Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024

Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy si tady odložím další kousek svých cestovních deníků...

Tak tenhle cíl zrál už docela dlouho. Už ani vlastně nevím jak k tomu došlo, ale jednoho dne sedím s Radkem na pivě, koukáme do mapy.cz, a bylo to jasné. Já jsem ze začátku navrhoval dvě trasy: Západni "římskou" přes Salzburg a nějakým nízkým průsmykem. A druhou Východní, kolem NeusiedlerSee a dál Slovinskem a přes Terst.

Radek na to kouká, suše konstatuje že 1400 km na kole neujede, bere svůj telefon a do navigace zadává trasu cyklo Brno-Řím. 1200 km to ujedu...
Trasa je rovná jak když střelí, ještě ji následující měsíc maličko upravuji, nakonec posouváme start až k nám do Drásova, ale trasa v zásadě zůstane stejná. Drásov, Brno, Vídeň, Semmering, Villach, Tarvisio, Benátky, vysokým průsmykem Passo dei Mandrioli v Apeninách, a projet Římem až k moři. Tři vysoké průsmyky v Alpách, a jeden ještě vyšší v Apeninách.
Na těžko ale Radek jet nechce tak sežene dodávku a řidiče! Řidič nakonec odpadne, ale mně se velkou haluzí podaří sehnat druhého - Jarka. Ten je sice takový pohodář, že zapomněl i na to že maturuje, ale doufám že s námi vyrazí...
Pár dní před odjezdem stoupá nervozita, balíme hromady krámů (když už jede ta dodávka), a večer před odjezdem volá Jarouš, že musí v sobotu a v neděli do práce. Začíná se vám to pěkně komplikovat. Voláme si s Radkem, probíráme varianty a já nakonec bookuji na kraji Vídně ubytování. Vyrazíme podle plánu v sobotu ráno, po 150 km se u Vídně vyspíme, a druhý den večer někde u Semmeringu nás Jarouš snad dojede.

Už týden mě pěkně bolí záda, pořád nosím bederák, po večerech si to nahřeju, a Rudolf v práci mi to nakonec i zatejpoval. Doufám že se do soboty rozhejbu. Bolí to hrozně, ale hlavně při chůzi, na kole to jde překvapivě dobře.
Ambiciózní Radek zase trénoval na kole a měl pád. Kromě roztrženého palce má ohnutou patku, tak s tím ještě musí do servisu...
Večer před odjezdem volá Peťa zlé zprávy o nemoci v rodině. Nakládám zrovna v Brně věci do dodávky, tak si u toho pěkně pobrečím. Jsem z toho všeho rozsekanej, doufám že to rozjezdim...

Den první, sobota. Drásov - Vídeň

Ráno v 7.30 chci vyrazit na zkušební okruh po dědině, jestli mi fungují záda, ale začíná poměrně silně pršet. Když se to trochu uklidní, ujedu kilometr a preventivně si dávám Brufen. Ideální to rozhodně není...

Radek přijíždí na osmou, a ještě máme společenské povinnosti. Startuje Drásovská Stopa, a my jako jedeme v jejím rámci do Říma (hahaha). Fotíme se s organizátory a frčíme. Za Drásovem nás ještě doženou kamarádi s cedulí "Řím", jako abychom věděli kudy. Jsou zlatí.
Prší. Chvílemi i dost. Jedeme po silnici Kuřim - Jinačovice - Kníničky. Prší. Komín, podél Svratky na soutok, Modřice, Rajhrad. Prší. V Židlochovicích zastavíme v cukrárně, kde mají dršťkovou (dávám si já) a zelňačku (Radek) která plavala v mastném. Zaklopíme to kafem a svět je rázem lepší, dokonce na chvilku vyleze sluníčko!
Jedeme ve výrazně lepší náladě, dost po cyklostezkách, projedeme kolem Nových mlýnů obsypaných rybáři, propleteme se motorkářskými gangy, a po poledni jsme na rakouských hranicích. Krátká pauza na sluníčku a jedeme dál.
Před Eggersdorfem sedíme na kopci a přemýšlíme, jestli se tady vůbec někde dá pořídit pivo. Štěstí se na nás ale usměje hned v Eggersdorfu. Gösser v milé hospůdce nás povzbudí k poslední části.
On dnes pořád foukal protivítr, ale před Vídní už fučí dost, a navíc jsem se jeden kopec držel Radkova zběsileho tempa a asi jsem se utavil...
Ostatně, velmi rychle jsme se cyklisticky vyprofilovali. Já jsem jasný časovkář do rovin (a co teprve sjezdy!), Radek má, oproti mě, o 25 kilo méně a neuvěřitelnou sílu a výdrž - jasný vrchař. Do některých kopců ani nepřehazuje a ve stoje jede pilu.
Posledních 15 km před Vídní je utrpení, ale dupeme do toho, abychom stihli otevřenou Billu.
Tam dorazíme v 17.15 a opulentně nakoupíme.
Na ubytko je to 200 m, přijíždíme, ale nemůžeme se dostat dovnitř. Kód nefunguje, Radek telefonuje, píšeme si přes WhatsApp a až po hodině jsme vevnitř... Velký, zanedbaný dům se špinavými podlahami, a my bydlíme v suterénu se sdílenou koupelnou.
Máme ale terasu, tak pijeme Plzeň, večeříme, kujeme plány. Nakonec je to tu fajn...
Radek odpadá po osmé a vyhrožuje, že v sedm se jede, já vydržím jen o chvíli déle...

