Na kole z Brna do Asie

Nasednout na kolo v Brně před domem a nohu z pedálu sundat až v Asii. S tímto cílem jsme se v roce 2009 vydali na třítýdenní zájezd, o kterém nám byly dvě věci dopředu jasné - nebude to žádná výjížďka a bude nás hodně bolet zadek. Směr jiho-východ jsme se vydali po několika letech, kdy máme tuto vysněnou cestu v hlavě. Vyrazili jsme ve třech lidech - já, Kubík a Radek. Naše dobrodružství začalo na konci srpna roku 2009.

Den 1. - před sebou 173 km

ČESKOSLOVENSKÝ SPRINT

Většina cestovatelů a sportovců zná pravidlo neodrovnat se hned první den. My jsme ale tvrdí kluci a pravidly se neřídíme, takže jsme si hned ze startu pořádně naložili a cestu z Brna do Bratislavy zvládli na jeden zátah. Ranní odjezd v brzkých šest hodin nám ale přesto nepomohl stihnou dorazit do prodejny kamaráda, kde jsme měli přespat, včas. Prostě bloudění Petržalkou nám dalo zabrat.

Den 2. - před sebou 91 km (v nohách celkem 264 km)

HIPPIE SLEEP

Z Bratislavy vyrážíme podél Dunaje. Dlouhá cesta z předešlého dne se ale až příliš brzy podepisuje na zdraví Kubíka. Ten už po šesti kilometrech musí mazat achilovky a my máme strach, zda to neznamená konec cesty. Zároveň se objevuje první defekt na mém kole a to ještě netuším, že nebude zdaleka poslední (rada pro dálkové turisty - zjistěte si, jaký typ ventilků a velikosti duší mají vaši spoluturisti. Po tom, co mi všechny náhradní duše došly, a ostatní měli buď větší kolo nebo autoventilek, jsme museli trochu improvizovat. Ale o tom až později). Například Kubík si vzal duše dvě. „Obě jsou ale píchlý. Však když bude potřeba, tak je zalepím," oznámil nám po cestě tuto výbornou zprávu.

I přes pár dalších defektů nakonec přejíždíme maďarské hranice a za Györem hledáme místo na spaní. Díky tomu poznáváme maďarskou pohostinost. Při průjezdu menší vesnicí totiž vidíme hospodu s krásnou travnatou zahradou jako stvořenou pro přespání tří bláznivých cykloturistů. Majitelka zařízení, ze které se vyklubala Slovenka z Dunajské Stredy, nám vychází vstříct. Exkluzivní spaní navíc podtrhují ceny v hospodě. Dvě deci vína totiž v přepočtu vychází asi na deset korun. Od místních, se kterými se dá bavit poměrně dobře anglicky, se dozvídáme, co znamená termín „hippie sleep". „Prostě jít spát bez sprchy a čištění zubů," vysvětluje nám jeden z místních. Poněkud ovínění tedy upadáme do krásného hippie spánku

Den 3. před sebou 131 km (v nohách celkem 395 km)

SKORO BALATON

Po ránu odjíždíme a zůstává po nás jen lístek s nápisem „Ďakujeme" a tisícem forintů jako poděkování za luxusní spaní. Po samých rovinkách nás čeká první stoupání, které ale zakončuje parádní sjezd k jezeru Velence, které leží pár kilometrů západně od známějšího Balatonu. Koupání a pohled na ladné Maďarky je nám ten den dostatečnou odměnou za bolavé nohy. Čas nás ale tlačí a musíme se držet plánu. I přesto původní záměr, dojet až k Dunaji, nesplníme a usínáme u jednoho pole.

Den 4. před sebou 89 km (v nohách celkem 484 km)

CHILA A DÍRA

Čtvrté ráno už začíná s trochu menší optimismem slovy: „Sakra, to jako zase máme někam jet na kole?" A co by to navíc bylo za den, když by se nic nestalo? Při příchodu ke kolu zjišťuji, že přední duše je úplně prázdná. Lepení povolilo. Další pokusy o zalátání díry jsou navíc neúspěšné a náhradní duše došly. Tedy alespoň ty s galuskovým vetilkem. Teď nastal čas na improvizaci. Jdeme se poptat do nejbližšího domu, zda nemají nějaký pilník na půjčení. V zásobě totiž máme stále dve duše s autoventilkem. Sympatická dívka jménem Chila nakonec odvede Kubíka i s mým předním kolem někam do centra vesnice a asi hodinu o těch dvou nic nevíme. Po delší době se Kubík vrací s rozšířenou dírou pro ventilek na kole a úsměvem na rtech. „Alespoň, že ta moje smůla někomu udělala radost," říkám si v duchu.

I přesto je jasné, že dnes už nikam daleko nedojedem a plány se nám začínají pomalu hroutit. Táboříme u Dunaje, kde zapalujeme první výletový táborák a díky nočnímu koupání, to po dlouhé době není hippie sleep.

Den 5. před sebou 112 km (v nohách celkem 597 km)

MACY GREY

Opět se nám daří vyrazit standardně kolem desáté hodiny dopoledne. Ranní starty nám bohužel nejdou a tak musíme jet často i ve velkém hicu přes poledne. Dnešním cílem je čtvrté největší město Maďarska - Szeged.
Všem se nám v hlavě vybavuje známý segedýnský guláš. Zapomněl jsem totiž napsat, že kromě všech zážitků a památek nás po cestě lákají i místní gurmánské speciality. Prostě takový výlet nemůže být jen o šlapání, ale je potřeba si ho užít všemi smysly.

