Hirtshals se za obzorem ztrácí, Larvik se z moře vynoří, nám cestu krášlí změna, nad mořskou vlnou pěna, když loď si razí cestu k cíli.
Naším cílem byl Galdhøpiggen. Po 502 km na kole jsme si postavili stan ve vřesovišti na břehu řeky Visa kousek před Spiterstulenem, který je 1100 m n. m. V pondělí…
Úžasný! Trochu jsem zavzpomínala na svou nejdelší dovolenou v životě - r. 1996 (!!), jenže to tenkrát bylo obytnou Avií s přáteli...
Tak to jste dobrý, když jste tam vylezli v tuto roční dobu! A ještě v takovém fofru!!
Fofru :D Naštěstí přálo počasí a děti se mi smály, že mi to dolů trvalo o hodinu déle. O šutry jsem si trochu prodřela cyklo-rukavice a botasky s goretexem byly durch.
Jako vždy - málo slov, ale fotky parádní.
Docela jsem si zavzpomínala na naše Norsko - xakru, už to bude 15 let... A přitom mám pořád pocit, jako by to bylo loni...
Kostel a hřbitov v Lomu mě tehdy učaroval - to je nádherné místo. Zatím jediný hřbitov, kde bych byla ochotná spočinout :o)))
S tím výstupem jste se moc nepárali, máte můj obdiv...Děkuji za inspirativní fota.
Kdyžtak šťastnou cestu :)
No, já nejsem horolezec, ale po horách lezu. Galdhopiggen je ještě docela zvládnutelný, jen mi už není dvacet. Někde byl opravdu docela strmý sklon, že jsem si říkala, jestli to slezu dolů.
To si vážně sebou na kole vozíte takhle krásné bábovky?
Že si je necháváte posílat letecky a DHL na určená tábořiště? :-)
Bábovka se stala tak nějak tradicí. Jednu jsme měli do auta, druhou na kolo. Vezla jsem ji v té papírové krabici, ještě u ní byly nějaké jiné mlsotiny.
Nechtěnou tradicí býval ještě meloun. Na to si už dávám pozor, abychom před cestou neměli doma nějaký nedojedený, ten se převážel hůř, ledacos od něj bylo upatlané.
Gramážisti teda fakt nejste :o)))
Ovšem ty bábovky, ty mě také zaujaly...
No to proti nám jeli úplně na lehko! Neměli přední brašny! A to pes možná ještě pomáhal do kopce? My když zrovna nemáme v brašnách zásobu několik kg sýrů, máme obavy, že nepřežijem..
Šípovi ferneta, vy sýry, my bábovku ... :)
Tak to jste byli vlastně tři?! Vypadá to, že jste občas jeli v našich stopách, jen o pár dní později. Nevím jestli přes Svelvik, ale určitě z Drammen cyklostezkou k jižnímu cípu jezera Holsfjorden. My tam sjeli dolů a spali. Jezero bylo příšerně ledové a ráno nám pršelo. Pokračovali jsme pak jižním obloukovitým břehem k západu. Ten krásný den, kdy jste tam dojeli, my přejížděli hory, takový východní okraj Hardangerviddy z údolí Eggedal. To byl asi nejslunečnější den naší cesty, ráno však byla jinovatka ve 300m nad mořem.
Připadá mi, při skouknutí tvých obrázků, že na vyšším Jotunheimenu bylo snad míň sněhu než na nižší a jižnější Hardangerviddě, alespoň ve stejné nadmořské výšce. Jakmile jsme se pohybovali přes 1000 metrů, byl sníh téměř souvisle a jezera skoro komplet zamrzlá, že nebylo ani poznat, že to jezero tam je. Nevím, čím to bude, možná polohou vůči oceánu a Golfskému proudu.
Počasí se nám pokazilo následující den po našem přejezdu Hardangerviddy ( to jste zrovna asi byli na tom nejvyšším místě), začal foukat silný jižní vítr a přinášel jednu frontu za druhou. Pršelo denně, většinou ráno nebo dopoledne. Příjemné na tom však je, že déšť netrvá dva dny, jak někdy u nás, ale za dvě tři hodiny se začne obloha protrhávat..
Měli jsme k sobě dost blízko, to by bylo, kdybychom se ještě potkali. To se mohlo stát i na parkovištích. My cestou potkali jen 4 dvojice natěžkistů. Mohli jste nás vzít s sebou. My dlouho nevěděli, kam se vůbec vydáme a kolik bude času, tak jsem upustila od proplétání se mezi vodami JZ fjordů. Svelvik ne, ale z Drammen my tudy: https://mapy.cz/s/1N08V
Ano, s deštěm to bylo od rána 6. 6., jako by nám dopřával odpočinek po Galdh. Ještě odpoledne jsme byli ve stanu ve vřesu, po odjezdu se zdálo, že o kousek dál snad nepršelo vůbec. Nejhorší den byl 8. 6. - vlastně Medard! - kdy to bylo zpět Jotunheimenem skoro o život. Pes tam měl běžet, ale manžel ho litoval, tak se s ním dřel. Nebylo kam se schovat. Celkově to ale bylo dobré, žádná zima a věčný déšť, ani moře nebylo ledové. U nás bývá hůř, jak píšeš.
Hardangervidda má své zvláštní drsné klima. Však právě tady Nansen i Amundsen testovali výstroj a trénovali na své polární výpravy.
Při prvním Amundsenově pokusu o přejezd Viddy na lyžích v roce 1896 tam málem zahynul.