Podzim je tu. Dny se zkracují a venku nás čeká čím dál horší počasí. A tak možná spousta z nás nakoukne do knihovny a otevře nějakou tu pěknou knihu.
Kterou knihu máte teď rozečtenou?
Já se totiž musím pochlubit. Dostala se mi do ruky úžasná knížka ze které mám neuvěřitelnou radost: Josef Sudek o sobě.
Je to skoro neupravený záznam rozhovoru se Sudkem. Neustále se musím při čtení smát, protože Sudek je neuvěřitelně dobrý vypravěč a hlavně má takovou tu "buranskou" češtinu. Opravdu doporučuji i nefotografům.
"Když jsem byl mladej, tak jsem byl blbej. Moc jsem si myslel. Naštěstí jsem to neříkal nahlas. Kdybych to vykřikoval, tak ozvěna by mě děsila dodnes."
-----------
Já už jsem tenkrát neměl zuby a nosil jsem protézu. Vždycky jsem ji položil takhle vedle sebe, jak jsem ležel. Jednou se ráno probudím - zuby v prdeli. Vedle byl jeden, už nevím, jak se jmenoval, byl operatérem v nějakém biografu. Říkám mu: "Člověče, mně se ztratily zuby". On povídá: "Vážně?". "No ztratily, koukej, už jsou v prdeli"
A víš že mě tohle téma taky nedávno napadlo? Jen jsem si myslel, že už tu bylo. Tak díky za ně. Knize dám přednost před...no, před krásnou ženou ne, ale před filmem určitě jo.
Kdo má rád netradičně napsané detektivky tak doporučuju Peter Hoeg(to o je přehlasované, neumím to napsat) kniha Cit slečny Smily pro sníh.
Časem si vzpomenu na další - jejich tolik, že musím restartovat ten comp co mám v hlavě. Nejlépe jedním pěnivým.
Existuje, ale je jaksi zaplevelené, tak jsem to nechtěl vytahovat....
mě půjčila kolegyňka v práci dětskou sci-fi:-)
Alenka z planety Země od Bulyčeva, tak si to teď čtu před spaním.... :-)
Sci-fi - výborně píše Ondřej Neff. Nevzpomínám si na názvy, ale po čemkoliv sáhnete bude stát za to.
jo já vím, četl jsem od něho spoustu věcí....
Ale je fakt, že už je to dýl. Dneska preferuju třeba Neila Gaimana apod.
sakra dobrej tenhle Gaiman to by se ti pak mohl líbit Tim Powers ...
to jo . NIKDYKDE je nepřekonatelný. I když Kniha hřbitova nebo Anansiho chlapci jsou taky úžasný.
Toho tvýho chlapíka neznám, ale seznámím se s ním. Děkuji za tip!
Doporučuji pro začátek Brány Anubisovy, pak to švihnout do Stáčení temného piva a pak Plout na vlnách podivna ( což je vlastně knížka, podle které vznikly Piráti z Karibiku, jestli je to pro tebe doporučení:)
Brány Anubisovi jsou prý zakladatelskou knihou "steam punku"...
Osobně mám rád dvoudílnou " Poslední výzvu" ta je asi nejblíž Americkým bohům od Gaimana
piráti z karibiku tedy nejsou moc doporučení:-) Já podobný filmy nerad a nebýt tehdy ženatej s tou paní, co podobné filmy ráda, tak bych to ani neviděl stejně jako třeba Titanik apod.
jdu si to napsat na papírek a zejtra se možná stihnu stavit v knihkupectví....
A od Gaimana Američtí bohové jsi četl ? To patří přecíst si před Anansiho chlapci...
Ta knížka Plout na vlnách podivna je hóódně o něčem jiném než Piráti, já to dlouhý léta ani nevěděl
jo jo četl jsme od Gaimana asi všechno, co česky vyšlo. Amričtí bohové nejsou špatní, ale Kniha hřbitova je třídu vejš a třeba Nikdykde tak o tři...
Ovšem třeba Hvězdný prach mi přijde naopak zase nejmíň o 3 třídy níž. Jednou jsem ho s důvěrou ve jméno autora koupil, a po prvním přečtení zahodil... :-(
Osobně hodně vysoko stavím Dobrá znamení, která napsali společně s Pratchettem.
a bratři Strugačtí?? Výprava do pekel ("při krvavý protubeře a mrtvolný nekridě!!!)
a zaklínač-Sapkowski to je pecka, i když fantasy
tři knížky povídek byly naprosto skvělý!
Román bmě bavila ta první část, pak už to bylo s každým pokračováním podle mě horší a horší. Děj byl nudnej a pointa vyšuměla někam do ztracena. K těm povídkám se ale vracím.
Mě se docela dobře četla jeho husitská trilogie Narretum-Boží bojovníci až třetí Lux perpertua už byl dost vláčnej
JJ, zrovna sem na to taky myslel... to jsou taky pěkný knížky, ale přišlo mi, že se dostal jinam než chtěl :-(
Jsem nemocen a nic vhodnějšího než číst mne nenapadlo.A jelikož mám knihovničku plnou starých Verneovek,vrhnul jsem se tedy nostalgicky na ně.
Alespoň tedy na tituly k níž jsem se nikdy nedostal.Během 10dnů tedy:
Ledová Sfinga,Zmatek nad zmatek,Maják na konci světa,Tajemství pralesa,Doktor Ox a Honba za meteorem.(celkem asi 1200stran)
Poslední kousek jsem dočetl před necelou hodinkou.
Mám zlozvyk, že rozečteno mám skoro vždycky víc knih.
Třeba bych to mohl dělat formou kvizu,takže čtu tyto knihy :
1. vystupuje v ní Himal el Kebruti :-D, který bývá zastižen s nohou před ......
2. hrdina další vyrůstá na Mespechu
3. dočetl jsem knížků jejíž autor je plavec a jeden z hlavních hrdinů je Franz von Karst zvaný Schwertmann .....
Himal el Kebruti alias Fujbody je jasnej :-) To jsem četl několikrát. Doporučil mi to kdysi v asi patnácti spolunocležník v nemocnici (mononukleoza) a je to skvělé!
na další dvě se nechytám....
Jinak ta třetí je od starého mořeplavce Františka Novotného a je to série o Vahalle ..
Je to dost hustý čtení o alternativním výsledku WWII. Podle mě úplně nejlepší česká alternativní historie, nejenom hodně brutusální akce ale i dost přemejšlení... například o účelu koncetráků se tam člověk doví až moc....
Nečetl jsi něco od Dicka např "Muž z vysokého zámku"? Tenhle jeho svět je přímo napojen na Novotného sérii Vahall a funguje to výtečně.
Tím ještě k Dickovi samozřejmě Sní Androidi o elektronických ovečkých ?
A pak další klasika Henlein " Vládci loutek" Dveře do léta a tak
add 2. robert merle, ale ten pátej díl už sem dočet z povinnosti...
Catherine O'Flynnová: Co se ztratilo
Lehce detektivní a lehce duchařskej román z prostředí a zákulisí nákupního střediska. Fakt výborný. Plný přesnejch postřehů.
Když už cituješ, budu taky, vypravuje jeden z prodavačů, jak si šel koupit oběd:
"Konečně dojedu do přízemí a rvu se skrz tu spoustu mrskajících se vopic mezi regálama a valím k Merksu a Spencerovi, jenomže skončím ve frontě u tý úděsný baby, co má snad prsty z vosku. Hele, já jí to jednou stopoval a trvá jí přesně čtyřicet vteřin, než najde, kde má pytlík díru, a dostane do něj sendvič. To je kurva ne-u-vě-ři-tel-ný. Já byl vycukanej, až jsem si myslel, že dostanu infarkt. Proč ji dávaj za pult? Chce se po ní jedna jediná věc na celým světě, aby uměla dostat trojúhelníkový plastový balení do čtvercovýho polyetylénovýho sáčku, ale přesně to jí nejde. Měli by jí dát gumový rukavice - nebo jí radši useknout ruce, stejně jí jsou na hovno. No prostě asi tak za dvoje čtvrtohory dostanu celej zdrchanej ten sendvič."
