Z Čech k moři – Alpe – Adria

PŘÍPRAVY

KAM SE VYDAT?

Nějaký čas ve mně zrála myšlenka nechat letos, až budou děti na táboře, doma obytňák a zkusit něco ujet vlastní silou. Kam bylo jasné - k moři! Otázka byla jen jestli na sever, nebo na jih. A protože mě lákala výzva přejet Alpy, měl jsem jasno celkem brzy a začal jsem hledat informace o cyklostezce Alpe - Adria. Čím víc jsem toho o ní načetl a čím víc fotek jsem viděl, tím víc jsem se těšil.

PŘÍPRAVY A ZKOUŠKY

Kam jet bylo tedy vybráno. Co si s sebou vzít už tolik ne. A jestli to uvezu už vůbec ne. Že pojedu na asi patnáct let starém trekovém kole bylo jasné, Grail, na kterém jezdím kolem komína nemá dost kotvících bodů. Vychytal jsem na něm pár much (čti „z původního kola zbyl jen rám a sedlovka"), pořídil nosič a brašny dozadu od Ortliebu, sadu houpací sítě, underquiltu a tarpu od Lesoviku, vařič a podobné věci, poskládal to do kupy, projel se s tím kolem komína a jednoho pozdně jarního dne odjel vlakem k nejjižnějšímu bodu České Republiky, odkud jsem se za dva a půl dne vrátil domů s pár poznatky.
Ten hlavní byl, že potřebuji, mimo klasického lepení, ještě pytlík šroubků a matiček, protože občas něco upadne. No a pak taky že budu potřebovat brašnu i na řídítka, protože mám těžiště moc vzadu a jen po zadním kole jezdit moc neumím.
Sadu věcí jsem měl, kupodivu, celkem správně trefenou hned napoprvé, takže na delší cestu zbývalo jen drobné doladění. A příjemným překvapením pro mě bylo, že vlastně nešlo o nijak zvlášť náročný výkon.

PLÁNOVÁNÍ CESTY

Na cestu jsem si nechal nějakých sedm až deset dní. Alpe – Adria začíná v Salzburgu a bylo potřeba se tam nějak dostat. Možnost dojet až tam vlakem by ušetřila nějaký den, jet to z domova by naopak dva dny přidalo a jel bych, sice opačně, ale pořád stejnou trasu jako při testu vybavení. Takže jsem zvolil zlatou střední cestu a koupil jízdenku z Prahy do Rybníku.
K naplánování trasy se mi, po pár zkouškách se Seznamem a Googlem, nejvíc osvědčil Komoot. Seznam má sice výborné plánování, ale kvůli možnostem horák/silnička, kde člověka vede buď po nesjízdným peklem, nebo silnicemi druhých tříd jsem to radši neriskoval. Navíc je v Komootu (po předplatném, které jsem ale pro tento případ neváhal obětovat) možnost plánování vícedenních cest. Naházel jsem do něj data, poupravil trasování tak, aby se držel striktně Alpe - Adria a nevymýšlel mi zkratky, potahal koncové body každé etapy do míst, kde jsem podle fotomapy a streetview tušil možnost pověsit hamaku, nahrál etapy do navigace a bylo hotovo. Za pár hodin. Spát jsem plánoval na divoko, s výjimkou alpské části, kde jsem si zamluvil ubytování pod Gasteinem a Grada, kde jsem chtěl aspoň jeden den volna.

Z DOMOVA POD ALPY

NA JIH ČESKÉ REPUBLIKY

Přišla první prázdninová neděle, já ukrutně brzo ráno v půl sedmé vstal, naposledy zkontroloval, že jsem fakt nic nezapomněl, sednul na kolo a vydal se na Hlavák, odkud mi jel vlak do Rybníku. Za největší úspěch téhle ranní etapy považuji to, že jsem ani jednou nehodil tlamu na tramvajových kolejích. Jinak těch 30 km snad ani nepočítám.

