teplé botky
a ještě něco: poděkování obrovské poděkování Básníkovi za tuto cestu, nic z té krásy bych neprožila, na cestu se nevydala a nezvládla ji fyzicky a prakticky bez jeho veliké pomoci, jel opravdu natěžko, jsem dlužníkem, díky němu jsem tu Cestu prožila jako jednu velkou meditaci a příště povleču náklad já? Uf :-)
Hezký. To je prostě jako najít perlu.
:-) spíš mi spadla rovnou do klína, aniž bych tušila o její existenci, jsem za to vděčná
mě by zajímalo zda to s tou perlou nebylo míněno jinak:-)
omlouvám se trochu tady zápasím s notebookem
já nevím, já to nepsala. Říkala jsem si jestli ty nejsi ta Básníkova perla:-)
Taky bych to tak viděl.
Básník musí být opravdu šťastný člověk, když má svoji vílu. -)
I tenhle význam mě napadl i když první myšlenka byla ta cesta. Já myslím, že je to u nich vzájemné. Krom toho velkého zážitku, je tady těch X týdnů jen sami se sebou. Já vím, nebyli na poušti, byli okolo jiní, ale s jazykovou bariérou. K tomu mizerné počasí, velmi omezený komfort. Kolik lidí si je schopno lézt na nervy během jednoho večera, kdy nejde elektrika a nemohou se dívat na TV, kolik lidí se vrací otrávených ze svého partnera po luxusní dovolené jen proto, že s ním museli být od rána do večera. Najít někoho, kdo se mnou absolvuje takovou cestu, to není tak samozřejmé.
hezky napsáno...
když jsi v tomhle stavu, přečti si tohle:
http://www.zbozi.cz/?thru=&q=cesty+p%C3...
Mám to půjčené od Banána a jsem nadšený.
Tak to není ten bestseller jen tak :-) To jsem rád, že jsem ty peníze nevyhodil zbytečně, ale já klukům z dauphina vždycky věřil...