Devizové přísliby, zvací dopisy a kádrování „politicky spolehlivých“ osob – pamatujete? Výročí sametové revoluce je příležitost ohlédnout se za dobou, kdy celá republika byla obehnána dráty a my jsme mohli na kole vyrazit maximálně na chatu.
Taky si vzpomínám na jednu pikantnost .
Vláda ČSSR byla někdy kolem roku 1984 nucena přijmout " Opatření k zamezení nadměrných nákupů občany NDR,PLR,MLR, a SSSR ".
Jinými slovy, aby vůbec bylo na pultech v příhraničí nějaké zboží tak si soudruzi z okolních států museli nechat zajít chuť na náš cukr, šťávy jahůdka, paštiky,máslo nebo maso :DDDDD ..
Inu RVHP ( Ráno Vyjedem Hovno Přivezem) v celé své nahotě .....
A sehnat kvalitní kolo s výstrojí na dlouhé cestování ? Sci-fi ...
Řek bych, že ta nákupní turistika s dederonama byla reciproční. A změny k lepšímu vítám.
No ono to bylo o tom, že každá země RVHP měla jinou dotační politiku :D
Také to bylo v tom, že v NDR se v podstatě vůbec nesahalo na ceny potravin, aby měli dojem, že jejich kapitalističní bratři jsou na tom mnohem hůř. Proto to výše zmiňované máslo za 1,75 marky (cca 6 Kč) proti našemu za 10.
To nebylo o nesahání na ceny, ale o tzv. záporné dani. Byla to vlastně dotovaná cena a bohatě se vyrovnávala natažením ostatních cen. U nás takhle dotovali chleba, mlíko, brambory a jiné tzv. základní potraviny. Jo a taky Rudý Právo :-)
Zápornou daň z obratu v rozsahu minus 88 až minus 291 procent mělo v roce 1989 víc než 400 položek zboží na trhu ČSSR, zejména potraviny a ceny energií.
V Kčs to dělalo dotaci 35 miliard ročně.
Přitom v roce 1980 to dělalo "pouze" 7,3 miliardy kčs, v roce 1985 to bylo 26 miliard.
I z tohoto nárustu bylo víc než jasné, že systém se řítil do pekel a i komunisti by s tím museli něco dělat....
Pak se člověk nemůže divit, že se chlebem krmila prasata, když komunisté přihodili pekárně k ceně chleba ještě skoro 300 procent dotace ...
Platební neschopnost národních podniků v roce 1988 opakuji 1988 byla 45 miliard kčs !
To řekl tehdejší ministr financí soudruh Stejskal ve FS ČSSR 13/12/1988
Fakt?!?!?§ To je prostě šílený...to se nedívím te platební neschopnosti po roce 1989.
No není se čemu divit, například tanků jsme bez jakékoliv platby dodali do Libye a Sýrie skoro 2000 kusů.
Jízdní kola se raději exportovala hluboko pod výrobní cenou za tvrdé na blízký a střední východ.
Zajímavé bylo, že pokud se přepočítal kurs takto získaných dolarů tak se zhruba kryl s kurzem černým a byl daleko mimo oficiální kurz ze kterého se počítal devizový příslib.
Když si člověk uvědomí, že "chlouby" českého průmyslu, tedy letadla, tatrovky tanky a traktory, se prakticky vyvážely jen do zemí které platily výměnou zbožím ( bártrový obchod) a nebo si to braly na námi poskytnutý soudružský úvěr ( ten ovšem viz Syrie nebo Libye nikdy neplatily). Tak se člověk nesmí divit, že pro to nebyl po roce 1990 odbyt.
Navíc jsme tím tvrdě narazili na systém RVHP, který přiděloval jednotlivým státům preferenční sektory s výrobou naplánovanou pro celé RVHP. Co pak s takovým tovarem, který sice bralo SSSR ale který neměl a nemohl dostat certifikaci v rozvinutých zemích ?
To přece bylo jenom jedno stadium internacionální pomoci. Kompenzaze Muammarovi al-Gaddafimu za Nobelovu cenu míru, kterou mu vyfouk ten Yasser.
Arafat měl v hotelu Praha vždycky rezervován minimálně jeden socialistický penthouse.
Vždycky když přijel zkontrolovat úroveň teroristického výcviku své ochranky na palestinské základně v Zastávce u Brna ( krycí jméno Přístav), tak se v hotelu Praha rekreoval na účet ČSSR, včetně macatých blondýn.
Vyškolili jsme mu 140 arabů, poslední odešli dva dny před vládní inspekcí zařízení roku 1990
My jsme vůbec podporovali gratis kdekoho.
Například v roce 1988 jsme předali 200 kilo semtexu + asi tunu obyčejnější výbušniny bojujícímu lidu Guineje.
