Albánie 2014

Letošní dovolenou máme naplánovanou jen zhruba. Víme, že hlavní bod je plavba po přehradním jezeře Koman a potom se nějakým způsobem chceme podívat po černohorském pobřeží. 21.6. Odjíždíme tedy autem přes Slovensko a Maďarsko na Bělehrad. Nikam se neženeme, je totiž jasné, že to do Podgorice nedáme za jeden den. Nocleh nacházíme kousek za Bělehradem. K naší smůle se na vyhlédnutém místě „žení komáři!". Z auta se téměř nedá vystoupit. Spíme v autě na předních sedačkách. No nic moc.
Má to jednu výhodu. Brzy vstáváme a pokračujeme dál. Po přejezdu hranic tankujeme na jedné větší benzince. V Černé Hoře se platí eurem tak přeci samozřejmě berou karty. Ejhle chyba. „Karta je neplatná, musíte zaplatit keš." To nám to pěkně začíná. Jsme trochu rozladění, takže si ani moc nevychutnáme nádherný kaňon řeky Morača, kterým klesáme k černohorskému hlavnímu městu. Po příjezdu do Podgorici jdeme k prvnímu bankomatu a z neplatné karty normálně vybíráme hotovost, kterou jsme museli nechat na té pumpě. Teď už jenom zbývá někde zaparkovat. Volíme osvědčenou metodu a po několika kilometrech zastavujeme u domu, na jehož zahradě popíjí rodinka kávu. Jdeme se seznámit a po chvíli stojí naše auto zaparkované za dílnou domácího. Máme k dispozici wc a tekoucí pitnou vodu. Po domluvě ve stínu dospáváme mizernou noc. Je to jasné, na kolo sedneme až zítra ráno.
Ráno vyrážíme směr Albánie, z Podgorici je to na hranice jenom kousek. Takže do Skoderu dojíždíme v naprosté pohodě. V bance měníme eura na místní měnu - leka. Pán, který nás přivedl asi 200 m k bance evidentně chce měnit, ale nemáme odvahu s ním obchodovat. Takže radši do banky. Před bankou hlídkuje policista se samopalem. To je běžný zdejší obrázek. Pavlína neodolá a s policistou se fotí. Pokračujeme zvolna přes město. Každý tu troubí (kdo nemá v pořádku klakson, má nepojízdné auto), ale v dobrém. Na ulici je dopravní chaos, ale nikdo se nerozčiluje. Vjel jsem do cesty autobusu a světe div se, nic se nedělo. Řidič nám zamával a jel v klidu dál. V parku si chvilku orazíme a míříme z města ven. Jedeme pomalu směr Koman. Vzpomínáme na Honzu Vlasáka. Koman 32 km. Po hodině jízdy do slušného kopce je na odbočce na Koman opět 32 km. Sjíždíme k přehradnímu jezeru, kde nacházíme krásnou pláž. Je tady jen pán pasoucí kozy. Když mu vysvětlíme náš záměr tady přespat, nemá nic proti. Později večer se vrátí a přinese nám pytlík ovoce. Voda je nádherně čistá a teplá. Dokonalý luxus. Jen v noci je žabí koncert, je to slušný rachot.
