Kolečko se uzavírá
Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity.
„Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem," pozdravil nás chlapík kdesi na benzínce. „To je docela dobře možné."
„Nebyli jste tuhle kousek za Almatou?" zase jiný chlapík jinde. „Asi měsíc nazád? To jsme…
Zopakuji heslo trekingu (které se na vás maximálně hodí):
"Jen tam, kam jsi došel po svých, jsi skutečně byl"
...paráda a kopa zážitků i kilometrů! Poutavé čtení a jako obvykle krásně napsáno. Souhlasím s AV- jen já nejsem na přepravu čímkoliv(krom kola) a tak o takových dálkách si rád přečtu- přeju mnoho zážitků i kilometrů ve zdraví!!!
Děkuji všem (třem :-) ) za milé komentáře. A víš co - ono je to pak už jedno, jestli kolo naložíš do vlaku, auta, autobusu nebo letadla - tak jako tak to není ta cesta úplně po svých z domu. A já si jednoho krásného dne řekla, buď budu o těch (autem či vlakem) nedosažitelných dálkách jenom číst a tajně závidět, nebo to také zkusíme. Neboj, rok na to jsme byli zase při zemi a jeli "jen" do Pobaltí na tři týdny a letos už to bylo "jen" Slovinsko, navíc na týdny dva (A už jen s dcerou).
"jen" Slovinsko ... pro mě bylo letos Slovinsko velká cesta a byla jen na 11 dní :-( A ještě jsme si s sebou sunuli auto. Museli jsme si zvyknout jezdit bez dětí. Pes mi už taky zestárnul, ale jezdí s námi. S naším věkem se už taky chlubit nemůžu.
U vás jsem si myslela, že děti ještě nějaký čas s vámi jezdit vydrží. No, určitě aspoň nějaké menší cesty společné mít budete.
Děkuji za pěkné reportáže.
A jé, to zní smutně :-( Aspoň že ten pes jde časem pořídit nový a udělá stejně radosti.
"Dětem" bylo letos 17 a 16. Syn už má řidičák, už se vidí, jak bude jezdit sám autem, na kole letos neujel ani stovku. V létě šel na celé prázdniny na brigádu. Nebránili jsme mu už, dostal ale na výběr. Na týden by prý s námi ještě i jel, na dva týdny už to bylo moc :-))) Nám to na týden přišlo málo. Uvidíme, co příští rok.
PS: Věk nezastavíme nikdo, resp. dobře, že přibývá. Jak se zastaví, je to špatně.
Jj, jen ať se ještě hodně dlouho nezastavuje.
U nás je to 35 a 31 a pes příští měsíc 15. Loni mi ještě splnily 3 dny na oslavu 10letého výročí Odry - Nisy, letos je nemůžu uhnat ani na 1 den. Dcera se mnou byla nedávno na půlden, až jsme se nakonec pohádaly, když už jsem nesnesla její poznámky, že jedu pomalu a že teď to je z kopce, že do toho můžu šlápnout. Já z kopce odpočívám :-D Ona honí kilometry na silničce, syn jezdí po světě autem, kolo si vozí s sebou.
O vás, když doma něco povídám, říkám: To jsou ti, co jeli s nočníkem :-)
Pěkný blog, obdivuhodná cesta. Pro mě je hlavně obdivuhodné, jak jste k tomu dokázali přivést i děti. Asi se to musí umět podchytit včas. Jste odvážní, ne že ne. Člověk si umí představit hromadu scénářů, kdy se banální příhoda v nějakých odlehlých krajích může změnit v tragédii. Ale přemýšlet takhle, to bychom nemohli ani vylézt z postele. Děcka až časem pochopí, jak nevšední zážitky jste jim poskytli a jistě z toho budou čerpat ve svém životě. Možná se teď budou hledat a mít jiné zájmy, ale semínko je zaseto a jednou znovu vyklíčí. Už se těším na synkův blog, jak dojel na kole třeba na jižní pól.
Díky! Jezdili jsme takto "před dětmi", čili když se narodily, koupili jsme takový ten dětský vozíček za kolo a jezdili s ním. Pak postupně, jak děti odrůstaly, přecházely na vlastní kolo (nejprve s občasnou výpomocí tažným zařízením tzv. follow me, pak už úplně samy). Bydlíme na vesnici, takže do školky, pak do školy na kole. Jsme na menším kopci, takže denodenní trénink plus o víkendech vyjížďky - děti si zvykly na zátěž a neprotestovaly. Zní to drsně, ale vlastně s námi nepoznaly jiný způsob dovolené či trávení volného času, takže jim to každoroční putování přišlo "normální". S věkem samozřejmě začaly zjišťovat, že to jde i "jinak", přišla fáze, že se za nás (a tím pádem i za sebe) styděly, ale nepovolili jsme. Co bude dál, se uvidí. Iluze si už nedělám, ale přesně jak píšeš, věřím v to zaseté semínko. A i když třeba nebudou cestovat na kole, k nějakému poznání a všeobecnému přehledu jim to přispělo.