My jsme dokonce jednou rukou prodávali výzbroj do Iráku a druhou rukou jsme trénovali komunistické iráčany bojující proti Saddámovi :D
Čemu se divit, vždyť my jsme technicky pomáhali i vrahum Alda Mora a pamatuji si jak si z toho režim pak udělal propagandistickou hračku....
No počkej, počkej, snad by jsi nechtěl ubytovat budoucího nositele Nobelovy ceny za mír někde v garsonce na jižním městě.
Jinak grátis podporoval a stále podporuje kdekdo kdekoho, jen z historického hlediska ti co prohráli podporovali vrahy a ti co vyhráli podporovali osvoboditele od teroru, protože dějiny píší vítězové :-))).
Neplnění V ROCE 1988 : POVŠIMĚTE SI JÍZDNÍCH KOL :D
Tyto vývojové tendence v zásobách jsou zřejmě odrazem nedostatečné úrovně dodavatelsko-odběratelských vztahů i uvnitř samotného resortu a řetězovitě se promítají do finančně ekonomických vztahů. Přesto, že resort vykazuje v dodávkách do tržních fondů vzestupný trend za tři čtvrtletí tohoto roku o 10,5 %, z hlediska struktury národohospodářských potřeb nezabezpečuje řadu položek strojírenského spotřebního zboží zejména požadovaného obyvatelstvem. Dodávky do tržních fondů za 9 měsíců t. r. u těchto druhů zboží, jako jsou barevné televizory stolní, jsou plněny na 58,3 %, barevné přenosné televizory na 67,1 % , elektrické sporáky na 45,7 %, jízdní kola na 60,1 % a automobily na 63,6 % z ročního plánu. Na základě uvedených čísel se jeví splnění těchto celoročních dodávek ohroženo. To samozřejmě ohrožuje i odvody a má to vliv na státní rozpočet.
A to byla jen procenta plánu, nikoliv skutečných potřeb. :-)
Ono ani vyrábět nad plán, podle skutečných potřeb se moc nevyplatilo. V 80. letech v Rakovníku vyletěl do vzduchu Lidový dům. Těch vysklených oken v sousedství bylo nepočítaně. Příští rok dostalo místní sklenářství do plánu tržby jako v tom roce s výbuchem samozřejmě plus nějaké to procento navíc. Těžko se soudruhům vysvětlovalo, že se jednalo o mimořádný jev.
Nepochopili základní socialistickou strategii !!
Napřed se schválil nějaký plán. Během následujícího půlroku se za pomocí argumentů o objektivních potížích usilovalo o jeho snížení na polovinu. No a nakonec se ten snížený plán o polovinu překročil. - A ačkoliv se toho vyrobily jen tři čtvrtiny, pobíraly se za překročení plánu tučné odměny a rozdávaly se metály... :-)
osobně pamatuji mimořádně teplou zimu, kdy v našem národním podniku topili jako šílenci až do konce května.
Aby podnik dostal na příští zimu stejnou kvótu koksu :DDDDDDD
Teda upřímně řečeno, ono to v leckterých rozpočtovkách chodí do dneška stejně. Před Vánoci se zuřivě utrácí vše, co zbylo, za jakoukoli hovadinu, protože kdyby jim zbylo, tak ne že by tedy měli příští rok víc. To zbylé by museli vrátit a rozpočet na příští rok by byl adekvátně pokrácen, protože ukázali, že tolik nepotřebují...
jen v rozpočtovkách???...v leckterých soukromých firmách překvapivě rovněž...;-) Na jednu stranu se šetří na kdečem a na druhou stranu je třeba utratit vše, aby se vykázala neustálá potřeba těchto mimořádných prostředků pro přístí rok i nadále.
Podniky většinou řídili ne vždy odborníci, ale spíše politicky zasloužilí pracovníci, kteří byli nuceni ustupovat tlakům jak zezdola tak shora, takže ve výsledku bylo řízení každopádně spíše politické než odborné. Manažeři v socialistimu navíc neměli prostor pro samostatné investiční rozhodování, prosazování nových výrobních principů, inovaci lidských nebo výrobních zdrojů, a proto se soustředili spíše na udržování personálních kontaktů se státní byrokracií a funkcionáři strany.
Jejich hlavním cílem bylo prosazování tzv. „měkkých plánů“.
Tedy plány, které dopředu počítaly s neefektivností výroby, nestanovovaly nijak přehnané cíle, a bylo proto jednoduché je splnit i s minimálním úsilím...
Vyjednávání o měkkých plánech ukazuje na zajímavý paradox plánované ekonomiky - ve skutečnosti fungovala reálně socialistická ekonomika dost odlišně od svojí teorie: Ačkoli by v tomto systému mělo plánování probíhat odshora, v praxi samy podniky určovaly, jak bude plán nakonec vypadal.