Dnes 150 km, ráno déšť, pak protivítr.

Den druhý, neděle. Semmering

Vyrazíme kolem osmé, proplétáme se Vídní (je to samý semafor...), projedeme Hofburgem. Na konci Vídně překvapují kopečky, ale pak vjíždíme do rovin a mírných stoupání kolem Viener Neustadt. Kolem poledne Radek hlásí problém s kolenem (včera to fakt rval silou), tak radím měkoučké "šlapání do hoven". Tempo se dost zpomalí, ale pěkně to jede, chvílemi nám dokonce fouká do zad. Až do Gognitz je to docela pohoda, ale tam je začátek stoupání. Kopec postupně utahuje, místy je to fakt prďák, ale v závěru přichází serpentiny s pěkným asfaltem a zase to pěkně jede.

Semmering!
Dáváme si na zahrádce pivo, je 16 hod a Jarek je v nedohlednu. Strojíme se do zimy a padáme dolů. Samo to jede jen tak 10-15 km, chytá nás prudký déšť, chvíli čekáme a pak jedeme a po kilometru je už suchá silnice. Těch 50 km ze Semmeringu je cyklistická lambáda! Pořád to klesá, parádně to jede (převážně jedeme po hlavní silnici) a zase trochu fouká do zad. Dlouhé táhlé klesání střídají krátké úseky bez šlapání.
Na vyhlédnuté místo u tenisových kurtů před Bruck an der Mur přijíždíme před osmou, ale Jarek kufruje a doráží kolem 21.30 za úplné tmy.
Má nakoupeno, tak hodujeme a popíjíme.
Jarek spí v hamace, Radek venku a já si ustlal v autě.

Dnes 155 přes Semmering, překvapivě lehce, Radek s bolestí.

Den třetí, pondělí. Podél Muru

Vstáváme po sedmé a nemůžu se ubránit úsměvu, když to vidím. Plná dodávka krámů, stolek a dvě rozkládací křesílka (nádherná předrevoluční) a dřevěná židle, co jsme vybrali z hromady dřeva asi na spálení.

