Naposledy mě, krátce po nástupu do prvního zaměstnání - tedy velmi dávno, držel jeden uživatel pod krkem, když jsem mu vysvětloval, že jeho agendu převedeme na počítač. To skončilo utrhanými knoflíky u košile.
Ale jednou na mě jedna dáma vytáhla z kabelky revolver, když jsem jí tvrdil, že svoje data má definitvně ztracená. Byl to můj nejapný žert, který mě rychle přešel.
:-)) úplně vidím, jak ti tuhne úsměv na tváři, když vytáhla ten revolver, jó, tyhle ftípky se někdy vymknou :-))
http://www.stream.cz/video/310578-proc-je-v...
občas mám chuť někomu jednu vrazit :-(. Násilí je pro mě ale to poslední z posledních "řešení". Beru to jako osobní selhání a stalo se mi to naposledy tak před patnácti dvaceti lety.
Ale i potom jsme byl několikrát v hraniční situaci, kdy to hrozilo vyústit v násilí, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. Ona je většina lidí velmi zbabělá a jen vyhrožuje, a když pochopí, že se nelekneš a nebojíš, tak se poserou a vycouvají...
Nedávno jsem byl na jednom řízení - dva chlapi se tam hádali o stavební úpravy v bytě a já to měl "z moci úřední" posoudit. Ti dva se tam nejdřív začli slovně napadat, pak pošťuchovat a pak nějak víc. Já si zatím kleknul se ženou jednoho z nich na koberec a dali jsme dohromady protokol. Pak to - ještě u země - podepsala, já jsem vstal - a rovnou jednomu z nich do rány. K.va život úřednickej :-)))
Pravidelně dvakrát týdně v rámci treninku, nepravidelně při nějakých předváděčkách.
Jinak je to i součást toho, co je řešeno na jiném místě a to nadváha. Jakýkoliv kilogram navíc strašně bolí, ubírá na rychlosti, reflexy jsou pomalejší a to potom moc bolí.
Doslovně řečeno jsem se pral snad dvakrát. Přesněji: jednou jsem chytl první ránu a tím to pro mě skončilo - šel jsem k zemi a zůstal ležet. :-)
Podruhé vše vyřešil kamarád - karatista, který jednoho z útočníků prohodil výplní přestupního průchodu v metru na Můstku (ostatní útočníky pak už nějak přešla chuť). Prát se neumím a bojím se bouchnout. A nemám z toho radost.
V přeneseném slova smyslu se peru pořád - v oboru, kde dělám, je denně s čím. Lidská blbost, pitomej úřední šiml... Známe to asi všichni. Problém je v tom, že v posledních letech už se neperu s takovou vervou. Je mi to tak nějak čím dál tím víc jedno. Už je to dlouhý a nikam to nevede. Co takhle zase jednou chytit ránu a už prostě nevstávat? :-/
Vždyť nemusíš celej život skejsnout na jednom místě a v jednom oboru, svý máš nejspíš odsloužíno, obětí bylo jistě taky dost, je čas začít myslet i na sebe. Některý věci když jsou moc dlouhý a nikam nevedou, tak vedou právě k tý ráně co už po ní nemusíš vstát (infarkt třeba).
"... v hospodě byla pranice ..." a on měl barvený oči :-)
Když vzniká pranice, tak je vždy důležité být někde jinde
Neperu se.Nikdy jsem se nepral a prát se neumim. Pokud jsem se někdy ocitnul v situaci, která k nějakému konfliktu spěla, vždycky se to nakonec dalo vyřešit normální domluvou. Asi mám štěstí.
Jednou jedinkrát v mém životě došlo k situaci, kdy jsem někoho napadnul jako první. Šli jsme s manželkou a s kočárkem na procházku, někam na Hanspaulku tušim. Proti nám šel chlápek, my si ho nevšímali, bavili sme se spolu, malá spala. Nevim jestli byl nalitej, sfetovanej nebo pomatenej, ale když nás míjel, sklonil se ke kočárku a zařval "fuj ty parchante jeden hnusnej". Tak ten šel k zemi docela rychle. Až sem sám sebe překvapil.
