Vietnam na kole 2019

Vybrat destinací na další dovolenou byl boj. Nejprve jsem chtěl do Arménie, pak mi psal známý, jestli bych nejel do Vietnamu, protože cestovka, co s ní normálně jezdím, to letos nedělá. Ale přišlo mi to málo zajímavé, tak pomohl strejda Google a našel c.k. Rajbas. Recenze byly dobré, známý chválil i průvodce, a tak jsem se objednal.

Komunikace s cestovkou jakž takž, průvodce byl výrazně komunikativnější. Objednáno vízum v angličtině na ambasádě přes web sranda, dle návodu. Po několika dnech dorazil e-mail, elektronická letenka, na poslední chvíli výměna dolarů a přes web i pojištění. Při skládání kola do krabice nastal závažný problém, nešla vyndat sedlovka. Nějak mrcha zarostlá. Prý tam je hliníková vložka, a dva kovy v sobě nikdy nedělají dobrotu. Takže obě kola ven a trochu to poskládat jinak. V sobotu ráno naložit do auta, rozvést ještě kamarádům jablka a najednou už jsem zase musel skoro spěchat. Jo povaha se nemění. Dojel jsem ke kamarádovi skoro o třičtvrtě hodiny pozdě, pak na letiště místo v plánovaných 13h, skoro ve 14h, ale celkem klídek. Odbavení s Emirátes bez problémů. Byl jsem náhodně vybraný na kontrolu, tak mne trochu ošahali a prolustrovali na drogy - bylo to v cajku. V Dubaji v noci vidět není moc na letišti, vláček jako metro, automatický nás převezl na jinou halu, pospávali jsme a pak odletěli B 777. V Hanoji jsme posunuli hodinky o 5 hod dopředu. A už nastal zádrhel, na vízum jsem měl špatně číslo pasu. Kupodivu si toho úředníci v Praze na ambasádě nevšimli. Nakonec jsem musel požádat o nové a zacálovat 25$, ale za 5 minut bylo.

Mikrobusy nás s bagáží odvezly do města, v hotýlku jsme smontovali kola a ti, co je neměli jeli do půjčovny omrknout, co jim připravili. Dali jsme běžnou večeři, nulovou polévku, prošli se kolem jezera a skončili na ulici u piva. Měli dva soudky na chodníku, v tom z boku pípu a za 5000 točili třetinky. Jo, po výměně za dolary jsem se plácl do šrajtofle se šesti milióny. To je pocit! Ale dlouho to nevydrží, česká koruna je tisíc dongů a oni ani neudávají ty ti nuly.

Ráno mi pod oknem od půl páté řval kohout, pak i druhý. V 7 snídaně, nudle, vejce, okurky, meloun, uzenina, dobré. Za hodinu jsme nastoupili do mikrobusu a mlhavou krajinou jeli směr přírodní park Ba Be. Stavili jsme se na kafe, oběd, pak konečně vyložit kola a vyrazit. Zpočátku takovej klídek, pak to stoupalo, začali jsme zpomalovat, ve městě pivko, tam několik lidí odbočilo špatně, zase čekání, na kopci další delší. Dál opravovali silnici, a přestože to bylo z kopce, spolujezdci to nějak nedávali. Mně se to naopak líbilo, pod kopcem jsme ve dvou čekali, ale já se rozhodl jet, vzhledem k 25 km do cíle a pokročilé době. Ostatní naložili do auta a pozvolna se drncali. Samo že se setmělo. Prý to pro ně bylo náročné cyklo. Dojezd s malým nouzovým světýlkem po rozbité cestě už nebyl pěkný, holt jsem neměl čekat. V hotýlku odbahnit, dát pivo a večeři.

Další den ráno jsme šli kilák na motorovou lodičku a jeli po jezeru do jeskyně, skrz kterou protékala řeka, pak výlet k vodopádům, sumec k obědu a při návratu koupačka. Odpo na kole výlet do pěkné jeskyně, a ještě kousek se projet, čistě ze zdravotních důvodů. Večer nám místní ženy zatancoval i v krojích, to bylo docela zajímavé.

