Cyklovýlet do Rakouska

Příprava a plánování

Výlet na kole jsem plánovat během března při zotavování v nemocnici v Ústí nad Labem tenkrát bez pevného cíle. Vlastně to byl takový můj motivační dárek k zotavení, jenž má trvat spoustu měsíců v domácím léčení. Vše bylo v neurčitých barvách.

Čas pomalu plynul svým zimním tempem kdy jsem si ve volných chvílích na internetu začal číst několika kapitolový článek o cyklozávodu jménem 1000mil. Závodníkovy zážitky mne doslova pohltily a namotivovaly k projetí obdobné trasy přes hranice ČR do SR. Začalo pozvolné trénování v rámci možností. Do této doby téměř uplynul více jak jeden rok a mne se pomaloučku začalo blížit léto s výletem a hned jsem o něm mluvil čím dál častěji nahlas. V práci jsem byl ve fázi dolaďování trasy, včetně přespávacích bodů u Krušno horské magistrály, když mi do vyprávění vlezl lehce zahraničně zcestovalý kolega jemž mi řekl něco v tomto smyslu: "Na Čechy se vyser, tady nic zajímavého není (měl a má pravdu), raději si zajeď třeba do Rakouska k Attersee k Alpám, je to mnohem blíž, najedeš míň a navíc je to úplně jiná úroveň turistiky".
Měl pravdu.

Hned jsme koukli na internet v mobilu, kde mi bylo ukázáno několik fotek ze Solné komory a nebylo pochyb o tom, že tam musím být, zkrátka jiná možnost pro mne ani neexistovala, ať to znamenalo cokoliv. Tímto se mi během jednoho rozhovoru o pár slov totálně přetočil celý můj cestovatelský svět vzhůru nohama a moje několika týdenní plánování vyletělo oknem, ale byl jsem za to skutečně rád. Jak se tak dívám na fotky, doslova jsem začal chrochtal blahem nad tou půvabnou představou při projíždění s kolem na těžko okolo Solné komory, Alp a dá li počasí s financemi, pojedu Alpskou až do Italského Grada.

Před tímto rozhovorem mne vůbec nenapadlo více se zabývat zahraniční cestou dál jak ke Slovákům, protože jsem měl docela obavy zda to logisticky a jazykově zvládnu, navíc pro oťuknutí státních hranic bylo mým plánem projet obdobnou trasu 1000mílového závodu.

Den nula

Rodina již byla dávno seznámena s mojí skromnou vyjížďkou jenž dala vzniknout rodinným protestům tipu: to nedáš, pojedeš jenom sám a něco se ti stane, je to moc daleko, .... - jsem měl po několika denním sepisování seznamu nejnutnějších věcí zabaleno. Vše bylo kolem sedmnácté hodiny perfektně zabaleno a připraveno na ranní jízdu k nádraží.

Jenže mi stále hlodala myšlenka na svědomí s tím, že je něco špatně. Dávám zřetel na svůj instinkt a raději jsem si šel obhlédnout a potěžkat kolo s celou bagáží. Kolo jsem při vší snaze ani trochu neuzvedl. Tady se musela stát velmi hrubá chyba, takto ani nevyjedu nájezd ze silnice na chodník. Začalo eliminování zbytečností: Pláštěnka spolu s matrací a pumpou byly vyměněny za multifunkční tlustý igelit (pohodlného spánku se nerad vzdávám, ale co bych neudělal pro efektivní výlet), civilní oblečení určené na procházky po památkách bylo okamžitě vráceno ve složeném stavu zpět do skříně, foto příslušenství zredukováno na tělo s pevnou 35tkou a určitě by se našlo něco dalšího nepotřebného - zapomenutého. Vše bylo zpět nejen na řidítkách a v rámu, ale také převážně na zadním kole. Celé kole s výbavou se mi konečně podařilo zvednout jednou rukou alespoň na několik centimetrů po dobu úctyhodných pár sekund. Chyba byla napravena, teď už je nejvyšší čas jít spát.

