NaKole.cz

Po volbách VI. - Alternativní důchodová reforma

Předkládám Vám text popisující alternativní důchodovou reformu. Pokud Vás toto téma nezajímá, prosím skryjte si jej, aniž byste diskusi zaplevovali nesouvisejícími příspěvky.

Alternativní důchodová reforma

Východiskem reformy starobních důchodů nemohou být jen ekonomické propočty, ale je třeba vyjít z obecnějšího pohledu na otázku důchodů. Co je vlastně důchod? Sociální dávka nebo odložená odměna za odvedenou práci? Jsou odvody na sociální zabezpečení daň nebo pojištění? Jakou roli hraje mezigenerační solidarita? Jakou příjmová solidarita? A solidarita mezi lidmi s dětmi a bezdětnými?
Zajistit důchody pro budoucí důchodce znamená buď vychovat dostatečně silnou novou generaci, která v rámci mezigenerační solidarity bude na důchody odvádět stejně jako my, nebo je potřeba vytvořit finanční rezervu. Náš Ústavní soud již rozhodl, že jsou vyčerpány možnosti příjmové solidarity. Německý Ústavní soud zase ukázal, že existuje i hranice solidarity lidí s dětmi a bezdětných, jinak řečeno, že je nutné zohlednit výchovu dětí.

Jak promítnout všechna tato východiska do důchodové reformy?
1) nesnižovat celkové sociální odvody
2) rozdělit odvody na starobní důchody na dvě složky, důchodovou daň a důchodové pojištění.
3) navíc zavést dětský pilíř.

Důchodová daň by se odváděla procentem z hrubé mzdy, bez zastropení, bez zdanění daní z příjmu. Sloužila by ke krytí sociální (pro všechny stejné) složky důchodů. Nárok na sociální důchod by měli lidé po dosažení daného věku a po odpracování dané doby, do které se započítává i péče o dítě do 3 let.
Důchodové pojištění by se odvádělo též procentem z hrubé mzdy, se zastropením dvojnásobkem průměrné mzdy. Jako odložený příjem by tento odvod podléhal dani z příjmu. Tento odvod po zdanění by se účetně evidoval jako pojištění u ČSSZ a zakládal by právní nárok na vyměření důchodu úměrně „naspořeným“ prostředkům. ČSSZ by vklad účetně zhodnocovala podle inflace. Osobám, pečujícím o dítě do 3 let, by byl přiznáván odvod ve výši průměrného odvodu před zahájením péče o děti.

Dětský pilíř je klíčový pro dlouhodobou stabilitu systému. Vychází z principu, že pokud bude dosaženo hranice přiměřené solidarity mezi lidmi s dětmi a bezdětnými (kdy už lidé vychovávající děti nejsou schopni vychovat tolik dětí, aby pokryli výpadky v rodičovství bezdětných a lidí s jedním dítětem), nastoupí pro bezdětné a z poloviny i pro lidi s jedním dítětem částečné zajištění na stáří vytvořením finanční rezervy (nejsou děti, které by nás k stáru uživily, musíme si spořit).
Je sociálně neúnosné zatěžovat povinností spořit na důchod i lidi, kteří zodpovědně investují do budoucí generace.
Do dětského pilíře by lidé odváděli procentem z hrubé mzdy (odvod zaměstnance, ne zaměstnavatele). Vklady by byly evidovány a zhodnocovány inflačně. V případě narození dítěte by polovina vkladu byla zdaněna a vyplacena (což by zcela nahradilo porodné) a dále by rodič odváděl do dětského pilíře pouze polovinu. Stejně pak při narození druhého dítěte a rodič by přestal odvádět. Lze diskutovat o řadě variant – limitovaná výplata z dětského pilíře, možnosti stanovení dětské renty z naspořené částky (náhrada dětských přídavků) apod.
Tento systém je odolný vůči zneužívání dlouhodobě nepracujícími, kteří mají hodně dětí. Jednak je výplata odvozena od příjmu a odvedených částek, jednak je limitována druhým dítětem. Na výši důchodu by počet dětí neměl vliv. Nevyčerpané prostředky z plateb bezdětných a lidí s jedním dítětem by sloužily jako rezerva na výplatu důchodů v době, kdy tato nedostatečně zreprodukovaná generace bude mít na důchod nárok. Je nutné zajistit, aby tyto rezervy nebyly spotřebovány na jiné účely.
Výši odvodu do dětského pilíře by regulovala ČSSZ na základě prognóz demografického vývoje tak, aby bilance důchodového účtu byla dlouhodobě vyrovnaná. Podstatné je, že odvod do dětského pilíře nesmí reagovat pouze na aktuální roční deficit na důchodovém účtu, ale na očekávané náklady (a příjmy) důchodového systému v horizontu jedné generace (cca 30 let).
Doplňujícím prvkem zohledňujícím reprodukční zásluhu může být diferenciace věku nároku na sociální důchod podle počtu dětí.

