Hurá do hor, dovča „mladých a neklidných“

Před časem při jedné akcičce u Adršpachu přišel tuším Murphy s nápadem pobýt na týden v okolí Bormia. Chystali se jet i LucieRut a Meduza, ten ale bohužel z nějakých vážných důvodů odpadnul. Murphymu se ale kromě mě a bráchy podařilo na poslední chvíli sehnat ještě dva pohodový kluky, takže dovolená snů mohla začít :-)

-------------

V neděli ráno jsme s Lelkem dorazili do městečna Prato (900 mnm), odkud jsme se chystali vyrazit po asfaltu na Passo del Stelvio (2.758 mnm). Kola jsme na to neměli zrovna ideální, ale celý týden má být v terénu, tak přece kvůli jednomu hrbolu nebudeme tahat další železo. To, že jsme byli mezi naprosto převažujícíma žiletkářema trošku za exoty se dalo přežít.
Trochu horší k přežití byl hned od rána čilý provoz. Aut sice štrůdly, ale naprosto v pohodě a ohleduplně. Horší to bylo s motorkama. Neohrožovaly, nepřekážely - ale přímo úděsně smrděly. Zvlášť u některých exemplářů, kde jde asi víc o vizuální a sluchový efekt, než o samotnou jízdu ten benzín snad válcem jen protéká a volně hoří ve výfuku... No a počasí tomu všemu přálo, vzduch se ani nehnul.
Ale abych nebrsnil, silnice se hned z městečka začíná pěkně zvedat a ukazují se vrcholky, štíty a ledovce. Čert vem smrádek, vítězí krajinka, krásné okolí a už se těším na zatáčky.
Ještě před nimi jsem si trošku zadováděl s partičkou čtyř (nejspíš) Holanďanů na silničkách. Zkusil jsem se jich chytit a prvních 450 výškových metrů jet s nima. Ze začátku se jim to moc nezamlouvalo, ale když se jim nepovedlo mě naněkolikrát setřást, začali si hledět svého. Trochu humorné bylo finále, kdy už jsem jel uprostřed jejich „balíku" :-)
Pak ale před vesnicí Trafoi začínají serpentiny. Uvědomil jsem si, že tam nejsem jen na jeden den a že se nohy budou hodit i na další vejlety. Rozloučil jsem se a počkal na bráchu.
Nahoru jsme se pak už jen pohodově sunuli, vracečku za vracečkou, celkem 48x o 180 stupňů.
Nahoře samozřejmě fotečka, samolepka, rozhledy a panoramata. Když člověk odmyslí ten provoz (nebo mu, jako mě, ani moc nevadí), tak je to opravdu nádherné místo a stojí za navštívení.
Pak už zbývalo jen se trochu nastrojit a spustit se po silnici těch 48 zatáček a 1.850 výškových metrů. Vcelku normální fičák, i když je pravda, že na horácovi jsem doteď přes šedesátku nejel :-)

No a aby nebylo Stelvia málo, navečer jsme se přes něj stejnou cestou ještě přesunuli autem do Bormia, kde jsme se setkali v bejváku se zbytkem party.

-------------

V pondělí hned po ránu jsem utrpěl velikou ránu. Doteď jsem si každý kopec poctivě vydřel na kole a obřadně pohrdlivě si uplivoval před lanovkou na Černou horu v Jánkách - a teď najednou mě cpali i s kolem do tohodle nesmyslu... No nic, tahle dovolená bude asi trochu jiná.
Po špagátě nás vytáhli na blízký kopec a po úbočí jsme se houpavě snesli do Santa Catariny. Cestou nějaké ty výcuky a fajné šplhání přece jenom bylo, zas úplně zadarmíko to tam není.
Po obědě následovala další rána. Do kopců jsme se měli vyvézt místním horským taxíkem, „džípem" s vlekem na kola. Škrábal se nahoru cestou (necestou) statečně. Doufám, že se tam ještě někdy podívám a dám si to za své. Nahoře nás vysadil na kouzelném místě u Rifugio Pizzini. Širokánské údolí, štíty, ledovce, fantastická cesta po úbočí, cvaklá duše na předku...
Nad údolím jsme jeli víceméně po vrstevnici pěknou štreku zpátky až nad Bormio. Byl tam teda jeden několikakilometrový úsek, který se nedal jinak, než pěšky, občas i s nesením kola. Ale zas ty výhledy.
No a dolů to byl šupec. Na doslova pár metrech cca tisíc výškových po prašné klikatící cestě. Brzdy to sotva braly, v prstech křeč. Dneska už začíná mít kotouč zase leskle kovovou barvu :-)