Plánování odjezdu

K možnosti přiblížení se k hranicím byla domluvená spolujízda přes jizdomat.cz, bohužel to řidič potichu odpískal aniž by mi dal jakkoliv vědět. Zde mi naštěstí zafungoval předtuch a vše jsem si začal ověřovat. Bylo zapotřebí přejít k dopravnímu plánu B "jak se dostat k hranicím", zde byl postupně vyloučen Student Agenci pro drahou přepravu kola jejich autobusem a ve vlaku kola nechtějí. Teď mi zbyla další, za to poslední, nechtěná, zoufalá možnost, kterou jsou České dráhy. Po bloudění ve vyhledávání spojů s optimálním čase, cenou, možností přepravy kol jsem si za pomocí mobilní aplikace zaplatil jízdenku společně s místenkou i rezervaci pro kolo.

Den první

Za pár dní přišel pravý ranní čas k páté hodině ranní na rozloučení se spící rodinou s následným odjezdem na vlakové nádraží. které mám pouhé dva kilometry od baráku. V ranních ulicích byla poklidná atmosféra která mi dodávala chuť k vycestování s trochou obav z přepravy do Krumlova. Na nádraží nebylo potřeba zastavovat u přepážky pro jízdenku, jelikož ji mám nějakou dobu koupenou skrze mobilní aplikaci. Nástup do vlaku City Elephant byl na obvyklém třetím nástupišti. Mé ranní obavy se zatím nevyplňují a vlak odjíždí do Prahy včas, ještě aby ne, když na této zastávce začíná svoji opakovanou celodenní jízdu do Prahy a zpět.

Malé zdržení přišlo na Hlavním nádraží v Praze, kdy po několika minutovém zpoždění přijel rychlík k peróně a to jenom z části prvních vagónu. Zdá se, že o zábavu při cestě vlakem opravdu nebude nouze. Lidi na nástupišti se začali chovat jak stádo ovcí a rychle utíkali nalodit se skákajíc mimo peronu do jednotlivých vagónů. Tupci. Za chvilku okolo mne procházela službu začínající paní průvodčí, které se hned ptám "Zda vlakvedoucí nehodlá trošku popojet?", odpovědí mi bylo "kvůli tomu jdu za strojvedoucím". Vlak za chvilku popojel, ovce se již spořádaněji nalodily do zadních vagónů, mé kolo je naloženo a v klidu mohu jít hledat rezervované místo. Jak se procházím prázdným vagónem, zjišťuji že je celkem fuk kam se posadím, tak jsem to zakempil přibližně v první třetině vagónu o samotce.

Zaplať pánbůh vyjíždíme z nádraží a tempem šneka se zlámanou nohou jedeme skrze Prahu do Benešova, kde chytáme nečekané zpoždění když nám nečekaně zahořela lokomotiva. Po nějaký době slyším v rozhlase něco o dvou hodinovém opoždění kvůli poruše na lokomotivě, takže to bychom měli k ranní předtuše. Při kochání se nádražím o pár lavičkách a jednom sloupu zjišťuji předpověď počasí pro okolí Solné komory, z celých slunečních čtrnácti dní má být hezky pouze dva dny po kterých se shora zamračí a s příchozím dnem dorazí třídenní bouřky. Nic pro teplomila, říkám si a v tom se daří rozpohybovat náš šťastný vlak a to dokonce správným směrem. Opět vyrážíme, jak jinak než pomalu s pozvolným zrychlováním k Táboru ve kterým byla ukončena spanilá jízda z důvodu rekonstrukce koridoru. Zde se tedy muselo přestoupit na náhradní autobusovou dopravu s přívěsem pro kola a rozměrná zavazadla do Českých Budějovic s prozatímním celkovým hodinovým zpožděním. Při sundavání nejdráž naplněné přední brašny z řidítek mi odlétla pružinka s plíškem od rychloupínání a čudlíkem kamsi mezi trávu a silnici. Čudlajz jsem sice díky křiklavé barvě našel, ale s ostatním to bylo špatné. Kolo jsem s obavy o opravu úchytu naložil do vozíku za autobus a šel si s pochmurnými myšlenkami sednout do skoro prázdného třetího autobusu.