I přesto, že podle mapy se zdála cesta poměrně pohodová (asi sto kilometrů po rovince) vedro nám jízdu dost znepříjemňuje a jsme vděční za každou pumpu, pod kterou si můžeme zchladit uřícené hlavy. S sebou každý táhne i čtyři litry pitné vody, kterou pravidelně doplňujeme. Ke zmiňovanému gurmánství navíc patří i ochutnávání místních piv. To, které si dáváme v restauraci, kde se schováváme před poledním slunce, je opravdu vynikající. A nebo že by to bylo tím, že na kole chutná každé pivo?

Szeged nás vítá velkým hudebním festivalem, který se právě odehrává přímo v centru u řeky Tisy. Shodou okolností na místě, kde jsme měli naplánované spát v kempu, a proto odjíždíme stanovat do stanoviště na okraji tohoto maďarského města.

Okusit noční život do centra jedeme autobusem. A vzhledem k jazykové bariéře (zkoušeli jste se někdy domluvit s Maďarem?) nám není řidič schopný říct, zda jede do centra, nebo ne, a už vůbec ne prodat jízdenky. Díky tomu cestujeme zadarmo. Musím uznat, že noční Szeged je překrásný. Život tu tepe, což bude ale nejspíš dané probíhajícím festivalem. Dominantou města je kostel, který se v záři měsíce krásně odráží v řece. Kostel Panny Marie nás uchvacuje jeho složitostí.

Po nahlížení přes plot festivalu a naslouchání zpěvu Macy Grey zjišťujeme, že i v Szegedu jezdí noční rozjezdy, a vydáváme se směr kemp.

Den 6. před sebou 122 km (v nohách celkem 719 km)

NEBER ÚPLATKY...

Za chvíli budeme v Srbsku. Na hranici je to asi dvacet kilometrů. Je děsné vedro. Ale bohužel to nebyl jediný problém. Už na maďarském přechodu zjišťujeme, že to nepůjde tak hladce, jak jsme si mysleli. Maďarský celník se na pasy ani nepodívá a říká, že tu smí přecházet hranici jen Srbové a Maďaři. S mávnutím ruky nás ale pouští dál a naznačuje něco jako, že počká, co na to srbský kolega. Další události se dají popsat dvěma slovy: bez šance. Celník nám lámanou angličtinou vysvětluje, že nás rozhodně nepustí. Vzhledem k tomu, že představa asi padesátikilometrové trasy na další přechod v úporném vedru nás děsí, zvažujeme, zda mu do pasu nedáme pár eurobankovek. K celníkovi však přicházejí další kolegové a na úplatek pro každého doopravdy nemáme. A to jak peníze, tak ani odvahu.

První dojmy ze Srbska jsou tedy dost negativní (naštěstí ale tato země později svůj image napraví). Vracíme se do Szegedu. Po cestě nás šokuje cedule s přeškrtlým hraničním přechodem. Maďar na benzince nám ale vysvětluje, že to nic neznamená. Zavřená je jen jedna cesta. A máme jet po dálnici. Vzhledem k tomu, že nám nic jiného nezbývá, vydáváme se (po naštěstí téměř opuštěné dálnici) dál směr jih.

Už tak máme velké zpoždění. Ke vší smůle však máme alespoň kousek štěstí. Do zad fouká silný vítr, který nás žene kupředu rychlostí až 40 kilometrů za hodinu. Po cestě nás zdraví lidí, troubí na nás auta. Srbové možná nebudou tak špatní a říkáme si, že jim dáme ještě šanci. Připadají mi drsní, ale s velkým srdcem. A máme tušení, že nám tato země, kde mají pivo s jelenem, přiroste k srdci.

Srbská dobrosrdečnost se ukazuje i v kempu ve vesnici s názvem Ada. Muž, který vybírá peníze, nás totiž pouští bez placení. Obdivuje nás za to, že jedeme z Česka až do Istanbulu. „Peníze ještě po cestě budete potřebovat," říká nám s úsměvem. Den končí posezením v místní hospodě u piva s jelenem a pleskanice, což je takový větší hamburger. Vše zapíjíme místní pálenkou a vzhledem k tomu, že se spouští pořádný liják, utíkáme pod stan. Poprvé za celý výlet tak nespíme pod hvězdami.

Den 7. před sebou 160 km (v nohách celkem 879 km)

NA BĚLEHRAD

Ráno je sice trochu zamračené, ale neprší. Po opláchnutí v Tise vyrážíme dál. Slovy vojáka Haška: Na Bělehrad!

Opět začíná být pořadné parno, a tak po padesáti kilometrech hledáme hospodu, kde bychom se mohli najíst. Je neděle. A v neděli se v Srbsku asi vážně nedělá, protože ve všech restauracích sedí štamgasti, kteří už nasávají. Jídlo se však nikde nevaří. Místní nás pokaždé lákají ke stolu, ať si s nimi dáme pivo. Až ve čtvrté hospodě máme menší úspěch a servírka, která je zřejmě zároveň i majitelkou zařízení, říká, že nám něco k snědku připraví. Jídelní lístek? To už by byl moc velký luxus. Paní, která když normálně mluví, zní jako by se s někým hádala, nám nabízí rybí polévku a něco na způsob čevabčiči.