Neperu, ani to netrénuju :-). Naštěstí jsem k tomu od svých čtrnácti let (tehdy jsem byl ještě fit:-) ) nebyl donucen. Nemohu ani (jak radí Joe-CUBE) utéct, proto bych se musel pokusit to případnému zájemci o "kočkování" rozmluvit.
Karate jsem aktivně trénoval 25 let. Začal jsem ho cvičit ze dvou důvodů. První byl ten, že mě oslovila japonská filosofie bojových umění. Druhý byl, že jsem nechtěl být v roli předem poraženého vzhledem ke své ne moc atletické postavě. Prostě jsem nechtěl mít strach, když na mě nějaké hovado začne dělat ramena. Po čase jsem zjistil, že když na tréninku dokážu porazit lidi, kteří se prát umí, nemám potřebu si to dokazovat na někom, kdo si myslí že to umí. Za celou tu dobu jsem se nikdy neporval, kromě tréninků. Vím co je to dostat pořádně do řepy a proto z toho nemám strach. Myslím si, že je to zdravé sebevědomí. Každé bojové umění je zbraň a je jen na tom, jestli ho má v ruce soudný člověk a nebo debil.
Já myslel, že když to člověk 25 let trénuje, tak se nemusí bát, že někomu ublíží?
Prtoe by měl mít sebe i své bojové umění dokonale pod kontrolou, vo tom ta japonská filozofie bojového umění je, ne?
Po 25 letech za volantem jako profesionální řidič máš obrovské množství kilometrů bez nehody a přesto nemůžeš s jistotou říct, že nikdy nebudeš mít nehodu. Abys při rvačce přesně odhadl sílu úderu, reakci protivníka a řadu dalších faktorů - to prostě není reálné.
Japonská filosofie sebeobrany, alespoň ta kterou pokládám za správnou a reálnou je, že soupeře při sebeobraně máš vyřadit pokud možno co nejrychleji a nejefektivněji, aby pro tebe přestal hrozit jako nebezpečí. Půlhodinové šavlovačky ala Bruce Lee jsou dobré tak leda do filmů. A sebeobranu bez toho, abych někomu ublížil si nedovedu představit.
Co nechápu je to, když někdo 25 let trénuje karate a pak se bojí, že někomu ublíží. To je jako kdybych 25 let trénoval na kole a pak se bál, že pojedu moc rychle.
Nejdřív ses bál, aby ti někdo neublížil. To tě donutilo začít trénovat, stal se z tebe nebezpečný týpek. Místo aby se ostatní začali bát tebe(např. já se tě vůbec nebojím, protože si myslím, že opravdový mistr se se svým uměním ze zásady nechlubí), jsi to zase ty, kdo se bojí ostatních. Takže 25 let tréninku ti bylo v podstatě k ničemu, protože strach je pro zdraví mnohem nebezpečnější, než pořádný monokl.
Ale to je přece naprosto logické, tedy logické podle našich zákonů - pokud by někomu způsobil zranění, třeba i v sebeobraně, pak to bude bráno jako nepřiměřená obrana a fakt, že karate ovládá a umí mu ještě přitíží.
A neřekla bych, že těch 25 let tréninku bylo k zahození. Důležité je umět a znát. Zda a jak to pak použiješ je druhá věc. Tady by ale měl prioritně použít rozum.
Určitě ale když na něj nastoupí magor, který to také umí, tak bude schopen se bránit.
Naše zákony do filosofie bojovníka nepatří, to by ta filosofie nefungovala. Jestliže půjdu mezi lidi se strachem(abych někomu neublížil), první si toho všimne právě ten největší magor, oni na to mají čuch, a nastoupí na mě.
Co já vím, tak filosofie bojovníka spočívá v plném soustředění, musí se pokud možno zcela oprostit od strachu i od zlosti, protože tyhle emoce zhoršují schopnost soustředění, což při použití nebezpečných technik vede ke zbytečným chybám, vážným poraněním apod.
Víš toho o filosofii bojovníka hodně?
Podle mého názoru strach nemá jen blbec, který si riziko neuvědomuje. Strach je přítel. Jen ho člověk musí umět zpracovat a využít a ne se jím nechat pohltit. Je to jako s bolestí, to je také přítel.
