NaKole.cz

Rumunsko - jak bylo :-)

Takže jsme (Ane + já) zpátky z dovolené a já si teď dovoluji napsat pár slov o uplynulých dnech:

Kde jsme tedy byli: Rumunsko, pěší přechod natěžko pohořím Parang + Capatani.

Počet účastníků: 15 + 2 průvodci (on + ona), počet žen ve skupině 7.

Věk účastníků: musím říct, že Ane a já jsme byli nejstarší (však je nám taky dohromady úctyhodných 99 roků :-) ). Jinak kolem třicítky plus mínus, jeden muž 36 roků, 5 studentů.

Tým: i přes rozdílný věk naprosto vynikající, dobře jsme si sedli, byla to dobrá skupina (i když - čtyři „mláďátka“ mě vykala po celou dobu a nedala se přesvědčit, aby mně tykala :-)).

Průvodci: on = Komár, 30 roků, ona = Doda, o něco mladší, velmi sympatičtí, starali se o nás až neskutečně.

Cesta: autobusem zn. Mercedes, trvala vždy necelých 18 hodin, docela záhul, únavné, střídali se dva velmi příjemní a zkušení řidiči, jeli jsme naprosto bezpečně.

Zátěž: nesli jsme s Ane každý batoh cca 18 kilo, v průběhu akce jsme trochu přeorganizovali sbalení báglů, ale jinak jsme to šli s tímhle (a i po zkonzumování veškerého jídla bylo znát, že něco neseme :-)). Jeden študentík táhnul asi 27 kilo, to už by na mě bylo priveĺa.

Trasa: reálně jsme odhadli, že jsme pěšky urazili celkem tak do cca 100 - 110 km, většinou v nadmořské výšce 1700 až 2400 m, všechno nahoru - dolů, nahoru - dolů, kousek po hřebeni nebo šikmo traverzem a zase nahoru - dolů…

Příroda: jedním slovem - krásná. První dny (Parang) silně připomínala Vysoké Tatry (skály, balvany, plesa), potom to přešlo do zatravněných oblých hor (možno říct i velkých kopců, se stády ovcí a salašemi), v závěru jsme sestoupili dolů a tady jsme se s Ane shodli, že bychom raději byli zůstali na těch vrcholech, protože dolejšek - to bylo jako tady u nás někde v Čechách. Prošli jsme i dvěma horskými osadami, velmi hezké, nicméně - žít bychom v tom trvale nechtěli, přece jenom jsme si zvykli na určité „požitky“ :-).

Tábořiště: v přírodě, moc hezká, plná romantiky, dvě noci jsme (asi trochu neplánovaně, ale byla bouřka) strávili pod střechou v takové naprosto jednoduché dřevěné chajdě v soutěsce Cheia.

Voda: docela problém. Obě pohoří nejsou moc bohatá na potůčky a bystřiny. Tábořiště byla proto volena tak, aby byla v dosahu (pitné) vody a šlo se „od vody k vodě“. Vodu na cestu přes den jsme si nesli v petkách. Obecně lze říct, že všechna tábořiště nebyla přímo u zdroje vody, ta byla ještě kus cesty - brali jsme ji z potoka, z hadice u salaše, v jednom případě z plesa… vždy to bylo ještě kus cesty tam a s vodou zpátky ke stanu. Ve všech případech to byla neprověřená pitná voda, jednou přes studánku bačové prohnali stádo ovcí, takže se to zakalilo, jednou nám ukázali hadici vedenou z louky - tam stádo prasat, krávy, ovce…

Hygiena: pro nás dva asi jediná „problémová“ záležitost celé akce - prostě kromě toho plesa a jedné říčky se nebylo po skončení denního pochodu kde umýt. Dost nepříjemné - bylo horko, byli jsme propocení, ulepení - a večer nám musely na opláchnutí stačit dohromady pro oba 2 petky = 3 litry vody. Já osobně můžu být přes den zpocenej jako čuně, ale večer holt potřebuju pod sprchu. Takže - i tohle jsme zvládli, ale nebylo to tak úplně ono… (pro úplnost podotýkám, že se našlo dost těch, kteří se prostě nemyli celou tu dobu).

Počasí: asi nejdůležitější moment v tomhle výčtu - jedním slovem: skvělé! Za celou dobu nás chytla jen jedna bouřka cca 2 hodiny dlouhá (ale pořádná, blesky hodně blízko, naštěstí jsme byli v tu chvíli v pásmu lesů - nahoře na pláních by to bylo hodně špatný, no a jedna přeháňka k tomu, pršelo nám celkem maximálně tak tři hodiny za celou akci. Jinak horko, slunečno, někdy oblačno… Nutno zdůraznit, že kdyby mělo víceméně pršet, tak by se celá akce zřejmě změnila v dost zlou skutečnost. Před tou vodou se prostě bágly nedaj ochránit, ani když jsou v pláštěnkách, a mít druhý nebo třetí den všechno navlhlý nebo promočený - radši nemyslet.