Po půl hodině čekání začíná hostina. Vrchní, který je zřejmě manžel zmiňované paní, prostírá stůl a přináší salát a za okamžik i kotlík plný polévky, ve které plavou velké kusy nějaké kaprovité ryby, jejíž druh se nám zjistit nepodařilo. Následuje tác plný cibule, masových válečků a rajčat. Gurmánský zážitek. Kazí nám jej až účet. „Tam je nula navíc ne?" divíme se. Bohužel není. A z peněženek nám mizí 3400 dinárů, což je asi...ne nebudeme to raději ani přepočítávat.

Do Bělehradu je to ještě asi sto kilometrů a tato vidina se nám příliš nelíbí. Slunce už pomalu zapadá, a tak je nám jasné, že hlavní město Srbska dnes nedobyjeme. A hledáme místo poblíž Dunaje. Hned za řekou už je ale město s víc než milionem obyvatel jasně vidět. Po koupání, při kterém zapadáme do bahna místy až po stehna, a odehnání jednoho potulného psa, uleháme ke spánku. (rušeného jen asi tak miliardou otravných komárů. Že já chtěl romantiku pod hvězdami a nešel taky do stanu...)

Den 8. před sebou 89 km (v nohách celkem 968 km)

LEPÁ DĚVA

Dnes nás kromě prohlídky Bělehradu čeká i další důležitá věc - rozhodnout se, jak dál. Radek prosazuje trasu podél Dunaje lemujícího srbsko-rumunské hranice. Tato cesta však představuje kromě zajížďky i poměrně kopcovitý terén. Kubík se chce držet původního plánu - trasy vedoucí na jih do města Niš. Tato cesta sice bude takříkajíc za pusu (po kvalitní, rovné silnici), ale zato příroda nula nula nic. Rozhodnutí odkládáme na později a jdem se podívat na kousek balkánské historie.

Je pondělí, a tak do města míří desetitisíce aut a jízda po silnici je velmi nepříjemná. Situace se uklidňuje až po příjezdu k soutoku Dunaje se Sávou, kudy vede cyklostezka. Po prohlídce pevnosti Kalemegdan se přesouváme na hlavní třídu Kneza Mihaila, po které chodí tisíce lidí. Po prohlídce několika impozantních kostelů se ale shodujeme, že Bělehrad je celkem obyčejné velkoměsto, které nás nijak zvlášť neuchvátilo. Nechybí však tradiční ochutnávka místní kuchyně v podobě burku z okýnka. A jedeme dál. Za městem nás čekají první větší kopce za celou cestu. Na jejich vrholcích jsou naštěstí místní magaziny (tedy takové obchůdky se vším možným), kde se dá koupit chlazené pivo, které nás zahraňuje před přehřátím.

A teď by měli zpozornět hlavně pánové. Vjíždíme totiž do nenápadného městečka se jménem Smederevo. To překvapuje na první pohled ruchem v ulicích a hlavně - je se za čím otáčet. Tolik hezkých holek jsme po cestě už nikde nepotkali. Všude je to samá „lepá děva". (tak se srbsky řekne krásná dívka, jak jsme se dozvěděli). Celému městečku s téměř osmdesáti tisíci obyvateli vévodí stará pevnost, ze které pozorujeme krásný západ slunce, které pomalu klesá do hlubin Dunaje. A tak už tradičně hledáme místo ke spánku téměř po tmě. Nakonec si leháme u nějakého rybníku.

Den 9. před sebou 108 km (v nohách celkem 1075 km)

SKY EUROPE UŽ NEMÁM RÁD

Po ránu některé bolí hlava. Sedmička místního červeného s názvem Vranec asi nebyla nejlepší volba. I přesto považujeme za úspěch, že se zatím nikdo z nás do teď nepozvracel a nebojujeme s průjmem (což tedy bohužel neplatilo až do konce cesty).

Konečně jsme ale vyřešili trasu. Pojedeme lehčí cestou směr Niš. Najednou nás ale jako rána přes hlavu překvapuje SMS zpráva: „Společnost Skyuerope zkrachovala a ruší všechny lety." I přesto, že jsme tak nějak tušili, že se to může kdykoliv stát, jsme z toho dost zaražení. „Končí tímto naše cesta?" ptáme se sami sebe. Letenky jsme totiž koupili od této společnosti. Byly nejlevnější a to, že skutečně zkrachuje, jsme si nechtěli připustit. Věřili jsme, že to kluci ze Slovenska ustojí.

Padl na nás smutek. Jen zaraženě se na sebe díváme a zvažujeme takzvanou skrčkařskou variantu. Tedy, že otočíme kola a najdeme nekratší cestu směr domov. Prvně ale zjišťujeme situaci v Česku. Přitom nám svítá alespoň kousek naděje, protože nám docházejí zprávy, že ČSA podobným ztroskotancům, jako jsme my, nabídne levnější náhradní letenku. Díky tomu zapomínáme na básničky typu „Nezdoláme Cařihrad, Sky Europe už nemám rád," a pokračujeme v cestě s nadějí, že nám otec Kubíka vše v Česku zařídí.

Při vyptávání se místních na možnost spánku navíc zjištujeme, že zřejmě nejsme jediní blázni, kteří se vydali pokořit největší město Turecka na kole. Pár dní před námi prý po stejné cestě projížděla skupinka Angličanů, kteří vyrazili na kole až z britských ostrovů. Opět se také setkáváme s místní dobrosrdečností. Při stání na přejezdu a čekání na vlak, nám jeden zahrádkář v autě dává švestky, kterých má plné krabice na zadním sedadle.