Aby se řídící pracovníci udrželi ve svých funkcích, museli vykazovat úspěšné plnění jim svěřených úkolů, což bylo nejjednodušší zařídit tím, že u svých nadřízených prosazovali přidělování co nejsnáze splnitelných úloh, popřípadě vyjednávali o změně již zadaného úkolu, aby ten mohl opět být označen za splněný. Definitivní plán tedy byl sestaven jednak takový, jaký podnikům vyhovoval, a také až dle dosažených výsledků.
Ředitelé, kteří dokázali vyhádat příznivé plány se těšili větší autoritě svých zaměstnanců a obecně se v 70.-80. letech stalo měřítkem úspěchu manažerů ale i běžných zaměstnanců umění vyjednávat a co nejbohatší zásoba kontaktů na „užitečné“ osoby"
V extrémních případech ( viz Čuba)se takový podnik mohl přisát na socialismus a díky mezerám a deformacím na trhu socialismem vyvtvořeným relativně prosperovat.
Uzavřel se tak kruh neefektivnosti, kdy handrkování o plánu brzdilo ekonomický vývoj a kazilo morálku, což zpětně vedlo k ještě rafinovanějšímu vyjednávání a dalšímu ekonomickému úpadku.
Stát tento princip toleroval.
Jako zvrácenou, ale funkční záruku sociálního klidu
soudružka Šuterová ve FS :
A tu zjistíme, že srovnání v této oblasti - i když se považujeme za kulturně vyspělou zemi - nevyznívá v náš prospěch. Přitom dnes si je už celý svět vědom toho, že investice do vzdělávání jsou nejefektivnější a společensky nejnávratnější investice. Zatímco například vyspělé průmyslové státy vyčleňují z národního důchodu pro školství podíl kolem 7-8 % (v Sovětském svazu 6 %) , v ČSSR tento podíl činí jen 5,5 %.
I u nás sice tento podíl roste, ale zdaleka ne tak rychle, jako v jiných zemích. ČSSR je trvale pod průměrem Evropy, Ameriky, Austrálie a Oceánie, i pod celosvětovým průměrem. V roce 1985 bylo Československo podle ročenky UNESCO svým podílem 5,1 % na 72. místě mezi státy světa.
Kolikpak je to asi dneska - více než dvacet let poté??? SOudě podle toho, co zaznívá ze škol to o moc lepší nebude, takže tam sedí stále stejní lidé, kteří nemají potřebu cokoli zlepšovat? Co se tedy změnilo? Vybavení jejich kanceláří???
to sice nevím, ale vím, že socialistickým školstvím se tady již někdo zaklínal jako svatou hostií.
Navíc jsem tomu "M"ručounovi, tehdá řekl, že jsme podle HDP byli rozvojový stát někde na 45 místě světa a tam nás komunisté dovedli od roku 1948, kdy jsme byli 7-9tí.
Ten doktůrek pak poudal něco o tom, že statistika věda je a že na všechno se nedá koukat skrz ekonomiku.
Nedá, ono se na některé věci pak kouká po tasemnicku :
hluboko z prdele
To bylo asi hlavně kvůli Polákům, ti měli doma houbelec.
My zase jezdili do NDR, kupovali máslo - pokud si pamatuji 1,75DM - u nás 10kčs, nějaký uzeniny, svetry, hodinky a budíky Ruhla apod.
Boty, záclony, kočárky a vůbec věci na děti - tohle všechno německý celňáci hledali jak pořčený (a jednoduše zabavovali).
A mimochodem, i do "bratrských" socialistických zemí byl ostře sledovaný finanční limit na osobu a den (dost bídný). A nedej bóže nedovejzt zpátky všechny vyvezený český prachy...
Tak oblečení se dávalo samozřejmě na sebe a přes hranice se jako spalo :-). Jezdili jsme tam celkem často a nikdy nám nic nezabavili a ani nějak neprohlíželi. Ale na hranicích bylo vidět, že občas někoho odstavili stranou a auto snad rozebrali do posledního šroubku. A jentak mimochodem dnes při překročení Ukrajinských hranic je to mnohem horší a to v obou směrech.
Limit byl snad 80 marek na dospělího a děti polovic ( nebo 40 a 20, teď už přesně nevím ). Korun jsme měli jen málo na cestu, jinak v NDR stejně byly na nic.
já jsem si z NDR vlastně přivezl jen kompletní sadu kanálových a širokopásmových zesilovačů pro sledování nepřátelských a spřátelených televizí.
Doma jsem pak zbastlil parabolu z králičího plotu ( průměr 2 metry) a na druhý směr dal sestavu z dvou dlouhých xkolorek a bylo vymalováno.
Pak ty svině zapli žižkov a ve Vršovicích bylo s dálkovým příjmem prakticky vymalováno...
To mi tam hodně kupovali vláčky Hnulky, u nás nic nebylo a když náhodou něco přišlo do modelářství, tak to stejně bylo z NDR.
Jinak se mi v NDR líbilo, všechno bylo takové upravenější a čistší než u nás. A taky pamatuji, jak se po železnici ještě na konci 80 let proháněly parní lokomotivy. A občas byly k vidění parádní vojenský Trabanti cabriolety.
