Do Cuxhavenu - část II.

Víkendový Magdeburk

Ležím na zemi a zjišťuji, že nemohu stát. Vůbec nemám tušení, jak se to stalo. Okraj cyklostezky tvoří kolejnice, která tady zůstala po nějaké vlečce, nějak se mi podařilo na ní uklouznout, ale jak jsem se na ten kraj dostal, nevím. Holky mě odtahují stranou, vyndavají do trávy deku a pokládají na ni. Nikde žádná krev, skoro žádné odřeniny, jel jsem naštěstí krokem, jen na koleno levé nohy se nemohu postavit. Když se ukáže, že to jen tak nepřebolí, posouváme náš tábor pod oblouk Sternbrücke, abychom byly schováni před spalujícím sluncem a začínáme řešit co dál. Vytahuji obinadlo, stahuji si koleno a ordinuji hodinu klidu. Ne nezlepšilo se to. Voláme do Čech na pojišťovnu a konzultujeme další postup. Pak okolo jde pán a když vidí naši situaci, ptá se co se děje a radí nám, kde je v Magdeburku pohotovost. Bohužel už to není na naší tištěné mapě, ale směr je zhruba jasný. Zanecháváme všechna zavazadla a Bětku pod mostem a vypravujeme se do nemocnice. Stát, ani chodit bez opory nemohu, ale ukazuje se, že na kole to půjde.Ještě dvakrát se doptáváme na cestu a jsme uvnitř obrovského areálu univerzitní nemocnice. Jenže tam vjedeme služebním vchodem a musíme se znovu ptát, kde je pohotovost. Ochotná pracovnice nám to vysvětlí, vlezeme do budovy a za dveřmi stojí dva pánové v bílých pláštích a začnou nám vysvětlovat, že přicházíme ze špatné strany. Ale ten jeden prohlásí, já vím jaké to je, sám jsem si před časem natloukl a provede nás vnitřkem budovy až do příslušné čekárny. Nastane nejprve úřadování. Zajímavé je, že formulář s jedinou větou "Prohlašuji, že jsem nepřijel do Německa za účelem léčení" mají v mnoha jazycích včetně češtiny, zatímco ten podstatný, kde se vyplňují osobní údaje včetně čísla pojištění mají jen v němčině. Během čekání musím pořád myslet na to naše dítě, co zůstalo samo pod mostem, tak mu alespoň posílám SMS. Konečně přicházíme na řadu. Paní na příjmu, když vidí, jak mě Petra podpírá přiskočí a umístí mě na invalidní vozík. Je to dobře, všude je tu daleko. Lékař nohu prohmatává, hýbe s ní a nakonec nás pošle na rentgen. Ještě, že máme ten vozík. Na dlouhých moderních chodbách se krom lidí pohybují také automatické vozíky, co něco někam převáží. Docela futuristické. Po návratu z rentgenu se na mě doktor podívá a prohlásí: "Tu nohu musíme uříznout" Tak to už vím, že je do dobré. Praví, že je vše v pořádku a že další pohyb noze nevadí. Tak fajn. Po třech hodinách se vracíme zpět pod most. Bětka nám vypráví, že během toho co jsme odjeli, v centru začaly znít požární sirény a nad městem stále krouží vrtulník, takže měla vzrůšo. Rozhodneme se vyhledat nějaké nedaleké a zaplatitelné ubytování. To je v centru hlavního města Saska-Anhaltska menší problém, než by se zdálo, mají tady Jugendherberge (hostel). Jenže se tam nemůžeme dovolat, telefon se tváří jako když číslo neexistuje. Tak se tam děvčata vypraví. Jenže narazí na policejní zátarasy, tak se vrátí. Zjišťujeme nějaké další možnosti, jak se ubytovat, ale všechny jsou pro nás daleko. Po nějaké chvíli okolo nás procházejí nějací lidé, potvrzují existenci Jugendherberge i vysvětlují jak ji lehce najdeme, nedaleko stojí známá Grüne Zittadele od Hundertwassera. A popisují jinou cestu, mimo policejní zátarasy. Jenže i tady nakonec holky narazí na zátaras. Rozhodneme se přespat na divoko, jen se vrátíme proti proudu do míst, kde není tolik lidí. Protože naložené kolo bych asi nerozjel, musíme se přesunout po částech, tak trochu na způsob známé hádanky o převozníkovi, koze, zelí a vlkovi. Těsně před setměním stavíme stan na odpočívadle na břehu řeky a z rádia se dozvídáme, že v centru města nalezli leteckou pumu a že kvůli tomu evakuovali 6000 lidí a vypnuli elektřinu a plyn. Trochu se děsíme toho, že stačilo popojet pár set metrů a během toho, co jsme byli v nemocnici, Bětka by byla evakuována kamsi.