Jako ze života, no ne? :-)
De profundis clamavi od velkého prokletce Ch. B., zaujalo mne proč si básník cestou ze srazu recitoval pod knírem právě toto:
De profundis clamavi
Z dna proudu černého, kam srdce mé se hrouží,prosím tě o soucit, mám pouze tebe rád.V tom chmurném vesmíru, jak olověný hrad,se jenom rouhačství a hrůzy v noci plouží.Nehřeje slunce, a tak půlrok přejde přesa pouhopouhá noc pak kryje zem v tom druhém;ten kraj je pustější než za polárním kruhem;zvěř ani potok, ó - a zeleň ani les!Nic děsnějšího si už myslit nedovedunež krutost studenou tohoto slunce z ledua nedozírnou noc, chaosu podobnou;zvířatům závidím, že tupě šťastná jsou,do spánku beze snů že ponořit se smějí -přadena času se tak zvolna odvíjejí!
Já mám rozečteno víc knížek a kupodivu mi nedělá problém přepínat programy :-)
Na cestu do a z práce mám krásnou oddechovku "Příběhy starých cest Šumavy" od Jana Kavaleho. Krátké povídky o historii cest a míst která dnes už mnohdy nenajdeme. Doplněno o krásné fotky, protože pan Kavale prostě umí.
Doma si před spaním přečtu střídavě
"Plánování nemyslitelného - válečné plány Československé lidové armády 1950 - 1990" což je knížka docela šílená, leč zajímavá.
Střídám to s knihou "Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951 - 1955" To je docela hodně odborné, ale asi nejpodrobnější co jsem kdy na toto téma četl.
A až to dočtu, tak bych rád knížku o Václavu Morávkovi, která sice vyšla, ale nemůžu jí nikde sehnat a zklamalo i Aukro. :-(
Tak to já problém s přepínáním taky nemám. Ale dočíst to, to je u mne problém. Za posledních deset let jsem nedočetl snad jedinou knihu:-)))
Ale pravda je, že já čtu zas takové knihy, které se většinou nemusejí dočíst.
Já si dokonce (bohužel) vybírám knihy, které už jsem četl a tudíž je nemusím dočíst. Nejčastěji si čtu, když na někoho čekám, takže nikdy dopředu nevím, kolik mám času.
Jenže díky tomu jsem novou knížku nečetl ani nepamatuju. :((
Co asi tak můžu číst, když mi začala škola...
V tomhle semestru jen tak namátkou Matematické základy informatiky, Databázové systémy, Programování v C/C++... :o)))
Ale dočkám se a bude líp :o)))
Jo, studovat takhle před důchodem, to dá zabrat:-) Taky čtu podobné ptákoviny....učééébnice. Italština pro samouky. Po pěti letech samostudia jsem v šesté lekci a to jí fakt tahám všude. U postele mám angličtinu (příprava na IELTS) a taky tam jen leží. Na tu zkoušku se chystám taky několik let. No a teď se musím pustit do jedné šílené bichle "A History of Interior Design" a něco si z ní nacpat do makovice.
Ale tak sprostý věci jako je nějaký C/C++ už teda nečtu. Z toho už ZK mám deset let. A dala mi tenkrát zabrat:-))
Máš zkoušku z C++?!? No tak to jsi právě vyhrál konkurz na zpacování mé semestrální práce :o)))
Neboj, bude to jednoduchý - potřebuji do céčka jen přepsat loňskou semestrálku z javy :o)))
Hele, mám. Na druhý zapsání a v tom druhém zapsání druhý pokus. Takže jsem to měl dost nahnuté. Tenkrát jsem prskal, že mě ze strojárny vyrazí jen kvuli tomu, že neudělám zkoušku z něčeho, co se strojařinou skoro nesouvisí.
Takže já ti moc nepomůžu:-)
Všeobecný dotaz do fóra: kdysi byla mezi knihami a knížkami oblíbená jedna - "Vkladní knížka". Prosím, vás, existuje ještě něco takového?
Já mám dojem, že jsem nedávno viděl na poště reklamu, takže existuje.
Snad existuje, ale jen na jméno....
Není to úplně pravda, ty bezejmené jsou stále platné, ale je čím dál tím jasnější, že ty peníze si už nikdo nevybere.....myslím že se to mělo převést do roku 2003 a tou dobou jich ve spořitelně bylo 6 milionů kusů!
Nevěřím , že se to všechno převedlo..
Jo, Poštovní spořitelna něco takového vede. Na jednu zrovna teď koukám :-)
Ale nefunguje to tak jako kdysi, tady se vklady neúročí... A naopak zase nechtějí žádné poplatky za vedení účtu. Je to vlastně takový bezpečnější slamník :-)
Taky bývávala dobrá ta výherní :-) Pamatuješ ?
Na výherní byla vysazená moje matka. V pravidelných intervalech jsem slýchával "kdybych vyhrála".....
Taky jsem míval výherní. Po Velký Sametový jsem ji šel zrušit (byla tam jenom vinkulace) a úřednice mi oznámila, že jsem na ni vyhrál 100%. Jinak průběžně čtu Solženicyna a Haška.
Na výherní vkladní knížky zásadně vyhrávali jen ti, kdo tam měli minimální vklad. Taky se mi jednou jako dítěti zadařilo. Dostala jsem tuto knížku od babičky k nějakým vánocům: "Pod vánoční stromek knihu od nás!"
Pod kočičími hlavami, jsou to povídky městské fantasy. Tu já moc rád a pokud jste ještě nezjistili, tak Pavel Renčín a jeho Zlatý kříž s Runovým mečem jsou fakt dobrý knížky...
Jo a taky jeho povídky Kosti, beton a sny....
:-) www.pavelrencin.cz...
ty jo, já sem jak reklama :-D Uvidíme, co řekne Juri na ty povídky...
To je dobrý pak i Ch. Meville ..
Já mám rád Lesní fantazy od Holdstocka ( za domem je les a ten je plný kostí byla první povídka v Ikárii) a pak strašně rád od Šlechty celý cyklus Krvavé pohraničí - to je prostě nářez a navíc v něm hnusnou smrtí chcípají i hlavní hrdinové :-D
Wolfgang Ott: Žraloci a malé ryby.
Dobrá knížka, mám doma II. vydání z roku 1970...
To by se ti mohla líbit Hodina mrtvých očí od Harry Thürka.
je to i free na webu
http://hartmann.valka.cz/fotogalerie/upload...
Hodinu mrtvých očí jsem taky kdysi přelouskal. Kamarád na střední byl praštenej válkou. Lepil letadýlka, lodě atd. atd. Tak mi to půjčil. Je to asi jediná válečná knížka, kterou jsem přelouskal (Fujbodyho nebo Švejka nepočítám), a přesto, že byla dost dobrá (nebo možná proto) už nikdy žádnou číst nechci.
Viktor Arnar Ingólfsson: ZÁHADA OSTROVA FLATEY
Už to mám přečtené a kdo má rád napínavou krimi a k tomu ho zajímá cokoliv o Islandu, tak to je přesně ta kniha.
A kromě toho kniha, kterou čtu už poněkolikáté dokola jsou Ostrovy, majáky a mosty od Jana Buriana.