Rychle balím, ale Radek je vždycky mnohem rychlejší a je nervózní, že ještě nejedeme.
Jedeme podél Muru po cyklostezkách a pak po hlavní silnici. Až po chvíli mi dojde, že v Rakousku mají dnes státní svátek, a že teda cestou asi nic nekoupíme...
Přijíždíme do Leobenu, já vzpomínám, jak jsme ti spali na hotelu s Peťou cestou z Linze do Budapešti  a zastavujeme v mekáči na kafe (a toaletu...) a buchty co si vezeme. Buchty sice už nemají původní tvar, ale chuť jim zůstala.
Kolem Sankt Michael vede cyklo hodně nahoru a dolů, tak to Radkovo koleno moc dobře nesnáší.
Cesta ubíhá slušně, až do Pöls, kde svačíme pivo, a pak je potřeba přejet do vedlejšího údolí. Tam jedeme podél úzkokolejky, po které dokonce jezdí normální osobní vlak.
Podél Muru dojedeme do Scheiflingu, kde začíná stoupání do našeho druhého alpského sedla. Radek šetří koleno, tak jdu do úniku :-). Kopec má jen 6 km a vlastně není ani moc prudký, a na závěr se to i trochu položí.
V sedle čeká Jarek s dodávkou, pohoda, z okýnka mu koukají nohy. Dávám si plechovkový z ledničky, přijíždí Radek, svačíme, já mažu skřípající řetězy, sušíme se na prudkém slunci, a mažeme se opalováky, protože jsme pěkně přismahnutí. S autem za zadkem je to euforie.
Kluci najdou v mapě místo na spaní, Jarek jede napřed a my se spouštíme do údolí. Hustý provoz a velmi silný protivítr udělá ze sjezdu boj o život. Těch 40 km z kopce jsme docela protrpěli. Světlým bodem byly snad jen chvilkové výhledy na zasněžený Triglav.
Během cesty Jarek píše, jestli má už hodit maso na gril, a já si najednou připadám jako v ráji...
Přijíždíme k jezeru Längsee. Velké poloprázdné travnaté parkoviště, Jarek parkuje v koutě a maso má už hotové. Paráda!
V jezeře je teplá voda, postupně se koupeme a stáváme se zase lidmi. Sedíme kolem grilu, popíjíme pivo a vůbec nic tomu nechybí.
Tu dřevěnou židli ze včerejška nakonec naložil a vezeme ji sebou...

Dnes 145 km, já místy v euforickém nadšení, Radek s bolesti kolene.

Den čtvrtý, úterý. Tarvisio

V noci začalo pršet, tak se kluci postupně stěhovali za mnou do auta. Ráno pořád prší, já bych vyčkával (má přeci celý den pršet!), ale Radek to neřeší. Má přeci celý den pršet, tak není na co čekat, ne? Když na chvíli přestane, tak kolem 8.30 vyrážíme. V prvním městečku Radek zastavuje v mekáči a dáváme si kafe, a hned ve Feldkirchenu zastavujeme znova (Radek kafe a hlavně vyfrknout noze). Prší. Chvíli málo, ale většinou fest. Z Feldkirchenu kolem Ossiacher See (připomělo mi Werichovu pohádku O rybáři a jeho ženě: "A vítr se vzedmul nad krajem, sníh a plískanice, u moře hukot příboje. S každou vlnou milióny skřeků, mraky se plouží po vodě a dýchat se nedá, jak vítr člověka zalkne.") až do Villachu jedeme v hustém dešti. Ve Villachu máme sraz s Jarkem u Billy, tak se spravujeme jídlem a odpočíváme v autě. Radek si koupil "syslí mast", která mu zaručeně pomůže, tak maže koleno a odpočívá (zásadně ji ale říká "mast na bobra").

Včera jsme potkali hromadu cyklistů a hodně silničářů, a dnes jediného...
Radek v autě usíná a já jsem jak na jehlách, že bychom měli vyrazit, protože předpověď říká, že to bude jenom horší. Nakonec vyrážíme, a jak to začne stoupat, tak mě Radek propustí, ať jedu napřed.
Leje, hrozně leje, ale jede se mi moc dobře a kopec je takový nijaký. Na italských hranicích se navzájem fotíme s rakouskými důchodci a vzniká ikonická fotka zadku s "hashtagem" z tejp...
Následující tunel je pro cyklisty zavřený, tak musím po cyklostezce (a že se jim tady vyhýbáme! Raději v provozu po silnici první třídy, než po dolámané betonové cyklo, do které visí mokrá tráva!), ale je to stará alpská silnice a je to úplná paráda!
Přijíždím do Tarvisia, Jarek je na domluveném parkovišti a pořád leje... Radek nás nemůže najít, tak moje kolo necháme ležet jedeme ho s autem hledat.
Převlékáme se do suchého, zkoušíme sušit a kluci sledují na telefonu hokej. Vypijeme co máme (no, i meruňka tam byla...), a jedeme autem do města. Jarek to tu zná, tak jdeme na jistotu na pizzu. Po návratu na naše parkoviště si auto rozdělíme na tři zóny (mám pořád VIP vzadu!) a jdeme spát...
Dnes jsem chtěl i něco vyfotit, ale lilo tak, že to fakt nešlo...
Auto začíná být plné mokrých a vybalených věcí. Zítra už spacák taky nezabalím a jen ho někam hodím na sedačky...
Dnes jsem cestou myslel na Forresta Gumpa, jak líčil, jak v džungli pršelo i ze spoda. Myslím, že by na kole dnes poznal ještě úplně jinou dimenzi - z vrchu prší, zepředu cáká od předního kola, na záda stříká od zadního kola, do obličeje spršky, když dojedu zezadu Radka, tak od jeho kola, všude mi po těle stíkají stružky vody, které mě jen neochotně dole opouští skrz boty. A k tomu voda z trávy visící do cyklostezky nebo ještě lépe "tlakové mytí podvozku" zboku od projíždějících aut...