Nojo, boty! Do Drážďan vždy v těch nejstarších, aby se tam mohly vyhodit. Zpět už v nových ale řádně "pošpiněných" a stejně na to někdy celníci přišli :o(
Ale zas ty tvarohový, nebo pudinkový řezy! Ty byly supéér :o)
Těžko se dnes vysvětluje našim dětem, jaké byly před r.1989 problémy s vycestováním za hranice. Vyjímečně se dalo na "Západ" vycestovat s cestovkou, individuální turistika na "Západ" či snad dokonce za moře byla jen pro "vyvolené" (nutný podpis spolupráce s STB). Když jsme se pak poprvé svobodně rozjeli za naše západní hranice, připadali jsme si jak v Jiříkově vidění. Radost ze svobodného cestování nám trochu kalilo poznání, že návštěva restaurací případně penzionů je hodně nad naše finanční možnosti, vrcholem utrácení byla zmrzlina pro děti. Dneska už si jako "chudí příbuzní" nepřipadáme, ale vždycky si na naše první cesty za hranice vzpomeneme.
K paradoxům tehdejší doby patří i to, že do sousedních Sebnitz, které jsou 4 km od nás, jsem se poprvé podíval asi až dva roky poté, co jsem se sem nastěhoval. Přeci jen dlouhá
cesta přes hraniční přechod Varnsdorf odrazovala, byl to i autem celodenní výlet (tam a zpátky je to skoro 200 km, o buzeraci na hranicích ani nemluvě). A to se jednalo o spřátelenou NDR.
Dneska tam jezdíme běžně nakupovat (je to nejbližší město s nějakým supermarketem) či tam chodíme na koupaliště nebo na koncerty.
Jen kdyby ještě Sasové dostavěli ten zbouraný železniční most, abychom mohli do okresního, krajského či hlavního města tou kratší cestou a ne oklikou.
To samé s poláky, moje babička pořád vyprávěla jak je v Polsku krásně a nejkrásnější jsou Vambeřice, že tam zamlada chodila na poutě.
Tak jsme jí tam v roce 1990 na jaře vzali, Vambeřice byly krásné, jinak byla babička dost v šoku, polské sudeto-příhraničí bylo ještě víc vybydlené než to na Broumovské straně....
Jinak neznal jsem horší celníky než ty soudruhy z NDR
"...byla jen pro "vyvolené" (nutný podpis spolupráce s STB)." To by znamenalo, že pozdější ministr vnitra, lékař, který vycestoval v roce '88 na dva měsíce do USA, ... ne, to se určitě mýlíš. :-)))
Nebyli na západě i poslední dva presidenti když ještě nebyli presidenty?
Že ne, že nebyli ...
Kdyby jen na západě... Já pamatuji projev pana soudruha Klause v telelvizi ORF2, kde vychvaloval zdárně jdoucí proces perstrojky v ČSSR.;-)
Ona to také byla jediná výraznější změna v kterou se dalo doufat a která mohla něco změnit, nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo jít nějak razantněji, nenapadlo to ani ty, kteří měli snahu o "řízení" a kontrolu probíhajících změn.
Tragický bylo, že český reformní 68 proběhl v době, kdy v Moskvě mrzlo jen praštělo. V době gorbiho ruské perestrojky, kdy i u nás byla šance trochu odtát, už tu nikdo ničemu nevěřil a změny se švejkovaly s výsměchem jako se předtím přežívalo v ruském mrazu. Trochu ironie.
Těžko si představovat, že když se ORF dostala k někomu z prognosťáku, že by veřejně perestrojku kritizoval.
Neviděl jsem ten pořad, pokud máš někde záznam rád ho shlédnu :D
Navíc pokud ORF natáčela v Prognosťáku, tak těžko soukromně ....
Měli jsme v příbuzenstvu jednoho doktora, který pracovně i soukromě zcestoval za minulého režimu kus světa. Po revoluci jsem ho našla v Cibulkových seznamech. 8-(
Před "revolucí" jsem dělal v Destě, vysokozdvižné vozíky se vyvážely docela dobře. Měli jsme v zahraničí servisní střediska, kdo ze servisáků se chtěl dostat alespoň do Maďarska, podepsat musel.
Úplně stejný to bylo na ČESPLu (na lodi jezdil švagr - do Hamburku), kdo nepodepsal, vozil uhlí do Chvaletic.....
Jsem a byl jsem venkovan, a vím tolik, že normální člověk neměl absolutně šanci se tam podívat, jako na západ. A nějak po 70tým ani jugošku. A jsem vděčnej a rád, že si teď můžu zajet na kafíčko pár kiláků přes bývalou oponu a nikdo po mně nestřílí, ani se nedopouštím kvůli kafi trestného činu opuštění republiky.