LINZ A PODÉL TRAUNU DÁL

Zábava začala po vystoupení z vlaku. Hned za Horním Dvořištěm mě roj divočáků přemluvil, abych to vzal jinudy – cupitaly tam i pruhovaný mrňata, tak mi přišlo lepší je moc neprovokovat. Hranice jsem překročil u nejjižnějšího bodu, užil si rakouskou stranu kopcovitého předpeklí (Alpy čekají) a pak už si vychutnal krásný dlouhý sjezd do Linze. Přejel jsem Dunaj a podél řeky Traun dojel k dnešnímu místu vytipovanému k přenocování – malé pláži kousek stranou od cyklostezky. Úplně stoprocentní to nebylo, couraly tam posedět hromady lidí. Zkusil jsem projet ještě okolí, jenže rakouské lesy se zatím vyznačují naprostou neprostupností, takže jsem se nakonec vrátil a když po setmění přestali lidi chodit, síť se pověsit povedlo. Spalo se mi tam nakonec moc dobře. A první dojem z Rakouska je jinak skvělý, je to cyklistický ráj a systém cyklostezek v Linzi (byť s několika desítkami otravných semaforů) neměl chybu.
Dnes ujeto 31 km ráno, 77 km odpoledne a nastoupáno 1040 m. Kolo drží pohromadě a já rovněž.

OD LINZE K SALZBURGU

V pondělí jsem se probudil už někdy v šest ráno. Uvařil kafe, kaši, pobalil se a před sedmou už jsem byl na cestě. Takhle brzy zela cyklostezka prázdnotou, kilometry naskakovaly a cestu jsem si užíval. Napřed jsem jel podél řeky Traun, kterou za Lambachem vystřídala řeka Ager. Tam přišla první drobná komplikace - kus cyklostezky podél vody byl kvůli sesuvu skal neprůjezdný, takže jsem musel jinudy - do kopce a podél hlavní silnice. Naštěstí taky cyklostezkou.

Pak přišla trochu zvlněná část, kde mi některá stoupání dala docela zabrat a nakonec i na tlačení došlo – to bylo u jezera Wallersee, kde začla procenta stoupání přibývat až někam ke dvaceti a držela tam víc, než dvě stě metrů. Ale to byla jedna z posledních dnešních výzev a chvilku poté mě už čekalo dlouhé klesání k Salzburgu.
Jak jsem si Linz užíval a chválil, tak mě Salzburg naproti tomu moc nenadchnul. Některé části byly dost chaotické, párkrát jsem se vracel, párkrát řešil jak se dostat kam potřebuji, ale nakonec se mi povedlo napojit na cyklotrasu Alpe – Adria a po levém břehu řeky Salzach odjet pár kilometrů jižně od Salzburgu. Tady se mi les kolem cyklostezky líbil víc, možností k zavěšení bylo dost, takže jsem původně plánované místo na spaní ještě o dobrých deset kilometrů přejel a spal kousek od Rehhofu. Náskok se mi bude hodit zítra, mám totiž deadline – objednané ubytování.
Dnes za 8 hodin a 15 minut ujeto 131 km a nastoupáno 1104 m.