Dnes 90 km v intenzivním dešti, ale jsme v Itálii!

Den pátý, středa. Sjezd z Alp do rovin

Dneska náš Marek maturuje, tak na něj celý den myslím. Ale je to frajer, tak předevčírem napekl celé komisi nějaké dobroty, tak je úspěch zaručen...

V noci zase leje. Ráno se probouzíme do úplně zapoceného auta. Od našich včerejších mokrých hadrů navlhlo úplně všechno.
Nad ránem přestane a když vstáváme, tak jsou hory pokryté carami mraků a občas vykoukne sluníčko. Obouváme durch mokré boty (stále z nich vytéká voda...), vyšlápnene přes kilometr do sedla a spustíme se dolů. Po chvilce přejíždíme na cyklostezku a je to absolutní bomba! Vede v trase zrušené železnice, takže projíždíme stará nádraží, kolem zpustlých vechtrů a hlavně nekončícími tunely (možná vyšší desítky), které se střídají se starými mosty a výhledy na Alpy a vodopády. 35 km čiré radosti! V půlce tohoto sjezdu zastavujeme v Ponteba v kavárně kterou jsem přehlédl, ale ucítil, tak jsme se do ní vrátili. Příjemná pinglice, výborné espresso, croasant, štrůdl. Trochu mě vyděsil na pánech turecký záchod, to jsem nedal a vklouzl na dámy...
Hodně času jedeme u kolem krásné řeky, jejíž řečiště je připravené na jarní tání, tak je impozantně široké. V údolí je hromada válečných pevností, ale zahlédnu jen pár střílen a jednu pevnost na kopci.
Za Gemonou se Alpy krásně rozestoupí do stran, a my vjedeme s protivětrem do rovin pod horami.
S Jarkem máme sraz v Sant Daniele, kde už jsou i typicky středomořské stavby. Kolem auta sušíme mokré věci že včerejška, nakupujeme jídlo a hodujeme. Všechno tu mají nějaké levné.
Jarek tipuje místo na spaní, kde musíme být do 17 hod, aby Radek stihl pracovní call. Cestou si dáme ještě kafe a červený víno a Radek vyráží napřed i když prší. Já chvíli čekám a vyrážím později v menším dešti.
Budeme spát u parádního rybníku (tady se ale jmenuje všechno "Lago"), tak se koupeme, popíjíme, klábosíme.
Vyrábím si nové tkaničky za staré přetržené, a čistím řetěz (wd-40, tlaková vida z bidonu, hadr, olej, hadr). Zdá se mi nějaký rozmazlený nebo choulostivý.
Marek úspěšně odmaturoval, tak je to paráda...
Pečeme plány na zítřejší Benátky, no uvidíme.
V noci nemá pršet, tak spí Jarek v hamace a my v autě.

Dnes 122 km celkem 650 km, Radek asi velké bolesti, já bych tímto tempem a terénem mohl jet do nekonečna...
Celkem 662 km. Jestli počítám dobře, tak jsme za půlkou!

Den šestý, čtvrtek. Bez Benátek

Včera jsem měl asi těžkou psychickou krizi, jen jsem si ji asi nechtěl připustit. Ty zlé zprávy z domu mě drtí... Vlastně jsem čekal že Radek řekne že ho to koleno bolí moc a že budu mít důvod to zabalit. Tak to teda ale rozhodně není jeho styl. Někdy mi přijde, že kdyby se mu ta noha ulomila, tak stejně pojede. Je neuvěřitelně odolný a odhodlaný. Respekt...