V ČB bylo neplánované hodinové čekání na další spoj do cílové stanice Český Krumlov a mne nezbylo nic jiného na práci, než se někam uklidit a popřemýšlet nad opravou upínacího klipu. Naštěstí mám s sebou stahovací pásky, který nemusím použít. Brašnu i tak lze držáku na řidítkách bezpečně zacvaknout a za pomoci čudlíku ji zase vycvaknu. Jedu se projet po určitě krásném městě s návštěvou v Lídlu pro menší svačinku se zmrzlinou, kterou jsem na parkovišti doslova zhltnul. Samozřejmě bylo nutné dělat nějakou tu památeční fotku ještě před odjezdem a po chvilce vytvářím turisticky nezajímavý snímek mostu pro pěší a cyklisty u leso-parčíku Stromovka přes řeku Vltavu s jedním unuděným autoportrétem z nekonečného čekání na spoj z nádražní haly.

Po odjezdu si to úspěšně lokálkou dokolébáme k Českému Krumlovu ve kterém málem zapomínám vystoupit. Naštěstí je ta správná zastávka teprve přede mnou.

Nakonec se z původních tří hodin jízdy vlakem stalo přibližně šest, což se mi opravdu nelíbilo. Že já jenom nejel na kole už z domova. Toto zpoždění se bude v kopcovitém terénu velmi špatně dohánět.

Po slastném rozloučení s drahami ve 12:15 a následném úprkem z vlaku, proběhla před nádražím fotografická hitparáda a hurá do centra Krumlova.

Nasednu na kolo a odjíždím ... pár metrů z kopce dolů, kde se skřípavým zvukem zatížených brzd zastavuji na pravé straně krajnice přibližně sedm metrů od šokovaných asijských turistů kteří na kameru natáčeli sami sebe
s panoramatem města. Tomuto pohledu se nedalo odolat. Panorama bylo okouzlující a jelikož byla časová tíseň, následovalo rychlofocení a opětovné nasednutí dolů do města. Průjezd byl vcelku klidný a mezi turistama se dalo vcelku dobře kličkovat i s plně naloženým kolem.

 

Českým Krumlovem bylo potřeba k mojí lítosti projet s minimem zastávek a rovnou pokračovat proti proudu podél Vltavy k Rakouským hranicím. Ve městě zjišťuji velmi podhuštěnou zadní pneu, na kterou je nouzová pumpička krátká. Cesta k hranicím zpočátku vedla na cestě třetí třídy okolo vilové zástavby nacházející se u konce města, za němž se stáčela cesta kolem lesa k polorozpadlému mostu zpět k hlavní zrenovované silnici nejspíše první třídy. Tady se přes mírné stoupání s klesáním jelo úplně samo. Po mojí levici se mnou Vltava synchronizovaně tančila klikatého hada, kdežto se po pravici nacházel vysoký jehličnatý les. Všude je cítit úžasně čerství vzduch s cestovní atmosférou.

Podle mapy mám za necelých deset kilometrů odbočovat doprava k prvním kopcům, mám spoustu času na kochání se přírodou s občasným zamáváním vodákům na nafukovacích člunech, po proudu plovoucích opačným směrem. Jak nečekané.

Vážně jsem si tuto cestovní idylku užíval, až jsem z toho přejel co neměl. Po poradě s navigací rázně zavrhuji otočku, přejel jsem příliš. Nalézám dosavad neexistující plán B a jedu do Rožmberka nad Vltavou. Ono vlastně ani jinam jet nešlo, žádná další silnice tu není, tak to snad nemůžu nepřejet. Nebo jo? Ve městě mají naštěstí benzínku se vzduchem díky čemuž konečně přifukuji zadní kolo ze zoufalých dvou atmosfér na příjemných pět. Panečku, to se najednou jelo od benzínky úplně jinak. Jen jsem tu zapoměl hliníkovou čepičku ventilku. Musím se pro ni hned vrátit.

