Furt z kopce

aneb Krušnohorský sjezd

Čtvrtek, 7. května 2015

Už od Vánoc jsem si maloval kam pojedeme o druhém květnovém víkendu. Měl jsem naplánována jezera na čáře Senftenberg - Hoyerswerda - Uhyst. Pěkně vlakem tam a po vlastní ose zpět. Jenže někdy o Velikonocích jsem zjistil, že zrovna v květnu je na tamější trati výluka. Tak jsem plány předělal, zvolil jiný výchozí bod a jezera jsem zahrnul do svých plánů jen některá. Ale ani toto řešení se nepovedlo, protože dva dny před datem odjezdu začali stávkovat strojvedoucí DB. Takže dlouze připravované plány jsem mohl strčit do šuplíku a dotáhnul jsem do konce dávnou myšlenku vyjet vlakem na vrchol Krušných hor a po saské straně sjet k Labi.

Ve čtvrtek odpoledne, hned jak jsme přišli z práce jsme popadli kola a vlakem ČD jsme dojeli do Bad Schandau. A odtud pěkně po nové levobřežní cyklostezce, která však ještě není úplně dokončená, nejdřív do Königsteinu. Nedokončený úsek je jen úzká blátivá cestička mezi náspem a pobřežním srázem. Netuším, jak to chtějí řešit, nejspíš tam udělají zábradlí a občas nějaká místa na vyhnutí. V Königsteinu si prohlídneme město a kostel a celou prohlídku završíme kávou a koláčem. Času máme spoustu. Tak volným tempem dojedeme do kempu Wostra, kde jsme jako stanaři jediní.

Pátek

V pátek tak akorát stihneme vlak společnosti Städtebahn Sachsen z Heidenau do Altenbergu. Naštěstí mám nacvičené jízdenky, tak je z automatu vymámím na první pokus. Trať se vine údolími potoků, projíždí několika tunely a v závěrečných partiích jsou vpravo ve směru jízdy úžasné výhledy. V Altenbergu si krátce prohlídneme město a pak začneme stoupat, abychom vzápětí klesli zpět do Rehefeldu. Odtud opět stoupáme po pěkné lesní cestě až k hraničnímu přechodu Moldava. Chci se podívat na nádraží, tak musím překonat nevábný pohled na podivnou směs opuštěných i funkčních vietnamských obchodů. A i když by se dalo pokračovat podél zrušené trati, vystoupáme ještě pár metrů abychom dojeli do obce Moldava. No nestálo to za to. Je to horší než jsem si myslel, opravdový zapadákov.
Ale to už začíná dloooooooouhý sjezd podél Freiberské Muldy. Jedeme skoro pořád po silnici a i když je pracovní den provoz není moc velký. V Bienenmühle si dáme v pekařství dort a kafe. Paní se nám omlouvá, že takhle odpoledne už nemá žádný výběr. Když se jí ptáme, jakou kytkou je porostlá protější skála, neví, ale ochotně bere telefon a volá tchyni, která to ví. (byla to tařice). Cesta je pořád velmi pohodová, místy dokonce vede mimo silnici. Až na konci, v Berthelsdorfu proti nám stojí pořádná střecha, kterou musíme vyjet. Navíc na pěkně rušné silnici. Na vrcholu naštěstí odbočujeme a po delším sjezdu najednou zjišťuji, že jedem špatně. Nespletli jsme se o moc, přehlédli jsme odbočku na kamenitou polní cestu, kterou se dostáváme do obce s podivným jménem Zug. A pak už je to doslova pár kilometrů do freiberského kempu. Tentokrát zde nejsme sami, kromě nás zde mají stan ještě nějací starší manželé a rodinka s dvěma malými holčičkami. Ty si volnou "zeltwiese" (stanovou loučku) doslova užívají. Maminka se je se zapadajícím sluncem postupně snaží oblékat tepleji, ale je z toho taková honička, děvčátka jsou jako rtuť.