Dcera je teď na gymplu ve druháku a tuhle přišla celá pyšná ze školy, jak zabodovala. Učili se o takových těch sporných republikách, alá Dagestán a učitel se zeptal, jestli někdo zná nějaké další takovéto země. Dcera se přihlásila, že prý Náhorní Karabach. Učitel: Dobře! A jak jsi na něj přišla? Dcera: No, byli jsme tam s rodiči. Učitel: To je zajímavé a kdy?
Ty děti tak strašně rychle stárnou :o)))
Máš pravdu, ale já jezdím většinou sám a zatím jsem nemusel kolo "rozebírat a balit" pro přepravu letadlem, nepoznám nikoho kdo by mne odvezl přes "nudnou oblast" a už při přepravě vlakem mám sám co dělat(kolo + jednokolka s brašnami) na našich "zmodernizovaných" nástupištích(do výtahu jen kolo nastojato bez možnosti zavěšení na hák, nebo po schodech a jednokolka neb kolo zůstane bez ochrany). Ale nestěžuji si, "po svých" to je nadýl, ale nic mne nehoní(krom věku, který neklesá)- i v tom omezeném dojezdu je co vidět i poznávat. Ať vám to ještě dlouho šlape aspoň ve dvou!!!!
A jéje, už je konec. Moc děkuju za cestopis, parádně napsané. Z těch vašich dětí asi žádní rozmazlenci nebudou. Do dalších cest přeju co nejmíň trablů a už se těším na další čtení. AHOJ.
Děkuju, ještě možná "něco" bude, viz. horní příspěvek.
Kolik nás čtenářů přečetlo kapitolu "jedním dechem"? Jenže: když jsem dotázán, co jsem se dozvěděl, mlžím. ´Bylo tam něco o kumysu?´´Něco jo, ale ... nejlepší bude, když si to přečteš sám´.
Měl-li jsem si něco zapamatovat, musel jsem číst víckrát a radši po částech.
Přiznám se, že nerozumím... Bylo to málo informativní? Já nevím, ale psala jsem jen o věcech, kterým rozumím, informace, které jsme se dozvěděli cestou apod. Přijde mi zbytečné kopírovat tam třeba něco z Wikipedie, aby to bylo víc učebnicové, to si každý může najít sám.
O kumysu jsem psala několikrát, přesně tolikrát, kolikrát jsme ho ochutnali. Vydrželi jsme to, ale žádná bomba to nebyla, abychom si to kupovali. Muže trápily ty žaludečně střevní potíže, tak mléčné výrobky raději vynechal úplně, děckám to nechutnalo vůbec.
Budu se muset nad sebou (svými příspěvky) zamyslet, neb i mnohým zdejším jejich smysl uniká. 8-(
Napíšu-li cosi o povrchnosti (sic!) čtenáře, vztáhneš to jako kritiku svého dílka na sebe, osten nemířil na tebe, ale do vlastních řad ....
(Kumys byl vybrán zcela náhodně)
Však si to kdyžtak nějak vyjasníme ;-) Nedorozuměmí na dálku vznikají docela často...
Moc díky, krása.
Jeden si může naplánovat cokoli, ale cesta mu dá podle své vůle... I tu noc v jurtě.
Když jsi psala o Interhelpu, naskočil mi Dubček.
Jenže ten by ve Frunze... jo, dnes je to Bištěk :-)
Dost dobrá paměť, gratuluju! Já ten příběh vůbec neznala.
A ano, dnes je to Biškek. Taky jsme se ve škole asi učili Frunze, ale zrovna Kyrgyzstán jsem zapomněla. Alma-Ata, jakožto hlavní město tehdejší Kazašské SSR, jsem si pamatovala.
Interhelpo+Frunze si pamatuji z knížky o Dubčekovi, tu jsem četl před 2-3 lety :-)
O.T.:
Jaký tam mají chléb?
Konzumovat jen mléčné produkty by i bohatýra odrovnalo ...
Chleba mají vyloženě výborný. Kulatého tvaru se zdobeným prostředkem imitujícím vršek jurty (jak jinak :-) )
Natrhají ho na menší kousky a přikusují k jídlu. Když je čerstvý, je nejlepší samotný. Mazat, jak jsme zvyklí u nás, na něj nic nejde, ani se tam na mazání skoro nic neprodává. Nemají paštiky ani mazací sýry. Občas k dostáná hnusnej margarín, máslo jsme kupovali jednou domácí. Marmelády (varenje) mají děsně tekuté, jedé je lžičkou (a chleba přikusují). Na tom druhém obrázku jsme si z chleba udělali talířky pro grilované kuře - a pak je sežrali :-)
Včera jsem si k obědu zapnul PC a jak je od jisté doby mým zvykem otevřel ´Cestovní průvodce´.
A ... je to možné!? Hned nahoře "8x za poznáním bulharských hor". Oběd zůstal obědem, zavolal prodejci a protože ´Co je doma, to se počítá´ ihned vyrazil s penězi.
Dick Francis i Jack Kerouac byli odstaveni na vedlejší kolej a začal jsem hltat Zasloužilého Mistra turistiky
No vida :-)
A představ si, že my jsme letos v létě s mužem přešli to Kom-Emine (tedy v opačném směru, Emine-Kom). Dostala jsem to jak dárek ke kulatinám.