Další ráno byla cesta přes kopec, ten se mi ale zdál malý, tak jsme s kolegou jeli sedmikilometrový krpál. Auto jelo s námi, bo tam co jeli ostatní byl zákaz. Ty 15% stoupáky byly samy o sobě výživné, natož při počasí jak v prádelně. Chvílemi to bylo jen 10%. Kolega kus tlačil a kus se držel auta, prý to bylo moc. Ve městě bylo pivko, které jen zasyčelo, taky jen třetinka. Po 12 km další a po šesti ještě. Stejně jsem nebyl na malé, vše vypoceno i s litrem vody. Po dalších několika km jsme naložili kola, dali oběd a nechali se autem odvézt 130 km, bohužel zpocení z kola, to nebylo moc dobře vymyšlené. V moderním hotelu ubytko na úrovni, ale kuchyně nebyla dokončena a tak jsme šli do městečka na véču. Bohužel průvodce neumí jednoduše vysvětlit itinerář tak, abychom to pochopili i my, unavení cyklisté, takže se ho pak ještě ptáme. Navíc si myslí, že je třeba jezdit společně a na to já už vůbec nejsem. Myslím, že jsem mu už pak jasně vysvětlil, že jsem samostatná jednotka, ať mi dá cílový bod, zajímavosti na trase a já sám si určím průběh. Jsem dospělý, svéprávný. Je mu 70 a tak si myslím, že by to měl organizovat trochu volněji a jinak. Nebo taky jsme unavení a neposloucháme. Také denní dávky km nejsou pro každého.

Ráno jsme na tržišti ulovili něco ke snídani, pak autem k vodopádům na hranicích s Čínou a hurá na kolo. Bohužel pro ostatní (mně je to buřt) byla cesta přes dva kopce a zase opravovali silnici. Pro nás nepochopitelně, chlápek s praporkem na chvíli zastavil dopravu, bagr nad námi chvíli bagroval, na silnici spadly nějaké šutry a zas se jelo dál. Posledních 20 km asfalt. Dojeli jsme k autu, ale po naložení se museli jet kvůli poruše elektrokola zase těch 20 kiláků zpět a po cestě nakládat účastníky. Rovnou pak na večeři nudle s nudlemi a do velmi pěkného hotelu.

V sobotu byla etapa mezi homolovitými kopci. Po snídani vejce s nudlemi jsme vyjeli, stále ve dvojici, jako poslední. Vietnamský průvodce na nás stále čekal a nechtěl jet, i když jsme mu říkali, že jezdíme rychle. Pochopitelně jsme mu během 2 km ujeli, ale po 10 km dojeli ostatní, tak snad nejel moc dlouho sám. Bylo tam několik kopců, ale pařník a tak se člověk potil jak dvéře od chlíva. Pod mostem koupačka. Po obědě byl ale dlouhý kopec 7 km, který ostatní nedali, ani elektrikáři. Jel jsem sám, kolega asi půlku, pak se vyvezli. Poslední 3km sešup do města. Hotel byl ještě lepší. Večer měli skupinky tanečnic představení. Bylo to takové amatérské, ale pěkné. Nejspíš odložily motyčky a šly na plac. Zakoupil jsem rýžovou gořalku na kloktání a kolegovi dal Imodium, bo furt seděl na WC. Celou noc chodil, ráno byl mimo provoz a jel autem.

Trhy pokračovaly. Sešli se tam všichni z okolí, krojovaní i normál a obchodovali. Dal jsem smaženou kobližku Nejprve byl mírnej sjezdík, pak na odbočce 6 km k přehradě prudko. Tam byly taková 4km cesta, jen se podívat. Ještě jsem dojel k přehradě a pak se jal dupat zpět těch asi 450 m do kopce. Jen z odbočky pak pokračovalo stoupání, zato v hospůdce byl krásný výhled na soutěsku. Popojeli jsme dál, většina se nechala ty kopce vyvézt. No a přes ještě další stoupání dojeli do sedla s komunistickým památníkem. Pak už jen sešup do města a do hotelu. Půl hodiny nato byl pořádný slejvák. Taky jsme si to užili - z pokoje. Dalších několik bouřek bylo v noci, panovala obava, že pojedeme v tom nečase, ale byli jsme jen v mlžných mracích.