No teda bez některých tvých přátel bych se docela i obešel;-)
já ne. Mám i tak asi sníženej pud sebezáchovy a někdy riskuju zbytečně moc. Prostě se občas bavím tam, kde už se ostatní bojí a kdyby to nevyšlo, tak budou případné škody o mnoho větší.
Totéž s bolestí. Bolest mě varuje, že dělám něco špatně a proto to bolí a znamená to, že mám okamžitě přestat nebo se něco poškodí, případně poškodí ještě víc než je to poškození, na které upozorňuje bolest.
Bez bolesti bych dávno neměl prsty a možná ani ruce a nemohl bych hodin, protože už bych nemel funkční achilovky atd. atd.
Ale Zden napsal: "nebojím se dostat ránu - naopak, bojím se že bych někomu ublížil".
Tohle přece do filosofie bojovníka vůbec, ale vůbec nepatří, to je velmi nevyvážený přístup k realitě. Při tomhle způsobu uvažování je pro něj strach nebezpečnější, než soupeř.
Správná úvaha zní asi tak ve smyslu: pokud má upřímná snaha vyhnouti se konfliktu vyšla naprázdno, necítím zodpovědnost za osud svého soupeře. K tomu není zapotřebí strachu, ale spíš rozum a pevné zásady.
K dobře vycvičenému bojovníkovi by měl patřit i každodenní styk s nebezpečnými lidmi, schopnost vyjednávat, správně a s chladnou hlavou vyhodnotit situaci i sílu soupeře. Strach by měl být v maximání možné nahrazen racionální úvahou na základě bohatých zkušeností a znalostí. Jestliže disponuji smrtící zbraní, neměl bych zbytečně podléhat emocím.
ano a já to považuji za správné. Je to prostě to uvědomění si síly a toho, že je člověk schopen ublížit. Je to stejné, jako by měl ruku ze železa. Ta železná ruka je zkrátka nebezpečnější než ta moje a je správné si to uvědomovat a vědět, že musí být mnohem opatrnější, když nemá ublížit moc.
Tvá správná úvaha je podle mne naprosto scestná. Pokud to není magor, tak by člověk vždycky měl cítit zodpovědnost za osud soupeře. Podle tvé úvahy by toho, kdo na něj plivne mohl klidně zabít. Ne, podle mne je třeba se bránit přiměřeně a to je pokud držíš v ruce zbraň (což karate je) težší než když jí nedržíš. Je dobré mít strach, který nedovolí užití příliš velké síly.
Jako příměr ti dám příklad. Když blbnu s bráškou a jeho dětma a honíme se, podrážíme nohy, házíme do zvěje atd. atd. tak když strkám do brášky a odhazuju ho kamsi stranou, nemám příliš velký strach, ale mám nepoměrně větší, když strkám do závěje Emču a dávám si neskutečně velkýho majzla. Prostě proto, že ta moje sliová převaha je příliš velká a ublížit nechtíc je snadné. Proto je podle mne v případech takové převahy (karatista versus nekaratista) dobré mít strach a kontrolovat se díky tomu a dávat větší pozor na to, co děláš, než když jsou síly vyrovnány (karatista versus karatista).
Sice nechapu, proc na tom heras tak baziruje, ale je fakt, ze ja bych tenhle pocit taky neoznacoval primo jako strach. Spis opatrnost, uvedomeni, rozvaznost, ... nevim presne. Slovo strach ve mne vyvolava jine asociace. Ale i tak chapu, co tim Zden mysli. 8-)
Cítit odpovědnost za osud soupeře můžeš jen když nad ním máš dostatečnou převahu. Pokud je to taktak těsný, nedej Přírodo jde o zdraví či život tobě nebo blízkému, jde o nepatrné zlomky sekundy (nedáš-dostaneš), tak si takový luxus nemůžeš dovolit, musíš se jen soustředit na perfektní zvládnutí své techniky nebo zbraně.
Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí, co má v úmyslu, jaký má výcvik, zda to není zoufalec, který nemá co ztratit, nebo hajzlík, co má za rohem třicet kamarádů (tzv. cikánská férovka). Krom toho, strachem či nesoustředěním se dá snadno prohrát, i se slabším soupeřem.
Chápu, jak to myslíš, ale trvám na tom, že to nesmí být strach, co bojovníkovi nedovolí užití příliš velké síly.