Po ránu musím vytrpět obrovskou potupu, protože TO nedovezu ani do první hospody, tak musím do křoví...
Zamčená kola mi nejdou odemknout, protože se rozsypal zámek, tak ho musím rozstříhat kleštěmi, no to to začíná...
Dnes šlapeme absolutní rovinou, ale v hlavě se mi to hodně zlepšilo. Šlapu jako ďas, svítí sluníčko a všechno vypadá že bude mnohem lepší.
Výborné kafe si dáváme v Portogruaro, starobylém městě s uličkami plnými trhovců.
Rovina, rovina, další kafe v Jesolo na kraji benátského zálivu. Po kose dojíždíme do Putna Sabioni k trajektu. Paní nám říká, že do Benátek s koly nás nevezmou, a do Lido že nám prodá lístky, ale že nás kapitán možná taky nevezme...
Stojí tam dlouhá fronta, ale my jdeme s koly jako VIP bokem. Dlouho čekáme, nalodíme se a jedeme s výhledy na Benátky. V Lido nakupujeme v Coopu a optimista Radek říká, že kdybychom byli v Benátkách, tak nemůžeme jíst s výhledem na Benátky :-).
Frčíme po další kose a na konci se naloďujeme už na opravdový trajekt jen s pár cyklisty a pár auty. Na trajektu je asi 30 lidí, dva autobusy a pár aut.
Tento ostrov (Pellestrina) je hrozně úzký, tak je na něm postavená vysoká masivní zeď, která odděluje Jadran od benátského zálivu. Jedeme podél ní a Jadran nevidíme. Dojíždíme k trajektu, ale máme čas, tak jedeme dál. Cesta vede asi 2 km podél tě masivní zdi a vedle ní je jen 2 m široká cesta. Úplná paráda! Na konci to otočíme a jedeme zpět na trajekt, kde už jsme byli, protože ta poslední zastávka vypadá, že to tam ani nestaví. Dáváme si na čekání 2x2 0,33 piva á 4€.
Projíždí loď a na ní už jsou evidentně jenom místní. Žádné focení a všichni se navzájem znají a velice halasně si povídají. Všichni mají nějakou kartičku která ji otevírá dveře, my proklouzne s nima, tak máme cestu nakonec zadarmo...
V Chiggia se potkáváme na chvilku s Jarkem, a vyrážíme na posledních 20 km.
Ženou se hrozné mraky a blýská se, tak zastavujeme na benzínce na pivo. Dojíždíme na domluvené místo, ale je to uzavřený areál s hospodou a hřištěm, ale Jarek se domluví s majitelem (no problém), tak zastavujeme na parkovišti, pán nám ukáže záchody u hřiště a v hospodě si dáváme dobré červené a společně pizzu.

Dnes 125 km (vč. trajektů), celkem 787 km a dnes všechno po úplné rovině. Koleno je dobré, asi bychom to neměli přehánět, ale mě by se těch 150 prostě líbilo...

Den sedmý, pátek. Jadran

V noci začalo pršet, tak se Radek přestěhoval do auta, já se přikryl tarpem a Jarek si toho ani nevšiml.

