Velikonoční Lužice 2016

Už v okamžiku, kdy bylo jasné, že Velký pátek bude státním svátkem, začal jsem přemýšlet jak využiji volných dnů k nějaké cestě po Horní Lužici. Kdybych si vzal na Zelený čtvrtek dovolenou, bylo by to krásných pět dní v kuse. Oblast mezi Sprévou a Nisou byla pro mě Terra incognita, tak jsem to chtěl trochu změnit. Ale počasí bylo málem na lyže, na kolo a spaní pod stanem to moc nevypadalo. Až v pátek večer jsem se rozhodl, že pokud se v sobotu odpoledne opravdu zlepší počasí, tak vyrazím. A stalo se.

Začátek byl dost tradiční, ke sprévské cyklotrase a pak podél ní do Rodewitz. Tam jsem odbočil na Halbendorf. Z této vesničky začíná nová, 14 km dlouhá cyklostezka po bývalé trati do Löbau. Už po přejezdu hranice jsem slyšel střelbu, v Sohlandu jsem si myslel, že nějaký myslivecký spolek pořádá střelbu na asfaltové holuby, ale střelba se ozývala pořád. V Cunnewalde mi došlo, že to asi nějak souvisí s Velikonocemi, ale jak? Nebylo to moc jasné. Kdesi na louce jsem dokonce viděl skupinku lidí u které jsem tušil, že jsou též původci těchto zvuků. Cyklostezka se klikatí po okraji dlouhé vsi Cunnewalde, takže jsem z ní musel odbočit, abych nevynechal jejich miniaturní skanzen. A pak zase zpět na cyklostezku. Bylo to vlastně dost nudné. Cyklostezka pomalu stoupá a v druhé polovině stejně pomalu klesá až na okraj Löbau. Jedinou výhodou bylo to, že byl na ní úplně minimální provoz. Občas nějací pěší turisté, občas cyklista. Jen nějaká větší grupa uřvaných cyklotatíků odněkud z Čech. A pořád ta střelba. V Löbau jsem byl naposledy v éře NDR, takže jsem si udělal krátkou procházku centrem města a poseděl v místní cukrárně. Nemohl jsem se z Löbau vymotat, ale nakonec se mi to podařilo a stoupal jsem do kopců nad město. Rychle mi došlo, že původně plánovaný výjezd k zajímavé rozhledně König-Fridrich-Agust nechám na příště. Byla to první letošní větší cesta a síly najednou začaly rychle ubývat. V nějaké vesnici jsem to už nevydržel, sebral všechny své znalosti němčiny a zeptal se starších kolemjdoucích lidí, co je to za střelbu. To bylo legrační, paní vyprávěla trochu nazlobeně jaký je to velikonoční zvyk, a že se to poslední dobou dost zvrhává v nekončící hluk, zatímco pán se zářícíma očima vyprávěl, jak se ta střelba provádí. Pro zájemce, hledejte střelbu z mlékárenských konví. (Milchkannen schießen). Rychle se chýlilo k večeru, tak jsem našel místo v lese na postavení stanu a ulehl jsem. Přišla velmi chladná, jasná noc s krásnými hvězdami a střelba neustávala.

Nedělní ráno bylo chladné a větrné. Sbalil jsem stan a vyrazil směrem do Görlitz, ještě jsem v první vsi zalezl do autobusové zastávky a pěkně za větrem si uvařil snídani. Nikdy jsem v těchto končinách nebyl a ukázalo se, že jsem o nic nepřišel, mírně zvlněná krajina téměř bez lesů, samé pole. Dojem, že jsem někde u Roudnice podtrhovala i silueta jediného výrazného kopce, Landeskrone. Vítr byl silný, studený a samozřejmě foukal skoro proti. Dojel jsem do Görlitz a rychle vymyslel, že nebudu sjíždět do centra, ale objedu ho po okraji. To překvapivě šlo velmi dobře jen se dvěma nakouknutími do mapy. Z okraje Görlitz vede další cyklostezka postavená na bývalém železničním tělese, není to zase až tak dávno, co tam jezdily vlaky.
Trať docela vytrvale stoupala k vesnici Königshain. Hloupé bylo, že i když jsem se od Görlitz vlastně začal vracet, vítr foukal opět proti. Těsně před Königsheinem jsem z cyklostezky odbočil a přejel přes kopec do Thiemendorfu. Kopec byl zalesněný a protože svítilo sluníčko, našel jsem v lese palouk, kde nefoukalo a tam se usadil. Rázem když nebyl vítr, bylo teplo. Vytáhl jsem karimatku a trochu se prospal, pojedl, kafe popil, prostě pohoda.
Zanedlouho jsem dojel do Nieder Seifersdorfu, mají tam zajímavý "obranný" kostel, z dálky vypadá jako hrad. Kostel byl otevřený a nebyla tam ani noha. Takže jsem si v klidu mohl prohlédnout obrazy na emporách, které jsou takovou obrázkovou biblí. Další cesta dál vedla po silnicích mezi poli, ale alespoň byly pěkné výhledy směrem na jih na vzdálené kopce.
Za Groß Saubernitz jsem plánoval nocleh, ale dlouho jsem lesem jezdil sem a tam než jsem našel nějaké vyhovující místo, spát na tlusté vrstvě šustícího bukového listí mě moc nelákalo i když jako izolace by to bylo určitě skvělé.

V pondělí ráno jsem se rozhodl, že nepojedu domů přes plánované kopce, ale do Budyšína a odtud co nejrychleji domů. V Budyšíně jsem poprvé zkusil hlasovou navigaci z mobilu. Nebylo to špatné, ale přesto to nebylo ono, občas jsem měl pocit, že mě navigace chce poslat někam, kam se mi to nehodí. Ale na motání se v provozu lepší než zastavovat a koukat do mapy.
Věděl jsem, že z Budyšína vede cyklostezka podél frekventované B96. Tak jsem ji vyzkoušel. Je to skutečně nejrychlejší způsob jak se dostat směrem k nám, ale také nejotravnější. Sice je člověk oddělen od aut, ale ne od hluku, který dělají. Takže jsem byl rád, když jsem se v Eulowitz od hlavní silnice oddělil. Zkusil jsem v Kirschau nejet tradičně po značené cyklotrase, ale zkusit cestu nalezenou v OSMand a vyplatilo se to, místo stoupání po silnici jsem se pěkně projel po lesní cestě podél náhonu. A pak už to bylo domů jen skok.

fotky: http://petrp.rajce.idnes.cz/Velikonocni_vylet_v_Horni_Luzici/