O tom by měl rozhodovat hlavně rozum, zkušenosti, reflexy atd.
V tom je právě rozdíl mezi "opravdovým-bojovníkem-profesionálem" a "taky-rádoby-bojovníkem".
Zas tak hrozný to není. Pokud se bavíme o nutné obraně, tak aktuální znění je takovéto:
***
29
Nutná obrana
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
***
To je imho velmi rozumné znění. Různé soudy si velmi různě vykládají, co to znamená, obrana "zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku"
Existují judikáty, kde se praví např.:
- Obrana musí být vždy mnohem důraznější než útok, útočník má všechny výhody, čas, místo, přepadenou osobu, způsob útoku si volí on, jediné, čím může obránce konkurovat je intenzita obrany, jinak si zpravidla nemůže vybrat vůbec nic.
- Pro stanovení, zda šlo o NO, samotnou obrannou situaci je nutno posuzovat očima obránce. Mohl se v dané situaci oprávněně cítit ohrožen útokem? (Např. obránce nemůže riskovat, že útočník si dělá legraci, chce jej jen postrašit, apod.).
- Není povinnost útočníku ustupovat (na rozdíl od tzv. "duty to retreat", platném v Británii a některých státech a městech USA). Nelze požadovat zažehnání útoku například vydáním peněženky lupiči. Lupič nemá právo na peněženku, a obránce není povinen ji vydat. V okamžiku výzvy "peníze nebo život" je tedy ohrožován na životě, a přiměřeně tomu musí jednat.
- Zbraní, dokonce i střelnou, se může člověk bránit i neozbrojenému útočníkovi (toto rozhodnutí proběhlo v 90. letech naším tiskem. Dědula na vesnici byl napaden známým místním bitkařem, jenže měl jednu ruku dlouhou, resp. prodlouženou na hodnotu 7,65Br., a místní bitkař od té doby přestal mlátit sousedy a odebral se k zaslouženému odpočinku na krchov).
- U NO není na překážku, když obránce neutrpí žádnou újmu. Opět, počátkem 90. let přepadli tři násilníci v Brně dvacetiletou holku. Jelikož to byla nějaká přebornice v karate nebo čem, tak jeden utrpěl zlomeninu spodiny lebeční (bohužel přežil), druhý rozsáhlá zhmoždění kulí, třetí jen nějaké oděrky při panickém útěku. Policajti ji samozřejmě tupě navrhli obžalovat, zástupec ji tupě obžaloval, ovšem soudci se zdála nepravděpodobná historka, že tři muži s pár škraloupy v rejstříku mírumilovně postávali ve vchodu jejího domu, a ona je z ničeho nic začala kopat a mlátit.
- Zranění a smrt útočníka rovněž nejsou překážkou NO.
Jsou to zdánlivě samozřejmá pravidla, která by měly být samozřejmé selským rozumem, a kterými by se měl řídit i policista než dá podnět k trestnímu stíhání, státní zastupec, než navrhne soud a případně vazbu, a když už se výjimečně sporný případ dostane k soudu první instance, ten by měl takto rozhodnout. Smutné je, že se takovýmito věcmi musí zabývat NS a vydávat na to judikáty.
Nevím jestli mi opravdu nerozumíš, rozumět nechceš nebo do mě šťouráš schválně. Ale je mi to opravdu jedno. Nejsem Medvěd, abych své příspěvky sáhodlouze vysvětloval a nebo obhajoval. Proro skončím tuhle debatu otázkou:
Jak zní tlesknutí jedné ruky?
Nerozumím ti a proto do tebe schválně šťourám. Předpokládal jsem, že tvojí hlavní předností po 25 letech studia japonské bojové filosofie by měla být trpělivost, otevřenost, snaha o předávání zkušeností a hlavně shovívavost s nevědomými žáky prahnoucími po poznání.
Nějak už jsem vyrostl z toho, abych zíral s otevřenou pusou na "mistry", jejichž "umění" tkví hlavně v tom, že se tváří tajemně a když se jich na něco zeptám, tváří se povzneseně a udělají ze mě blbce.
Ale já z Tebe nedělám blbce! Naopak, připadá mi, že se snažíš ho Ty dělat ze mně. Ale možná jsme se jen vzájemně nepochopili. Tak začneme znovu.
