Pionýr čtvrtka v osmi letech. Pak (asi od 13) dlouhé roky a kilometry liberta se štanglí, berany a tříkolečkem.
A ještě jsem zapomněl - někde mezi těmito dvěma stroji taky skládačka eska s volnoběhem. Ten volnoběh, to byla tehdy těžká frajeřina, ten mi záviděli všichni mí kamarádi, co vlastnili než nějaký sobi s torpédem... :-)))
Žlutá tříkolka (to jsem snad ještě ani neumel chodit), červená tříkolka (nejoblíbenější - ještě je na půdě), zelená tříkolka. Zelenej Pionýr. Pak modrá Liberta s trojkolečkem a beranama.Pak favorit s dvojtácem. A pak silnička Olpran se cvakací přehazovačkou (na tu se chodili všici dívat)....
K pátým narozeninám mi dali dámskýho Pionýra, táta mě držel za sedlo a myslím, že jsem jezdil během odpoledne. Zastavování a rozjezdy si nepamatuju. Od dvaceti do padesáti ale výkonnostní pauza, pak tři, čtyři roky radosti. Teď už jezdím jenom abych něco dělal.
Jako svišť jsem jezdil na předválečném monstru svého děda(pod štangló), od 11ti jsem jezdil na tříčtvrteční Esce. Pak pauza do šedesáti.
Jo, pod štanglí, na to si vzpomínám. Bylo to děsný. Na výlet by se tak asi nedalo. :-)) Taky jsem našel na půdě po tátovi předválečnýho veterána. Mámin byl lepší, měl snad dvouapůlpalcový balóny a kožený sedlo s pružinama.
A plechový blatníky, železnej nosič a přední brzdu gumovým špalíkem shora o plášť, a ne bowden, ale pákama. Vážilo tunu a pokud bych si ustlal, tak by mne pohřbilo. Při šlapání jsem měl řídítka - obří vlaštovky - střídavě nad hlavou a pod hlavou. Jo, začátky byly těžké... Pak eska s cvrčkem, ta mne nenadchla. Až favorit 2x4 s beranama a kantíkama, sháněnej půl roku celou širší rodinou. S tím jsem začal jezdit i cestovat. S tím začala moje cyklistika. Pak pauza na lásky, ženění, rozvod, stěhování a další nepodstatnosti, a přišla Fort auriga s motýlovýma řídítkama, rám CrMo, na aceře. Dobrý kolo a cestování natěžko. Pak další pauza viz výše, a teď silnička šírer a po ní cyklokroska a vozík. Tak přemýšlím jestli jsem opravdově vážně miloval víc žen nebo kol.....
To kolo mělo ještě dřevěný "gripy" a vzadu síťku na ochranu sukně (ta šla pryč). Ve třinácti letech jsem dokázal na týhle hrůze podniknout výlet z Bíliny do Litoměřic a zpět přes Kostomlaty. Podle kilometrovníků 60 km. A když jsme na konci devítky dostávali favority, vypravili jsme se ve třech z Bíliny do Karlových Varů přes Klášterec a zpátky přes Podbořany. Večer jsme byli doma. Tehdá byla Panoráma ještě dlážděná! Co jsme to byli za lidi?
Také nechápu, jak jsme to zvládali. Před pár dny jsem jednomu mláděti vysvětloval definici nezodpovědnosti a jako příklad jsem uvedl, že jsme ve čtyřech vyrazili na padesátikilometrovou "tůru" - s jedním nářadím (krásná kožená brašnička zavěšená na sedle), jednou pumpou a bez lepení.
My jsme měli takový cyklistický plátěný tašky přes rameno, co se musely každou chvíli rovnat, protože ujížděly na bok. A místo helmy plátěný cyklistický čepičky. Ani nevím, v čem jsme vozili pití, tenkrát se nesehnaly košíky, natož bidony.
Jóó, ty plátěný tašky pamatuju! Už tehdy jsem nepochopil, kdo to vymyslel a jak se s tím jezdí, ale jednu ještě doma mám.
A taky jsem teprve loni vyhodil jediný brašny, který se tehdy u nás daly sehnat.