Vrtulníky kroužili nad Magdeburkem ještě dlouho do noci, ale pak nastal klid. V pátek ráno už bylo po všem, děvčata lehce našla Jugendherbege, přesvědčila personál, že se nastěhujeme už nyní a ne až od 15. hodiny a pak pro mě zajela.
Začal zcela neplánovaný víkend v Magdeburku.
V pátek jsem ho skoro celý prospal, zatímco dámy se trochu porozhlédly po městě a byly nakupovat.
V sobotu odpoledne jsme vzali kola a prohlédli jsme si centrum Magdeburku společně. Na závěr jsme se zastavili v katedrále. Bylo to skoro o fous, od 16. hodiny byla katedrála uzavřena, připravoval se tam večerní koncert. Díky tomu jsme však mohli slyšet a vidět dívky, které na koncertu vystupovaly, protože ještě při otevřeném kostele si zkoušely části repertoáru, navíc zkoušely odkud to jak zní. Přemýšleli jsme i o návštěvě koncertu, ale 19 € za vstupenku pro jednoho nám bylo v tuto chvíli příliš.

Do Cuxhavenu? Ne, do Eisenhüttenstadtu!

Na neděli jsme měli naplánovánu testovací jízdu. Naložil jsem si brašny, zatímco dámy jely nalehko a vyrazili jsme do Hohenwartha. Je tam totiž nejdelší vodní most na světě, kterým je havelský plavební kanál převáděn z jednoho břehu Labe na druhý. Dílo je to opravdu impozantní, škoda jen, že velké vedro a nedostatek stínu nám neumožnil se s celou stavbou víc seznámit. Odpoledne jsme se po dlouhé debatě rozhodli, nebudeme pokračovat dál podél Labe, že se přesuneme vlakem do Eisenhüttenstadtu a odtud se po vlastní ose dostaneme domů. Vlak který vyjíždí z Magdeburku směrem do Berlína totiž v Eisenhüttenstadtu končí, tak nám odpadne obtížné přesedání.