První rok dítěte, Co kdy a jak ve výchově dětí a Malý tyran.
Zejména ta poslední je výživná. Zatím jsem se dozvěděl, že když dítěti vždy vyhovím, tak si na to zvykne a zakládám si na to mít doma panovačné dítě, které tyranizuje celé okolí. Když mu nevyhovím, bude stupňovat svůj nátlak, a vychovám si panovačné dítě, které tyranizuje celé okolí. No a když mu občas nevyhovím a někdy vyhovím, tak bude zkoušet, co si může dovolit a vychovám si panovačné dítě, které tyranizuje celé okolí.
No právě a představ si co se pak děje, když takové dítě tyran získá někde doktorát, třeba z filozofie nebo učitelství :-D
Heléééé, nekažte mi to tu joooo:-)))) Nebo dostanete pšeš dlšky.:-)
aby ta výchova nedopadla takhle
http://www.videacesky.cz/skece/wkuk-novy-tatka
Jojo, tak si ještě doplň spektrum knihou Respektovat a být respektován, a tvá proměna na moderního (čti neurotického) rodiče bude dokonána.
A až zjistíš, že se ti to stalo, všechny ty knížky vezmeš, střelíš je na aukru nějakýmu dalšímu nešťastníkovi a na řadu přijde zdravý rozum a pádná ruka. :-)))
HRA NA POUTNÍKA S LEHKÝM SRDCEM
Jediní lidé, kteří nikdy nezbloudí,
jsou tibetští a mongolští lámové,
kteří celý život bez ustání putují nesmírnými rozlohami vysoké Asie.
Jdou stále z místa na místo, a nemajíce domova, nemohou k němu ztratit cestu a zbloudit,
nemajíce cíle, nemohou sejít z cesty a minout ho.
Jdou lehce, všude šťastni, všude svobodni.
(Lady Evelyn E. Sloocková, cestovatelka, 1881)
Tvář mi žhne rozčilením, bratříčku, popsat první hru je nejdůležitější, ale i nejtěžší! Nezbytné. Bez jejího pochopení budou tvoje cesty marným plahočením a další čtení mařením času. Popsat hru na poutníka s lehkým srdcem, lehkými střevíci, lehkým rancem. Ranečkem. Nejkrásnější hru.
Je dobré začít hrát již v mládí. Ne v dětství, kdy bolí nohy a jedinou vzpomínkou na cesty je zmrzlinář, ale v mládí. V čase, kdy duše je otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti!
Vídám občas i u nás takové poutníky. Mladé a krásné. Jasnohřívé štíhlé dívky se záplatami na kalhotách v podobě srdcí, obrácená srdce pak připomínají jejich zadečky. Vedle nich se klátí mladíci podobní princům Haraldům Krásnovlasým. Bezstarostní, dvoumetroví, s pletenou brašnou na rameni. V ní nemají téměř nic. Pod paží deku a na bosých nohou sandály. Záviď jim jejich lehkost! Jdou. Kam? Kde budou spát a co budou jíst? Lehké duše! To jsou praví poutníci.
Ale nejen oni. I jiní poutníci chodí po zemi. Tisíce roků. Lidé je v různých dobách a různých světadílech nazývají různě. Tuláci, poutníci, pobudové, proroci, výletníci, vandráci, světci, lufťáci, pocestní, darmošlapové, potulní kazatelé, krajánci, cestovatelé, turisté (žertovné slovo!), čundráci, objevitelé, trempové, lámové. Jdou z místa na místo. Nejopravdovější nemají domov, ostatní se ho po čas putování vzdávají. Někteří se jim obdivují, jiní jimi pohrdají. Mohamedáni se za ně modlí, mohamedánům se příčí marné trmácení, litují cestovatele i jejich nohy unavené a rozedřené vyprahlými skalami. Sedí doma, za horkých odpolední spí, pokuřují vodní dýmky, čaj pijí, slunečnicová semínka louskají. Proč ne? I to je krásné. Ale málo zasloužené, můj sametový bratříčku! Je nutné se napřed dny plahočit, čím déle, tím lip. Teprve pak dostane hloubku a smysl krása tichých odpolední, úplného spočinutí, kdy praskot slunečnic je jediným znamením času. Poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet. Nikde se nedá víc zakusit než na cestách bez domova. Dobré i zlé. Poznání je smyslem cest.
Zdálo by se, že dnes již není možno svobodně putovat. Že zmizela doba vandráků, krajánků, potulných mnichů a zarostly cesty ke stohům, podél mlýnských náhonů, do klášterních zahrad. Touha po volném tažení krajem ale zůstala, objevilo se cosi jiného. Zpitvořeného. Krásného i hrozného. Turistika. Samo to slovo znamená málo, je stejně bezobsažné jako slovo svět. TOUR - francouzsky cesta kolem něčeho, obejití, obeplutí, oblétnutí. Procházka i vycházka, projížďka i vyjížďka. Také věž, otáčka, obrat, kolo, obvod, objem, okruh, obrys, povaha, příčesek, pořadí, obratný kousek. Břicháč, pořez, tlouštík. Mnoho významů, mnoho je i touristik i touristů. Dlouhá řada od těch, na kterých leží duch tíže, mamonu a nesvobody, až po lehkonohé ptáčky.
Ty první nelituj. Svůj žernov si sami ještě platí: prodali svou neschopnost se o sebe postarat cestovním kancelářím. Nešťastníci! Trest si odpykávají ihned, jak to má být. Je s nimi létáno světem v kovových bednách a vteřiny je pohánějí od hotelu k letišti. Jiní cestují v plovoucích mořských bednách, nuznější si privoďují opruzeniny ve vedrem rozpálených autokarech. Jedno mají společné: vracejí se domů z nezasloužených cest velmi neosvěženi, s pocitem, jako by smíchali lahodnou snídani, oběd a večeři v jedné kádi a břečku naráz vypili. Odvážnější břicháči - turisté usedají do vlastních, většinou výbušnými a páchnoucími motory poháněných strojů. Duch tíže pak na nich sedí od začátku do konce. Hory nad nimi svítí ve slunci, lesy na úbočích se převalují ve vonných větrech jako mořské louky, ale mamě lákají, asfalt připoutává a stahuje k zemi. To nejsou praví poutníci, podřídili se hmotě. Pánové s tlustými lýtky a chlupatými podkolenkami patří již ke královské třídě turistů. Těžkých poutníků. S velkými batohy hřbetolamy procházejí přírodou, nezřídka i hornatou, velmi bytelně a zajištěně. Bydlí v chatách, srdnatější ve stanech stálých táborů. Milují spolky sobě rovných, hlaholí a společně loví turistické odznaky, plakety, diplomy, uznání. Jsou solí turistické země. Udržují poutnické povědomí, sčítají míle uchozené po ztuha naplánovaných trasách, jejich počty kamsi nesmyslně hlásí a lesy pomalovávají tisíci barevnými čtverečky, čím hustěji, tím lépe. Ti s nejchlupatějšími podkolenkami jsou i držiteli výkonnostních tříd, ano, i Mistry turistického sponu!
Přicházejí vodní turisté, cyklisté, horolezci. Nádherní poutníci, ale nemohou jít všude. Duch sice silně a volně vane, ale tělo je připoutáno k vodám a loďkám, silnicím a obručím, skalám a provazům. Nejsou lehcí, vím to, patřil jsem mezi ně. Cestovatelské, přírodovědecké a velehorské expedice již dnes nejsou putováním. Tuny železa, povinností, jídel a odpovědností znemožňují lehkost a radost. Mnoho druhů turistů jsem vynechal! Vždyť dosud platí slova stařičkého Irenea ze Smyrny, Že "Bůh zajisté není tak chůd, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši". Nalézt vlastní pojetí, smysl a radost.