Dnešní cestu plnou zvratů zakončujeme rozděláním táboráku u řeky Velká Morava. Cítíme se tedy alespoň trochu, jako doma.

Den 10. před sebou 118 km (v nohách celkem 1193 km)

HOTEL U ZORANA

Před námi je podle místních asi sto kilometrů do města Niš. Toto bývalé římské město je prý vnímané jako brána mezi východem a západem. Posnídáme v místní pekárně a vyrážíme. Cesta je poměrně svižná, ale nezáživná. Do třetího největšího města Srbska vjíždíme kolem šesté hodiny večerní. A hned hledáme kemp, který zde má podle mapy být. Ze zkušeností z minulých noclehů však tušíme, že to nebude jen tak. Ze všech nakreslených kempů na mapě jsme totiž nenašli skoro žádný. Obrázek stanu v mapě tedy podle nás znamená, že v tom místě nikdy kemp nebyl, není a ani nebude.

A je to tu znova. Lidé o žádném kempu ve městě nevědí a už se začíná stmívat. Vyptáváme se všech, až narážíme na staršího neupraveného pána v monterkách, který jede na kole, které toho už hodně pamatuje. Z jeho hlasu poznáváme, odkud se vrací, a že těch piv nebylo málo. I přesto, že nevíme přesně, co říká, z posunků chápeme, že jej máme následovat. Je už tma a nemáme co ztratit. Po zhruba třech kilometrech ukazuje na dům, kde prý můžeme spát. Že patří jemu. Když se ho ptáme, co dělá, říká něco o vězení. A my jen v duchu doufáme, že neseděl, ale byl jen bachař.

Srb s typickým jménem - Zoran nám ukazuje, kde budeme spát. Otevírá přízemní místnost. Při pohledu dovnitř vidíme asi deset rezivějících postelí v ubytovně, kde i by se možná i Ukrajinec štítil lehnout. „Nechte tady kola a skočíme na pivo," říká nám Zoran. I když se to může zdát bláznivé, souhlasíme. Prý se tu nekrade. Jdeme do nedalekého kiosku, kterých je plno na každém kroku. Zoran nám říká, že je čtyřiašedesátiletý důchodce a má dva domy.
Vracíme se k naší „ubytovně" a kupodivu kola nikdo neukradl. Vybrat si postel je ale dost těžké. Jedna je horší než druhá. Pro jistotu radši do sebe hrkneme pár panáků slivovice, kterou jsme dnes koupili, protože došel rum. Jdeme spát s představou, že zítra nás čeká cesta do Bulharska - asi sto kilometrů přes hory.

Den 11. před sebou 133 km (v nohách celkem 1333 km)

THERE ARE CRAZY PEOPLE

Ráno platíme Zoranovi za ubytování. Řekl si o šest euro celkem. Máme jen desetieurovku, tak mu ji dáváme s tím, ať si ji nechá. A na tváři důchodce s dvěma domy je vidět radost. Kubík ráno stíhá i kafe, které si se Srbem domluvil včera večer. „Seděla tam skupinka lidí a hned ráno si dávali rakiju. Já to naštěstí ukecal na malou," líčí nám svoje zážitky.

Vyrážíme směr Sofie. Cesta vede různými tunely, a tak není tolik kopcovitá, jak jsme čekali. Cesta ve tmě při projíždějících autech však není úplně příjemná. Přejezd přes čáru je oproti minulým bez problémů. Před hranicemi utrácíme poslední srbské dináry. Do řeči se s námi dává jeden muž, který vysvětluje, že žije v Texasu, ale tady se narodil. Když mu řekneme, že máme namířeno do Istanbulu řekne jen: „There are crazy people." No asi se necháme překvapit.

Navíc to vypadá, že vážně domů poletíme. Kubíkův taťka nám totiž zařídil náhradní letenky od ČSA. A to jenom za 1400 korun, což že paráda. Máme ještě 12 hodin navrch. Původně jsme měli letět 15. září ve čtyři ráno a teď máme letenku na stejný den na čtvrtou odpolední.

V Bulharsku se zastavujeme nad obcí Dragoman na kopci, který je vysoký 1205 metrů. Stoupáme, až kam nás bolavé nohy donesou a děláme oheň. Měsíc svítí tak silně, že máme pocit, jako bysme spali někde pod lampou a i naše stíny jsou na zemi jasně viditelné.

Den 12. před sebou 86 km (v nohách celkem 1419 km)

KRÁTKOZRAKOST = VÝŠLAP

V noci jsme museli trochu bojovat s komáry. Ti se ale naštěstí brzo unavili. Ráno se probouzím poměrně brzo a dívám se, jestli Kubík splnil plán, který si večer vymyslel - vyběhnout až na vrchol před východem slunce a pořídit několik úžasných fotek.

Po probuzení proto mžourám směrem, kde Kubík spal a bez kontaktních čoček vidím kolo a nějaký flek tyčící se u něho. Zamumlám něco jako „seš blázen vstávat tak brzo," a znova na chvíli usínám. Při druhém probuzení bystřím zrak a zjišťuji, že tyčící se Kuba u kola je vlastně vysoký keř. Slunce ještě nevyšlo, a tak mě přepadl bláznivý nápad, že na vrchol teda vyjedu já. Je půl šesté a nemám moc času, protože slunce už pomalu začíná vykukovat.