K Nise

Je pondělí a stojíme na hlavním nádraží v Magdeburku. Do odjezdu vlaku máme skoro hodinu, tak si ještě kupujeme svačinu a kafe. Nakonec ten vlak skoro nestihneme. Na nástupiště vede výtah, ale má zatraceně malou kapacitu a čeká před ním spousta lidí. Aby se to nepletlo z podchodu, ve kterém stojíme, může výtah buď vyjet na nástupiště nebo sjet ještě asi metr dolů aby tak překonal výškový rozdíl, který je mezi dvěma úrovněmi podchodu. A nejeden cestující ve výtahu zjistí, že prostě zmáčkl špatné tlačítko. Je to trochu o nervy, když člověk prosklenou stěnou vidí jak někdo mačká místo 2 tlačítko 0, výtah sjede dolů, otevřou se dveře na opačné straně, cestující chvíli nechápavě kouká, pak zmáčkne 1, octne se tam, odkud vyjel, tak to konečně pochopí a mačká 2. Kdyby k tomu neubíhal čas do odjezdu vlaku, byla by to docela komedie. Říkáme si, že nám jde o prd, za hodinu jede další vlak, ale stejně to člověka zneklidňuje. Zajedeme s koly do vlaku, zajistíme je gumicuky a vlak se rozjíždí. Čeká nás přes tři hodiny jízdy. Navíc poprvé přes Berlín ve směru západ - východ, zatím jsem ho vždy vlakem projížděl jen ze severu na jih. Výhodou je to, že v Německu se nestaví protihlukové stěny, hluk se řeší úpravou kolejiště, takže je pořád na co koukat.
Na konečné vystupujeme a jako první úkol máme hledání nějakého obchodu, což se vyřeší nedalekým Kauflandem. Chtěl bych nějakou mapu, sice cesta je jasná, ale raději bych měl nějaký kilometrický plán. Zajíždíme proto do centra Eisenhüttenstadtu. Je to však ospalá díra, kde nic takového jako mapu nekoupíme. Tak si alespoň dáme zmrzlinu. Na okraji centra je obchod se sportovním potřebami, kupuji si tam rukavice na kolo, protože jsem cestou jednu ztratil. Když přejíždíme kanál Spréva - Odra, zjistíme, že cyklostezka je uzavřená, ale naštěstí na mostě stojí nějaký párek cyklistů s mapou a ochotně nám vysvětlí, odkud kam je uzávěra a jak to projedeme. A tak cyklostezkou podél silnice frčíme do Neuzelle.
Návštěva místního kláštera byla jednou z motivací pro tuto cestu. Klášterní zahrada je moc pěkná, ale kostel, ten jen tak barokně přeplácaný, že se shodujeme, že jsme nic podobného ještě neviděli. Zvláště po luteránských kostelích, které jsme vídali v poslední době je to šokující.
Příjemným bonusem je, že v klášterním informačním středisku mají mapu Oder-Neiße Radweg i s kilometráží. Mapa sice není nic moc, ale rozhodně je lepší než nic.
Objížďka pokračuje dál podél a později i po silnici až do Ratzdorfu, kde je soutok Odry a Nisy. Dál podél Nisy už jedeme v původní trase až do Bresinchen, kde přespíme v místním kempu.

Pohodové úterý

V úterý se nějak nemůžeme dohrabat k odjezdu, takže když odjíždíme my, všichni stanaři jsou už dávno na cestě, v kempu zůstává jen holandský obytný přívěs. Při první zastávce v Gubenu si tradičně koupíme pečivo a koláče s tím, že opravdový nákup uděláme až ve Forstu. Někde u elektrárny Grießen nás zláká cedule Imbiss, ale silnice k občerstvení je zrovna rozkopaná. Tak se rozhodujeme pro odbočku z cesty s tím, že podle mapy je v Naudorfu hospoda, že si tam dáme něco dobrého. Bylo to úplně zbytečné, hospoda tam je, ale pouze pro ubytované v penzionu. Snědli jsme si tedy své chleby v jediném stinném místě, pod starým dubem na návsi. Pak pokračujeme přes Sacro, kde se napojíme na původní trasu do Forstu. Nakoupíme si a na okraji města se pokusíme navštívit růžovou zahradu. Tentokrát nás od návštěvy ani tak neodradí vstupné, jako to, že si s sebou nemůžeme vzít kola. Tak nám alespoň pokladní prozradí, že část parku je volně přístupná a dá nám mapku, kde to je a kudy se tam dostaneme. Park lehce projedeme a pak nás již čeká cesta po protipovodňové hrázi. Těsně před Klein Bademeusel je pod hrází příjemné seskupení stromů, sjedeme tam vyndáme deku, uvaříme si kafe a dáme si tam delší pauzu. Máme v plánu spát někde v přírodě těsně před Bad Muskau, tak máme spoustu času. Ještě než nalezneme vhodné místo na spaní, objevíme na návsi v Zodel perfektní přístřešek pro cyklisty, tak si říkáme, že pokud bychom už nenašli nic vhodného, tak se se můžeme vrátit. Ale našli jsme. Na poslední chvíli než bychom se museli začít vracet jsme objevili čerstvě posekanou louku na břehu Nisy, skrytou zrakům okolí.