A proto budu, bratříčku, psát jen o nejlehčích poutnících. O šlechtě, často zchudlé a divoké, mezi turisty. O ptácích mezi poutníky. O těch, kteří ještě dnes jsou schopni se vydat na cestu do neznámých hor a lesů jen s tím, co unesou, bez obav, jak skončí den a jaké budou příští. Putují ve slunci i dešti buď o samotě, nebo ve společenství, lehce, bez starostí. Chudoba - největší svoboda. Podávají si tak ruce s dávnými bratry, kteří v umbrijském slunci, thébských píscích nebo tibetských větrech chodili jen s čistou myslí, žebráckou miskou a provazem kolem beder. Je to prastaré vábení. Již před tisíciletími se pro něj vydávali lidé do pouští, nejsvobodnějších a nejchudších krajů. Staroegyptský papyrus říká, co je tam čekalo: "Poutník jde pouští a chléb a vodu si nese na rameni jako osel své břímě. Obratle jeho zad jsou ohnuty a jeho nápojem je páchnoucí voda".
U nás nelze chodit do pouští, ti, o kterých budu psát, chodí do lesů a hor. Puťák, vandr, čundr, taková cesta může mít i jiná jména. Tlupa chlapců a dívek. Většinu krajů projdou jen jednou. Těžko říci, je-li to dobré nebo špatné, ale nerozmělňuje jim to první, nejostřejší dojem a nezažijí zklamání při návratu. Kam dojdou, tam ulehnou, kde se jim líbí, tam se zdrží. Co najdou, to snědí, stany většinou nenosí. Mnoho lidí by taková existenční nejistota hubila, ale jim prospívá. Nejistota uchovává duševní pružnost a jas. Nevědí dne ani hodiny, nemocemi málo trpí, zmoknou-li, uschnou, je to jednoduché. Jsou odkázáni sami na sebe a jejich pýchou je rovnováha mezi mnohadenní soběstačností a co nejlehčí tornou. Dodává to sebevědomí a poutníci se mohou odvážit i do odlehlých krajů, kam tíha a pohodlí, mlsnost a opatrnost jiné turisty nepustí. Obtížné je ale smířit soběstačnost s lehkostí, dlouho se tomu nutno učit! Je to ale nezbytné, protože jenom při lehké torně může duše opustit tělo a poletovat nad ním ve větru a v radosti, která je smyslem lehkých, dalekých cest. Komu není dána, nadarmo vláčí tělo po horských lesích! Duch nejlépe létá po horách, když je ruksak tak lehký, že ho uneseš na jednom rameni. Toho je ale těžké dosáhnout. Hory jsou vysoké, lesy hluboké, k lidem daleko a tělo je neskromný kůň: ve dne musí jíst a v noci se chce zahřát.
Mnoho užitečných vlastností tříbí taková letní putování. Skromnost. Nezávislost. Vytrvalost. Překonání strachu, skleslosti těla i ducha. Úctu k zemi i domorodcům. Poznání kraje tak důkladné, jako když mravenec tykadly hmatá. Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, žiješ po tu dobu v jiných rozměrech. Z jedenácti měsíců roku si nepamatuješ ani desetinu toho, cos prožil za jediný měsíc letní cesty. Celoroční plytkosti a jejich trpasličí dny se propadají do studny zapomínání, ale plnost času několika letních týdnů putování zůstává, léta z tebe vyzařuje. Oněch jedenáct trpasličích měsíců není úplně zmarněných, lze je trávit nad mapami. Jako z čarovných ořechů z nich vyvstávají kraje, do kterých obrátíš kroky příští léto.
Tvář mi dosud žhne. Stále se mně zdá, že krásu lehkého putování popisuji jen matně a vlažně. Že tě nenadchne blažená představa takové cesty. Zbývá poslední, nejvyšší karta. Víš, co je na lehkých cestách nejopojnější, bratříčku? Svoboda! Uchvacující proud svobody od sladkého jitřního nadechnutí, hlubokého, až slastně zabolí v klíčních jamkách, po večerní usínání, které zalehne bezvládné tělo jako teplé huňaté zvíře. Jen cesta ti dá svobodu, lehkonohý ptáčku.
Neznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, pofukuje stříbrnými smilkami. Tchořím krokem se blíží karpatský večer. Tmavě a nepozorovaně. Tiše. Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy, oko se nikde nezachytí. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Jsou taková pohoří. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný. Do severních dolin a odtud dál k říčním proudům, oblázkovým břehům Bukoviny. Nebo do jižních roklí a jimi daleko k pelyňkovým pastviskům valašských rovin. Nebo k východu až tam, kde hory už padají na moldavskou stranu. Všude to bude nádherné, takové, jaké si to uděláš. Máš strach z neznáma, ale i křišťálovou jistotu, že domov máš všude. Zabloudit nemůžeš, všechno nosíš s sebou, kam dojdeš, tam je tvůj cíl. Stříbrně pofukuje, oko se nikde nezachytí. Z cizích lesů vane chlad, kdesi v nich je tvoje dnešní lože, je tam i voda, které se napiješ. Všude čeká neznámé. Dlouho bys seděl ve smilce s kamenem pod zády, aleje nutno se rozhodnout, večeru tmavne kožich. Vstaneš, jako zvíře chytáš vítr nozdrami. Pak přijde okamžik svobody, který nelze zaplatit, přiletí jako šíp. Náhle víš, kam půjdeš.
Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!
http://cestou.host.sk/
Robert Anton Wilson - Henryho prdel
JÁ: (Vystoupí na pódium) Katolíci tvrdí, že Bůh existuje, i když ho nikdo se zdravým rozumem neviděl. Toho rána kdosi zaklepal na mé dveře.
(Ozve se zaklepání. Já jde otevřít a dovnitř vejde dvojice.)
JAN: Čau! Já jsem Jan a to je Marie.
MARIE: Čau. Přišli jsme tě pozvat, aby jsi s námi šel políbit Henrymu prdel.
JÁ: Prosím? O čem to mluvíte? Kdo je Henry, a proč bych měl chtít líbat jeho prdel?
JAN: Pokud Henrymu políbíš prdel, tak ti dá milion dolarů, a pokud ne, tak tě promění v kyselé jablko.
JÁ: Cože? To jsou nějaké bláznivé nápady?
JAN: Henry je miliardář a filantrop. Henry vybudoval toto město. Henry ho celé vlastní. On může udělat všechno co chce, a právě ti chce dát milion dolarů, ale nemůže, dokud mu nepolíbíš prdel.
JÁ: To vůbec nedává smysl. Proč...
MARIE: Kdo jsi, aby jsi zpochybňoval Henryho dar? Nechceš milion dolarů? Nestojí ti za malé políbení prdele?
JÁ: No, což o to, možná, pokud je to pravda, ale...
JAN: Tak tedy pojď s námi políbit Henryho prdel.
JÁ: Líbáte ji často?
MARIE: Ó ano, celou dobu...
JÁ: A dal už vám ten milion dolarů?
JAN: No..., ne, peníze není možné dostat dokud neodjedeš z města.
JÁ: A proč jste tedy ještě neodjeli?
MARIE: Nemůžeš odjet, dokud ti to Henry nedovolí, protože jinak ti nedá ty peníze a promění tě v kyselé jablko.
JÁ: Znáte kohokoliv, kdo Henrymu políbil prdel, odjel z města a dostal milion dolarů?
JAN: Moje matka Mu líbala prdel celé roky. Před rokem odjela, a jsem si jistý, že peníze dostala.