Ráno vyjíždíme kolem sedmé, než bude horko (je už teď). Cesta je nahoru a dolů, kopíruje přehradu. Potkáváme paní se dřevem na zádech, vítá nás jako staré známé. Pomalu se blížíme ke Komanu. Jsme rádi, že polední žár strávíme na lodi. Koman rozhodně nenaplnil naše představy. Je tu několik domů a dole u řeky jakýsi hotel. Přejedeme most a stoupáme velice pomalu na hráz další přehrady. Po projetí tunelem vytesaným do skály jsme u cíle. Mimochodem tunel je neosvětlený, což nám u elektrárny přišlo celkem vtipné. Vjeli jsme do přístavu, je to vlastně jen kancelář a hospůdka. Loď žádnou nevidíme. Ptáme se na jízdní řád. „Dneska už jela, pojede zítra." Tak a je to. Co teď? Vrátit se někam pod hráz a najít si místo někde u vody? Na to nemáme chuť ani sílu. Hoši z hospůdky se ptají, jestli máme stan. „Kup si pivo a lehněte si, kde chcete". Nakonec nás nechávají ve starém baru, který máme jen pro sebe. Hrajeme kostky a karty. U kafíčka relaxujeme a jsme rádi, že jsme rádi. Je kolem sedmé večer a přijíždí naše loď. Trajekt, který vozil auta, už několik let nejezdí. Teď dopravu obstarává kocábka pro pár lidí a bere pouze kola a motorky. Loď se jmenuje Anika a má dokonce splachovací záchod. No prostě luxus.
Po klidné noci pomalu vstáváme. Najednou přichází chlapík a dává nám najevo, že překážíme. Jde otevřít bar, který nám svým stavem a vzhledem připadal zavřený několik let. „Asi čeká nával". Kolem osmé hodiny se přístav zaplnil. V duchu se chlápkovi omlouváme. Přišel totiž udělat svůj jediný denní obchod a uvařit svých pár kafíček. Najednou dostáváme strach, že se nevejdeme do lodi, takový je tu šrumec. Všechno ale dobře dopadlo a my sedíme v lodi a vyrážíme směr Fierze. Plavba je super zážitek. Kolem jsou skály, které se zvedají přímo z vody. Sem tam je vidět nějaké obydlí. No a naše loď občas zastaví, nějaká tetka v sukni vystoupí, lodníci za ní vyhodí na břeh náklad a než se vzpamatujeme je pryč i s nákladem. Cesta po vodě trvá asi tři hodiny. Bohužel se ke konci zatáhlo a začalo velice slušně pršet. Ve Fierze vystupujeme v největším lijáku. Naštěstí je u přístavu kavárnička kde u místního pivka a uzeného z vlastních zásob přečkáváme. Po dešti jedeme k hrázi další hydroelektrárny a velice zvolna zdoláváme deseti stupňové stoupání. Trvá nám to asi tři hodinky a už jsme na vršku. Potom následuje jízda kopírující přehradu z uctivé výšky. Jsou tady fantastické výhledy. V jednom stupání nás oslovuje kluk. Má natrhané nějaké bylinky a chce nám je za euro prodat. Jenže co s nimi. Odmítáme a jedeme dál. O několik kilometrů dál se mám staví do cesty tři děti. To už je jiný level. Mají v kelímku asi osm lesních jahod a chtějí nám je za jedno euro prodat. Jsou naprosto neodbytní a drzí. Chytají nás za řídítka a ruce, pokřikují, že chtějí peníze nebo alespoň cigaretu. Je jim zhruba od osmi do deseti let. Nějaká čokoláda a bonbony je naprosto nezajímají. Nakonec se zbavujeme i jich a pomalu si hledáme nocleh. Po dnešních zážitcích si dáváme záležet, abychom nebyli vidět.
