NaKole.cz

Andorra - Casa de la Vall

Sice jsem nedovyprávěl vše o své „velké cestě do minulosti“, ale na to nezapomenu tak rychle a tak snadno, jako by se mi mohlo přihodit právě teď.

Můžete si myslet co chcete, třeba že jsem pošuk, ale už to tak je.
Od roku 1992 jsem v Andoře každý rok, poslední dobou, kdy se toulám či pobývám v jižní Francii i vícekrát v roce.

Může zato jistě Richard Halliburton, kdybych jako kluk nedostal jeho knížku „Královskou cestou za romantikou“ zřejmě by mě nenapadlo tenhle pyrenejský pidistáteček kdy navštívit, ale protože o Andoře tak poutavě psal, musel jsem ji prostě vidět, brzo poté, co nás bolševik pustil ze řetězu.

Už před léty, to byl internet v plenkách, jsem se snažil sehnat si nějaké informace o historii tohoto zvláštního státu, dozvědět se víc, koupit si nějakou brožurku, prohlédnout staré fotografie, jak to tam vypadalo a žilo se „tenkrát“, kdy to byla země s 6000 obyvateli, ale celkem bez úspěchu. Knížečka All Andorra, kterou koupíte v každém kiosku se suvenýry, ukazuje Andorru současnou, historii snad ani nenaznačí. Tak jsem resignoval. Bral jsem to jako fakt, že si tam na nějakou tu historii moc nepotrpí, aby taky, když 77% obyvatel země Andořany není.
Až letos, právě teď, tuhle sobotu, se to mělo změnit.

Původně jsem zamýšlel, že si vyjedu do hor na e-kole, pro změnu někam jinam, než na Portu, ale nebylo mi přáno, drobné zdravotní potíže mě přiměly se výletování vzdát. Co tedy dělat ve městě, které více než cokoliv jiného připomíná nákupní středisko?
Půjdu někam, kde se méně upachtěných lidí, posedím v kavárničce nikoliv nezbytně nad kávou, zklidním se, orazím si.
Kostelík se sochou biskupa znám, tak jdu dál, úzkou uličkou „starého města“ které tvoří asi dva bloky kamenných dvoupatrových domů, přicházím do rozkvetlého parku se s na andorské poměry rozlehlým domem s kamennou věží, po schodech dolů, a hele, mají otevřeno. Že by museum?
To mě láká.
Ne, není to museum, je to Casa de la Vall, budova starého andorského parlamentu.
Pokr.