žádost o devizový příslib
http://www.spolecnost89.cz/deviz1.html
výjezdní doložka bez ní pas k hovnu
http://www.tyden.cz/obrazek/rude-pravo1...
http://www.spolecnost89.cz/dolozka.html
To jsem nikdy nežádal, ale celních a devizových prohlášení jsem pár vyplnil.
http://www.nezapomente.cz/images/deviz_prohl.jpg
http://www.nezapomente.cz/images/prohl_pri...
To jsem úplně zapomněl, že se platil kolek.
Když si představím, že bych dneska platil cca 250 Kč za jednu cestu přes hranice.
měli jsme svý finty jak se dostat za železnou : známé v cestovce, přes které se oficiálně zorganizoval zájezd s vlastním programem...podat žádost o devízák na více místech...kamarád v bance, s kterým jsem se pak podělil o vyfasované valuty...detaily v "Tenkrát na východě"
S kamarádem jsme zažádali o devizový příslib v roce 1989. Dne 17.11.89 odpoledne, jsme prvně v životě překročili západní hranici.
Autem zn.Lada 1600 jsme dorazili až do Mnichova, kde jsme občas sledovali ve výlohách obchodů s elektronikou záběry jakýchsi demonstrací a policejních manévrů. Vůbec nás nenapadlo, že by se něco takového mohlo dít v Praze.
Přespávali jsme v autě a ráno nám soucitní Mnichované ťukali na zamrzlá okénka, vnucovali nám západní měnu a posílali nás na teplou snídani. Až později jsme dospěli k názoru, že nás pravděpodobně považovali za politické uprchlíky z ČSSR.
Takže takoví jsme byli revolucionáři - zvonili jsme klíčema od auta v Mnichově, protože nám byla zima :-)
hezký :D
Hlavně pořád lepší než příběhy tech, co vstoupili nebo se stali kandidáty strany ve stejný den...
A lepší než příběhy těch, kteří jeden den byli členy jedné strany a druhý den jiné.
ovšem to tenkrát nebylo ani možné :DDDD
Myslel jsem, že je vzpomínána doba kolem sametové. A po ní určitě přehazování výhybek bylo masivní.
Jeden čas byl tady u nás předsedou MNV major od státní bezpečnosti, kterého se bála celá vesnice. Význačným způsobem přispěl k rozmachu chatových osad. Povedlo se mu rozparcelovat část soukromých zemědělských pozemků a prodat je svým kamarádům z práce. Dodnes když potkám nějakého chataře-většinou-podnikatele, nebo aktivního důchodce, příjemného-dědouška, tak si říkám, copak tys asi dělal za totáče, že máš u nás na vsi chaloupku?
Za revolučního kvasu se na veřejné schůzi MNV bil v prsa náš předseda stavební komise, řka: "Jsem komunistou, jsem na to hrdý a komunistou zůstanu!" Po pár měsících ze strany vystoupil. Po dalších pár měsících kandidoval v obecních volbách za Nezávislé, díky čemuž se stal na dlouhá léta předsedou stavební komise, jsa zaměstnán u soukromé stavební firmy, která nám zde za státní peníze postavila moc pěkný obecní úřad asi za šest miliónů :-)
A všichni jsou spokojení jak to dopadlo, někdo má hezkou chaloupku a někdo má hezký úřad
Ale jo, člověk holt nesmí vzpomínat na tu sebevraždu, ke které onen major od StB dohnal jednoho slušného člověka, na pomluvy, lži, udání, pardon-stížnosti a podobné věci, které byly při první předvolební kampani do zastupitelstva běžné, nesmí myslet na to, že mu za trest územním plánem znehodnotili ty nejlepší pozemky a dodnes trpělivě čekají, kdy jim přinese něco do kapsičky, nesmí si všímat, že ho dodnes půlka vesnice nezdraví, když tohle dokáže, tak to docela ujde :-)
Ale furt se přitom najdou blbci, lteří tu dobu hájí, jak bylo všechno super a krásné...
Najdou se, ale neřek bych, že jsou to blbci. Viděl jsem u pokladny v tesku sedět chlapa. kterej měl na visačce před jménem titul RNDr. Z každýho se nemůže stát úspěšnej podnikatel, to dá rozum. Někdo musí dělat i za minimální nebo mizernou mzdu, tak se pak nediv, že na výhody nedosáhnou.
Sice to není přímo o cestování, ale tohle téma mi připomnělo jak jsme my, "plastikoví modeláři", získávali nejen samotné modely, ale i různé pomůcky (barvy, obtisky, retušovací pistole, leptané díly, štětečky......) a dokonce literaturu. Provozoval jsem "bártrovou" výměnu s jedním anglickým obchodníkem. Těch našich Kovozávodů, Směrů, endéráckých Plastikartů a polských Užsinepamatuju jsem tam naposílal.... Co si ale pamatuju, jak si kolegové často stěžovali na zabavené, nebo "vybrané" balíky ze zahraničí. Když jsem si v katalogu vybral něco dražšího, třeba publikaci o soudobých stíhacích letadlech, raději jsem nejdřív napsal na "Ředitelství mezinárodní poštovní přepravy", jestli je něco takového vůbec možné dovést. Většinou to i povolili a kniha došla, bez týhle "pojistky" byla šance malá. Zajímavé, že největší problém byl s literaturou o moderní sovětské technice. Člověk by čekal, že vadit bude knížka o Focke-Wulfech, nebo Junkersech......