------------------

V úterý jsme si dali první z výletů do blízkého Livigna. Na lanovky jsem si už tak nějak zvykl, šetří dost času. Ale stejně jsem pokukoval po odhodlaných šplhačích pod náma a tiše jim záviděl. Ty zvedáky tam jsou nemilosrdné a trofeje jsou to pořádné :-)
Pojezdili jsme něco po úbočích údolí nad městem, sjeli cik cak nový desetikilometrový trajlík a jeli zpátky do Bormia plánovat středu.

--------------------

A přišel vrchol dovolené. Povedlo se „pracně" vymyslet systém, jak pomocí dvou aut dostat nahoru šest cyklounů a auto zase dolů :-) Nás, první skupinku vyvezl Murphy těsně pod vrchol a valil dolů pro ostatní. My zatím, abychom se nenudili, dostoupali do sedla. Baráky furt na očích, ale jak už to v těhle horách bývá, trošku zkresluje vertikální i horizontální měřítko. Asi tři kilometry a 250 metrů nahoru. Po chvilce dorazila druhá parta a před odjezdem jsme se ještě u stánku posilnili buřtem v chlebu. Ukecanej prodavač nás podle řeči snadno odhalil a neodolatelně z nás páčil, jestli to chceme „se zelím" a „s hořčicí" :-)

Pak ale s plnými panděry do terénu. Napřed teda ještě nahoru. Ač v dost vysokém sedle, cesta rovnou startuje na sousední hraniční kopec Dreisprachenspitze k vyhlídce u Rifugio Garibaldi. O dalších 85 metrů výš. Dole mě Murphy krapet hecnul a tak jsem se zkusil zahryznout. Sice teda s pauzičkama (nějak nestačil dech), ale tuhle divočinu jsme bez pár metrů dal. 24 až 27 procent, skočilo tam na moment i 29, ale to bylo asi v té zatáčce, která mě shodila a nešlo rozumně nad strží nasednout. Kdybych blbec slezl o kousek níž, dal jsem i těch pár metrů vnějškem. Tak příště... Alespoň je důvod se vrátit :-)

Následoval sjezd Švýcarskem do údolí k celnici. Pro toho, kdo umí určitě úžasná klikatice po strmém úbočí. Pro mě potupné obracení kola v každé vracečce.
Od celnice dlouhatánské nastoupávání pěšinkou do sedla (další cvaknutí) k bývalé pevnosti z první světové a vstup do úplně jiného světa. Vysokohorská údolí, štíty, suť a skály, pár tenoučkých pěšinek a jinak ani stopa po civilizaci. Cesta vedla přes veliké pole drobného i většího kamení, odlámaného ze štítu nad námi. Na jejím začátku nějaký maník pobíhal s předním kolem v jedné a duší v druhé ruce, po cestě proti nám přicházeli další dva s kolama na rameni. Na dotaz, jak to tam vypadá nás ujišťovali, že je to nádherná cesta.
Šutry jsme překodrcali, následovala jakási širší historická cesta s mírným sklonem, končící nad obrovskou stěnou. Bohužel už po cestě ke stěně přijel hustý mrak a začalo docela odporně lejt. A tak ani pořádně nevím, jestli mám být smutný, nebo rád, že jsem neviděl dolů do údolí. Chvilkama tam vidět bylo a bylo to úžasný, až šílený. Ta (pro mě) úzká šutrovitá cestička šupajdila zase cikcak dolů po té stěně, na otáčkách člověk před sebou neviděl nic... No, zážitek.
Dole přestalo pršet, ale díky trošce chladu jsme my, slabší kusy, tak nějak prosadili jednodušší návrat kolem blízkých jezer a po silnici do Bormia.