Ráno jsme odpočatí. V pohodě zdoláváme jedno údolí za druhým. Výhledy opět perfektní. Pomalu se blížíme k hlavní silnici z Kukeše. Jen jednou nám trochu zatrne. Z dálky slyšíme dětské hlasy. Je jasné, že je to skupinka pasoucí dobytek. Naštěstí jsme je stačili podjet dříve, než nás stihli zastavovat. Takhle se zmohli jen na pokřikování. To by jeden neřekl, že se budeme bát dětí. Kolem poledne se napojujeme na hlavní silnici a sjíždíme k Fusche Arrez. Je to malé městečko, kde si nás nikdo nevšímá, jenom místní hoteliér nám okamžitě nabízí svoje služby. S díky odmítáme. Odpočíváme, doplňujeme nějaké zásoby, studené pivko přišlo také k duhu. Odpoledne je strašné vedro, šplháme jenom pár kilometrů a nacházíme místo ve stínu, kousek nad silnicí. Je rozhodnuto, dál dneska nejedeme. Celé odpoledne relax. Kávička, polévka atd. Večer, když už jsme zalezlí ve stanu, slyšíme hlasy. Někdo pase dobytek. „prosím Tě, buď v klidu. To je někde nahoře. No já nevím, zdá se mi to blízko. Hele, už je tady" tak takhle nějak probíhala naše komunikace. Pán co vedl kravky na pastvu, se tvářil asi tak jako kdyby viděl UFO. Po rychlé reakci a představování nám vysvětlil, že tudy pase. Měl strach, jestli se nebojíme krav. Po vzájemném ujištění, že to žádné straně nevadí, prošel okolo se svým stádem dvou krav. Zajímal se, jak jsme sem přijeli. Když uviděl naše kola, tak mu z každého oka doslova koukalo - nevědí co roupama dělat. Když odcházel, tak nás upozornil na brzkou bouřku. V noci tady poteče voda. Samozřejmě měl pravdu. Co naplat, ráno jsme sušili víc, než obvykle bývá zvykem. Bouřka byla opravdu vydatná a s námi se normálně třásla zem.
Vzbudili jsme se do krásného, umytého rána. Jedeme po silnici na Puke. Dnes nás opět čekají zajímavé výhledy z vrcholků kopců (v této chvíli o tom nemáme ani tušení). Silnice je místy dost rozbitá. Přece jenom sem jezdí i velká nákladní auta, což v předcházejících etapách nehrozilo. Po příjezdu do města nás doslova šokuje jeden spratek. To se nedá napsat jinak. S nataženou rukou se k nám řítí „money, money". Když nic nedostává, málem sráží Pavlínu z kola. Věk? Cca 10 let. Město Puke nás vůbec neoslovilo. Zdržujeme se chvilku v centru a poté odjíždíme dál. Už od rána máme jasný cíl. Vrátit s k jezeru, kde jsme už nocovali před cestou na Koman. To se nám daří splnit odpoledne. V klidu a pohodě odpočíváme, musíme se odmočit a přeprat nějaké věci. Náš známý přichází pást kozy. Snažíme se mu ukázat na mapě, co jsme podnikli. Jenomže mapa u něho způsobila naprostou euforii. Na naše vysvětlování nedošlo, pán jako u vytržení prochází vesnicí za vesnicí a povídá a povídá. Jenom věčná škoda, že nevíme co.
Ráno míříme zpět na Skoder. V bufetu u cesty přijímáme pozvání na kávu. Byla úžasná. Povídáme si s hostinským a jeho synem, mrzí nás jen, že nemáme nějakou samolepku. Nejlépe z naší cesty. Má totiž vitrínu polepenou českými samolepkami zhruba 10 let zpátky. Opravdu jenom českými, takže to pozvání na kávu nebyla úplná náhoda. No někdy příště. Potom sjíždíme do městečka Vau i Dejes. Když jsme jeli nahoru, bylo tady absolutně mrtvo. Dnes to tady žije. Hlavní třída je jedno veliké tržiště. Takže se samozřejmě zastavujeme, dáváme si něco k jídlu a nakupujeme i nějaké drobnosti domů. Další naší zastávkou je opět město Skoder, kam přijíždíme z jiného směru. Tentokrát si město prohlížíme důkladněji. Na hlavní třídě, v jedné zahrádce si dáváme i vynikající oběd. Odpoledne se začínáme blížit na hranice. Ještě než opustíme město, tak za poslední leka nakupujeme kebab. Vysypeme všechny drobné na pult a pán nám za ně zabalí kebab. Máme z toho dvě luxusní jídla a pytlík koření, který byl k tomu, používáme ještě několik dní.
Na hranicích probíhá vše rychle, tak opouštíme Albánii s tím, že se rozhodně nevidíme naposledy.

 Fotogalerie je tady:

http://vvaclav.rajce.idnes.cz/20140622_Albanie/