To asi abysme ty informace pak nemohli vyzradit na západ!
Vybavila se mi historka, jak jsme s kamarádem pořizovali počítač ZX Spectrum pro pionýrský astronomický kroužek, který vedl. Nemohl ho koupit rovnou, to je jasné. Proběhlo to tak, že ho sehnal na černém trhu. Odjeli jsme do Slaného, kde jsem já ten počítač prodal do bazaru a on ho v zápětí koupil. Samozřejmě, vše bylo s vedoucím bazaru domluvené předem.
Jo, takovou tu malou placatou černou bedýnku, co se připojovala k TV a při tahání dat z magnetofonový kazety to tak směšně prskalo, jsem taky měl v ruce - švagr jí propašoval na šífu pro mýho kamaráda někdy v roce 84.
Do háje - já dodnes dělám ve Směru a přes dvacet let přemýšlím, kdo nám to tehdy ku..il zahraniční obchod :-)
:o)))
Tak strašný to nebylo, zrovna o Směry (ex-Aurory) zas tak velký zájem nebyl....
Když tak vzpomínán, tak hodně chtěli taky ruský Novo - formy z bývalého Frogu (asi pro sběratele, po stránce kvality bída už v originálu). Ty mi zase posílal jeden rus (zaboha si už nevzpomenu na jméno). Pak mi jednou poslal i originální fotku prototypu MiGu-23 a už jsem o něm neslyšel. Pošta byla nedoručitelná :o(
Občas se stává, že když se sejde celá naše rodina (Vánoce, babičky narozky), tak dojde i na vzpomínky. A vždy strašně rád poslouchám babičku, když o té době vypráví. A i když je to někdy smutné a neuvěřitelné, tak se vždy hodně zasmějeme. Neuvěřitelné sci-fi a vždy se na to těším. Jsem rád, že už je to pryč....
Tak toto také velmi dobře znám a byly to dvě generace, které nám o tom vyprávěly a my jsme se mohli uválet smíchem. Pradědeček měl svoje zkušenosti a děda (opět) se někdy nechal umluvit, aby nám něco řekl a bylo to pro nás lepší než návštěva nějakého panoptika. Oba byli totiž obrovští recesisté a říkali tomu trénování režimu. Mně se dodnes líbí jeho historka o tom, jak si po odebrání pasu žádal o vystavení nového. Nevím, zda ho nakonec dostal soudní cestou, jednalo se však o obrovské množství úřadů. Odvolával se na ústavu a svoji neukojitelnou touhu navštívit mauzoleum se soudruhem Leninem a poznáváním vyspělé techniky, kterou používají soudruzi ze Sovětského svazu. Pas dostal, ovšem s poznámkou, že jej nepustí ani na Slovensko.
Do země světlých zítřků pas nepotřeboval, stačila výjezdní doložka k občance (stejně jako do celého tábora zemí světlých zítřků).
promin ale domnivam se, ze na vsechny cesty mimo CSSR byl nutny pas. Ninimalne do Madarska nebo SSSR se vyrizovala vyjezdni dolozka.
OP se (myslim) ven vozit nesmel a "vojnoupovinni" u sebe museli mit potvrzeni o odevzdani vojenske knizky.
Byla jina doba. dle meho dobra nebyla...
na jedný fotce jsme poznal jednoho tydýta:-)
A už tak půlhodiny vzpomínám na tu cestu a hlavně na to místo, odkud je ta fotka. Bylo to jedno z nejhezčích míst cesty...
Co s eminulýho režimu a cestování týče, měl jsem to jednoduchý. Nebyl jsem s našima nikde. Nikam by je nepustili a když už stejně by na to nebylo...
Byl jsem jednou na táboře v NDR (z areálu tábora jsme s edostali jen jednou a dost nás hlídali) prože tatíkův podnik měl nějakou socialistickou družbu s jiným podnikem v NDR a malí němci jeli na tábor zase k nám ke Klatovům.
No a nejlepší byla cesta do Bulharska. Hasiči a sokol pořádali "expedici" ropotámo a bylo to prezentováno nějak ideově socialisticky, aby to prošlo a i tak to bylo silně drahý. Naši si tuším musel i půjčit, abychom s bráchou mohli jet. Viděl jsem tedy moře o mnoho let dříve ne moji rodiče...