Strach z toho, že někomu ublížím samozřejmě mám. Je to proto, že mi nedělá radost, když někoho něco bolí díky mně. Nehledě na právní důsledky. To mi ovšem nebrání v tom, abych se popral, když není jiná možnost. S tím, že bych tímto přitahoval zájem násilníků, zkušenosti nemám. Problémy nevytvářím, ale když se vyskytnou, jsem připraven je řešit.
Co se týče předávání zkušeností, 15 let jsem dělal hlavního trenéra. Ale podstatná věc: ze všeho co jsem tady napsal(a četl jsem to znovu) nemám pocit, že se chválím, dělám ze sebe mistra nebo někoho, kdo je lepší, než ostatní. Prostě reaguju v diskusi a popisuju své zkušenosti, jako každý jiný. Taky nemám pocit, že když někdo napíše kolik najel kilometrů, že se tady vyvyšuje nad ostatní.
Asi by to bylo na delší debatu, ten strach mi tam prostě nesedí, proto do tebe šťourám.
U lidí, kteří v něčem dosáhli určitého mistrovství, bych mluvil spíš o vědomí rizika, než o strachu. Čím lépe některou činnost ovládám, poznám, nebo-li mám v určité oblasti rozšířené vědomí skoro na maximum lidských možností, tím více si uvědomuji, že strach i vztek jsou při každé činnosti kontraproduktivní.
Jsem si vědom nebezpečí, uvědomuji si hranice, které nesmím překročit, díky svému poznání dokážu s chladnou hlavou zhodnotit situaci, jsem připraven i k tomu, dát se na útěk. Ale i ten útěk lze praktikovat s chladnou hlavou. Strach je nejlepší úplně vymazat, zkresluje realitu. Strach plyne z nevědomosti.
V podstatě to samé by mělo platit i ve styku s lidmi, dá se tím předcházet konfliktům, ale je to jen teorie, velká schopnost sebeovládání, o tom já můžu leda tak psát v diskuzi, navíc mi to přijde účinné, ale dost nelidské :-)
Ano, máš pravdu, vyjádřil jsi to lépe. Řekl bych to tak: Mám obavy, protože jsem si vědom rizika zranění, které mohu způsobit.
Strach je expresívní výraz, ale doufal jsem, že bude chápáno, co tím chci říct. Když řeknu: Ty vole to je bomba, nepředpokládám že si nekdo pomyslí že hovořím se skotem při výuce pyrotechniky. Ber to prosím jako příklad, bez vztahovačnostii.
Už jsem to výše vysvětlil Jurimírovi. V tom prvním příspěvku jsi napsal: "nebojím se rány - naopak, bojím se že bych někomu ublížil".
Nezlob se na mě, ale od dlouholetého praktikujícího učitele bych zkrátka čekal mnohem výstižnější popis přístupu k boji dle filosofie Japonských bojových umění, to nemá s expresivitou nic společného.
Hele - Zden uci karate, ne recnictvi, CJ, nebo filosofii. Neprijde ti ten drobny (byt rozeznatelny) rozdil nedulezity?
Jsem moc náročný, já vím. Když ale já si myslím, že nejlepší jsou ti bojovníci, u kterých je duše a síla v rovnováze. Tím nechci říct, že je Zden hloupej, ale že možná při výuce podceňuje vysvětlování té filosofie, protože jinak by tohle nenapsal.
Své žáky jsem vždycky učil: Nikdy nepoužívejte to co umíte zbytečně, protože máte zbraň a můžete ublížit. Když ale nemáte jiné východisko, použijte ho tak, aby jste po svých odešli vy a na zemi zůstal ležet protivník.
Tím končím a omlouvám se všem sémantikům za nepřesné výrazivo, ale domívám se, že kdo chtěl, tak porozuměl.
Když mně to přijde být taková velká škoda, když to napíšeš takhle obyčejně, je mi jasný, že víš o čem to je, ale když ona ta bojová filosofie je krásná i bez úderových technik, je to skoro jako poezie, životní styl, taneční umění, meditace, Marhav to vysvětlil mnohem líp :-)
Vazne uz nevim, co bys mel udelat vic pro to, abys dostal na kokos. 8-)
Už jsi někdy dostal po tlamě od vlastní ochranky? :-)))
http://zpravy.tiscali.cz/pakistan-guvernera...