Ranní vstávání se zázemím záchodu a umyvadla je fantastické. Jarek ještě spí, tak balíme, já nechám na parkovišti vedle auta rozházené věci na sušení (tarp, spacák, celta...) a jedeme.
Hustý provoz, kamiony, ale pěkně to jede, místy se mi zdá, že dokonce fouká do zad. Radek vyjížděl dřív, tak ho doháním až po 5 km, a celou dobu pěkně šlapu kolem 30 km/hod.
Snídáme kafe a croasant, dobíjím telefon, a pokračujeme po velké silnici.
Po další ze zastávek vyrážím napřed, že se vykoupu v moři. V Porto Garibaldi je všechno připraveno na sezónu, ale nekonečné lesy slunečníků mi připomínají spíš americké vojenské hřbitovy než dovolenou snů, prostě masakr. Chodím mělkým mořem do půl stehen, sbírám mušle, ale krásně modrá klepeta krabů tu nechávám. Moře je teplé a hodně příjemné na nohy. Chodit ve vodě je něco úplně jiného, než točit klikama...
Projíždíme přístavem kolem fůry rybářských lodí, dáme si pivo ve Sparu a pokračujeme do Raveny. V bufáči si dávám rizoto s houbami, kupujeme pečivo a pivo a už po menší silnici jedeme do Cesena. Tady máme s Jarkem sraz u obchoďáku a nakupujeme na večerní grilovačku maso a klobásky a piva.
Místo, co jsme měli vybrané u Bora na spaní je tragédie, tak navrhují jiné. Radek už měl před koncem krizi s kolenem, tak se ten kousek zpátky sveze autem a já přejíždím na kole. Je to nepoužívané fotbalové hřiště, kde Jarek drze zastavil uprostřed sousední plochy. Sedíme, Jarek nám griluje, piva... Skoro tomu nic neschází.
Radek maže koleno syslí mastí, já svoje Emoxenem. Jak jsem během dne jel párkrát sám, tak jsem to moc nešetřil a trochu jsem ho cítil. Nerad bych, aby mě zítra v kopcích zradilo...
Jinak celý den parádně svítilo a dost to připalovalo. Jsme oba pěkně spálení...

Dnes 135 km, celkem 922 km. Dnes samá rovina, silný provoz, parno, Jadran, ale jelo to.

Den osmý, sobota. Apeniny

Spal jsem v autě a kluci venku. Radek vyráží už v 7.30, dnes to má být masakr přes Apeniny...

V 8 jedu i já, projíždím městečkem a zase mě překvapí, že mě chlapík, co venčí psa, zdraví 'bonžorno'! No ty vole, já jsem na kole v Itálii!
Napojuji se na hlavní silnici k sedlu Passo dei Mandrioli a míjí mě větší skupina silničkářů a jak vjedu na silnici, tak další jeden. V kapse má banán, stejně jako já (no připadám si, jak opravdový cyklista! :-) ).
Někde jsem Radka předjel když si dával kafe a nakonec se na kafi potkáváme v San Piero. Po kavárnách tu (ostatně jako všude) sedí staří chlapi, co si živě něco vykládají.
Pořád je to parádní cesta, i když od rána to vytrvale stoupá.
V Bagno se to zlomí, kopec dost utahuje (jedeme už zase každý zvlášť), ale jedeme parádní krajinou po novém asfaltu. Protože je v půli kopce uzavírka, tak tu ani nic nejezdí. Stavbou projíždím s veselým 'bonžorno!', tak překvapení chlapi seřvou až Radka co jede za mnou, že je tam zákaz :-) .
Nádherné výhledy, skály, přejetý dikobraz... Jo, a v celém kopci jsou značky "zákaz vjezdu cyklistům"...
Výjezd na Passo dei Mandrioli byl fantastický, skály, výhledy, zalesněné kopce nikde nikdo, úplná paráda. Ještě, že jsem cestou v Alpách nechal pár svých kilo, proto mi to teď tak pěkně jede... Jedu tak pomalu, že se mě drží mouchy, tak si připadám že už se začínám rozkládat. Radka jsem nechal za sebou a myslím si části půjde radši pěšky, aby ulevil koleni.
Stoupání a teplo bylo pořádné, ale nebyl to žádný extrém. V sedle se potkáváme, fotíme a frčíme dolů.
Místama to fakt jede, dost to pouštím, užívám si serpentiny, ale protože jsem se chtěl uhnout autu které mě chtělo předjet, tak vrším chybu za chybu a málem jsem se pěkně vymáznul v rychlosti kolem 50 km/hod (jenom 50, protože jsem před tím dost brzdil...).
Klepou se mi kolena, tak zbytek dojíždím víc na jistotu. V Soci je úplně mokrá silnice a kolem se dost honí bouřky. V Bibbiena zastavujeme v Lidlu (pečivo a pivo) a pokračujeme po hlavní do Giovy a pak k vinařství u Castiglionn Fibochi.
Jarek říkal, že jeho známí tam byli, a že je to tam super, že tam přespíme a dáme si dobré červené víno.
Přijíždíme tam, Jarek už tam je, ale na parkovišti kouká na hokej. Jde se zeptat, ale je to plné (a vypadá to dost snobsky...). Radek obratem bookuje ubytování v Castiglionn Fibochi. Jedou v autě a já před nima na kole. V městě kluci kufruji, a protože jedu za nima, tak si dám úplně zbytečný okruh kolem města se stoupáním, jaké jsem snad ještě nejel...
Ubytování je ale fantastické a pan majitel je dost sdílný, i když umí jen italsky. Docela jsme se pobavili i pobavili.
Dům je starý asi 600 let a my bydlíme v přízemí. Pro nás úžasný luxus...
Pán nás provází i svým domem. Hodně, hodně starý dům krásně zrekonstruovaný, v klenutých prostupech sklo a nádherná "zámecká černá kuchyň" předělaná na jídelnu na snídaně pro hosty.
Sprcha, čisté hadry, postele, sprcha "ve skříni"...
A díky panu domácímu umím kromě dobrý den, prosím, děkuji, ještě slovo jíst "mangiare". A Radka hned oslovoval "capo" - šéf se prostě pozná :-)
K večeři si dáváme jako předkrm pizzu dohromady a pak si každý objednáváme špagety. Venku je průtrž, leje jak z konve, máme štěstí. 2 l červeného a jdeme spát.