Nejúžasnější ovšem byla ta cesta. Starým rozhrkaným autobusem, co nás jindy vozil jen na fotbal po okolních vsích jsme jeli šest dnů tma a čtyři dny zpátky. V noci s ejelo a přes den se někde zastavovalo. Viděl jsem Budapešť, trhy v Rumunsku, kde jsem poprvé v životě smlouval. Solný doly ve kterejch jsme blbli atd. Cikánskou osadu, kde nám předváděli chůzi po žhavým uhlí a nádherný stařec hrál úžasně na cosi, co se podobalo houslím, jel jsme na lodi rezervací po řece Ropotámo až do moře a byl z toho celej vedle. Takže když s epak o mnoho let potom otevřely po revoluci hranice...
Ropotámo je náš (můj a Petřin) největší - čti nejstrašnější - zážitek z Bulharska. Vydali jsme se tam brzy ráno, abychom přirodu viděli probouzející se. Zaplatili jsme šílený prachy, ale ty stejně nebylo za co jiného utratit, za lístek na člun. Lodník nás naložil a člun se s příšerným rachotem vydal na cestu k moři. V dáli před námi jsme viděli podle vlnění vody a vyletujících ptáků jak se snaží zvěř před člunem prchnout.
no, možná to i tak nějak bylo. Ale já to viděl optikou asi 12ti let. Poprvý v životě jsem byl tak dlouho bez rodičů (tři nebo čtyři týdny), poprvý v životě jsme byl na lodi a někam s ní jel. Všude okolo byla divočina a já se cejtil jako dobrodruh z těch knížek, kterých jsem tisíce přečetl a o těch výpravách a zemích jen snil. Poprvé v životě jsem byl s lodí až na moři a houpal se ve vlnách a připadal si jako námořník nebo pirát atd. Byl jsem tak plný nadšení z toho všeho, že takový detaily, který popisuješ, jsem prostě nestíhal vnímat.
Dneska bych to nejspíš viděl uplně jinak, ale tehdy se mi plnily sny a já prožíval zároveň realitu a sny i příběhy všech těch knih...
Jen zcela nedůležitá technická poznámka. Článek udává pět cestovek v celém Československu... Možná se po těch letech pletu, ale vybavuje se mi název cestovky Tatratúr.
Já mam pocit, že Tatratůr byl v podstatě slovenský Sportturist.
Jako byla Balnea v ČSSR tak na slovensku byl národní podnik Slovakotherma, místo čedoku tam přece vznikl n.p. Slovakoturist..
Jinak v roce 1989 dosáhly všechny cestovky ČSSR
následujících obratů.
Roční výjezd 600 tisíc osob z toho 95 procent do socialistických zemí a 5 procent do nesocialistických.
Ročně přes ně přicestovalo 700 tisíc osob z toho 30 procent z nesocialistických zemí..
Poměrně tristní obraz/obrat co ?
Přitom jenom čedok měl 22,000 zaměstnanců !
Katastrofální přezaměstnanost..jak to ten Čedok mohl všechno uživit, když se vlastně skoro nikam nesmělo? Jak vlastně ti lidé jezdili a kdo je platil a z čeho???To nechápu...A vůbec proč ty cestovní kanceláře byly, když se jezdilo akorát na chalupy a chaty??? To jezdili akorát papaláši???A to já jsem za ty chalupy a chaty rád. Sám sice žádnou nemám, ale jezdím ke své tchýni a je tam na hatě i docela fajn. Ostatně v Emerice mají chaty a sruby u jezer taky a spíše ti majetní. U nás mohl mít chatu kde kdo. Takže bych to neviděl jako vymoženost socialismu ale jako jednu možnost rekreace - jak jinde ve světě pro majetné u nás ji mohl mít i kdejaký dělník.
Katastrofální přezaměstnanost byla leckde. Byla to také daň za to, že všichni měli práci.
Samozřejmě, že některá místa byla ve srovnání z dneškem nutná, protože nebyla taková automatizace. Ale znám dost pracovišť, která se nezměnila a počet lidí je tam dnes při stejné či větší produkci mnohem menší. Akorát že už není čas na mariášek, kouřovou, kafíčko atd.
V gulagu taky "všichni měli práci".
Za socialismu všichni museli povinně dělat, že pracují a za to dostávali od státu dávku ve stanovené výši. Prostě lágr jen o něco svobodnější.
Nešlo o to, že by "všichni měli práci" v dnešním smyslu slova.
Klidně to přiznám, v životě jsem nepřečetl tolik knížek jako zaměstnanec národního podniku.
Neznal jsem tam člověka, který by nedokázal polovinu pracovní doby relaxovat nebo pracovat na nějakém svém melouchu s podnikovým zařízením a materiálem.
Nejhorší bylo, že po nástupu to člověk vlastně vzal jako pracovní normu a spoustě lidí pak po roce 1989 bylo těžko...
ono to není moc přesné, chalupy a chaty pro majetné na západě a u nás i pro dělníky.