A taky pamatuju docela vážně míněnej návod s ábíčka, jak si udělat brašny ze dvou plastových košů na odpadky. Dokonce mám kamaráda, který si je skutečně udělal... :-)
Taky je znam, jasne. Pouzivaji se na zavodech dodnes, ale vozi se jenom z obcerstvovacky. Neco se z ni vytahne a sni a taska se zahodi.
Jeste znam jine vymozenosti, (jezdil jsem chvili jako starsi zak a junior za Favorit Brno). Treba jsme museli mit povinne uz tenkrat (pred 20- 23 lety) helmy, takove ty kozene, z pasku. Bez nich nas trener poslal rovnou domu. A kozene tretry ze Snahy s umelohmotnym kufrem- s drazkou- do klasickych reminkovych klipsen. Techhle vzpominek bych urcite vyhrabal vic :o) , i kdyz asi nejsou tak retro jako ty vase :o)
a tohle ti přišlo nezodpovědný? :-O
Bylo mi maximálně tak deset a jeli jsme ve třech (brácha s bratránkem jsou o dva roky mladší) někam na kole na vejlet. Snad jen u toho bratránkovýho fungovaly obě brzdy. Kromě rámu, sedla a řidítek na tom nebylo nic víc. Neměli jsme žádný nářadí, lepení nebo pumičku. Akorát kus chleba jsme drželi v papírovým pytlíku na řidítkách. Ujeli jsme něco přes třicet kilometrů, bez mapy bez ničeho a byla dost náhoda, že jsme trefili zpátky :-D :-D
Tvůj přístup mi přijde velmi zodpovědný!
A tohle ti přišlo nezodpovědný? Bylo mi tak asi třináct, když jsem řekl našim, že se jdu projet po okolí. Byla neděle čtyři odpoledne a mě napadlo, že na Karlštejn to z Dejvic nemůže být až tak daleko. Matně jsem si pamatoval z mapy, že tam by se dalo jet nějak jako horem přes Ořech (to jméno jsem si pamatoval) a zpátky to vezmu podél Berounky, je to po proudu, tak to bude z kopce (haha). Měl jsem s sebou pumpičku a... už nic. :-)
No, na Karlštejně jsem byl a vrátil jsem se do devíti, pokud se pamatuju. Akorát jsem nemohl vylézt po schodech domů a do vany jsem lezl hlavou napřed, protože nohy jsem nemohl přes ten rantl za žádnou cenu dostat. :-)))
ale to už ti bylo třináct! Už jsi byl starej kořen!
TO mě už v tý době kolo nezajímalo. Spíš sem začínal chlastat a bavil se výrobou bouchacích a hořících věcí....
Starej, ale sám! :-)))
Ne, v žádným případě to nemá bejt nějaký trumfování. Ale když se tak člověk ohlídne - fakt jsme byli tehdy takový blázni? Nebo jsme teď už naopak tak starý a měkký? Co z toho je normální? :-)
sám, je možná lepší. My když jsme nemohli najít cestu zpátky, tak jsem se nejvíc bál o brášku s bratránkem, ne o sebe.
Jo, fakt byli a doufám z části ještě jsem. K Jadranu jsme jeli taky bez jakýhokoli plánu, ale je fakt, že jsme měli nějaký automapy, ale třeba ze srazu na mácháči jsem jel domů akorát přibližně podle kompasu.... Vyjížďka na Skryjský jezírka se tu různě probírala už víckrát....
Podle mě je dobře se občas nebrat tak vážně a sem tam zahodit tu připosranost a strach o svou vlastní prdelku a domýšlení všeho do negativních důsledků, což věk samozřejmě logicky přináší. Mám to taky, ale ta euforie a nádhera, když se na to vykašleš....
Naprosto souhlasím. Já začal skutečně vážně plánovbat výjezdy, až když jsme začali jezdit s valstními dětmi, a to ne z obavy o jejich bezpečí, ale spíš abych je neodradil a neotrávil nemožně náročnou trasou.