Bubínky v Rothenburgu

Ve středu snadno dojedeme do Bad Muskau, já se usídlím v parku pod stromy, holky jdou na prohlídku zámku. Docela mě překvapilo, že zámek byl za časů NDR ruinou, rozhodně dnes to nic nepřipomíná. Další cestu bych mohl jet poslepu, už jsem tudy jel tolikrát. Za Rothenburgem sotva začneme stavět stany, spustí se déšť. Skoro jsme zapomněli jak to vypadá. Zatím to jsou však jen přeháňky, takže občas vyleze sluníčko a ze sousedního seskupení stanů vylezou děti co jsou snad na nějakém táboře. Udělají útvar a za zvuků bubínků a píšťal pochodují táborem, na čele vedoucí efektně mává dirigentskou holí. Hezká podívaná, jen člověku trochu mrazí v zádech.

A přišly deště

Celou noc prší a čtvrteční ráno vypadá, že už nikdy pršet nepřestane. V jedné bezdešťové chvíli se nám podaří sbalit a vyrážíme. Za Kultur Insel je objížďka, probíhá zde totální rekonstrukce železniční tratě do Polska, tak musíme po silnici. Nic moc. Provoz docela silný, navíc dávkovaný semaforem, protože přes železniční most se jezdí jen v jednom směru.Cesta nás moc netěší, stále prší a není na co koukat. Ještě, že v Ober Neundorfu neprší, a můžeme se v klidu posadit na kafe a zákusek u místního skvělého pekařství. V Ludwigsdorfu poprvé zaznamenám správnou odbočku cyklotrasy. Nevím jestli je to výhoda. Odbočka nás vytáhne stranou nad Görlitz. Pak se ukáže, že to výhoda je, naskytne se nám nový, i když ne tak pěkný pohled na staré město a pak následuje prudký sjezd téměř přímo do centra. Ovšem kombinace staré dlažby a deště není zrovna příjemná. Lehce si prohlédneme město, ve vyhlášeném obchodě s hořčicí si koupíme nějakou na památku a rovněž si tam rovnou dáme opečenou klobásu. Vzhledem ke stálému dešti je to docela vítaný oběd. Trochu se z města vymotáváme, nechce se mi ho opustit tradiční trasou, trochu mám obavy z kombinace mokré dlažby, prudkého klesání a turistů. Před Marienthalem je opět objížďka, ale nabízenou trasu ignorujeme a do kláštera dojedeme po silnici. Ani se dlouho nezdržíme, jsme mokří a unavení a chceme dojet za Žitavu. Cesta z kláštera je rovnou opatřena zákazem vjezdu, asfaltují tu původně lesní cestu. Přesto pokračujeme dál. Ono to nějak dopadne. Po pár kilomtrech jsou na cestě zátarasy a opuštěné stroje, tak je objedeme a to už jsme rychle v Hirschfelde. Tam mě opustí síly a ubytujeme se v příjemném penzionu rodiny Sperlingových. Bylo by možné si i jen postavit stan na zahradě, ale chci do postele. Protože jsme jako ubytovaní sami, získáme tak vlastně apartmá. Pan Sperling se zabývá převážením cyklistů, tak když zjistí kam míříme, nabízí nám, že nás odveze domů, že by to bylo za stejné peníze jako ubytování, ale s díky odmítáme. Ještě tu jednu noc chceme být na cestě.

Domů

V pátek nás čeká už jen jednoduchá cesta podél Mandavy nejprve do Varnsdorfu a pak do Rumburka. Příjezd do Varnsdorfu je pro nás trochu šokem, najednou vidíme jak je to město ušmudlané, hlučné, nehezké. Špatný dojem je ještě podtržen několika řidiči, kteří se chovají jako ukázková prasata. Po průjezdu Varnsdorfem se shodujeme, že ježdění v centru Magdeburku nebylo tak náročné jako tohle. Prostě takové smutné "vítejte doma".
Průjezd Rumburkem už tak hrozný nebyl, jen jeden řidič musel za každou cenu vyjet z parkovacího místa tak, že jsem musel sáhnout po brzdách. Protože bych cestu přes šluknovskou pahorkatinu asi nezvládl, zakončili jsme cestu na nádraží a odtud dojeli domů vlakem.