Zapomenuté Frýdlantsko

Velmi rád objevuji zapomenuté kraje. Jsem o to radši, když se taková místa najdou v Česku, které mám křížem krážem proježděné, tedy spíše prochozené.

Frýdlantsko má většina lidí spojené se strmými severními svahy Jizerských hor, které jsou rozervané divokými skalnatými roklemi, nad nimiž se tyčí bizarní žulové věže. Cyklistům jsou ve Frýdlantsku ještě známé populární singletracky kolem Nového Města pod Smrkem. My jsme se ale rozhodli projet na kole severní část frýdlantského výběžku, což byla pro mě zcela neobjevená část naší vlasti.

Parkujeme v centru Frýdlantu a za příjemně chladného zářijového počasí začínáme stoupat přes Větrov nad Dětřichov. My znamená já a za měsíc dvouletý Jindra, který se veze v chariotu a vesele mě povzbuzuje slovy "tatínek fouká". Na úvod máme dost strmé stoupání, takže se podpora hodí. Nad Dětřichovem nás čeká parádní výhled na západ na Lužické hory. Obzoru dominuje mohutná hora Hvozd. Mám to tam moc rád. Byl jsem tam ale už mnohokrát, dnes je čas prozkoumat nová místa.

Z Dětřichova pokračujeme po luxusním asfaltovém koberečku přes Kunratice (ne ty pražské) a Višňovou (ne tu chalupářskou středočeskou) do údolí Bulovského potoka. Celou dobu projíždíme pěknými loukami a lesy, do kterých pomalu přichází podzim. Přestože svištíme po silničkách a cestách s výborným povrchem, nepotkáváme prakticky žádná auta ani cyklisty. Jízda vzbuzuje dokonalý dojem odlehlosti a dobývání jednoho z "konců světa", kterých je na světě nespočet.

U Bulovského potoka na krátký čas odbočujeme od česko-polské hranice do vnitrozemí Frýdlantska. Údolím vedoucí cyklostezku opět pokrývá parádní asfaltový kobereček. Stoupáme podél potoka, který teče mezi strmými, místy i trochu skalnatými svahy. V této části naší trasy je příroda asi nejhezčí. U jednoho z mostků děláme dlouhou zastávku. Jindra ji využívá na házení klacků a kamenů do rychle tekoucí vody pod námi, já zase vychutnávám pěkný slunečný den a doplňuji energii na další část cesty.

Přes Nové Pertoltice se vracíme ke státní hranici, podél které dojíždíme k občerstvení Saň 1. Svérázná stavbička nás upoutá na první pohled. Původně jsem plánoval stravu z vlastních zásob, pohádkově vypadající stavení nás ale láká, takže nakukujeme dovnitř. V chaloupce je plno. Vítá nás milý ale intenzivně sprostý vrchní: "Zeptám se báby, jestli vzadu něco má, nejspíš tam nějaký řízek bude. Ale máme zavřeno k***a!" Usazujeme se venku, výborné jídlo je na stole během několika vteřin doprovázené slovy: "Bude to levný, je to starý a malý. Ten kluk [Jindra] je pěknej. Pozor na toho kocoura, ten k***a škrábe." Chválím pánovi jídlo i svérázně vyzdobený podnik a ptám se, jestli nechce přidat ikonu na mapy.cz, že by se stavilo víc lidí. Odpovědí je vztyčený prostředníček: "Několik let jsem nikde nebyl, já to tady d*****le zavřu a někam vycestuju." Přitom se stále usmívá a dává Jindrovi nanuka a křížek na čelo. Prý nedávno nechal vysvětit místní zvoničku.

Občerstvení příjemným rozhovorem pokračujeme přes obce Andělka a Ves k ústí říčky Smědé do Polska. Smědou jsem doposud znal pouze jako divokou horskou bystřinu rychle tekoucí po svazích Jizerských hor. Na četných běžkařských výletech po okruzích Jizerské lyžařské magistrály jsem mnohokrát navštívil místa jako Smědava nebo Černá Smědá, kudy říčka protéká ještě jako černý rašeliništní potok. Zde se již jedná o meandrující lužní tok, jehož břehy pokrývá bujná vegetace. Obrovská proměna. Jižnímu obzoru vévodí německý kopec Landkrone, na jeho vrchol bych taky někdy rád vyjel, musí odtamtud být parádní výhledy.

Stále nepotkáváme žádné cyklisty a prakticky žádná auta. Všechny vesnice zatím působily pozitivním dojmem, nemalá část domů byla opravená, veřejné prostory čisté. Nyní přijíždíme do Habartic, jakéhosi českého předměstí polského Zavidówa. Obec trpí typickými problémy intenzivně využívaného hraničního přechodu. Vítají nás stánky s trpaslíky a vybydlené bytovky.