NA HORÁCH

ALPY ZAČÍNAJÍ

Probral jsem se v šest ráno pověšený mezi stromy u cyklostezky od Salzburgu, pobalil, nasnídal se a vyrazil směrem k horám. Na odpoledne slibovali déšť a bouřky, tak jsem to chtěl stihnout co nejdřív.
První věc, která mě zarazila, byla, že i když jsem projížděl spoustou vesniček, nikde nebyl žádný obchod s potravinami (pekařstvím v Halleinu jsem neprozřetelně pohrdl, že nebudu zastavovat sotva jsem se rozjel). Zlatí naši Vietnamci. O jídlo ani tolik nešlo, ale záhy začla docházet voda. S tou mě zachránil hrad Hohenwerfen, kde tekla pitná, tak jsem mohl doplnit zásoby. A jak to tak bývá, sotva jsem přestal nutně potřebovat, s obchody se roztrhl pytel. Ani ne dva kilometry z kopce pod hradem (ve Werfenu) jsem nakoupil kefír a banány, nějaké to pití navíc, stavil se na espresso a hned se jelo veseleji.
Následovala cesta podél Salzachu až do Schwarzach im Pongau, kde bylo asi jediné výživné stoupání dnešního dne. Jinak to sice do kopce bylo, ale jinde než tady jsem na plíce čekat nemusel. No a než se vydrápaly do kopce i ony, měl jsem chvilku vyfotit si prázdnou nádrž Brandstatt a přečíst si, že má objem 1,8 miliónu m³ a je napájena 17 km dlouhým přivaděčem ze Salzachu (samospádem, není to přečerpávačka, nádrž slouží jako vyrovnávací pro špičkovou elektrárnu). Konec technického okénka.
No a pak už to byla vlastně celkem nuda. U Gigerachu jsem uhnul od řeky k říčce Gasteiner ache, projel dva tunely. Ten delší měl přes 1,5 km a byl to strašný opruz, protože cyklostezka vedla vedle frekventované silnice. Odděleně, ale rachot to byl příšerný.
Když jsem vyjel z tunelu, začalo pršet. Aspoň došlo i na to pončo, byla by škoda vézt ho zbytečně. To už mi zbývalo do dnešního cíle, apartmánu s teplou sprchou jen 20 km. Ubytoval jsem se, vypral si v umyvadle propocené oblečení, zašel jsem do restaurace u místního golfového hřiště na večeři (pro změnu hamburger) a šel spát. A měl jsem štěstí, dnešní noc celá propršela, takže se střecha nad hlavou opravdu hodila.
Dnes za pět a půl hodiny ujeto 88 km a nastoupáno 986 m.

POSLEDNÍ STOUPÁNÍ

Po probuzení zjišťuji, že včera vyprané hadry mi nestihly tak úplně uschnout. Co se dá dělat. Beru tedy na sebe to mokřejší, abych si ve vodotěsné brašně nezapařil všechno ostatní, balím spacák a věci k hamace, které jsem také nechal přes noc schnout, vracím kartu od pokoje a vydávám se na další cestu. Čeká mě závěrečné stoupání do lázní Gastein a dál na Böckstein k nádraží, na kterém chci nasednout do vlaku, který mě proveze pod hlavním hřebenem Alp.
Na tenhle kousek jsem se docela těšil, měl obsahovat největší stoupání z celé trasy a byl jsem zvědavý, jak si s ním poradím. Bohužel, za necelé dva kilometry jsem narazil na ceduli se zákazem vjezdu, zdůrazněno že platí i pro cyklisty, s tím, že na cyklostezce něco dělají a projet se nedá. Takže zase zpátky, najet na hlavní silnici se značným provozem a nic moc krajnicí a vydrápat se nahoru po ní. Na druhou stranu – aspoň jsem si to stoupání rozložil do delší cesty, takže se to dalo celkem v pohodě zvládnout. V Gasteinu se shora dívám na vodopád mezi domy, kolem kterého bych býval jel, ale je mi líto propálit v brzdách minimálně sto metrů výšky. Nehledě na to, že objížďka mi sebrala nějaký ten čas, a dnes bych rád dojel za Villach. Takže jen skočit do Billy pro jídlo a pití a hurá na nádraží. Vlak jezdí každou hodinu, ten můj se objevil téměř hned poté, co jsem přijel.
Jízdenka za lidových 10 euro, uložit kolo, nastoupit do vagónu na druhém konci vlaku, pak necelých patnáct minut cesty a jsem na druhé straně hor – v Mallnitzu.
Tenhle úsek měřil pouhých 13 km, ale za hodinu a čtvrt jsem během nich nastoupal 340 m.