Ráno 17 °C a stejně jsme se potili. Prohlédli jsme sídlo hmongského krále a pokračovali mezi kopci. V jedné vesničce byla velká louže, ale při pohledu z blízka to byla ve skutečnosti močůvková zátoka na silnici. Bylo třeba jet velmi - velmi pomalu, jen co by se smočily pneumatiky a někde v blízké louži rychle umýt. Na kopci trochu pršelo, pak jakž takž a na dalším padla solidní mlha. Teprv po projetí serpentin skoro naslepo jsme u města začali vidět. Tam byl krásný dlouhý sjezd a nakládání kol. Pak jídlo a hodinová cesta na hotel v dešti. Hotel má průjezdnou recepcí, bágly jsme vyložili a vozy parkovaly vzadu na dvorku. Byl to první hotel se sprchou zástěnou, jinak je umyvadlo, WC a sprcha v jednom prostoru.

Ráno odjezd, hodinu autem a pak boční silničkou u čínských hranic. Nejprve jsme se plahočili do slušného kopce, pak zase v mlze a v mracích nahoru a dolů dlouhému sjezdu. Cestou nic moc zajímavé, sušili tam na plachtách čaj. Hotel proti minulému taky nic moc, ale nemůže být každý den svátek. Recepce prostorná, v polovině lidi parkovali motorky. Prach byl všudypřítomný a tak ho ofukovli ze zboží fénem. Průjem ráno takový lehký a tak jsem spolkl jen banán.

Autem jsme vyrazili 30 km. Stoupali jsme po prašné silnici, pak kus opravovali, chvíli bylo nutno čekat na dva válce a bagr. Až na vrchol to pak byl takový tankodrom. Dál bylo několik kopců a oběd, který jsem pochopitelně nedal, jen pivo. Pro změnu místo třetinky, měli PET 0,8l. Asi lepší než se cpát práškama. Ve městě byla prohlídka paláce místního krále, který postavili Francouzi, pak budhistický chrám a dlouhýma serpentinami sjezd. Půl hodiny jsme čekali pod stromem na ostatní, ještě kus sjeli a naložili kola. Dojeli jsme do města Sa Pa. Si ze mně doma dělali srandu, že tam mohu dojet z Prahy na kole za půl hoďky. Po večeři brzy na kutě.

Ráno byl výlet nejprve vláčkem (jako na Petřín) a pak dlouhatánskou lanovkou do 3145 m na horu Fansipan 3143 m. Tam ještě před čtyřmi lety nebylo nic. Nyní několik budhistických chrámů a veliká socha Buddhy. Cena 750 vnd docela dost. Naštěstí se povedlo počasí. Většinou to prý nestojí za nic. Jen tam trvale ukrutně foukalo. Po návratu byl ještě výlet do vesničky Cat Cat s vodopády a hmongskými domy. Ale to byla turistická komerce. Bylo to pěšky po spoustě schodů, jako bychom jich na hoře neměli dost.

Celý den svítilo slunko, klóbrc jsem neměl, tak mi zčervenala ředkvička, až jsem měl červenou jak řepu. Chtělo to opalovák.

Ráno v pátek autem ke stříbrným vodopádům a z lenivosti vyvézt se skoro na vrchol. To se později ukázalo jako chyba, bo sme dlóóóuho čekali. Tam co byl oběd asi hodinu, dvě piva a dva banány to jistily. Pak už po třinácté hodině v 38°C radši jeli 20 km. Tam zase pauza na ananas, banán a pivo. V tom vedru nejde jíst. Ale ostatní se stavovali na oběd. Nechápu. Dojezd celkem vklidu.

V sobotu ráno odjezd do kopce a přes několik dalších, kolem sádek do hotýlku s rybími bazénky. Samo že jsme si nechali jednu osmahnout a salmon šel do hrnce.