Jaké jsou výhody tohoto systému?

Přehlednost. Nevytváří tlak na nový deficit způsobený poklesem odvodů na sociální zabezpečení.
Zachovává sníženou sazbu DPH na sociálně citlivé komodity. Je odolný vůči demografickým výkyvům. Nastavením poměru solidární a zásluhové složky lze docílit kompromisu napříč společností. Působí pozitivně na zaměstnanost ve vyšším věku (čím později do důchodu, tím vyšší důchod). Nižší riziko znehodnocení úspor díky vysokému podílu průběžnosti. Možnost zavedení bez přechodných dob.

A hlavní výhoda – automatický propopulační systém (vyšší podpora rodičů při nízké reprodukci, nulová podpora při vyrovnané reprodukci), který alespoň částečně snižuje rozdíly v životní úrovni rodin s dětmi a bezdětných, které jsou hlavní brzdou ochoty vychovávat novou generaci. Systém tak řeší jak následky demografického vývoje předchozích 20 let, tak působí na příčinu nízké porodnosti.

Proč zohledňovat výchovu dětí v důchodovém systému?

Zajištění na stáří vychází z ekonomické výkonnosti následující generace a vytvořených finančních rezerv. Pokud nechceme zatížit novou (menší) generaci extrémními odvody, je potřeba vytvořit finanční rezervu. Na tvorbě této rezervy se musí podílet ti, kteří k reprodukci nepřispěli a kteří objektivně k tomu mají i lepší podmínky. Jelikož nemusí investovat do dětí, zbývá jim více finančních prostředků, které by měli využít pro zajištění na stáří. V podstatě se jedná o svobodné rozhodnutí, zda se na stáří člověk zajistí reprodukcí nebo úsporami. Jiná cesta není. V současnosti je ekonomická situace rodin s dětmi výrazně horší než ekonomická situace jednotlivců či bezdětných párů v téže věkové kategorii. Je to jeden z hlavních důvodů, proč lidé váhají s reprodukcí, jsou si totiž vědomi toho, že to pro ně znamená dramatický pokles životní úrovně. Pokud by si bezdětní a jednodětní odkládali na důchod ze svého příjmu více, tento dramatický rozdíl by se snížil a tím by se i zvýšila ochota populace se reprodukovat.
Extrémní varianty tohoto řešení jdou až na systém, kdy bezdětní nemohou čerpat z průběžného systému vůbec a jednodětní polovinu. Tato varianta by byla z politického pohledu výrazně pravicovější a v souvislosti s přesouváním dalších nákladů na výchovu nové generace na rodiče či děti (školné, odstranění porodného apod.) i celkem logická, nicméně ji považuji za příliš tvrdou vůči bezdětným a lidem s jedním dítětem.

Proč odmítnout reformu navrhovanou Bezděkovou komisí?

