Poprvé za celou cestu jsem si nařídil budíka. Musím vyměnit dráty v zadním kole, trochu to vycentrovat, nějak vyřešit uchycení navigace a co nejdříve vyrazit. Budík zvoní, když už mám zadní kolo znovu přezuté. Jen ho nasadit, pospojovat kablíky, připřáhnout vozík a jedeme.Ten „nahoře" mě stejně asi…
Pěkně se to čte a probonžůrovávání mě vyloženě pobavilo, díky. Koukám, že tenhle způsob delšího cestování je docela stresující. Dojet na čas, dávat bacha, kdy dojde šťáva a tak..., ale přes všechny karamboly jsi to celé zvládnul, gratuluju. Teda ještě zbejvá ten „sórok“.
Díky Václave,
"sórok" napíšu až zítra, možná pozítří.
Jak kolegové často připomínají, on to nebyl až tak fyzickej výkon jako spíš souboj se strojem, který není k takovejmhle bejkárnám určenej. A taky sám ze sebou a vlastní hysterií.
Teď už bych jel jinak, a dojel dál a centrálu bych nevláčel. Nechť tedy je to odstrašujícím příkladem, kudy ne :-)