Jídlo: první 4 dny jsme nesli klasický chléb, měli jsme dvě štangle suchého salámu, ovesné vločky, bramborové kaše, rýži, polívky, müsli tyčinky, čokoládu, sušené meruňky, hrozinky, kávu + čaj. Hlady jsme rozhodně netrpěli, spíš takovou jednostranností - polívky, rýže a kaše se zalívaly horkou vodou, když jsme snědli chleba a salámy, tak to bylo takové jednostranné. Nicméně - jídlo jako celek bylo bez problému :-).

Divocí psi: nebylo to tak hrozné, většinou si je odvolali bačové, pouze v jednom případě, kdy si jeden z nás šel sólo pro vodu k salaši, na něj šli tři psi současně - ty dva před sebou viděl, ale netušil, že třetí jde zezadu a ty zuby cvakly hodně blízko nohy - naštěstí ho dokázal v poslední chvíli odehnat. Většinou skutečně stačilo naznačit shýbnutí se pro kámen, osobně jsem narazil za celou dobu jen na tři psi, kteří na tohle nereagovali. Nordikové hůlky, které jsem vezl proti těm psům, zůstaly po celou dobu navázané na báglu - pro tenhle účel byly k ničemu, takhle blízko si pustit psi k tělu prostě by stejně nešlo, to už by nemuselo dobře dopadnout.

Zranění: to naštěstí nebylo žádné, maximálně někoho potrápily puchýře (ovšem to naprosto stačí, ono chodit pak po horách v páskových sandálech místo v pohorách není tak úplně ok).

Ztráty a nálezy: já jsem cestou zpátky na parkovišti v Bratislavě (kde jsme vysazovali našich pět slovenských studentů) uviděl na zemi gumičku do vlasů, v dost dobrým stavu, to poznám na první pohled… no jo, je to tak, teď už mám Ane a s gumičkami je utrum (ale srdce mě stejně v tu chvíli zakrvácelo :-)). No a když jsme tábořili na posledním tábořišti, tak jsme se s Ane myli v místní (asi už civilizované) říčce, ta už nebyla průzračně čistá a tekla dost rychle… - Ane tam uplavala podprsenka. Takže prosím - kdo z vás pojedete někdy do Rumunska a najde tam sportovní podprsenku Sensor, prakticky novou, černou s modrým lemování, velikost tak akorát, jak si to žene někam do Dunaje - tak ta je teda naše, přesněji řečeno Ane (mezi náma - Ane, nečti to teď - já tyhle sportovní podprdy stejně nemám nijak v lásce, je to velký, takový poloviční triko s dírama, blbě se mi to sundavá, musí se to přetahovat přes hlavu… prostě krajka je krajka, co si budem povídat :-)).

Zhodnocení akce: stručně a výstižně - bylo to krásný, nádherný, fantastický! Já osobně k tomu celému přistupoval s velkým respektem, přece jenom - něco jiného je pro mě dát 250 kiláků na kole a něco jiného jít pěšky a táhnout na zádech všechno potřebné na osm dnů. Mé obavy se ale ukázaly už druhý den jako naprosto liché a s jistou hrdostí zde mohu prohlásit, že jsme s Ane patřili mezi šest lidí s největší fyzičkou (měli na nás jen oba průvodci a ještě dva kluci), stále jsme šli jsme v čele „pelotonu“ a asi nám moc nevěřili, když jsme na otázky typu „vy dva asi chodíte často po horách“ odpovídali, že já byl v Tatrách před 40 rokama a Ane chodila po Jeseníkách předloni. Nicméně - musela se projevit naše cyklistika a Anenino (to je asi nějaký patvar, že jo) běhání a lyžování. Obecně můžu říct, že jsme v pohořích Parang a Capatani Nakolákům ostudu neudělali, naopak - nakoláckou laťku jsme v těch horách pozvedli docela vysoko a rovněž čest rodiny Prizziů, teda pardón - Maříků! z Poříčí nad Sázavou, nijak neutrpěla :-). No a i když už jsme se s Ane tak nějak dohodli, že příští rok by vůbec nebylo špatný dát kombinaci kola a moře, tak mně nějak leží v hlavě přechod hor v Bosně :-)…

Tak, to by bylo ode mě všechno, možná něco připíše i Ane a jinak sem docela určitě dá nějaký fotky.

Mějte se fajn, užívejte dovolených, apropó - sledujete, že Slunce zapadá už zase před devátou a že se Vánoce blížej nějak víc než rychle?! :-)

V úctě Ai :-)

(Jířo, Tvůj vzkaz jsem vyřídil!)