JÁ: Ty jsi s ní od té doby nemluvil?
JAN: Samozřejmě, že ne. Henry to nedovoluje.
JÁ: Proč si tedy myslíte, že kdokoli dostane ty peníze, když jste nikdy s nikým takovým nemluvili?
MARIE: No, dostaneš trochu před odjezdem. Možná to bude podpora, možná něco vyhraješ v loterii, možná prostě najdeš dvacku na ulici.
JÁ: A co to má společného s Henrym?
JAN: Henry má jisté známosti.
JÁ: Je mi líto, ale smrdí mi to nějakým monstrózním podvodem.
JAN: Je to ale přece milion dolarů, můžeš si nechat proklouznout takovou šanci? Kromě toho, pamatuj, že když Henrymu nepolíbíš prdel, promění tě v kyselé jablko.
JÁ: Možná, pokud bych mohl Henryho vidět, promluvit s ním, získat více bezprostředních informací...
MARIE: Henryho nikdo neviděl, nikdo s ním ještě nemluvil.
JÁ: A jak mu tedy líbáte prdel?
JAN: Někdy prostě posíláme pusu vzduchem a myslíme na jeho prdel. Někdy líbáme prdel Karlovi a on to posílá dál.
JÁ: Kdo je Karel?
MARIE: Náš přítel. To on nás naučil všechno o líbání Henryho prdele. Vše, co jsme museli udělat bylo, že jsme ho museli několikrát pozvat na oběd.
JÁ: A tak jste mu prostě uvěřili každé slovo, když řekl, že existuje Henry, že Henry chce, aby jste mu líbali prdel, a že za to dostanete odměnu?
JAN: To ne, Karel měl dopis, který mu Henry před mnoha lety poslal, v něm je všechno objasněno. (Vytahuje cár papíru a podává ho Já) Zde je jeho kopie, koukni se sám.
JÁ: (čte) Z Karlova zápisníku:
1) Polib Henrymu prdel a dostaneš milion dolarů, když opustíš město
2) Alkohol užívej se zdrženlivostí
3) Zmlať každého, kdo je jiný než ty
4) Jez zdravě
5) Henry tento dopis nadiktoval osobně
6) Měsíc je vytvořen ze zeleného sýra
7) Vše co Henry řekl, je pravda
8) Po použití toalety si umyj ruce
9) Nepij
10) Jez své párky výhradně v housce, bez příloh
11) Polib Henrymu prdel, jinak tě promění v kyselé jablko
To ale vypadá, že to bylo napsáno v Karlově zápisníku?!
MARIE: Henry zrovna neměl žádný papír.
JÁ: Mám dojem, že kdyby jsme to důkladně porovnali, tak se ukáže, že to je Karlovo písmo.
JAN: Samozřejmě, ale Henry to diktoval.
JÁ: Říkali jste přece, že Henryho nikdo neviděl!
MARIE: Teď ne, ale před mnoha lety promlouval k některým lidem.
JÁ: Říkali jste, že je filantrop. Co je to za filantropa, když bije jiné lidi a proměňuje je v kyselé jablko jen za to, že jsou jiní?
MARIE: Henry to tak chce a on má vždycky pravdu.
JÁ: Odkud to víte?
MARIE: Bod 7 říká, že: "Všechno co Henry řekne, je pravda". To mi stačí!
JÁ: Možná si to váš přítel Karel prostě všechno vymyslel?
JAN: O tom nemá cenu diskutovat. Bod 5 říká: "Henry tento dopis nadiktoval osobně". Kromě toho, bod 2 tvrdí: "Alkohol užívej se zdrženlivostí", bod 4 "Jez zdravě" a bod 8 "Po použití toalety si umyj ruce". Každý ví, že jsou tato přikázání pravdivá, zbytek tedy musí být také pravdivý.
JÁ: Ale bod 9 říká (nahlédne do dopisu) "Nepij", což příliš nepasuje k bodu 2. Bod 6 pak tvrdí "Měsíc je vytvořen ze zeleného sýra" a to je totální blbost.
JAN: Neexistuje rozpor mezi body 9 a 2; bod 9 prostě jen upřesňuje bod 2. A co se týče bodu 6, tak ty jsi přeci na měsíci nikdy nebyl, nemůžeš to tedy vědět jistě.
JÁ: Vědci přeci prokázali, že Měsíc je složen ze skal a kamenů...
MARIE: Ale neví, zda přišli ze Země či z hloubi vesmíru, stejně tak to tedy může být zelený sýr.
JÁ: Opravdu nejsem expert, ale zdálo se mi, že teorie, podle níž Měsíc vznikl z částí Země, byla zavržena. Kromě toho, nevědomost odkud ty skály přišly z nich ještě nedělá zelený sýr.
JAN: Tak! Právě jsi přiznal, že se vědci často mýlí, my však víme, že Henry má vždycky pravdu!
JÁ: My víme?
MARIE: Samozřejmě, že ano, bod 5 to přeci tak říká.
JÁ: Tvrdíte, že Henry má vždy pravdu, protože to tvrdí dopis a ten dopis je pravý, poněvadž ho nadiktoval Henry, protože to tak tvrdí dopis. To je logika bludného kruhu, která se v ničem neliší od tvrzení: Henry má pravdu, protože řekl, že má pravdu!
JAN: Konečně to začínáš chápat. Je to tak příjemné vidět někoho, kdo se přibližuje Henryho myšlence.
JÁ: Ale... eh, (pauza) a co s těmi párky?
JAN: Párky v houskách, bez příloh. Tak pravil Henry. Jakýkoliv jiný způsob je špatný.
JÁ: A co když nemám housky?
JAN: Nejsou housky, nejsou párky. Párek bez housky je špatný!
JÁ: Bez přísad? Bez hořčice?
(Marie znechuceně vyvalí oči)
JAN: (křičí) Že se nestydíš používat taková slova! Všechny přílohy jsou špatné.
JÁ: Velká mísa kyselého zelí z kouskami párků je tedy nepřijatelná?
MARIE: (dlaněmi si zakryje uši a začne nervózně přecházet sem a tam) Neslyším to, (zpívá) la la la, lalala, lalala.....
JAN: Fuj, to je odporné. To by mohl jíst pouze nějaký zrůdný úchyl...
JÁ: To je dobře! Já to jím hodně často.
(Marie omdlí, Jan ji zachytí a při následujících nenávistných slovech jí odtahuje ze scény)
JAN: Kdybych věděl, že jsi jedním z nich, nemarnil bych svůj čas. Až tě Henry promění v kyselé jablko, já tam budu, budu při tom počítat své peníze a hlasitě se smát. Pak však hned Henrymu políbím prdel i za tebe, ty bezhouskový párku, ty bezvěrný požírači zelí!
KONEC
--------------------------------------------------------------------------------
Geniální!!!
jako parodie na Triumfální centrum víry mi to přijde nudný. Myšlenkově mi to přijde chudý (po cca první stránce tuším jak to bude pokračovat a bohužel jsem nebyl překvapen) a chybí tomu jakákoliv pointa. Jako parafráze to pokulhává na všechny končetiny.
Nezaujalo.
jasně, že je to myšlenkově chudý, ale to není chyba toho textu, ale chyba toho, co parafrázuje a mě se právě to převedení do tohohle formátu zdálo veselý :-)
A hlavně mě to donutilo k zamyšlení nad vírou obecně a nad člověkem jako takovým a jeho touze někam patřit a něčemu věřit. Ať už jsou to velký náboženství jako křesťanství, islám, ateismus.... a nebo různé sekty, vždycky to má společné znaky a já o nich přemýšlel část večera, protože mě prostě tohle vlastně iracionální, ale člověku asi vrozené a každopádně potřebné chování vyždycky rozhazovalo. Na jednu stranu to vůbec nechápu, na tu druhou to mám v sobě samozřejmě částečně taky.