Plány jsou dost nebezpečné - často se hned zezačátku nepodaří je dodržet a plyne z toho jen stres a blbá nálada. Improvizace je zdravá. :-)))
ty jo to netuším. Vím, že bylo mrňavý a červený :-D :-D pak ho zdědil bráška apak šlo dál někam do světa. Pionýra jsme měl nějak potom a dlouho. Pak jsem jezdil na tetiný a máminý starý esce, což byla tuším 3/4 a snad nikdy to nemělo v pořádku brzdy :-D A pak jsem nějak dostal favorita. Sen! Často jsem jezdil i na máminým polským, který jsme s tatíkem vytáhli u babičky z kůly šíleně zarezlý a stálo mě to snad měsíc práce ze šmirglem a táa ho pak natřel na žluto černo abylo nádherný! Stavba asi jako ukrajina, ale přece jen o něco lehčí.
No a pak ho tátovi, když si ho půjčil ukradli. Pak mě ukradli když jsem si jednou půjčil bráškovo, takže jsme mu svýho favorita dal (tasky mu ho asi za rok ukradli) a od tý doby nejezdil, až před lety, když jsme si koupil první leho od Azubu...
Já jsem začínala s bráchou na tříkolce http://www.bbcc.cz/Brc/Images/Vrstevnice... - účesu se nesmějte, hráli jsme si s bráchou na holiče a pak jsme museli oba dohola, tak to chvilku trvalo, než nám vlasy dorostly :o)))
Pak jsme měli dohromady modrého pionýra, čtvrtku nebo co to bylo za velikost.
Vytáhneme staré hajtry a uděláme nákolácký retro sraz:-))) Škoda, že už mi zbyla jen ta tříkolka....:-)))
Ty jsi už ten nášlap ztracenej v ´krčáku´ našel?
8-)
Bylo to v Satalicke obore...a nenasel:-) Ale kdybys jel kolem, zkus se juknout...je to nekde tady:
http://www.mapy.cz/#mm=ZP@sa=s@st=s@ssq=Loc%3A...
Ten druhej mam stale na kole a to kolo uz asi 4 roky oprene o skrin:-))) Ale uz jsem mu slibil nove naslapy. A dokonce svezeni.
červená tříkolka
větší zelená tříkolka
Blesk (12" balonový kola a furtšlap).
20" Pionýr, 24" Pionýr, 26" Eska
Favorit s blatníkama (rám tuším donedávna jezdil) s nestandardníma 630mm ráfkama,
12" koloběžka (skončila prošlápnutím rámu)
Favorit bez blatníků (už 622mm) - odcizen
F12 galusky, F1 galusky
ATB Velamos (dlouhodobě zapůjčené bratránkem)
20" koloběžka (skončila prošlápnutím rámu)
MTB Cube Attention (ocelový rám, mmnt vidle SR Raidon)
Ty jo. Na bleska jsem zapomněl. Taky jsem na něm drandil.
http://hyperinzerce.cz/x-cz/inz/2296/2296400...
Tříkolku jsem nikdy neměla. 8-( Ale kolobku, to joo! No a pod štanglí jsem taky jezdila. Dědeček měl krásné cestovní pánské kolo, dokonce byl něco jako cykloturista. Těsně po válce na něm dojel do Francie a zpět. No a my s bráchou jsme se na tom kole naučili jezdit (pod tou štanglí). Následoval modrý Pionýr a nějaké 3/4 dámské kolo s torpédem. Pak jsem zdědila po bráchovi krásného Favorita s galuskama (ze série vyrobené na Závod Míru). Jenže jsem si na něm několikrát ošklivě rozbila hubu a bylo mi odebráno. Jako náhradu jsem dostala skládačku z Esky Cheb, na které jsme pak ještě vozili dceru, když byla malinká.