Dnes 116, celkem 1038 km, parádní přejezd Apenin.

Den devátý, neděle. Krajem Apenin

Parádně vyspaní jdeme na osmou na snídani (pan domácí byl dost překvapený, když jsme chtěli snídat v 7.30!) do "černé kuchyně" s obrazy 'podněcující k chuti'. Pan domácí servíruje svůj pršut, sýry, pečivo, marmeládu a kafe. Prostředí, že oči přechází...

Vyrážíme, kousek se vracíme stejnou cestou jako včera, a pak 90 km po pěkné silnici v parádním počasí a s výhledem na pestrou krajinu.
Předjíždí nás peloton asi 12 silničkářů. Když mě předjíždějí, je to hukot, rychlost a velikost, jak když jede auto. Naskočil jsem do háku a pár set metrů se s nimi svezl rychlostí asi 40 km/hod.
Za Fabro Scalo se to zlomí a začne náročné stoupání. Masakr na silnici, serpentýny, ale nádherné výhledy! Vyjedeme do sedla a Radek nadává na italy, že kdyby tady stál Everest, tak by to vedli přes něj. Silnice opravdu kopec přejíždí ve skoro nejvyšším místě.
Následný sjezd je úplná paráda! Serpentiny, ale vše tak akorát.
V Orvieto se potkáváme s Jarkem, nakupujeme něco k jídlu a pití. V tom vedru se do sebe pokouším natlačit hlavně tekutiny - půl litru jogurtového nápoje, radler a litr ledového čaje, 2 banány a croasanty.
Ambiciózně vybírám spaní tak, že to bude dnes 170 km! Vyrážíme do vedra. Čeká nás několik nepříjemných stoupání, Radek se mi z toho zdá rozmrzelý, že je to moc kopců a hlavně po hrbatých cestách, ale jedeme.
Jedeme po rozbitých silničkách a krajina je úplně nádherná. Kopce, skály, pole, Grande Parade! To není země, to je pohádka!
Počítám, že včera jsme přejeli 1000 km. Jsme frajeři...
Před Penna in Tavernia je to ale masakr. Nejprve prudký sjezd, šotolina a pak výjezd prudký tak, je jsem takhle prudký asfalt asi ještě neviděl. Oba tlačíme. Masakr, vedro...
Sjezd je dlouhý, prudký a po rozryté šotolinové cestě. Dřina i dolů...
Vracíme se na silnici a následující kopeček je už pohoda.
Jarek objel několik míst, ale žádné nebylo na spaní dobré, tak mu Radek posílá nějaký tip na parkoviště u města Orte.
Orte vypadá přesně jak město Carcassonne z té deskovky, ale takových měst jsme viděli dnes hromadu, snad na úplně každém kopci.
Nakupujeme si s Radkem večeři, on tam zůstává sedět s pivem a jedu napřed. Přijedu na parkoviště brutálním kopcem a Jarek nikde! Volám mu, ale je na jiném parkovišti. Takového pohodáře, aby člověk pohledal...
Parkuje u nějakého hřiště a haly, všude plno lidí, ale postupně odchází a odjíždí, až jsme na parkovišti skoro sami.
Koukáme/posloucháme úspěšné finále hokeje, popíjíme panáky s po výhře Jarek sežene z hospody kelímky s ledem s servíruje svoje Boží koktejly.
Dlouho do noci vykládáme a řešíme vztahy...
Spíme v autě na úplně prázdném parkovišti.