Ani jsem netušil, že je to tu sám literární kritik. Jsem asi též myšlenkově chudý, protože se mi to líbí. A co teprve Monty Pythoni! To je přehlídka slabomyslných absurdit. A Česká Soda. Hnus. Ale Jirko nezoufej - blahoslavení chudí duchem.
Škoda toho prvního souvětí - je to tím pádem strašně polopatický. Jinak ale báječný. :-)))
Připomíná mi to jeden památný rozhovor na Petříně, kde si se mnou kdysi dali sraz Ti Jistí Co Nikdy Nepochybují. Poslední Janova replika je téměř doslova totožná s tím, jak se se mnou nakonec rozloučili... :-)
Včera jsem sáhnul po Egypťanu Sinuhetovi.
A jestli mě ta cihla v posteli nezabije, tak to snad do příštích velikonoc dočtu...:)).
To se čte samo. To už nepustíš :-)
Tak to nevím, nevím... Zkoušela jsem ho číst snad 4x, ale nikdy jsem nedočetla ani první díl. Do téhle knížky se mi prostě nikd ynepodařilo začíst...
A stejně dopadly i Medojedky - tam jsme dosáhla maximálně strany 60 a dál už ne...
Rozečtenou žádnou. Prohrabuju se teď kupou Cykloturistik. Ve zdejším krámě mají starší kousky za poloviční peníz, takže tam dvakrát do roka zaběhnu nakoupit :-)
Ale asi si znova (už asi popáté) dám "Setkání s Rámou" od A.C.Clarka. Posledně jsem kouknul na úvod v sedm večer a ráno jsem šel od poslední stránky rovnou do práce...
jo klasika, hodně dobrý, jenže když to vemu do ruky tak si vzpomenu na ty další díly :(
Na ty nesmíš myslet ! Taky jsem se jima prokousal ve snaze zjistit, jestli se tam přece jenom něco nebude dít... :-))
setkání s Rámou bylo skvělý! To pokračování byl na hovno :-( A otrávil mi i to první. Nějak jsem to od tý doby nečetl a nemám chuť.
To určitě myslíš setkání s Flórou. Jo holt Ráma byla vlastní sestra másla.
to už začala za socialismu
"Héra vlastní sestra másla" :D
tfuj
No vidíš. Petrp píše že máslo nemá sourozence. A hned jsou dva.
Jsem si asi před rokem stěžoval v Panérii ve Vodičkově na to, že mají napsáno, že v položce
Neodolatelná ( bageta) inzerují máslo.
Ve skutečnosti tam chuť lososa naprosto zbytečně ničí Rama.
Výsledek?
Přestali inzerovat máslo, přiznali Ramu a dál ty bagety kurvej.
Člověku se ta ramozní pachuť přilepí na celý jazyk...
Nebyla to Héra, ale Sana a Werich ten slogan v nějakým pořadu pěkně nakop.
je to možný, paměť dělá divy.
Tuhle jsem viděl porovnání reklam z let 60tých s reklamama z let 80tých a musím říci, že ty dřívější reklamy měly víc šťávy.
Například reklama na Tep se Zázvorkovou nebo na holící potřeby s Kopeckým měly něco do sebe.... nebo reklama na To-To
Reklama na To-To?!?
Proboha, na co to byla reklama?!?
kupodivu prací prostředek :D
http://www.youtube.com/watch?v=Cg1CYoq8Ddc
Ad prací prostředky. Vybavilo se mě, jak jsem jednou v lese našel hromadu všelijakého haraburdí. Evidentně někdo vyklízel starou půdu. Největším objevem byly pytlíky s čistícím práškem jehož výrobce sídlil v naší vesnici. Do dneška mám jeden pytlík schovaný i s obsahem, aluminium jsem čistit nepotřeboval.
Pěkné na tom je, že jsem o této výrobě nikdy od nikoho neslyšel.
NENECHTE SE ZMÁST ZAČÁTKEM KDE JE OPĚT TOTO ALE OD 30 VTEŘINY VÝBORNÁ REKLAMA SE STELLOU ZÁZVORKOVOU
http://www.youtube.com/watch?v=uxfnDjH_3uc&...
Pokud to někoho zajímá, je to ovšem pouze pro pamětníky, kterým nejsem. Ve škole (hotelnictví a gastronomie) nám při vyučování konkrétně o margarínech vyprávěli tento slogan "vlastní sestra másla" a jeho repliku na již zmíněné "máslo nemá sourozenců". Vznikla potměšilá debata, zda se jednalo o Lunu, Ramu, Sanu nebo Heru a kdo je autorem. Rozrostlo se to snad v celorepublikovou akci (děda mi pomohl svojí encyklopedickou pamětí) s tímto neurčitým závěrem. Autorem je pravděpodobně F. Nepil, který pracoval v reklamní firmě a také psal texty pro Wericha s Horníčkem. Konkrétně však nejmenoval, jednalo se o obecné margarín. Ramu údajně použil Werich, ale vkládá se mu do úst i Luna, Sana i Hera, o Horníčkově vlastní sestře másla se nepochybuje.
Sana, Sana to byla. Je to už dávno a nikdy jsme to doma neměli, ale byla to "Sana vlastní sestra másla" a v krámě mi to ani barvou máslo nepřípomínalo, nějakej ztuženej tuk z kdoví čeho barvy bělavé, konzistence nevábné, prej se z toho dalo péct, že by si to někdo namazal na chleba jsem nikdy neslyšela. Hera přišla na trh až mnohem později, ae taky to bylo jen do těsta, Rama až snad po Plyši. Ty dvě se tomu máslu podobaly aspoň barvou, konzistencí slabá "dvojka máslo", dost řídký a na osmažení cibule nevhodné, jako každej rostlinnej tuk se to přepaluje a smrdí. O té čtvrté jsem v životě neslyšela, ale je fakt, že to zas tak nesleduju a dnes je těch srágor všude plnej regál...
No jistěééééééé :-)
http://i.idnes.cz/05/081/maxi/VENcccef_sana.jpg
Juno, zapomněli jste ještě na Juno!!!
Máš ho mít ;-)
http://i.idnes.cz/05/081/maxi/MAFcc894_juno...
A tady něco z trochu jiného sortimentu :-)
http://i.idnes.cz/05/081/maxi/VENcccfc_vegetol.jpg
No to je nostalgie :o)))
:-)
Tady se můžeš rochnit v časech minulých jak budeš chtít ;-)
http://ekonomika.idnes.cz/ekonomika.aspx?y...
Máte pravdu a hlavně se tento tuk propagoval při dietách. Přitom oba tuky Hera i Juno mají stejnou kalorickou hodnotu jako sádlo.
A pro zajímavost, přestože se jedná o konkurenční názvy, v bájesloví, odkud jsou převzaty, jsou významově totéž. Bohyně Hera je řecká, Juno je tatáž ale v římské verzi.
V sobotu jsem navštívil Knižní veletrh v H.Brodě a nechal tam spoustu peněz.Ale zase je chvíli co číst...
Šmíd, Proč bychom se nepřiznali, kde autor popisuje, jak vznikaly jeho knížky (hlavně trilogie Proč bychom se..., která dnes obsahuje asi tak deset dílů, ale taky Miss Porta apod.).
Na jedné straně se člověk pobaví tou tragikomickou dobou budování světlých zítřků, kterou pamatuji jen jako žáček (jsem ročník 1976). Na druhou stranu je to jako když kouzelník prozrazuje kouzla. Prostě najednou to kouzlo není, jen jednoduchý trik...