Po cestě se mi zdá, jakoby kopec přede mnou stále rostl a nemá konec. Začíná mně docházet, jaký jsme vůl, že dělám takový blbosti. Ale vzdát to? To ne. A tak celý upocený vystoupám asi po třičtvrtě hodině uřícený až na vrchol. A zážitek opravdu stojí za to. Před sebou mám jen vycházející slunce a vrcholky ostatních kopců (nebo hor?). I přes vyčerpání ze stoupání se cítím nabitý energií. Jo. Stálo to za to. (A to i přesto, že jsem při sjezdu dolů ztratil zadní světlo).

Na cestě do Sofie trochu bloudíme, protože se chceme vyhnout silnici, která je v mapě označená jako dálnice. Cesty lemují auta prodávající melouny. Jeden stojí euro, takže se těžko odolává. V Sofii vidíme první mešitu. Jmenuje se Banja Baši. A protože máme odhalená kolena, musíme na sebe navléct takový přehoz a samozřejmě sundat boty. Po cestě hlavním městem Bulharska prohlížíme i další kostely a směřujeme do parku, kde se mají scházet mladí lidé. Musíme uznat, že Sofie je typické evropské město. Kolem silnic se ve velkém staví hotely a obchodní komplexy. V parku to opravdu v pátek odpoledne žije a my si po téměř čtrnácti dnech, kdy jsme se dívali jen na své upocené obličeje, takzvaně zlepšujeme oko při pohledu na krásné beach volejbalistky.

Je ale čas vyrazit dál. Spaní v parku nakonec zamítáme a vyrážíme za Sofii hledat místo u jednoho jezera, kde nakonec kempujeme. Domov vzdálený čtrnáct set kilometrů nám ale připomene pivo v hospodě. Z dálky na nás svítí cedule Staropramen a v jídelním lístku máme na výběr i Starobrno. Jak zjišťujeme později, tak v Bulharsku o české pivo opravdu není nouze. Já jsem ale chtěl zkusit raději místní pivo Zagorka. Na otázku číšníka, zda si dám Starobrno, tedy nesouhlasně kroutím hlavou. A na stůl dostávám - Starobrno. No jo, Bulhaři a jejich kývání hlavou. Na to si asi nezvykneme.

Den 13. před sebou 120 km (v nohách celkem 1540 km)

KDO DOŽENE AUTO?

Dva dny jsme se nekoupali, a tak se na dnešní cestu k jezeru Iskar docela těšíme. Po hygienické pauze si jdeme dát oběd do nedaleké hospody s tím, že zkusíme místní rybu. A opět je to zážitek. Vrchní je totiž dost rázovitý, že i Ostraváci by se lekli, a jídlo nám doporučuje a zároveň i vybírá sám. Vzdorovat mu nemá cenu. Ani se moc nedivíme, když připravený pokrm vypadá úplně jinak, než na obrázcích v jídelním lístku. Bulharsko je prostě nad naše síly. Raději to „sichrujeme" panákem ferneta, který nám ještě zbyl z Česka, a jedeme rychle pryč.

Míříme do kempu, který je nakreslený na mapě. Ale opět nikde nic. Navíc se zvedá vítr a mraky nad námi se podezřele srocují. U jednoho bazénu, který je úplně prázdný, se ptáme, kde by se tu dalo spát. „Tady nic v okolí není," zní odpověď, která nás příliš nepotěší. Ujímá se nás ale jedna pěkná Bulharka, která nám vysvětluje, že o něčem ví. Prý pojede autem a my ji máme na kolech následovat. Bláznivý plán. Je už ale skoro tma a asi nám nic jiného nezbývá. Po zhruba deseti kilometrech zběsilé jízdy dorážíme k motelu. No prostě jsme se zase úplně nepochopili. S díky se jdeme alespoň zeptat, kolik nás bude první spaní pod pevnou střechou stát. Za všechny tři 25 euro, což je přijatelné, a tak se vyčerpaní po závěrečném sprintu jdeme ubytovat. Pohled na čistou postel po dvanácti dnech je pro nás zážitek. Okamžitě navíc pereme všechno prádlo. Umyvadlo už totiž pěkně dlouho neuvidíme. Večer zakončuje zábava, která se koná venku u hotelu. A je to zážitek. Bulhaři tančí dokola, zpívají a je vidět, že je to pravý jižní národ.

Den 14. před sebou 73 km (v nohách celkem 1614 km)

CHČIJE A CHČIJE

V noci začalo pořádně pršet. A i když spaní bylo luxusní, ráno nestojí za nic. Prádlo nám nestačilo pořádně uschnout a nad hlavami je pořádná deka. Nevypadá to, že se mraky umoudří, a tak oblékáme pláštěnky jak na sebe, tak na kabely, a vyrážíme. „Jednou to přijít muselo," shodujeme se.
Boty máme durch mokré. A město Plovdiv, na které jsme se těšili, protože mělo nabízet mnoho historických památek, si tak ani moc neužíváme a jedem dál. Dnešní den nestojí za nic.

Den 15. před sebou 121 km (v nohách celkem 1795 km)

MASTIKA

Probuzení je opět plné pesimismu. Prší a pršet bude. Vlhké oblečení nám v taškách začíná pořádně zasmrádat a my si říkáme, jaký to byl výborný nápad ho předtím pořádně vyprat. Déšť se naštěstí klidní a až na pořádnou kosu a náladu pod psa to jde. Šlapeme už jen ze zvyku a dnešní cesta je dost bez nápadu.