A JEDEM DOLŮ

K VILLACHU

Po projetí hor a vyzvednutí kola jsme se opravdu těšil na to, jaká bude další cesta. Bylo příjemné, že když jsem chtěl vidět z kopce, nemusel jsem se otáčet. Radost ale trvala jen nějakých deset kilometrů od Mallnitzu. Pak se údolí rozšířilo a cesta napřed podél řeky Möll, později podél Drávy přestala ubíhat. Slunce pálilo, projížděl jsem mezi kukuřičnými poli téměř po rovině. Ze začátku cesta aspoň vedla městečky a vesnicemi, ale později se i těm začla vyhýbat, takže mě z letargie vytrhávalo jen občasné přejetí Drávy z jednoho břehu na druhý. Co si budeme povídat, tohle byl pro mě nejvíc ubíjející kus cesty z celé výpravy.
O to větší jsem měl radost, když jsem konečně dorazil do Villachu. Díky uzavírce kousku cyklostezky a pár objížďkám jsem narazil na výbornou kebabárnu, kde jsem se navečeřel, kouknul jsem na počasí a malinko mě znepokojilo, že by za nějakou hodinu až dvě měla přijít bouřka. Takže jsem dojedl a vydal se hledat nějaké místo kde bych to pro dnešek zabalil. Vytipováno jsem měl, ale...
Tip na přespání jen podle mapy se mi tentokrát povedl asi nejlíp z celé cesty. Ale tak dlouho jsem vybíral a říkal si, že dál určitě ještě na něco narazím, až jsem z vhodného lesa vyjel a projel pár vesnic. A když jsem se pak ohlédl, přišlo mi, že bude lepší vzít to ještě kousek dál, než se vracet, počasí za mnou vypadalo hůř, než přede mnou. Sice jsem se pak rozvěsil u odpočívadla hned vedle silnice na Tarvisio kousek od Arnoldsteinu, ale i tak to byla dobrá volba. Celá noc propršela, tomu jsem se nevyhnul a ani mi to nijak nevadilo, zmokla jen plachta nad hamakou. Ale bouřky, které byly nakonec dvě se mi vyhnuly, jedna ze severu, druhá z jihu. Kdybych býval byl tam, co jsem chtěl, chytil bych tu bouřku se vším všudy.
Toto odpoledne za pět a půl hodiny ujeto 104 km a nastoupáno 520 m. Sklesáno o 1100 m, ale přišlo mi, že to bylo jen těch pár kilometrů na začátku.

ITÁLIE

Počasí ráno nevypadalo nijak vábně, ale aspoň přestalo pršet. Vyklepal jsem slimáky ze sandálů, poshazoval je z kola, pobalil jsem navlhlé věci a na odpočívadle se nasnídal a trochu probral. Nebylo proč se tam zdržovat, takže jsem sednul na kolo a vyrazil. Hranice s Itálií mě docela překvapila, ani jsem nečekal, že už je to tak blízko. Pak už jen pár dalších objížděk a stoupání a najel jsem na cyklostezku vedoucí po bývalé železniční trati. To jsem poznal vlastně až když jsem projížděl kolem opuštěného nástupiště, na kterém by se bývalo skvěle spalo v hamace. Mělo střechu a sloupy, které jí podpíraly, byly správně daleko od sebe. Škoda, že jsem včera nedojel až sem.
Pokračoval jsem dál, zastavil se na výborné kafe hned v první otevřené kavárně a provoz na cyklostezce začínal pomalu houstnout. Také se pozvolna zlepšovalo počasí, takže to nakonec vypadalo, že si tuhle část, která je právem považovaná za to nejlepší z celé cesty, budu moct opravdu vychutnat.
A ono jo.
Jestli byl včerejšek ve znamení nudy, tak dnes jsem nevěděl, kde dřív zastavit, fotit a jaký výhled si dřív užívat. Nekončící série tunelů, viaduktů, opuštěných drážních budov i drážních budov předělaných na občerstvovny neměla chybu. Výhledy z cyklostezky byly fantastické. O to, abych ukrajoval kilometry se staralo příjemné klesání, které samo od sebe udržovalo rychlost mezi dvaceti a pětadvaceti kilometry za hodinu. Tohle byl ráj.
Ale všechno dobré jednou končí a tak to bylo i s cyklostezkou po dráze. Chvilku bylo nutné jet po souběžné, trochu frekventované, silnici. Pak už jen pár kilometrů na další vytipované místo na břehu řeky Tagliamento a dnešní jízda byla u konce.
Tento den za čtyři hodiny ujeto 78 km a nastoupáno 360 m. Sklesáno o 710 m.