V místním hypermarketu na dvaceti metrech čtverečních byly dokoupeny zásoby vody - do obou brašen po 2x1.5L a do lahve 0.75L no a něco energetického pro sebe na kuráž. Moc dobře vidím jak mne po pár metrech za křižovatkou čeká pekelné stoupání do prudké zatáčky. Tehdy jsem poprvé pochopil proč mají treková kola trojtác s malým kolečkem, není-li za kolem připevněn naplněný vozík dítětem s bagáží na cesty, a byl za to docela rád. Jen co byl vyjet jeden kopeček se zatáčkou, následoval jej další s ještě jednou zatáčkou no a už nebylo kam stoupat. Hele, hned je tu další kopeček, dokonce je ještě strmější než předchozí i s prudší zatáčkou, no já se takhle ze začátku mám. Na vrcholku následovalo v sedle rychlé vydýchání následováno luxusním sjezdem malebnou krajinou do Vyššího Brodu, ve kterém mne dravě svedla naplánovaná trasa z asfaltky na kamenitou cestu podél lesíku a louky. Tvrdý dopad toho, když se někdo příliš spoléhá na navigaci bez přemýšlení. Nu což, vracet se nebudu. Na první odbočce zajíždím zpět na silnici a nahazuji stoupavé tempo přes Studánky k hraničnímu přechodu. Stoupání bylo opravdový zážitek, obzvlášť co se týče kvalit silnice - čím blíže k hranicím, tím lepší povrch bez výmolů, což je pro mne jako českého cyklistu něco nevídaného. Takovouhle kvalitu nebude mít D1 ani po sto letech rekonstrukce. Hraniční přechod si zběžně prohlížím a pokračuji dál po hlavním tahu, což bylo pro změnu špatně. Bleskově následovala vracečka zpět k hraničnímu přechodu s levotočivou odbočkou do správného kopce.

Zde začínala země s pro mne speciálními jmény, jako má první vesnice jménem Weigetschlag (na obrázku níže vpravo za mnou - opravdu není vidět), zde se mi naskytl první pořádný výhled do Rakouska, kde je na foto po levé straně nějaké lesní úložiště šišek nebo čehosi. Sjíždím místní silnici dolů na hlavní, po které jsem v mylném odmění (naplánovaná trasa mi to řekla) jet neměl a pokračuji převážně klesavým profilem přes krásně vypadající město Bad Leonfelden za nímž následuje opět zbytečná jízda zkratkou po polní cestě na Oberstiftung, Unterstiftung a dále luxusně klikatým lesním údolím neustále dolů k Zwettl an der Rodl. Tady mi začalo další opravdové stoupání a že to tedy s naloženým kolem bylo opravdu něco. Moje rychlost musela být něčím mezi běžícím mravencem a leklou rybou. Navíc mne ze začátku jako Českého cyklistu dojali samotní řidiči, kteří mne nehodlali předjet byť jsem jel jen kousíček od samého okraje silnice vskutku pomalou rychlostí. Předjíždění začalo až si byl řidič opravdu jist více jak na sto procent, že se při vyhýbání nikomu nic nestane. Žádné, troubení, problikávání, najíždění, nadávky, předjíždění v centimetrové vzdálenosti, vybržďování, prostě maximální ohleduplnost na obou stranách.
Proč to nejde i u nás doma? Mezi polovinou a třech čtvrtinách stoupání následovala nucená pauza na lavičce v autobusové zastávce pro odpočinek kdesi v zatáčce. Měl jsem toho ve stoupání vážně dost, ani mi kvůli doplnění tekutin a energeťáku nezbyl čas kouknout na mapu, kdy ta fitness stoupačka hodlá skončit. Po shlédnutí místního jízdního řádu, který mnou nebyl pochopen, raději osedlávám koně a volím divoký úprk do kopců před možným přijíždějícím autobusem. Mám dojem, že jsem v tomto dni při chladivých třiceti pěti stupních vypotil litry vody, stačilo se kouknout na můj nadějný výraz ve stoupavém závodě. Asi po týdnu šlapání do kopce vidím před sebou jakési město, ve kterém mělo následovat další klikaté stoupání. Naštěstí poslední před Linzem. Síly mne při počátečním projížděním městem Glasau pomalu opouštějí, zde následuje další pauza a porada s mapou. Výsledek porady mne mile překvapil, protože jsem oním obávaným klikatým stoupáním už projel a přede mnou má být dlouhý sjezd. Jenže s mým štěstím se určitě objeví nějaká ta objížďka přes Vídeň. Velmi udýchán pomalu přijíždím na ohromný kopec ve městě Hellmonsödt k prvnímu rakouskému semaforu ve kterém si majestátně svítí červená do dáli. Na vrcholu u semaforu se mi úplně zatajil dech. To co jsem před sebou uviděl mne málem porazilo. Byl jsem úplně unavený, upocený, udýchaný, bez energie a tohle na mne zapůsobilo jako pohled z nebe, přede mnou se otevřel obrovsky luxusní výhled do dálky, jaký jsem dlouho neviděl. Jako třešnička na dortu tady na mne čekal začátek neuvěřitelně dlouhého sjezdu do Linzu. Opravdu mne to dojalo k slzičce. Chci vytáhnout foťák pro památeční dojemnou fotku, ale najednou se na semaforu objevuje oranžová, zelená, už není ani čas, ani kam uhnout na stranu abych nepřekážel dlouhé čekající koloně aut na zelenou a raději vyrážím od semaforu vpřed, opravdu jedu dolů, opravdu pojedu velmi dlouho dolů. Přede mnou se mi začíná v dlouhém sjezdu po úbočí hlubokého zalesněného údolí mírně klikatit dvouproudová silnice, na které si připadám jako veliký nic. Po mojí pravici se postupně začíná rozprostírat úchvatný výhled až na samotné do údolí, ve kterém mi připadají místní domečky jako obyčejné malinkaté dětské hračky pod lupou společně s výhledem na velmi vzdálenou protější stěnu. Celou cestu mi fouká vítr pod přilbu do vlasů a jen se směju nadšením, nastupující bolestí v nohou střídající se s úlevou, krásou okolí, ohleduplností lidí a rychle nabíhající pozitivní energií a touhou ještě více jezdit. Při jízdě po silnici si připadám jako osamocený lyžař v obloučkách sjíždějící svah. Po luxusním deseti kilometrovém sjezdu ve kterém mne nepředjelo jediný auto, přijíždím do města Linz a po dlouhé době lehce přibržduju na pomalejší rychlost. Městem se proplétám rychlým, avšak opatrným tempem a instinktivně si všímám možných nebezpečných situací. Městem projíždím velmi snadno bez jediného nuceného přestupku díky perfektnímu značení a cyklostezkám. Opravdu nádhera, takhle to má vypadat u nás doma. Po chvilce přijíždím k velmi širokému mostu přez řeku Donau na kterým si udělám po dlouhé době odpočinek a fotím.