Vše se ale změní, když přijedeme do vesnice, jejíž jméno jsme si zapamatovali jako Jablunkov (ale kdo ví, jak se jmenovala doopravdy). Chceme něco k jídlu a teplo, ale restaurace nikde. Vidíme jen poměrně opuštěnou benzínku, které se nám stane osudnou, jak později zjistíme. Prodavačka nás po otázce na jídlo prvně posílá do další vesnice. Po delší debatě ale říká, že nám udělá čevabi, a že si tedy můžeme sednout. Ani neví, jak rádi tuhle větu slyšíme, protože dál se nechce ani jednomu z nás.

Oběd je vynikající a začínají se o nás zajímat místní štamgasti. Jeden z nich, o kterém se později dozvíme, že se jmenuje Anton a je to bývalý policista, přistupuje k našemu stolu a ptá se odkud jsme. „Z České republiky," odpovídáme mu a Anton se najednou začne strašně smát. A začne nám vysvětlovat, že ve vesnici žije jeden Čech už deset let a že ho zavolá. Po příchodu asi padesátiletého Saši zjišťujeme, že je to Bulhar, který deset let pracoval v Česku. Má tam prý stavební firmu. Hned nám také ukazuje fotky domu, který v Praze postavil. Nálada na benzínce je opravdu přátelská a navíc, když Saša vyslovuje „Ty vole," s přízvukem na poslední slabice, musíme se smát a vůbec se nechce odjíždět. „Zkusíme nějakou místní kořalku," říkáme si. Na baru je flaška, která vypadá jak česká zelená. To musíme ochutnat. Opět osudný krok. Jak to uvidí Saša, říká nám, že v Bulharsku se tahle zelená pije s Mastikou a vytahuje z mrazáku něco, co chutná jako řecké ouzo. „Bacha, je to hrozně silný," varuje nás. Při nalití do zelené se objeví ve skleničce malé krystalky, o kterých se nám ale nepodařilo zjistit, z čeho jsou. Každopádně Saša měl pravdu. Morálka na dně, dlouhá abstinence a chlapi pohromadě. Tato kombinace nedopadne dobře. Po dalších několika panácích si přesedáme ke štamgastskému stolu a i přes jazykovou bariéru nemáme najednou sebemenší problém se mezi sebou bavit. Saša je ale zodpovědný a každou chvíli se nás ptá, kde budeme spát a jak jako v takovém stavu pojedeme dál. My vždy ale jen mávneme rukou, že si klidně lehneme někde do škarpy. Večírek se rozjíždí a my ani nepřemýšlíme nad tím, jak to všechno budeme platit. Paní domu se navíc o nás stará a nosí nám na stůl nejrůznější dobroty. Kalamáry a v noci míchaná vajíčka.

Najednou pak Anton vstává a říká, že máme jít spát k němu. Anton je obrovský hromotluk se velmi dobráckým srdcem. Odporovat však jeho hřmoucímu hlasu nemá cenu. Kola tedy necháváme na benzínce a nasedáme do jeho mercedesu, kterým nás odváží neznámo kam. Otevírá nám dveře do jeho velkého domu. Chvíli ještě sedíme u stolu a Anton se nám předvádí v policejní uniformě a s flintou. Pak nás posílá do sprchy a spát do krásných postelí.

Den 16. před sebou 67 km (v nohách celkem 1862 km)

PROBLEM

Ráno vstáváme před šestou, jak jsme se večer dohodli s Antonem. Ten totiž musí na pumpu. Po první ranní návštěvě záchodu je jasné, že Bulharsko si svoji pověst zachová.

Na benzínce si dáváme čaj a venku pořád poprchává. Dnes přitom musíme dojet do Řecka, abychom všechno stihli. Ráno ale začíná příjemně. Paní domácí, které jsme začali přezdívat maminka, nám přináší kefír a teplé koláčky. Bohužel musíme odjet, a tak se ptáme, kolik to všechno bude stát. Paní domácí však říká, že Anton nás pozval. Že nic nechce. „Za takovou hostinu a přespání mu ale musíme něco vnutit," říkáme si a na stůl vytahujeme z peněženky eura, která nám zbyla. Anton však nic nechce, a když na nás Saša zakřičí, ať si to schováme, nic jiného nám nezbývá. Paní domácí nám navíc dává na cestu plechovku a buchtu. Na tyto úžasné přátele nikdy nezapomeneme. Bulhaři jsou prostě lidé s tvrdou povahou, ale měkkým a velmi laskavým srdcem. A tak dojati odjíždíme do dalšího nevlídného dne.

Že budeme mít na sobě téměř všechno oblečení, co vezeme, to nás před cestou nenapadlo. Spíš jsme čekali, že budeme bojovat s vedrem, než se zimou, ale správný cestovatel prostě musí zvládnout vše. V místním obchodě kupujeme banány, hořkou čokoládu a suché rohlíky. Už je nám to jasné. Ty hrozny jsme asi neměli jíst.

Po cestě do Turecka jsme se rozhodli zvolit menší přechod. Kvůli tomu ale musíme jet i cípem Řecka. To je oproti Bulharsku docela mrtvé a lidé jsou všichni někde zalezlí. I ceny se dost změnily. Čaj za euro nám po předchozích zkušenostech přijde dost drahý.

