(Fejeton Terezy Brdečkové o cyklistice v Praze vyšel v Hospodářských novinách)
Po Praze na kole nejezdím. Brání mi v tom strach, lenost, a potom, Praha je pro cyklisty nevhodná. Předně se mi zdá, že tu máme více ulic do kopce než z kopce, a za druhé se do úzkých vozovek kola a auta vedle sebe nevejdou a za sebou se jim jezdit nechce. Kromě toho jsme stále ještě zemí, kde autoritu má ten nejsilnější, anebo aspoň ten, kdo přišel první. Auta jsou větší a byla tu dřív, tak vyhrála. Ale přesto Praha sní svůj cyklistický sen.
Na náměstí Republiky stojí velký stojan na kola. Je ve tvaru spirály, elegantní, lesklý, z ušlechtilého materiálu. Není to jen užitkový předmět. Je to šperk. Zdobí prostor naproti Obecnímu domu a naznačuje domácím i cizincům, že Praha je přívětivé město otevřené cyklistům. Kolo jsem tam nikdy neviděla. Buďto tam nikdy žádné nestálo, anebo ho už předtím někdo odvezl. Pravděpodobná se mi zdá ta první možnost: nestřežené kolo by na náměstí Republiky nevydrželo déle než deset minut, a to ani v pravé poledne. Kradení bicyklů je u nás stejně populární jako jejich neuvěřitelně výhodné nákupy v bazarech a zdá se, že to všem tak vyhovuje. Poslední kolo mi odcizili před hotelem Grand v Uherském Hradišti, ačkoliv bylo zamčené a mířila na něj průmyslová kamera. Policie mne ujistila, že už ho nikdy neuvidím. Kola se kradou tolik, že vám je nikdo nepojistí - to by bylo jako kupovat si životní pojistku, když máte smrt na jazyku. A proto jediná možnost, jak si v Česku uchovat kolo, je nepřetržitě na něm sedět.
Kolo na náměstí Republiky bych u sebe tedy mohla mít jedině v případě, že by mi ho právě tam někdo daroval. Do stojanu bych ho nepostavila, ani kdyby ho tam přikovali. Znám případy, kdy zloději odvezli deset kol najednou přímo z náměstí i se stojanem. A ten z náměstí Republiky na svém místě nejspíš také dlouho nevydrží, jelikož se někomu může hodit i bez kol. I proto je stejně dojemný a zranitelný, jako kdyby po náměstí Republiky poletoval nakrátko přikovaný anděl.
Ale zajímavé jsou i pražské ukazatele pro cyklisty s nápisy Karlín či Podolí. Nevyznačují ve skutečnosti cyklistické stezky, ale pouze směr, kudy táhnou do příslušné čtvrti motorová vozidla. Vybízejí nanejvýš k tomu, aby cyklista změřil síly s řidiči aut. Je to, jako kdyby měl autobus označeny zvláštní dveře pro vozíčkáře, a hned za nimi tři příkré schody.
Někde se stala chyba. Přirozené by přece bylo, kdyby Pražané začali hromadně jezdit na kolech, to by si vynutilo zavedení jízdních pruhů pro cyklisty a následně by se na nárožích objevily stojany. Jenže na kole se po Praze pohybují zatím jenom šílenci či sebevrazi a nikdo nedal znamení, že by se to mělo změnit. Proč ale potom šipky a stojany nějaký rozezlený občan nezlikviduje? Myslím, že tyto potěmkinovské rekvizity jsou výrazem pokrytectví magistrátních úředníků. Především jsou ale projevem nenaplněných tužeb nás, dětí sametové revoluce. Jedním z tehdejších ideálů byla společnost ohleduplných jedinců. Věřili jsme, že budoucnost nám přinese čistá a opravená města, kde mají svůj prostor ukáznění řidiči i cyklisté. Věřili jsme také, že za to není třeba nijak urputně bojovat, protože se to vyplatí všem. Pokud se pamatuji, budování ideálu začalo tehdy právě instalací žlutých šipek. Doufám, že v tom není žádný symbol. Dneska je jasné, že se mělo začít odjinud a že ani do budoucna to bez boje nepůjde. S tím vědomím se po patnácti letech můžeme rozhodnout. Buďto se vrátit na začátek a bojovat o svá cyklistická a jiná občanská práva, a to tentokrát bez naivity, nebo setrvat ve sladkých bludech. Můžeme si třeba říkat, že svůj boj za pravdu, lásku a pruhy pro cyklisty nikdy nevzdáme. A když už nevyhrajeme, necháme po sobě aspoň němé výkřiky. Protože dokud jsou tu opěráky na kola a šipky, dá se pořád doufat, že se tu bude jezdit na kole. Třeba se stane zázrak.
(Tereza Brdečková)
Zdroj: Hospodářské Noviny, květen 2004
Já sice nejsem z Prahy, ale v Praze s tak občas pohybuji a vím jen, že i jako prostý chodec je tam člověk na obtíž!!!Myslím, že Praha jako Klenot a Srdce Evropy ztratila svůj glanz , který měla po staletí, v s příchodem automobilů, hluku a zápachu výfukových plynů...Samozřejmě!!!Pokrok se nedá zastavit, ale kam jsme tím pokročili???? Ke špinavým ucpaným ulicím se zašlými fasádami domů a smradlavému vzduchu!!! Kdysi jsem viděl stromy na starých fotografiích měst, korsa, kde se lidé nejen v neděli promenádovali, setkávali a posedávali po lavičkách na sluníčku. Dnes se ne jejich místech prohánějí automobily....A ten půvab...ten se definitivně ztratil...Nevěřím, že v době a v zemi, v níž nejsou peníze ani na opravy silnic pro tolik rozšířená a oblíbená autíčka-miláčky všech lidí včetně úředníků a poslanců - se najdou peníze na výstavbu cyklostezek... Ani si vlastně nedovedu představit jet po cyklostezce, vedle níž s v koloně sunou auta ucpanou magistrálou se zařazeným stupněm 1!!! Ten puch by musel každému cyklistovi po projetí magistrály zlomit zdraví a na konci magistrály by padl bud´otravou vyfukovými plyny nebo otrávením duše a sebe sama z takového cykloputování. Ono nejde jen o to vybudovat cyklostezky či značení, ale odsunout auto trochu jinam... jak v mysli lidí, tak alespoň v centrech měst a památkových zonách. jinak se nikam nepohneme...Nebo vy si dovedete představit toho cyklistu jedoucího vedle kolony zapáchajícíh aut do práce či za nákupem?!?!?!..Já tedy ne...Nevěřím, že auta si jednou vymění s bicyklem role...tj. auta budou na okraji měst i zájmů lidí a kola se budou prohánět v centrech a stanou se středem naší pozornosti.:-(