Po krátkém odpočinku projíždím nejkratší cestou skrze město, což mne kvůli plánům a časové tísni nemálo mrzí, ale nedá se nic dělat. Do prvního nocování mám ještě před sebou pořádnou porci kilometrů. Jak se tak v rychlosti kochám městem a zároveň se vyhýbám lidem, usilovně přemýšlím kde si nakoupím jídlo s pitím k večeři i na následující den, až jsem projel celým Linzem. No nic, slunce sice již zapadá ale nakoupit by se mělo, takže raději nakouknu do mapy, ve které hledám nejbližší otevřený obchoďák. Nacházím dva, nějaký nedaleký Metro a něco přes kilometr vzdálenější Billu. Volím cestu nejmenšího odporu a přijíždím k velkému Metro parkovišti, kde na parkovišti zjištuju, že jde o Makro. Tady určitě nakoupím hromadu věcí, nezbývá mi než se usmát vlastní blbosti a v únavě začít hledat plán "B", cestu do Billy ke které přijíždím v začínajícím šeru s pomocí zapnutých světel.

Dlouho před odjezdem do Rakouska doma zjišťuji místní ceny potravin. Ceny mají být jeden a půl až dvojnásobek naší běžné ceny, což mi nepřišlo zas tak hrozný vůči všemi opěvované kvalitě potravin.

Uzamykám kolo kvalitním zámkem u ocelové nohy informační cedule poblíž vchodu do malého obchodního centra s Billou. Na kole nechávám veškerou bagáž krom přední brašny na řidítkách s cennostmi a z vesela jdu nakupovat zásoby rovnou do oblíbeného oddělení uzenin a sýrů. No, při porovnání našich Lídl párků v pěti kusech za cca 22 kč, vůči zdejším pěti kusům mrkvově světlím parkům za 3.99e a dalším dražším zboží mi přešla chuť.Půjdu se raději kouknout k baleným vodám. Sehnat neperlivou 1.5L vodu pod 1e byl velký problém, ale zadařilo se mi vyhrabat z poza regálu čtyři za půl eura. Následoval chleba za 1e, bonbony kolem 2.5e a solené tyčinky. V zásobě mám dvě rybičkové konzervy (spousta masa, vitamínů, tuků a nevím čeho ještě) včetně poslední záchrany v podobě masový konzervy z Lídlu s 92% masa (tady se v malé konzervě schoval pašík společně s želatinou a solí).