Radši do toho trochu šlápneme a přijíždíme na kopec nad Bulovkou (ne tou pražskou). Část cesty mezi Hájem a Pertolticemi je jediné místo naší trasy, kde máme problém s povrchem. Vede zde pouze uzoučká pěšina mezi poli, na kterou se Jindrův vozík nevejde a tak poskakuje po drnech a proráží vysokou trávu. Jindra se tomu směje, moje nohy už méně. Nad Bulovkou si užíváme nádherný výhled na Jizerské hory lemující jižní obzor. Ač v těchto horách znám každý kopec, tak od severu jejich panorama vidím poprvé. Špičák, Poledník, Holubník, Frýdlantské cimbuří i Smrk, vše je ozářeno šikmým večerním sluncem. Krásný baboletní večer.

Odtrhuji Jindru od krmení koní, dny se krátí a podzimní slunce se rychle sklání k obzoru. Musíme vyrazit k autu. V posledních slunečných paprscích prohlížíme malé ale pěkné historické centrum Frýdlantu a na závěr povedeného dne ještě trávíme skoro hodinu na dětském hřišti za kostelem. Jindru nejvíce zaujala houpačka, asi byl celý den povrch moc dobrý a vozík jel moc klidně.

Frýdlantsko nás nadchlo, takže za pár dní opět necháváme holky doma a jsme zpět. Tentokrát vyrážíme z Frýdlantu rovnou na sever se zastávkou u rozhledny Frýdlantská výšina, která je bohužel zavřená. Jedeme také kousek krásným údolím Bulovského potoka, kde Jindra opět poctivou hodinku testuje gravitaci. Prosvištíme Arnolticemi a ocitáme se zpět na kopci nad Bulovkou na cyklistické dálnici, jak luxusní asfaltový kobereček nazval cyklista z Pertoltic, jediný, kterého jsme zatím potkali. Opět užíváme nádherné výhledy na Jizerské hory a krásné zářijové počasí.

Pokračujeme dále, kde jsme před pár dny přestali. Jedeme podél hranic do zapadlé vesničky Dolní Oldřiš, na jejímž konci nás přivítá "Hasičská zbrojnice Na konci světa", jak tvrdí nápis na nově opravené fasádě. Znovu se potvrdilo, že konců světa jsou na zeměkouli statisíce. A nejspíš ještě mnohem víc.

Z Oldřiše jedeme přes kopec Vyhlídka do Jindřichovic pod Smrkem. Jindra má půlnoc a průjezd obcí nesoucí jeho jméno nijak neslaví. Za Jindřichovicemi stojí na louce zřícenina kostela sv. Jakuba. Působivé až tajuplné místo.

Pomalu stoupáme na Andělský vrch. Ač je na hranicích ležící vrchol na kole relativně špatně přístupný, zvlášť s vozíkem za zády, nejvyšší bod Frýdlantské pahorkatiny nemůžeme minout. Je tu ticho a klid. Jindra většinu času věnuje kontrole přehazovačky, naštěstí na ní neprovádí nevratné změny.
Za Andělským vrchem nás čeká dlouhý sjezd do Nového Města pod Smrkem, čímž se ocitáme v již známější části Frýdlantska. Prohlížíme si pěkné náměstí a potkáváme vícero dalších cyklistů, většina nejspíš míří na singletracky, soudě dle výbavy.

Nás čeká další sjezd do Raspenavy k řece Smědavě, která je jakousi duší tohoto kraje, protéká napříč Frýdlantskem od jihovýchodu na severozápad. Zde má ještě relativně horský charakter a rychle skáče přes kameny. Po pěkné cyklostezce vedoucí podél řeky dojedeme do Frýdlantu. Tentokrát jsme tu trochu dřív, takže si ještě prohlížíme místní zámek. Bohužel jen zvenčí, je zavřený. I dnes zakončujeme povedený den na houpačkách na hřišti za kostelem.

Každá z tras měřila zhruba 70 kilometrů a drtivou většinu vedla po pohodlném asfaltu. Během obou dní jsme nepotkali skoro nikoho, užili si pěknou přírodu, objevování nových míst i samotu v lesích. Na výjezd na kole mohu Frýdlantsko jen doporučit.

Trasa Frýdlantsko západ: https://mapy.cz/s/rehorokede

Trasa Frýdlantsko východ: https://mapy.cz/s/kodudereva

Fotoalbum: https://pavelll.rajce.idnes.cz/Frydlantsko_2020/