Při příjezdu na hranice už zdálky vidíme desítky vojáků a ostnaté ploty a dochází nám, jaké výhody má Evropská unie. Naštěstí mraky na obloze se začínají trhat a místy vykukují i sluneční paprsky. Snad je to za námi. Před námi je ale hraniční přechod a nečekaný problém. Když se turecký celník po delším prohlížení pasů ptá: „Který z vás je Michal?", srdce mi najednou vyskočí až do krku. „Já," odpovídám se strachem v hlase. Celník mi lámanou angličtinou vysvětluje, že pas musí mít platnost minimálně ještě půl roku a pořád opakuje slovo „problem". Při pohledu na dobu platnosti však jasně vidím, že pas platí dalšího tři čtvrtě roku a jeho „problem" moc nechápu. Po několika telefonátech konečně slyšíme zvuk razítka. Můžeme dál. Skončit cestu těsně před cílem by byla opravdu smůla. Naštěstí byl „problem" jen v tureckých počtech.
Turecko-řecké hranice jsou také jediné, kde se nefotíme u nápisu země, do které vstupujeme. Jen při pouhém vytažení foťáku k nám totiž přibíhá voják se samopalem a my začínáme chápat, že si musíme zvyknout na jiné zvyky, než v Evropě.

Vjíždíme do Edirne, bývalého hlavního města Turecka. Už zdálky vidíme několik minaretů a obklopuje nás nádech nové kultury. Hned po výměně eur na turecké liry si jdeme prohlédnout jednu mešitu. Čeká nás opět vyzouvání bot a my jen doufáme, že odér našich promočených ponožek nevyvolá mezinárodní/mezináboženský konflikt.

Místní se na nás dívají jak na exoty. Turistů tu totiž moc není. Hned první den v Turecku musíme samozřejmě ochutnat kebab. „Jen jehněčí," říká Kubík s tím, že kuřecí si může dát i v Brně. I přes varování, že se v Turecku krade, necháváme kola na ulici a jdeme se najíst do jedné z restaurací. Číšníkovu ujišťování „no problem" sice moc nevěříme, ale kola kupodivu zůstávají na svých místech.

Slunce zapadá každý den o dost dříve, a tak jdeme hledat kemp, který opět neexistuje. Podle mapy má být hned za touto uličkou, do které se chystáme vjet. Nikdy však nezapomenu na zděšený výraz Turka, který šel proti nám a jen kroutil varovně hlavou, ať tam nejezdíme. Po chvíli jsme pochopili proč. Vjeli jsme totiž do místního ghetta plného cikánů. Ti však z nás byli tak nadšení, že se jen smáli a povzbuzovali nás, a my se cítili jako při Tour de France. No tady vážně kemp nebude.

Jedeme kousek za město, ale vidíme jen velkou planinu, kde bychom byli příliš na očích a všechny lesíky jsou obehnané ploty. Armáda má i zde zřejmě velký vliv. Musíme se vrátit do města a zkusit najít hotel. Třicet euro za osobu ale vážně nemáme, a tak první nabídku odmítáme a hledáme dál.
Stojíme na ulici a zřejmě vypadáme dost zoufale, protože k nám přistupuje mladý Turek s tím, že nám poradí. Zná prý levný hotel, kam nás zavede. Jeho ochotu vzápětí pochopíme, když si před hotelem bez okolků řekne o deset lir. Turkové jsou prostě kšeftaři. Hotel nevypadá špatně a cena 20 lir je přijatelná. Nic jiného nám ani nezbývá. Po praní už dost zasmrádlého prádla jdeme spát.

Den 17. před sebou 106 km (v nohách celkem 1968 km)

HLAVNÍ POLŇAČKA

Den začíná konečně slunečně. I přesto jsme si dobu nevybrali příliš dobře, protože z Česka dostáváme zprávy, že Istanbul zasáhly velké povodně.
Vyrážíme z hotelu a o kousek dál jdou kluci do internetové kavárny vytisknout lístky. Já mezitím sepisuji zápisky z cest a překvapuje mě chování místních. Seděl jsem na zemi u obchodu. Z něj po chvíli přišel muž a nabídl mi židli. Poděkoval jsem a psal dál. Za chvíli přišel znovu a dal mi hrnek, do kterého nalil džus. Tak snad ani Turci nebudou úplně špatní.

Vyjíždíme z Edirne a máme v plánu dojet až k moři. Chceme se však vyhnout těm největším silnicím a tak odbočujeme a hledáme cestu, která je na mapě označená žlutě jako hlavní silnice. Ta však nikde není. Ptáme se tedy místních, kde tato silnice vede a ti jen ukáží na pole, přes které se táhne dlouhá rozježděná polňačka, po které se na kole opravdu jet nedá. Mapa nás opět nachytala.

Zastavujeme u jednoho obchůdku, kde sedí místní chlapi a popíjejí čaj z typických tureckých skleniček. Dávají se s námi hned do řeči a my se díky tomu dozvídáme, že muslimové slaví Radamadán (kterému se v Turecku prý říká Ramazán). Nemohou tedy od východu do západu slunce jíst. Proto nevíme, jestli není nevhodné si u stánku otevírat koupené oplatky, ale místní to vůbec nezarazí. Komunikujeme spíše posunky, i přesto si docela rozumíme.
Je jasné, že k moři to dnes nestihneme. Problém je v tom, že v okolí chybí vegetace a schovat se s koly na nocleh tak není jednoduché. Nakonec však najdeme pár keříků dál od silnice.