To je krásný, ty máš cyklocestování v rodině. Závidím :-)))
Ještě můžu "přitlačit". 8-))
Máma dělala na ČSTV a měla na starosti (nejen) cyklistiku. Jezdila dokonce jako doprovod Závodu Míru (odtud to kolo). Nedávno jsem navštívila v Luhově (kousek od Plzně) muzeum kol pana Babického (znalí vědí, o koho jde). Dobře se na mámu pamatoval. Pochopitelně byla též aktivní cyklistka, v dětství dokonce dělala krasojízdu na kole. Prostě tu cyklistiku mám v genech. 8-))))))
Někdy je takováhle dědičná zátěž na škodu. Strýc (o 10 let starší než já) jezdil jako junior na kole, prastrýcové též se motali kolem kol. Jeden dokonce byl na ZM nějakým rozhodčím či co. A ten pak měl dílnu na opravu kol. A tady je jádro pudla, dodnes mi servis kola dělá problém, protože jsem se to v mládí nenaučil. :(
Modrá tříkolka (úžasný bylo, že se na ní dalo i couvat :-)), pak nějaké dětské červené kolo, následoval Pionýr, ze kterého mi vypochodovalo přední kolo a tak měl jasně červené vidle. Potom mámino dámské kolo, pak bráchův Favorit, na kterém jsem si zlomil ruku. No a pak "galuskáč" F1, který mám překopaný na jakýsi fitnes pro válce dodnes. Chvíli jsem se trápil na polské skládačce s dětskou sedačkou mezi nohama a párkrát jsem jel na dvojkole. No a teď lítám na treku Merida a horácovi Canyon.
Začínal jsem na koloběžce, tu jsem proháněl dost dlouho. Potom přišel modrý Pionýr, po něm stará červená Eska po taťkovi - s pánským rámem, berany a volnoběžkou. Dnešní terminologií singlespeed, v jistých kruzích bych byl za frajera ale já ji upgradoval na tříkolečko. Jezdil jsem na ní, dokud letitý rám nepraskl. Potom Liberta, opět s pánským rámem, berany a tříkolečkem. Dál to byla plynulá evoluce výměn a postupných upgradů komponentů včetně rámů až jsem se dopracoval ke konfiguraci snů - Favoritovi s rámem F1, 2x6 převody a tuningem komponenty Shimano. Zažil toho se mnou hodně, Grossglocknerskou silnici i cesty o kterých mi tvrdili, že je s Favoritem neprojedu. Od podzima lehokolo vlastní konstrukce.
A jak tady někdo říkal, jak nechápe co dokázal ujet tak já to taky nechápu - s jakými převody jsem to kdysi dokázal rvát do kopců (taky jsem ulámal dost pedálů) a co jsem přitom vyjel.
No je to tak jak píšeš. Taky to dneska nechápu.
Já myslel, že je dnes nějaká lepší ocel.
Je a kdysi také byla, ješte v 50. letech. Na Esce jsem původní pedál urazil o pařez a potom jsem jich vystřídal spoustu. Na místech, ve kterých běhají kuličky bylo vidět co je to za bláto proti tomu starému pedálu někdy z roku 1955. Tam byly dráhy pro kuličky i po těch letech jenom vyleštěné provozem.
Moje první kolo bylo - světe div se - lehokolo, aniž bych o tom tehdy věděl.:-() Bylo to tříkolka na nafukovacíh 20´ kovech s volantem a sedačkou s opěradlem. Pohon na jedno zadní kolo a vpředu dvě natáčecí kola na jednoduché nápravě - pamatuji se, že to řízení furt na čepu zlobilo. Další bylo takové to pidikolíčko s dlouhou sedačkou jak z motorky. Mohli jste na tom za sebou kohokoli vozit a vešli jste se v pohodě. Značku nevím. Jenom si pamatuji, že bylo zelené. Pak dámský Pionýr po bratrovi, kterému musel děda dát kompletní generálku, aby to nějak vypadalo. Pak "tuzexová liberta" pánský rám, ale v růžové barvě :-() (člověk si tehdy nemohl moc vybírat) s trojkolečkem vzadu ale přehazkou Shimano. Pak první horskáč už za mé první vydělané peníze - odněkud ze Šumperka.(myslím,že ta fima již dávno zkrachovala). Pak tandem Author, pak single cross Author, pak horskáč Author, pak Rock Machine celopéro na zimní ježdění, pak konečná se zády a návrat ke kořenům = 1. leháč AZUB Cé DD 27, pak Azub 4, pak Azub Max. Jinak přípojná vozidla - nákladní vozík za tandem Croozer cargo a nyní dětský vozík Croozer 535.