Člověk si musí umět vybrat :-)
Když už padlo moje jméno, neumím to vysvětlit. Naprosto chápu Zdena42, že to nazval obavou. Člověk je tvor chybující, může se cokoliv celý život učit v jakémkoliv oboru a někdy při zkratu selže. Kdybych to měl říci co nejprimitivněji, asi mám také strach, že celá vštěpovaná filozofie půjde v určitých kritických momentech do háje a já někomu jednu natáhnu i když toho potom budu litovat. I při sebevětším ovládáním nemohu říci, že nenastanou situace, které jsem doposud nezažil a nedovedu si je představit.
S tím problém teda nemám... Pokud na mne někdo vystartuje, tak musí počítat, že zadarmo se zmlátit rozhodně nedám, že nějakou tu ránu taky schytá. A čím více mne rozčílí, tím agresivnější budu i já, coby napadený :-)
Že to neumím, a že pokaždé nakonec dostanu do tlamy nejvíc já, to už je jiná věc :-))) Zatím se mi to, ťuk ťuk na dřevo, stalo jenom 2x. Ale to bylo taky tím, že si jich na mne vždycky došláplo více, srabů :-/
Já měl postup úplně opačný. Před šestnácti lety jsem byl skoro ukopán od hejna cikánů a to jsem měl postavu vzbuzující respekt. Během pobytu v nemocnici jsem si předsevzal, že s tím musím něco udělat a tak jsem přes různá bojová umění skončil u Musada. Léta jsem dělal Musado TM, potom mi bylo povoleno Musado MCS. Při své skoro metrákové a dvoumetrové postavě bych už si starosti nemusel dělat, jenže ono z toho původního umět se prát to přešlo na smysl uvažování. Jedná se o životní styl,který není o bušení rukama a nohama, jde o boj s jakýmikoliv životními překážkami a problémy.
Já jsem akorát občas na přesdržku... :o)))
Ale zatím se mi podařilo být vždy dost daleko od potenciálního "dárce"...
Ja se v zivote fyzicke konfrontaci celkem uspesne vyhybam, naposled asi na zakladni skole a nikdy nic vazneho.
Diky sve vysce asi nepusobim uplne bezbranne, dokonce se i zvladam tvarit docela sebevedome, obcas mozna i vyhruzne, ale az by na neco doslo, dopadl bych spatne.
Pritom se svyma radoby vtipnyma pripominkama, bych se obcas fakt nemel divit, kdybych nejakou ranu schytal... :)
Sice uz me napadalo, ze by nebylo spatne umet se branit pro pripad, ze bych se dostal do situace, kdy by to bylo nutne, ale tezko bych tomu venoval tolik casu, aby to melo nejaky smysl, takze jsem nikdy s nicim ani nezacal.
Teď už ne. Ale coby dítko školou povinné jsem se dost prala s klukama. S těmi hajzlíky, co mlátili (jen) malé holky (mé kamarádky). Největší nakládačky ode mě dostávali dva - jeden je dnes na vysokém postu u policie v Plzni a druhý je mluvčí VZP.
8-))
Pral jsem se dvakrát v životě a dvakrát jsem dostal nakládačku, protože to prostě neumim a ani umět nechci. Poprvé jsem byl dokonce v bezvědomí po kopačce kanadou do hlavy. Chlapcí z Chlumčan si vždycky někoho vyhlídli a pomuchlali mu obličej. Jednou se jim to moc nepovedlo a toho pána zabili. Vlastně jsem měl i štěstí :-)
to znám. Byl jsem na koncertě a šel se vyčurat. Na schodem jsem dostal nakládačku asi od 15 skinheadů, kteří se tam přišli servat. Skončil jsem na zemi a oni okolo mě udělali kolečko a já posloužil jako fotbalová mičuda. Rozkopli mi kanadama nos, ale ledviny a rozkrok jsem chvála bohu uchránil od zranění. Zadarmo jsem se nedal, klouby rukou jsem měl od jejich ksichtů nateklý, ale bylo jich moc:-(