K MOŘI

Poslední probuzení na cestě. Jen jsem sbalil věci, ani jsem se nezdržoval vařením kafe a snídaní – Italové naštěstí chápou, že bez kafe se fungovat nedá, takže jsem chvilku poté, co jsem odjel, narazil na otevřenou kavárnu, kde jsem mohl kofein doplnit mnohem lépe, než pitím své instantní břečky.
Hory jsem nechal za zády, dnes mě čekala jen samá rovina. Ale jelo se to kupodivu mnohem lépe, než to samé nahoře před Villachem – krajina se trochu měnila. V Udine jsem se stavil zase doplnit zásoby jídla a pití a pokračoval dál. Zastavil jsem se v Palmanově, což je pevnost postavená do tvaru devíticípé hvězdy. Jako správná turistická atrakce je plná zmrzlináren, pizzérií, restaurací… toho nešlo nevyužít a nestavit se na pozdní oběd. A pak zase upalovat dál.
I dál cesta ubíhala, sice bylo docela horko, ale to se dařilo zahánět poléváním se buď vodou z bidonu, nebo využíváním fontánek občas se vyskytujících kolem cyklostezky. Netrvalo to tak dlouho, a dojel jsem ke spojnici Grada s pevninou. Z toho pohledu a z toho, že už bylo ve vzduchu cítit moře jsem měl radost. Už jen deset kilometrů, zajet k pláži a pak už do hotelu, kde strávím následující dvě noci. Měl jsem radost, ale zároveň mě trochu mrzelo, že cesta končí.
Za šest hodin ujeto 110 km a nastoupáno 310 m. Sklesáno 410 m.

GRADO

K Itálii mám poněkud rozporuplný vztah a Grado k tomu také moc nepřispělo. Je to země plná výborného jídla, příjemných lidí, té nejlepší kávy, krásných hor… ale to moře, aspoň takhle na severu, mě fakt nenadchlo snad nikde. Mělké, plné trávy a neprůhledné kvůli jemnému písku. Takže sice jsem jel k moři, ale že bych si ho nějak užil, to se říct nedá.
O to víc jsem si užíval to, že na dobré kafe tu člověk narazí všude a restaurací tu zrovna málo taky nebylo. Takže i když jsem zatím celou dovolenou vlastně jen seděl na zadku, i ten den a půl v Gradu jsem se jenom válel a jedl.

NÁVRAT

JÍZDENKY

Protože jsem vlakové spojení domů skládal až na poslední chvíli, abych nebyl cestou limitován žádným časem kdy někde musím být, nepovedlo se najít zrovna nejsnadnější cestu.
Jízdenky pro sebe a kolo jsem kupoval přímo na stránkách rakouských drah (ÖBB). Bohužel, míst pro kola je málo a ubývají, takže na mě zbyla noční cesta se třemi přestupy. Ale lepší než to jet zpátky vlastní silou, tolik volna jsem neměl. Jízdenky stačí mít v mobilu, není potřeba tisknout je na papír. Ani na území Itálie, byť na jízdence píšou, že je lepší ji mít vytištěnou. Taky se nebojte toho, že jsou tam psaná všelijaká omezení velikosti kola. Řídítka mám zaručeně širší, než byl psaný limit a nikdo neřekl slovo.