Hm, to jsem nevěděl, ale ani nevím, jestli to chci číst. Ta původní trilogie byla doslova kultovní, nechci si zkazit dojem...
Mě právě ta třetí kniha dost odradila od dalších pokračování "Proč bychom se..."
První dve - "...netopili" a "...nepotili" mě doslova nadchly. Ta třetí "...netěšili" mi ale hodně nesedla...
Vidíš, a přitom nepotili (druhý díl) je psaný "na objednávku" a třetí ("netěšili") ho napadlo napsat, když viděl, jak všichni okolo páprdovatí;-)
Ty další navazující knížky (Maroko, Skandinávie, Amerika, Německo) jsem četl taky, ale už to není taková sranda. Zase si uvědomíš ten posun, od party svobodných divokých mladých lidí na vodě k partě fotrů s děckama, zaměstnáníma, podnikáníma, barákama, splátkama a spoustou dalších omezení. Líbí se mi to, ale jiným způsobem, než původní trilogie...
Mám to jako Joe - líbila se mi i ta třetí, i když je kapku sentimentální. Ty cestopisy - ok, ale zase už jiný. Miss Portu jsem četl vlastně jako první od něj, nebylo to špatný, ale později jsem byl překvapen, že je to ten samý autor.
Co jsem ale nezvládl, byl ten příšernej tv seriál. Měl jsem z toho strach, ale pokusně jsem se kouknul na půlku jednoho dílu a výsledek daleko předčil mé nejhorší obavy. Unylý, doslovný, hloupý, trapný. Lehkost, vtip a nadhled, které jsou na těch knížkách nejcennější, se režisérovi a hercům podařilo dokonale zabít.
On se k tomu vyjadřuje i v té knize "nepřiznali". Musí to být stravitelné pro masy televizních diváků. Prostě konkurovat OVRZ apod. Co k tomu dodat:-|
Hodnotný film s vodáckou tematikou je např. zde:
http://www.uloz.to/5231390/statisticky-prumerny...
A pak ještě jsem právě dočetl Líný rodič - nečinností k lepšímu rodičovství. Konečně užitečné informace:-)))
V tomhle směru jsou všechny příručky na hovno:)
Znám jednu mladou paní, která nejenže žije rodinný život podle příruček, ona je ještě asi každé tři měsíce mění a tím uvádí rodinu v chaos :D
Nebo znám jednu, která již dnes ví, co bude vařit poslední den v listopadu k obědu a k večeři, protože si víc než s měsíčním předstihem všechno dokonale naplánuje, rozepíše a kupodivu dodrží.
Její děti snad vůbec nevylezou ze školy, kroužků a sportu. Tuším že necvičí, netrénují, netvoří, nehrají něco a na něco, či se v něčem nezdokonalují jen v neděli (popravdě jede v tom i manžel:(
Ona to není až tak příručka. Spíš takový vtipně psaný životní postoj k rodinnému životu.
Děti jsou přizpůsobivé, přežijí jak drazúru cirkusáckých rodičů či samozvaných trenérů mládeže, tak nezájem cikánů. Proto je zbytečné se kvůli rodičovství nějak zvlášť vzrušovat. Dokud nejeví známky psychické poruchy, tak jim v zásadě stačí být dobrým příkladem a zbytečně se jim ne*rat do her a neorganizovat jim dětství;-)
...to tvrdí autor, několik nápadů z knížky jsem už vyzkoušel, a zdá se, že to funguje;-)
"...Dokud nejeví známky psychické poruchy, tak jim v zásadě stačí být dobrým příkladem a zbytečně se jim ne*rat do her a neorganizovat jim dětství..."
Tohoto jsem se pečlivě držela a řekla bych, že si neztěžují ani děti ani já :o)))
Co je ale nejhorší, že teď se při rodinných sešlostech obě velmi výborně baví vzpomínkami, co kdy prováděly a já nestěčím zírat, co všechno jsem netušila. A musím se přiznat, že kolikrát bych o tom nechtěla vědět ani s tím zpožděním 15-20 let...
Dodatečně jsem ale ráda, že to přežily jak ony, tak i barák...
Jsem téhož názoru a to mám za sebou výchovu již dvou generací potomků. A i když u nás fungovala hodně velká otevřenost, vždy jsem věděl, že určité věci ani nechci znát.
Na straně druhé (nevím, zda vždy starší generace si myslí "za nás to nebylo možné") jsem přesvědčen, že náš respekt ke kantorům i rodičům byl mnohem větší a nazdárci se dali lépe ukočírovat.
Plně souhlasím.
Ještě mám takovou archaickou zkušenost, zažil jsem v 6.-8. třídě školu, kde byly zcela běžné fyzické tresty. Neodnesl jsem si z toho žádné trauma. Naopak vzpomínám si na nějaké na mě provedené exekuce a vždy si uvědomuji, že to jsem tedy tehdy něco přehnal.
Jen podotýkám - na střední jsem došel k názoru, že chci učit mat.+ fyz. právě na střední škole. Díky zákazu studia (ó velké díky, kádrová komise) jsem se k profesi pedagoga nedostal, což je největší terno v mém životě. Pokud by mne k výuce pustili, jednalo by se o velmi krátkou dobu a následně bych byl odsouzen za několikanásobnou vraždu studentů.
Tak nějak jsem vytušil, že rodiče nechtějí vědět vše, a jsou věci, ke kterým se jim nikdy nepřiznám;-)
Před 10 lety jsme se bavili s kamarádkou, že když víme, co jsme vyváděli na vandrech, tak asi děti nebudem nikam pouštět. Teď si naopak s ženou říkáme, už aby někam vysmahl sám.
My jsme, po zkušenostech sousedů na to reagovali přístavbou orlího hnízda pro vrchního puberťáka.
Má tam vlastní koupelku se záchodem a až si tam za 2-3 roky začne na dýl ubytovávat slečny tak to to bude celkem v klidu.
Momentálně začínám číst, již podruhé, "Jak vzniklo a co skrylo Orlické jezero" autorů Františka Cacáka a Jana Kouby. Jsou tu popsaná jednotlivá místa od Zbenických a Orlických Zlákovic až do Týna nad Vltavou, která skončila na dně nádrže. Součástí jsou mraky dobových fotografií míst, která už nikdo nikdy neuvidí. A v další části je popsáno, jak stavba hráze začínala, co jí předcházelo, jak to probíhalo atd. Vážně, hrozně zajímavá knížka. Pokud by to někoho zajímalo, asi ho bohužel zklamu, protože tuhle knížku se mi nepodařilo absolutně nikde na webu najít. Já jí úplně náhodou objevil v Písku, v knihkupectví na náměstí (vedle lahůdek u Jesetera, Básník bude určitě vědět) a jinak jsem jí nikde neviděl. V tý knižce neni ani napsáno, kdo jí vydal, náklad, tiráž, prostě nic, žádná stopa. Takže asi docela vzácnost...
Mám doma knížku na skoro stejé téma "Zmizelá Vltava". Taky si v ní ráda listuji.
Mám, samozřejmě ;-), to je v tom našem kraji povinná literatura :-))) Tam je zase hezký to vyprávění o lidech od řeky. Pan Smrt, Štofl atd. A já právě hrozně rád chodim a jezdim na kole po těch místech o kterejch se v těch knížkách píše. Dneska, bohužel, o několik desítek metrů výše.
Jezdila jsem léta na chatu k dědovi do Třebenic (u Slapské přehrady). Děda měl chatu původně těsně nad Svatojánskými proudy. Když za války napouštěli Štěchovickou přehradu, musel chatu rozebrat a vynést výš. Měl spoustu fotek původních Svatojánských proudů a hodně nám dětem o nich vyprávěl.