Spíš je to o těch možnostech.
Tady jsi mohl jezdit svobodně na chatu, podnikovou chatu( rekreaci), pokud byl podnik agilní tak měl někde podnikovou rekreaci v Bulharsku, většinou ve stanech.
Ostatní cestování už nebylo tak volné, dalo se ještě tak jet do NDR nebo do Maďarska valná většina dalších zemí už nebyla automatická a měla své mouchy. Ano dalo se jet na Kubu cca za roční průměrný příjem, ale to už chtělo někoho znát a někde se protlačit...
Kdežto západní soudruzi si tak nějak mohli vybrat, jestli si napevno utratit prachy a vést po desetiletí dvě domácnosti se starostma navíc a nebo ty prachy utrácet podle chutě každéhou soudruha cestováním.
Navíc ve světě téměř nevznikaly příšerné chatové kolonie, kde za řevu podomácku vyrobených cirkulárek a sekaček trávila rodina víkendy údržbou majetku....
Možná nevznikaly příšerné chatové kolonie, ale mají cosi daleko horšího.
Na Korzice, jsem měla možnost v kempech vidět (už po roce 2000), jak tráví svoji dovolenou Francouzi. Měli tam vystavěné celá stanová městečka - dodržovali ulice a každý měl stanovou kuchyňku, stanový obýváček, stanovou ložničku, někdo i stan pro zvířátka, měli tam mrazáčky a ledničky, měli tam předzahrádky atd. atd. Prostě se z francie přestěhovali na pár týdnů k moři. Největší společenskou událostí bylo jít mýt nadobí - na to se oblekali do svátečního a měly na to speciální vozíky. Večer se scházeli na karty u někoho v předzahrádce.
Na nás už v půl desátý křičeli, ať jsme sticha, že musí spát - jak jsme ráno zjistili tak jenom kvůli tomu,a by v půl šestý natůrovali auťáky a jeli pro čerstvé pečivo kamsi do města a pak na ryby.
Děs... absolutní děs...
Pamatuji si, že v jednom kempu těchto "celtových městeček" bylo i několik, oddělených vlastní brankou...
Musím říct, že naše příšerné chatové osady mi v tu chvíli přišly daleko přívětivější.
To mi přípomíná jeden zážitek z Provence. Do kempu přijela dodávka (s fr. značkou) po střechu noložená věcmi. Jeden maník tam pak celý den stavěl cosi, z čeho se večer po našem návratu do kempu vyloupl maxistan se zahrádkou a snad i mobilním hajzlíkem. A další den ráno za ním dorazila mamina s dítětem. Původně jsme mysleli, že je to pro nějaký dětský tábor, co vybaloval věcí. Zlatí čeští (cyklo)tůristi!
8-)))
To není úplně přesné. Vypadá to sice tak jak říkáš, ale oni to nemaj na jednu dovolenou, jezdí tam i na víkendy celý rok kromě zimy. Aspoň myslím. Jednou jsme přetáhli Itálii u moře do konce září a pozoroval jsem to tam a bavil se s nima. Maj přívěs a stan v kempu nonstop od jara do podzimu jako chatu nejen na dovolenou, ale na všechny víkendy a pro celou rodinu, střídaj se tam. Prostě obdoba naší chaty, akorát v kempu, a někteří to na zimu sbalej a odvezou do garáže. I s lodí třeba.
Je to možný... já si, popravdě řečeno, pamatuju tenhle název z pořadu Vtipnější vyhrává, kde jednou byli v publiku právě zaměstnanci té cestovky, a zazněl tam tím pádem "situační" vtip (slovenčinou tak úplně nevládnu, tak neručím za přesnost):
Žaba príde k fotografovi a hovorí: "Idem s Tatratúrom na zájazd a potrebujem fotografiu na pas. A chcela bysom mať na tej fotke malú hubu." Fotograf "No dobre, až bude všetko pripravené, poviem ti - žaba, ideme. A ty pak povieš pekne "džem" a budeš mať malú hubu." Tak sa dohovorili, a fotograf napokon volá "žaba, ideme". A žaba sa zl´akla a hovorí "lekváááááár".(= povidlí)
Když tak přemýšlím, to mi mohlo být tak deset let, a od té doby mi ten Tatratúr uvízl v hlavě. :-))))
Někteří už rychle zapoměli na dolopžky, ale pro mě je to stále nádhera, když jedu z Lanžhotu na Slovensko, dále na trojmezí a pak přejedu most a Jsem v Rakousku a to vím jen díky té ceduli, žádný pasovák, celník, nic, toho se nemůžu nabažit a k tomu nepotřebuju balík pěněz. Projedu Rakouskem nahoru, přejedu do Valtic či Sedlce, dobrého vínka dám a je mi fajn. Jen sleduju s úsměvem ty věčně ubrblané závistí zelené lidičky. Samozřejmě na cyklostezkách je nenajdete a vovovo tom to je.