Tato varianta destruuje průběžný systém. Pro penzijní fondy znamená v podstatě nepřetržitou akumulaci prostředků po dobu 25 let v objemu přesahujícím 30 mld. Kč ročně, ačkoliv fondy v této době nevyplatí ani korunu (s výjimkou předčasných úmrtí). Navíc po uplynutí oněch 25 let penzijní fondy najedou na privátní průběžný systém, který budou provozovat tak dlouho, dokud se aktiva nashromážděná v prvních 25 letech nespotřebují. Naprosto stejný proces může zajistit stát. Souvislost se státním dluhem je zjevná.
Snížení odvodů zaměstnavatelů je skrytým snížením odměny zaměstnancům za odvedenou práci. Proč? Mzdové náklady, což je ve skutečnosti kompletní odměna, kterou zaměstnavatel platí zaměstnanci, se skládá z částky na okamžitou spotřebu (hrubá mzda) a z částky sloužící k zajištění na stáří či v invaliditě (sociální odvod zaměstnavatele). Pokud se tento odvod sníží, bude nutné chybějící prostředky získat z jiných zdrojů, evidentně zvýšením daňového zatížení zaměstnanců, ale i důchodců (DPH apod.). Což není nic jiného, než skryté snížení reálných odměn za práci a důchodů.
Míru bezpečnosti či znehodnocování vkladů do penzijních fondů není třeba komentovat, riziko ztrát je obrovské, proto je maximalizace průběžné části nejbezpečnější z hlediska rizika znehodnocení.
Argument o diverzifikaci zdrojů financování důchodů je rovněž lichý, protože penzijní fondy stejně budou moci investovat pouze velmi konzervativně (pokladniční poukázky, dluhopisy). Takže krytí rizika krachu státních financí by mělo být kryto penzijními fondy, které jako první a nejvíce na krach státních financí doplatí znehodnocením dluhopisů? To nemá logiku.

Další argument, používaný pro obhajobu řešení navrhovaného Bezděkovou komisí, je konflikt zájmů státního akumulačního pilíře (v případě alternativní reformy se jedná o dětský pilíř, v případě Bezděkova návrhu případné zřízení jednoho státního penzijního fondu vedle soukromých). Argumentuje tím, že v zájmu vkladatelů je maximalizace výnosu, ale v zájmu státu je minimalizace úroku z dluhopisů, do kterého by takový fond investoval. Provést ale tuto operaci, kdy státní dětský (nebo jiný státní fond) nakoupí dluhopisy na úrok v podstatě znamená, že výnos ve prospěch současné generace plátců zaplatí ve zvýšení státního dluhu generace budoucí. Proto je tato operace nejen nesmyslná, ale i nemorální. Adekvátní je nefinanční evidence budoucího závazku (inflačně valorizovaného), která by ovšem musela být zahrnuta do vyčíslení státního dluhu. Díky tomu není potřeba stát zatěžovat vysokými náklady na úroky z dluhu a navíc vkladatelé mají záruku alespoň inflačního zhodnocení.
Z morálního hlediska je velmi pochybné, aby důchodová reforma dle Bezděkovy komise dostala stát pod tlak na další zadlužování. I ve zprávě Bezděkovy komise II je uvedeno, že kumulované saldo důchodového účtu na straně státu dosáhne neuvěřitelných 55% HDP. Reforma tudíž donutí stát (vedle dílčí kompenzace zvýšením DPH) emitovat další dluhopisy. V principu tedy opět zadluží budoucí generaci kvůli tomu, aby současná generace, která se už dost provinila připuštěním nárůstu státního dluhu, měla dost na důchody v situaci, kdy její vinou není zajištěna ani dostatečná reprodukce.
Zahrnutí výnosů z privatizací do zdrojů důchodové reformy je evidentní krok nesprávným směrem. Smysl má pouze zahrnutí výnosů ze zisků (dividend) společností ve vlastnictví (i částečném) státu. Naopak prodej výnosových aktiv (výdělečných podniků jako ČEZ apod.) sice jednorázový přínos má, ale snižuje budoucí výnosy ze zisků, které jsou pro financování důchodů podstatnější.
Státní podpora důchodovému spoření (ale i stavebních spoření, hypoték a dalších) je nesmysl, neboť na tuto podporu si stát musí půjčovat a dále zadlužovat budoucnost. Jedná se ve skutečnosti o transfer od dosud nenarozených dětí k jejich rodičům, v horším případě k těm, kteří se na další reprodukci ani nepodíleli. Zatěžovat novou generaci kvůli tomu, že generace jejich rodičů se nechovala natolik zodpovědně, aby se zreprodukovala, považuji za zločin na budoucí generaci.
Přenášení zátěže na budoucí generace je natolik masivní, že je neobhajitelné. A lze očekávat, že tento přístup povede k velmi radikálnímu střetu generací, kdy nová generace odmítne vyplácet důchody s odůvodněním, že nejdříve musí zaplatit dluhy, které naše generace způsobila.