Tak mám dojem po přečtení tohoto tématu že jsem byl asi dost exot protože jsem začal na příšerně těžkém kolečku které mělo jen furtošlap ale zase jsem se naučil jezdit i pozpátku asi tak tři metry ale to nikdo z kamarádů neuměl,bylo to asi vroce 49-50 jen si pamatuji tu váhu a že to nemělo řetěz ale kardan na což všichni čuměli.Já bych na to dnes taky čuměl.
Dky vtipnému zařazení do seke "s dětmi na kole" jsem to napřed ignoroval - a vida, ono je to zajímavé!
Tak někdy ve třech letech jsem dostal zeleného Bleska s pomocnýma kolečkama. Víc než jezdit mě bavilo olejovat ty kolečka a pak hlavně - obrátit kolo na řídítka a celé hodiny jen tak točit pedály - hrát si na "stroj". Už teknrát mělo někoho trknout, že zabít by bylo bývalo lepší. Naopak, děda, technický všeuměl, mi pak předělal furtšlap na skutečné torpédo.
Pak to bylo nějaké minikolečko z bazaru s o něco většími, ale užšími koly, na které nešlo sehnat žádné nové pláště.
Pak už oranžový 20" pionýr, kam jsem konečně mohl dát vysněné dynamo a přední světlo. Pak následně i zadní, jakmile bylo náhodou k dostání.
Potom pánská Liberta s jedním tácem a tříkolečkem. Taky se divím, že jsem s tím teknrát vyjel každý kopec. Pak tam šel dvojtác a sedmikolečko a skončilo to až relativně nedávno při dojíždění do práce, kdy už se to začalo vlivem rzi rozpadat.
Pak jsem od bráchy odkoupil vrak Favorita a udělal z něj jakýsi cross. Nadšení z hybrida opadlo už po roce, kdy jsem zjistil, jak jsou ty trubky tenké. Při pádu opřeného kola se rám zkřivil o obrubník. Ale pořád ho udržuju funkční.
Pak už GT Nomad LTD a loni Azub 5.
Přiznejte se, je tu někdo z pánů, kdo si v dětství nikdy nepřidělal mezi dráty kusy kelímku od jogurtu, aby to drnčelo a on měl "motor"?
A kočičky v drátech...
přiznávám. Já ne. ALe na motorky jsme si hráli. Akorát mě pak při jízdě na opravdové motorce docela překvapilo, že se přidávalo obráceně, než jsem to dělal na tom kole :-)
Ale vyplejtal jsem špice různobarevnejma zvonkovýma drátkama :-)
A také se dráty proplétaly žinilkou.
ty jo sem si musel vygooglit, co to je...
D9k za rozšíření obzorů!
Já kdybych se nepřistěhoval sem, tak bych to také nevěděl. Ale Dolní Poustevna + Sebnitz byly tradiční výrobci umělých kytek a jiných dekoračních věcí. Tam se žinilka potřebovala často. A skoro v každé rodině se kytky dělaly jako domácí práce. (Nebo se montovaly sešívačky, to zase v rodinách, co měli blíž do Mikulášovic)
Samo, že dával... Ale pak jsem postoupil do dalšího levelu ! Nejspíš pod stromeček jsem dostal takovou věc - mělo to z venku tvar motoru a posadilo se to zvrchu na plášť. Při jízdě se to v tom roztočilo a řičelo to. Prostě takový motorek s přítlačným kolečkem naruby... :-)
Tý jo, bylo zelený, malý, byly mi tak 4-5? Ale pamatuju si od 10 Eska Progres - s přehazovačkou na 3 kolečka vzadu, s takovou tou páčkou na rámu... To bylo v nějakým 90., a právě dnes jsem na tomtéž kole (ale jinak nalakované po těch letech) byla ve městě i s malou (1,5 roku) - montáží dětské sedačky za cca 1600 kaček se cena "stříbrné střely" zvýšila tak na konečných 1600 kaček;o)