Sobota

V sobotu snadno dojedeme do centra Freibergu. Trochu jsem si představoval, že když na ceduli mají napsáno Universitätsstadt Freiberg, bude to město protkáno sítí cyklostezek. Z dopravního hlediska je však město spíš velká křižovatka, alespoň takhle v sobotu dopoledne. Samotné centrum města je moc pěkné, s příjemným historickým jádrem. V místním kostele nás zaujaly letáčky o kostele v nejrůznějších jazycích. Krom arabštiny, japonštiny tam také byly jazyky exotické, jako třeba čeština či klingonština (i když tedy s transkripcí do latinky). Šíleně jsme se zdrželi při nákupu ve velkém Kauflandu, abychom o pár minut později narazili na dva obchody přiměřené velikosti. A těžce jsme při výjezdu z města bloudili, protože GPS si postavila hlavu a vymýšlela blbosti. Ale nakonec jsme vybloudili a byli jsme odměněni pěkným sjezdem po polní cestě zpět k řece Muldě do vesnice, kterou nejspíš založili nějací plzeňští exulanti, protože se jmenuje Tuttendorf. A pak dál podél Muldy. Cesta byla lepší než ta páteční i když už tak neklesala, zato bylo mnohem víc úseků, které nevedly po silnici. Jen v jednom případě musíme vystoupat prudkým výjezdem z údolí a pak se zase hned vrátit zpět k řece. A najednou je tady křižovatka s označením Zollhaus, takhle uprostřed Saska si ji člověk zapamatuje, tady už jsem byl, odtud už je to podél vody jen skok pod zámek Nossen, kde se s Muldou pro tentokrát rozloučíme. Čekáme nepříjemné stoupání na hřeben nad městem. Nepříjemné ne proto, že je to nějak extra do kopce, ale proto, že je to po silnici odpovídající naší II. třídě. Naštěstí je na okraji namalován alespoň pruh pro cyklisty, tak to není tak hrozné. A na vrcholu kopce odbočujeme směrem do Míšně, čeká nás nějakých 20 km pořád po klidné silnici a pořád z kopce. V úbočí nad námi se vine železnice, silnice zpočátku klesá výrazně rychleji, později už se silnice, trať i potok klikatí k Labi společně.
Bez problémů projedeme Míšní, za ní nás čeká večerní motivace, osvědčený bufet na Labské cyklotrase. Dáváme si stejně osvědčenou soljanku a pak už je to jen pár kilometrů do kempu. Tentokrát je stanová loučka docela plná, krom cyklistů, bruslařů jsou tu i rybáři.

Neděle

V neděli nad ránem silně prší, ale než skutečně vstaneme, je po dešti. Sbalíme už za sucha, sluníčko pěkně hřeje. Souhrou náhod jedeme až do centra Drážďan po pravém břehu, vždycky jsem se ho trochu bál, přeci jen dle mapy je to víc městem. Ale není to až na jedno místo problém. V tom jednom místě nás značky navedou k čtyřproudé silnici s tramvajovým pásem uprostřed a dál značení chybí. Ale další cestu, s mírnou oklikou a jedním dotazem, zda jedeme správně, najdeme rychle. Cesta po pravém břehu je vlastně lepší, ta klasická po levém vede za Drážďany mezi poli, tato vede podél řeky. Navíc máme krásné výhledy na centrum města. A v neposlední řadě, takový nedělní pravý břeh v centru Drážďan, to je symbol městské pohody. Rodinky na procházce, skupinky cyklistů v civilním oblečení, tu či onde sedí někdo na trávě a dělá si piknik. V centru přeci jen přejedeme na levý břeh. Na konci Heidenau si dáme kávu a dort a potěší nás, že slečna v cukrárně se snaží o nějaká česká slůvka. A v Pirně opět přejedeme na druhý, nám málo známý břeh. Potěšíme se městečkem Stadt Wehlen a dojedeme až do Kurort Rathen. Zde bychom měli přejet přívozem přes řeku, ale náš zelinář mi nedávno vyprávěl, že to s manželkou projel, že v louce na břehu Labe je vyjetá cesta. Tak to zkusíme. Nejprve se jede v lese nad řekou, ale skutečně, než se cesta začne šplhat vzhůru je zde sjezd ke břehu a dál pokračuje pěšina. Na těžko to není úplně ono, ale jedeme podél vody a máme výhled na okolní skály, co si přát víc. Když se před Königsteinem vrátíme zpět na silnici, zbývá nám už jen přejet do Rathmannsdorfu na vlak. Na nádraží dorazíme, aniž bychom to nějak plánovali, příjemných dvacet minut před odjezdem vlaku.

http://www.gpsies.com/map.do?fileId=phxcsmvwbrgvrhbj