V neděli bylo 22°C, tak jsme se snažili kolem půl osmé vyrazit, dokud nebyl hic. Cesta nejprve dlouho dolů a pak houpání, docela to jelo. Závěr byl u města, kde opracovávali kameny. V tom prádelním hicu to lidi nechtěli jet, tak se vezli už před městem. Když už nás dojeli, tak jsme se tedy nechali taky naložit, abychom nezdržovali. Tak ani těch 90 nebylo, jen 75 km. Město bylo modernější s širokými bulváry, asi kvůli přehlídkám. Hotel vypadal značně opotřebovaně.

Na velikonoční pondělí byla cesta autem k velikánské přehradě, tam lodí půl hodiny na jeden z mnoha ostrůvků, koupačka a zpět. Výšlap k chrámu po schodech a pouhých 15km do hotelu. Počasí opět jako v prádelně, 35°C a 97% vlhkost. Z hotelu každý někam lehce odjel, my dva jeli 6km k rybníku (koupat se v tom hnědém kafi nedalo) a tam několik točených piv. Večeře u hotelu, kuře s rýží. Těsně při objednávce slepici zavraždili.

Do Hanoje to bylo asi 150 km. Kus po dálnici. Jeli jsme poslední štreku na kole 40 km, víceméně po rovině, rychlostí invalidní žížaly. Po naložení kol, byl oběd a prohlídka chrámu. Použili jsme lanovku (kupodivu Poma). V chrámu se nakrucovala kněžka, pomahači ji všelijak převlékali červený a zelený vyšívaný přehoz, další k tomu hráli. No prostě budhismus (asi). Vypadalo to, že to tady není staré, jeskyně trochu, víc, umělá. Takové rozporné pocity. Byl ještě další chrám, průvodce furt vykřikoval mandala, nově postavený, hodně barevné na oko, místy už se loupaly tapety. Pak autem do Hanoje, do stejného hotelu jak na začátku. Jen jiné pokoje. Trochu handrkování byli o doplacení vody a nějaké drobnosti. S kolegou jsme došli do hostelu, kde on bydlel před tím, protože přiletěl o dva dny dříve. Pak ještě do anglické hospody, dál jsem japonskou whisky.

Ve středu byla prohlídka města, půlka lidí sama, my, zbytek na památník písemnictví, kde se fotí skoro všechny děti. Zdálky okouknout Ho Či Minův památník a omrknout mini pagodu na sloupu. Ta byla stejně retro, bo ji frantíci při bojích zlikvidovali. Vedoucí šel na další chrám, ale to už byli na nás dva moc, takže do hotelu, zapnout klimu a rozebrat kolo, nacpat do krabice a jít ven. Chtělo se mi na točené pivo, jenže jak na potvoru začli před týdnem s rekonstrukcí minipivovaru. Po večeři tedy obejít rybník a po sprše akademickou půlhodinku na posteli vychladit se. Dusno bylo ubíjející, museli jsme furt pít, stejně se to rychle vypotili. Člověk je pak nažbruněnej, až bolí břuch. Fanda ještě měl nápad koupit dort pro kolegyni k 70narozkám. Ráno ke snídani byla gratulace a porcování. Chvíli chcípl proud, naštěstí to opravili a my nemuseli tahat bagáž a hlavně krabice s kolama po uzoučkém točitém schodišti.

Po snídani jsme nasedli do mikrobusu a jeli na výlet na dva dny na loď do zátoky Ha Long Bay. Rychlou raketou, která se pohybovala na nějakých podvodních křídlech (40km/h) jsme jeli asi hodinu a půl, na hotel nás dovezli elektrovozítkem. Procházkou na pláž, tam po nás chtěli 50vnd za použití lehátka, což jsme neakceptovali. Večer pivko a rybičku a rychle zapnout klimu. Pochopitelně jsem nastydl, teklo mi z nosu, chrchlal jsem a nemohl mluvit.