Dnes 166, celkem 1204 km, já v euforickém nadšení z okolní krajiny, lehkost, nekonečná síla v nohách. Vedro.

Den desátý, pondělí. Řím!

Dle domluvy vyrážíme už v 7 hodin, Jarka jsme ani neprobudili.

Po 15 km si dáváme kafe na benzínce (1,1€)a začínáme stoupat. Není to prudký kopec, ale opakovaně vypadá že končí, a ono ne.
Stoupání je nekonečné s parádními výhledy. Nakonec přeci jenom skončí a následující sjezd je úžasný. V dálce už je vidět Řím (jako fakt Řím!).
Na kraji města se proplétáme po docela velkých silnicích, pak kufruji, ale když přeneseme kola podchodem pod nádražím, tak se ocitneme na parádní cyklostezce, kopírující Tiber (Tevere). Jedeme po ní skoro 10 km a v místě kde se něco staví je uzavřená a musíme do města. Propletame se hustým provozem a konečně vidím, jek se v Římě jezdí. Všude skútry, troubení, neuvěřitelně hustý provoz, ale přes to všechno se mi to zdá v klidu.
Projedeme kolem Andělského hradu (už začínají houstnout turisté) a přijíždíme do Vatikánu. Toto byl Radkův cíl, tak má splněno.
Motáme se městem, bloudíme, zastavíme se u fontány de Trevi. Není v ní voda, občas to pustí a náměstí je tak narvané lidmi, že tam s koly sotva projdeme.
Přijíždíme ke Koloseu. To je zase můj cíl. Byl i na plakátu na Drásovskou stopu, tak jsem chtěl dojet sem. Jednu křižovatku projedeme jako poslední a když jedeme sami po úplně prázdné víceproudé silnici, tak neudržím emoce, najedu doprostřed a s rukama rozpřaženýma do stran přijíždím ke Koloseu jako Tedej Pogačar na závěr Gira, zatímco turisté se tlačí za zábranami na chodníku. Koloseum je monumentálně přehnaná stavba, stejně jako ranec dalších historických staveb a ruin kolem, tak nezbylo, než říct naše cestovní oblíbené: "tož pěkné to tu mají".
Dnes ale končíme až u moře, tak rovnou jedeme dál. Ten provoz mě začíná bavit, jednou si tady půjčím skútr.
Vyjedeme z města a jedeme zase po cyklostezce po hrázi, ale místy je hrozný nepořádek, a odpadky. Pak cyklo končí a my přejíždíme na silnici, která vypadá jak dálnice. Hrozné vedro, provoz... Na benzínce nás zachraňuje studené pivo (láhev 0,66 l!). K moři je to nekonečných 20 km.
Moře. Cestou už druhé, toto je Tyrhénské. Dál už to nejde, tady je fakt konec.
Nakupujeme jídlo a piva, rozplácnem se na lavičkách, je se vykoupu v 0.5 m vody a přijíždí Jarek.
Radek je klasicky jak rtuť, žádné prostoje, všechno naházet do auta a v 18 hod už jedeme.
Čeká nás 1300 km domů...

Dnes 122 km, celkem 1326 km. Teplo, kopce, a prohlídka "Řím lite"

Cesta autem byla masakr, střídáme se po 2 hodinách, tak jsem za 14 hodin doma. Nohy mě ale bolí po tomto nočním přejezdu mnohem víc, než po přejezdu Apenin...

Trocha shrnutí:

1326 km,

5000 m výškových,
10 dní.
Dodávka s řidičem a našimi věcmi v zádech byla absolutní bomba. Přes hory bychom se s brašnami natrápili mnohem více.

Jarku, děkuji.
Radku, jsi frajer...

No, milý čtenáři, jestli jsi dočetl/a až sem, tak máš všechny předpoklady vyrazit na podobnou cestu - máš výdrž a vydržíš bolest (bolest ze čtení mého textu je srovnatelná s výjezdem do Alpského sedla). Tak sedni na kolo a jeď!