Po nečekaném pidi nákupu uklízím věci do jídelní brašny upevněnou na zadním nosiči, pak radostně startuji oba věrné pedály vpřed. Za Linzem najíždím na cyklostezku Traunweg / Traunuferweg, která je v mích očích samotným ztělesněním klidného cyklobruslařského ráje na vzdálenost necelých devíti kilometrů. Pro představu si vezměte českou silnici první třídy s většíma krajnicemi, odmalujte si veškeré čáry
a k tomu všemu přidejte nekonečnou rovinu ve stromové aleji s vlevo schovávajíc hydro kaskádu. O tomhle si mohou v Praze na A2 jenom nechat zdát.

Po chvilku se mám přiblížit k vytipovanému místu pro zakempení a jelikož už slunce zapadlo bylo potřeba si na cestu pořádně posvítit. Přijíždím k předem vytipovanému místu, ze kterého se jak mávnutím kouzelným proutkem stává to nejblbější místo v celém okolí. Má vytipovaná schovka leží naproti hlučné třídírně odpadu. Zkouším popojet kousek za třídírnu, jenže ta je tak dlouhá, až se nakonec ocitám v nočním životem bdělého města Wels ve velmi unavené a rozladěné náladě. Stále se dokola ujišťuji že v tomhle stavu nepojedu přes noc na kole, abych byl na triumfálním příjezdu do Solné komory při všech smyslech. Za nějakou chvíli se mne pomaloučku začínala zmocňovat panika. Kolem cyklostezky se nedařilo najít klidné místo k zakempení a minuty v sedle utíkaly k mému neprospěch až moc rychle. Po nějaké době u řeky konečně nacházím dlouhý, rovný, travnatý za stromy lehce schovaný plácek u cesty a jsem pln nadějí k přespání. Jak si pomalu obhlížím tmou polozahalený plácek ze sedla, po několika metrech narážím na kempující partu asi šesti Rakušanů. Přeci jenom je kolem desáté hodiny večerní, za chvilku to určitě zabalí. Poodjíždím opodál na otočku ze které se po půlhodině vracím na místo, kde se skupinka kecálků rozrostla na dvojnásobek. Tohle mi nevyšlo. Rozmrzele koukám do mapy a po dlouhé době hledání místa k přespání rezignovaně odjíždím po naplánovaé trase vpřed, třeba se cestou noční krajinou lecos objeví. Narážím na rovnou travnatou louku se stromořadím, kde by se sice dalo kempovat, ale je sem od cesty velmi dobře vidět. Dále zkouším projet přilehlý lesopark, aspoň to tak ve tmě vypadalo, a krom kamenitého povrchu s pichlavým křovím, silničního tunelo-mostu pro dálnici A8 nad řekou Traun nic nenacházím ani na druhý pokus. Zkoumám možnosti louky a už je mi všechno jedno, jedu nenápadně udělat hygienu do řeky Traun, která je i v noci viditelně průzračná. Po koupeli si to rovnou vyrážím zakempit přes louku do stromořadí. Příbytek se skládá z jedné natažené maskovací plachty nade mnou pomocí větviček, gumicuků a kola jako těžítka, společně s tlustým igelitem na místo matrace. Úspěšně se zachumlávám do letního spacáku kdy během chvilky zjišťuji, že se pode mnou nachází tunel dálnice. Snad nebudou v tunelu na sebe příliš troubit. Vytahuji rychlovečeři a rovnou píšu domů sms že jsem v pořádku. Po jídle vypínám mobil a po půl desáté večerní ulehám s hlavou na provizorním polštáři vyrobeného z cyklooblečení. Hukot Á-osmičky elegantně vyřeším vsugerováním že se jedná o bílí šum, hned jsem na to vytuhnul.

Den druhý

 

V 5:05 začínala mít ranní obloha nádech ohnivých barev. Bylo mi hned jasný, že nastal nejvyšší čas se rychle zabalit a nenápadně vypadnout. Jen co vše zabalím odjíždím na cestu, ze které vidím jak v prvních ranních paprscích jde místní domorodec venčit psa s vodítkem okolo naštěstí bývalého nocoviště.

Jo, dneska bude krásný den…

Celý text s obrázky zde