------------------

Čtvrteční Livigno bylo opět dost podobné úternímu, jelo se jen po jiném úbočí s fajnovým sjezdíkem ke gáblu. Brzdy jen zpívaly :-)

------------------

V pátek jsme se trhnuli od zbytku party, museli dost brzo odjíždět a my se teda vydali s doporučením kam, ještě jednou do nám už známého prostředí Livigna.
Dopoledne natankovat za lacino na cestu, z obchodu nějaký ten šňaps a už hurá zase na lanovku, poslední...
Třetí sjezdík trajlíku s mezipřistáním na pořádný gábl v 2.300 mnm, dolů do údolí a pak už k nám doporučenému stoupání na Passo di Alpisella. Pěkně upravená hladká cesta. Ze začátku na zahřátí třináct procent, pak patnáct až sedmnáct, furt... Nádhernej zvedák do krásného sedla. Parádní sjezdík mimo cestu k jezeru Lago di San a znovu, trochu divočejší, ale ještě krásnější, nastoupání skalnatou průrvou do sedla Passo Trela. Odtud už jen závěrečné sešupajdění kamenitou pěšinou zpátky do Livigna, poslední rozhlídnutí po vrcholech a vzhůru do nížin.

Teda tak snadný to nebylo - z Livigna autem zpátky do Bormia, znovu nahoru na Stelvio, tentokrát klikatou divočinou do Švýcarska a přes další dvě už nižší sedla zpátky domů.

-----------------------
-----------------------

Ale aby toho nebylo málo, ještě z Bormia jsem si zajistil na dvě noci bydlení v obci Rybník v Českém lese. Počasí nádherné, času dost, tak proč toho nevyužít a nezůstat na půl cestě ještě chvilku.
Samotná sobota nestála za řeč. Jen pár kiláčků na protažení kloubů a troška bloudění.

-----------------------

Zato neděle byla parádní. Z Rybníku jsme se vydrápli kolem pramenů Radbůzy na Liščí domky a dál pokračovali po hravé červené po hřebeni přes Starý Herštejn dál po žluté přes Sádek a kolem Baara a po fajné zelené do Pece na oběd. Nafutrovaní jsme pak jeli ke Kubici a nahoru k České studánce. A když už jsme byli tam, ta po zelené šikmo na Čerchov, kdo by odolal... :-) Odtud už jen přes pár lesních odboček po hladkých cestách zpátky do Rybníka

----------------------

A abych těch dopravních prostředků neměl málo (kolo, auto, lanovka, taxík), tak na závěr jsem ještě vymyslel vlak. Šoupnuli jsme se hurvajzem do Plané a po turistických značkách jsme se povozili přes Tachov, Rozvadov a Pleš opět zpátky do Rybníka. Takové pohodové a nenáročné zakončení. Pak už fakt hup do auta, na dálnici a domů... A vymejšlet honem něco na další víkend :-)

----------------------

Kilometrů nebylo moc, s nastoupanýma metrama to taky není žádná sláva (lanovky si fakt nehodlám započítávat :-) , ale díky četným alpským zvedáčkům to až zas úplně oddychové taky nebylo. Tam buďto člověk padá po hubě do údolí, nebo se škrábe „po stěně" nahoru a je vděčný za pouhou třináctku na oddech. Proti tomu je prostředí Českého lesa vyloženě bajkersky rehabilitačně a rekreačně lázeňské :-)

Kloudné fotky snad dodá někdo další, já nefotil a těhle pár bez svolení „ukrad" :-)