Den 18. před sebou 91 km (v nohách celkem 2059 km)

ŘETÍZEK ZA FLAŠKU

Vyrážíme brzo ráno. Dnes musíme už dorazit k moři. Opět nám však nepřeje počasí. Fouká, prší a je zima. Při zastávkách ve vesnicích, kterými projíždíme, jsme pro místní docela atrakce. Cykloturisti „na těžko" tudy asi často nejezdí. A opět se ukazuje, že co Turek, to obchodník. Při čekání u obchodu, kam jsme šli doplnit zásoby, mně zve prodavač vedlejší trafiky na čaj. A já už přemýšlím, co bude mít za lubem. Po krátké přátelské konverzaci to přijde. „Ten zlatý řetízek, co máš na krku. Vyměnil bych ho za nějakou flašku. Klidně si vyber," říká mi a ukazuje na láhve s alkoholem.

Konečně se před námi rozprostřelo moře. A my opět řešíme klasický problém s ubytováním. Nacházíme opuštěný kemp, kde potkáváme podobného blázna, jako jsme my. Je to Holanďan a taky vyrazil do Istanbulu na kole. Prý každý rok si vybere všechnu dovolenou naráz a jede na nějaký bláznivý výlet. Rok předtím byl například na Kilimandžáru.

Den 19. před sebou 52 km (v nohách celkem 2111 km)

WRONG TERM

Pro změnu prší a fouká hrozný protivítr. A to takovou silou, že i z kopce musíme šlapat a jedeme jen 13 kilometrů za hodinu. Ujíždíme proto úplně nejkratší vzdálenost za celý výlet a zastavujeme se v jednom kempu, kde nám chlapík na otázku „Co to tu máte za počasí," odpovídá jen: „Wrong term."

Den 20. před sebou 86 km (v nohách celkem 2198 km)

V CENTRU ZA 12 EURO

Dnes na nás čeká město, které má patnáct milionů obyvatel, tedy o dost víc než celá naše republika - dnes dorazíme do Istanbulu. Musíme se stihnout ubytovat a snad i prohlédnout město. Vítr se naštěstí uklidnil a kolo jede z kopce bez šlapání, opojný pocit.

Cesta se však při přibližování k městu zhoršuje. Do Istanbulu vede jen obrovská hlavní silnice a my se tak opět schováváme u krajnice a doufáme, že nás nic nesrazí. Se strachem se ale dostáváme postupně až k centra Cařihradu.
Na otázku, kde budeme bydlet, Kuba sebejistě odpovídá: „Všechno je domluvený. Neboj. Musíme v centru najít jednu hospodu. V ní bude Turek, který má rád Čechy a ten nás za levno ubytuje."

Pro nás to sice zní jako sci-fi, ale proč ne. Během cesty jsme se naučili některé věci neřešit. Ony se časem vyřeší samy. Po bloudění úzkými istanbulskými uličkami se ale skutečně dostáváme až k oné restauraci, kde skutečně sedí Turek Erkan. I přesto, že se to zdá neuvěřitelné, je to tak. Tenhle Turek navíc mluví poměrně dobře česky a vykládá nám o tom, kolik má v České republice známých dívek a jak jsou krásné. Vede nás do nedalekého hotelu, který leží přímo v historickém centru této metropole. Úplně jsme nepochopili, jakou funkci v hotelu má, ale výsledek byl velmi příjemný: bydlíme za 12 euro na noc.

Nic nám proto nebrání vyrazit zkoumat noční život města. Místní nás posílají do čtvrti jménem Taxim, ve které má být asi 2500 hospod. A je to opět zážitek. Davy lidí proudí ulicemi až do noci sem a tam. My ale musíme jít spát. Zítra nás totiž čeká Asie.

Den 21. před sebou ani nevím kolik (celkem strašně moc)

MALÝ KROK PRO TURKA

Sice už jsme v Istanbulu, ale do Asie je to ještě pěkný kousek. Náš cíl je průliv Bospor, který odděluje Asii od Evropy. Proplétání chaotickým městem není sice příjemné, ale my před sebou vidíme naplnění cíle této cesty. Nevíme však, že nás čeká menší zklamání.

Před námi se začíná objevovat silueta obrovského mostu, který oba kontinenty spojuje. Přes něj ale vede jen čtyřproudá silnice a nikde žádný chodník. Před jízdou na kole nás navíc varuje značka, která to zakazuje. Naše odhodlání těsně před cílem však nemůže nic zhatit. Nebo ano? Stojíme před mostem a chceme vyrazit, když vtom k nám přijde policista, který se nás ptá, co to jako děláme a posílá nás pryč. I přes vysvětlování a hraní na city, že je to cíl naší cesty, si nedá říct. Musíme to otočit a jet pryč z mostu. Přichází zklamání. Co teď? Přejedeme přes most autobusem? To už nebude mít své kouzlo.
Další možností je ještě plavba lodí. Po delší debatě nakonec tuto možnost schvalujeme. Chtěli jsme sice dojet na kole do Asie, ale bohužel okolnosti byly proti. I přesto, když vstupujeme na asijský kontinent, říkáme si: je to sice malý krok pro Turka, ale pro nás znamená splnění snu.

Všechny fotky na http://misak04.rajce.idnes.cz/