Ráno jsme měli výlet lodičkou. Dali nám nějakou malou, údajně kvůli ponoru při odlivu, ale kolem jezdily větší, takže spíše neschopnost. Okoupali jsme se na ostrůvku, pak přejeli na druhý, tam nás vyháněli od mola, je prý soukromé. Kapitán naší bárky uvařil nudle a vajíčka, druhý hrnec přikryl trenkama, vypadaly poněkud použité. Raději jsme se vrátili a dojednali výlet elektrovozítkem na bílou pláž. Večer jsme si udělali bene. Nejprve několik točených piv a pak mísu ryb, krevet, vepřového, krabů a mušlí. Výborné nudle s minikrevetkami, zelenina a pivo. Byli toho hodně a hodně dobré. Připravoval nám to přímo na stole na grilu s dřevěným uhlím. Pak ještě točené a na kutě.

V sobotu, poslední den, brzy ráno v půl sedmé do přístavu a raketou zpět 90 minut. Minibusem cestou do Hanoje jsme se ještě stavili v továrně na perlové šperky. Koukali jak něco ze škleblí vyndávali a pak skalpelem řežou. Jiná paní jim tam cpala zárodky perel. Ve městě poslední nákupy, najíst, napít, osprchovat a odpočinout si. Na závěr ještě trochu toho asijského ruchu a blázince, dokončit balení a busem na letiště. Zase se úředníkovi nelíbil můj pas, nějak vazba, či co, omrknul kolegův a nakonec pustil do éra, na 23hod odlet přes Dubaj. V letadle mi bylo chladno, odložil jsem deku, kterou mi letušky šlohly, už jsem ale nechtěl žádat o novou, tak to spravili 2 panáky. V Dubaji bylo skoro 6 hod čekání do 9 h. Emirates odletěly včas, A380-800. V Praze ve 13 h, venku 10°C, já stále kraťasy a triko, jako celé tři týdny. Při přistání s tím pilot fláknul, až sem se lek.

Na bagáž se čekalo dlouho, moje taška nechtěla přijet, v infu mi řekli, že se nějaká menší zašprcla, tak to nakonec vyprostili. Krabice s koly byly rychlejc v nadrozměrných to prý ale někomu chtěli lustrovat, teď ale nevím, zda už v Hanoji. Venku bylo 10°C, takže v kraťasech to nebylo úplně ono. Lidi chodili v mikinách.
Nějaké to shrnutí?

Všichni jezdí na motorkách, všichni troubí, všichni jsou v poho a nikdo nebourá. Značky, semafory apod. jsou jen orientační, dává se pozor dopředu, odbočuje se a rozjíždí bez koukání dozadu, jezdí se i jednosměrkama, všichni tak nějak uhnou a zpomalí. Není problém přejet 6 pruhů napříč. Pomačkané plechy nejsou. Tam bychom se měli učit. Jezdí i děti tak od 12 let. Vozí se na to všechno možné, třeba i lednice, prasata PB bomby a ještě se jednou rukou drží mobil. Žádnej problém.
Lidi jsou přátelští, my jsme byli za exoty.
Všude se staví, domy, silnice atd.
Žije se na ulici, jí se na ulici, prodává se na ulici.
I když jsme jeli na sever, je tam hic a vysoká vlhkost.
Málokdo umí anglicky a většinou blbě. Ani prodavači v Hanoji.
Příroda je pěkná, kopce krásné.
Jako řemeslníci jsou hrozný - nebrat.
Odpadky jsou všude, taková prasátka, sice se ve městech zametá a vozí popelnice, ale stejně. Na venkově se to běžně pálí na hromadách.
Jídlo v pohodě, od 40 do 80Kč, ryby a podobné potvory 200Kč.
Starší makají, mladí dost často zevlují, jak se živí, bůh suď.
Málokdo je tlustej, občas v e městě, na venkově naprostá výjimka.
Je jich 100 miliónů, Hanoj je jak Česko, takže těch pár Vietnamců u nás, jak když plivne.
Překvapivě dost tam jezdí elektrických skútrů. Na ostrovech i auta pro turisty na elektriku.
Stálo mně to 50 tisíc a k tomu asi 6 tisíc kapesné na jídlo a pivo.

Fotky zde - Rajče:
https://renda1969str.rajce.idnes.cz/Vietnam_2019_na_kole