Přesně tenhle osud měla naše chajda. Původně boudička jednoho rybáře z Milevska, stojící na břehu Vltavy na konci Červenských proudů, před napuštěním přehrady přenesená nad zátopovou čáru. Později odkoupená mejma rodičema. Já mám zase pár fotek, jak mě coby mrňouse a mého dědečka vozí na loďce pan Smrt ze Zvíkovského podhradí.
Asi budu někdy v budoucnu škemrat....:-))))
Kdybys někde viděl tohle:
http://aleph.vkol.cz/pub/svk01/00088/59...
tak to je ono.
Protože se část ofčanů domnívá, že v "elektronickém věku" jsou knihy přežitkem a že všechno důležité se dozvědí v TV a v Blesku, knih se zbavují.
Ti slušnější je v krabicích odkládají ke kontejnerům, ti ostatní ...8-(
Vždy si z té nabídky vyberu, občas i tituly, které jsem chtěl, ale nesehnal. Mám jich už přes 100 kilo, vlasně nevím, budu-li mít čas je všechny přečíst. Ale jsem rád, že je mám.
8-)
http://petrmach.cz/jak-vystoupit-z-eu.pdf
zatím jsem nakous první kapitolku, a spousta zajímavých věcí...
No, ani nevím, jestli to vůbec číst; abych se zase nenasr...
Počínaje kapitolou 3 - Cesta k suverenitě je to naopak veselé a optimistické čtení.
Kapitoly 1 a 2 (důvody a historie) jsou naopak spousta nechutného hnusu...
Veselé a optimistické čtení to sice je (bylo), ale bohužel je to asi jen "čtení" (fikce)...
Kdybych mohl, tak se zdekuju do Švýcarska. Sice bych tam byl navždy jen "untrmenš" (i pokud bych získal občanství, což je běh na velmi dlouhou trať a bez záruky "cíle"), ale raději "untrmenš" ve Švajcu, než unijní "ovčan"...
Mám známeho, který se odtamtud vrátil cca před rokem ( po cca 10 letech práce) a říká, že už i švýcaři začali rozlyšovat na "skoro náš untrmenš" a na "unteruntermenš".
Viz například referendum o mešitách a minaretech...
A v tom je ten rozdíl mezi Švýcarskem a EU, ve švýcarsku lze dělat referendum prakticky o čemkoliv co občanstvo trápí.
V EU referanda na některé otázky nejsou možná, protože elita ví sama, čeho si občan žádá a o co si žádat nesmí...
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mě lékem je, co jiné poraní;
mě při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Když já mám spojeno "Já u pramene jsem a žízní hynu" se Starci na chmelu. ;)
Jo tam to bylo taky to je pravda. Já s tím mám ale spíš spojenou manon...
Manon se mi spojuje s Krylem :)
http://www.youtube.com/watch?v=QvEHo8Qgm-A
Vida ho, pak, že je mládež zkažená !
Taky jsem to baštil, když mi bylo osmnáct.
Já Villona "potkal" taky asi tak v 16ti nebo 17ti a byl z něj, Baudelaira, RImbauda atd. nadšenej.
Nedávno jsme zašel do levných knih a měli tam francouzský prokletý básníky, tak jsem koupil a po letech četl zase znovu...
Jan Tomšíček : Na kole k Viktoriiným vodopádům....
Místy by to patřilo i do rubriky co mě pobavilo, viz například historka o nakouslém filé sebraném z africké silnice, které pan Tomšíček nenechal mrchožroutům ale slupl jako malinu :D.
Nebo o kole, které se mu rozsypávalo hned od začátku protože tak nějak vyjel na vraku... atd ...
Kdo četl do Vladivostoku na zmrzlinu ten ví, že i tohle je cyklovandrácká klasika ...
Douzdravuji se z chřipky a už mě tolik nepálí oči, tak zkouším přečíst nějaké povídky. Vždy jsem rád četl "scífko" a tak jsem zvědavý, zda se alespoň některé povídky Zdeňka Volného z titulu "Kronika zlatých časů" přiblíží těm od Josefa Nesvadby, které si pamatuji z mládí.
Stín jaderné války nad Evropou - ke strategii vojenských bloků, operačním plánům a úloze ČSLA na středoevropském válčišti.
---
Vojenská kronika 4.znojemské pohraniční brigády 1945-1955 a vývoj organizační struktury
---
Kocoura Mikeše včetně všech rasistických kapitol. Až ho zakážou, nevadí, máme originál
:-P
Genesis, Bible v překladu pro 21. století. Už jsem to samozřejmě četl, ale nikdy ne takhle, jako detektivku. Ten nový překlad tomu dost pomohl.
Nestačím se znovu divit, do jakých hloubek ty mýty jdou.
A taky co všechno jsem dřív přehlídl. Všimli jste si někdy, že když posčítáte údaje, byl Noe zavřenej v arše celej rok? Na skořápce dlouhý 140 metrů - a s těma zvířatama všema? :-o
A že až do potopy světa byli všichni lidé vegetariáni? :-)
to poslední, ano věděl jsem. Oni byli i první křes´tané....
Co se toho roku týče, když ona bible má to datování takový... Nevím, jestli uvěřit, že Metuzalém žil skoro tisíc let, že Noe byl v uzavřený arše, kde neměl skoro nic k jídlu, ale miliony zvířecích párů celej rok atd. atd.
Počkej, já nic z toho přece netvrdím. Pohybujeme se ve sféře mýtů, pravda? Ty jsou sice IMHO daleko důležitější, než dnešní lidé obecně soudí, ale v jakýchkoli číselných údajích jejich význam určitě nespočívá.
Chtěl jsem tím jen říct, že někdy je zajímavé zkusit vzít důkladně a doslova to, co člověk pokládal za důvěrně známé tak dlouho, že už tomu přstal vlastně věnovat pozornost... :-)
Marlo Morganová, Poselství od protinožců. Dobrý k zapřemýšlení nad našima hodnotama a životem vůbec. A není to tlustý.
Díky téhle knížce jsem si v hlavě srovnal některé věci, které jsem znal, ale nedovedl je popsat.
Docela by mě zajímalo, kolik z knížky je fikce a kolik je pravda.
Ale druhou knížku od téže autorky jsem ani nedočetl. A to se mě většinou nestává.
Už od včerejška louskám "Lexikon moderního designu". Tam je vám zajímavých věcí.
A před spaním skotské pohádky:-)))
Koukám, že tady se řeší nejen kola, ale tady se řeší prostě všechno :)
Já právě čtu Zaklínače od Sapkovského. Je to moje první kniha na Kindlovi :)
Virtuální hospoda, do které chodí cyklisté.
Ještě, že se tu neřeší počítače, nebo dokonce matika.
Že ne?
http://www.nakole.cz/diskuse/6340-nejlepsi-vtip...
http://www.nakole.cz/diskuse/12312-co-me...
:-)))
Zrovna teď Hana Androníková Až na dno, no žádné odpočinkové letní čtení. Autobiografie o tom, jak se autorka odjela léčit k šamańovi do Pedru, po té co jí zjistlili nádorové onemocnění a ona odmítla klasickou léčbu, běhá z toho mráz po zádech v těšhle letních dnech.
Co tě to popadlo číst takovouhle literaturu?!?
kniha se jmenuje Nebe nemá dno, spletla jsem název a taky asi kamsi padám, ale četla jsem od ní i jiné knihy a znám dost podrobně její rozpadlé manželství, občas je potřeba sáhnout po čtivu, které donutí k zamyšlení :-)