DO UDINE

První vlak vyrážel z Udine někdy po páté odpoledne, takže mě čekalo šedesát kilometrů na kole. To by celkem šlo, nebýt naprosto úmorného vedra. Využíval jsem kropiče na kukuřičných polích, abych se trochu ochladil. Na nádraží jsem dojel se značným předstihem, akorát kombinace času siesty a ještě k tomu neděle znemožnila jakýkoliv nákup zásob na cestu, na který jsem celkem sázel. No co, s vodou vydržím a umřít hlady trvá dost dlouho na to, abych přežil.
Vlaku jsem se dočkal, kolo mi sebrali a hodili na hromadu ostatních kol a vyrazilo se v podstatě po stejné trase kterou jsem jel na kole směr Villach. Trochu deprimující, že to, co já jel den, má vlak za hoďku a půl a to ještě jede do kopce.

VILLACH

Ve Villachu bylo líp – měl jsem trochu času před odjezdem dalšího vlaku, tak jsem zašel opět na kebab do cestou tam vyzkoušené kebabárny. Pak už jsem ani moc dlouho nečekal a naskočil do vlaku na Salzburg. Znovu se konalo kopírování mnou ujeté trasy.

SALZBURG

V Salzburgu to bylo horší – přijel jsem něco málo před půlnocí a další vlak odjížděl až po třetí hodině. Okolí nádraží ve mně nevzbuzovalo dost důvěry na to, abych se vydal poflakovat ven, tak jsem pustil Netflix a ty tři hodiny jsem přečkal na nástupišti. Které mi samozřejmě před odjezdem vlaku změnili, čehož jsem si málem nevšiml, protože německy sotva pozdravím. Naštěstí jen málem, takže do vlaku na Linz jsem se dostal. Ten byl o poznání plnější.

LINZ

O necelou hodinu a půl později jsem se sypal ven na nádraží v Linzi. Byla otevřená pekárna, hurá, snídaně. Šáteček a to asi nejodpornější kafe, které jsem měl tu smůlu za celou svou cestu ochutnat. A do toho počítám i svou instantní břečku. Jak je to možný, vždyť s Itálií sousedí, to se nemůžou aspoň pokusit z nich vytáhnout know-how jak na dobrý kafe?
A pak zase čekání. Tentokrát se mi pomocí několika fastforwardů ve formě desetiminutových dřímot povedlo celkem pěkně zkrátit. Ještě skočit do právě otevřeného Intersparu pro něco k pití a potom už vytoužený vlak do Prahy.
Cestu do Prahy jsem prospal skoro celou.

PRAHA

Do Prahy jsem dorazil chvilku před jedenáctou. Když jsem vystupoval, zrovna hlásili, že mi za chvilku pojede vlak až domů, ale měl jsem pocit, že pět vlaků takhle za sebou bych už asi nevydržel a vydal se tedy domů po svých. Z Hlaváku na modřanskou cyklostezku a pak už podél řeky ven za Prahu, nic co by mi dalo nějak zabrat.

EPILOG

Celkem bylo ujeto za 42 hodin a 42 minut 722 kilometrů. Nastoupal jsem 4840 metrů.
Nemám ani nejmenší pocit, že bych dokázal něco výjimečného. Ostatně, lidí, kteří jeli to samé, je nepřeberně. Jen jsem si celou tu cestu náramně užíval a o to mi šlo především.
Protože to byl můj první podobný podnik (když tedy nebudu počítat ten dvoudenní návrat domů z nejjižnějšího bodu ČR), snažil jsem se toho před cestou samotnou co nejvíc načíst od těch, kteří to už měli za sebou. Asi mi to pomohlo se ne přímo odhodlat, odhodlaný jsem už byl, ale spíš přistupovat k tomu s klidem a tak nějak víc punkově, než jsem jinak zvyklý. A to je asi důvod, proč jsem sepsal tohle. Třeba to někomu míň odhodlanému pomůže zkusit to taky.
Povedlo se, jsem doma a už teď se těším na to, až se někam vydám příště. To cestování na kole je celkem silně návyková věc.