Na Kanáry na kole 4

Na pláži v Almunecar

Foto: Autor

Kanárský ostrov El Hierro mě vtáhnul do svých krás větší silou než jsem čekal. Do toho pár setkání se zajímavými lidmi a na čtvrté pokračování jste si museli trochu počkat. O tom všem se dozvíte nejspíš už v dalším díle. Ale abych navázal na předchozí vyprávění, jsme ještě ve španělské Andalusii nedaleko města ADRA...

...Tam v kempu s trochu odstrašujícím názvem Las Vegas, se ráno probouzím s několika novými štípanci do deštivého rána. Poněkud nevrlá Nala balí. Zdá se, že na domluvenou švédskou snídani nedojde. (Tzn.: Snídaně, která "vznikla" vloni na čundru po Švédsku - kuskus, sýr, med, skořice, banán a ořechy. Doporučuji!). Už se nedozvím, jestli její náladu způsobili obtěžující komáři, nebo třeba to, že jsem ji neobtěžoval já. Loučime se a já jedu dál podél pobřeží se spoustou foliáků za ACAPULCO, kde trávím noc na pláži. Druhý den je 28.února, což je den Andalusie. I tak ale najdu otevřený obchod v MOTRILu, abych nakoupil něco jídla na cestu do hor. Rozhodl jsem se totiž vyrazit do GRANADY, což je město, které mám opravdu rád, ale moc se mi nechtělo opouštět pobřežní teplo. Předpověď je ale příznivá a tak po pár hodinách stoupání potkávám Alberta. Další z řady sympaťáků, cestujících na kole. A je to asi první "profesionál". Šlape už osm let po celé Evropě a jeho Surly Ogre je už čtvrtým kolem, které "spotřeboval". Společnost mu dělá pes Brujo, kterého před třemi týdny adoptoval. Ve studeném větru brzy vychladneme a loučíme se. Jeho "cestu" lze sledovat na Instagramu "Cronica de una bicicleta".

Druhý den ráno v přístřešku kousek před PADUL je -0,5°C a tak hned po probuzení balím a jedu dál. Sluníčko a stoupání mě zahřejí, ale místo na snídani najdu až v GRANADĚ. Kemp je do konce března zavřený a tak si poprvé v životě dopřeji luxus hostelu, kde stravím dvě noci a užiji si města i spolubydlících. A že to je "směska", jak se patří, rozdílná! O tomhle městě nechci napsat víc, než že se musí zažít. Fakt!

Z GRANADY jedu stejnou cestou a užívám si dlouhého sjezdu. Ve VELEZ DE BENANDALA ale pokračuji dál po hlavní, která mě vede krásným a hlubokým kaňonem řeky se skálami. Za kaňonem uhýbám na "vedlejšku" vedoucí mezi sady stromů, které neznám. Když je ale za pár dní poznám a cherimoyu ochutnám, je to zážitek. Umocněný i faktem, že se na ni dlouho těšíte, než vám v brašně dozraje. Musí se jíst opravdu měkká! Na noc jedu na známou pláž u Acapulca, ta ale díky větru a dvoumetrovým vlnám "není", takže stavím tarp na kousku trávy v kanále mezi foliáky. Zrovna včas, abych zalezl před procházejícím stádem koz a večerním docela vydatným deštěm. Spí se ale dobře.

Následující den po pár kilometrech s auty a proti větru dojedu do města SALOBREÑA, kde mě kromě impozantního hradu zaujme i žebrák před Mercadonou. Liší se tím, že na rozdíl od ostatních takto vydělávajících se netváří smutně. A přesto (nebo právě proto) mu během těch pár minut, než narovnám nákup do brašny, přibyde hezkých pár euro. Obtěžkán dobrotami projedu pár zatáček a kopců - ani o jedno tu není nouze - a na výhledu vidím zaparkované kolo s vozíkem. Opět Francouz, ale tentokrát ostřílený harcovník Žanyk (nevím jak se to píše) na kole z Decathlonu s nájezdem 120 tis. kilometrů! Tenhle typan, který sebou vláčí například litrový přípravek na praní, obří sadu kovových příborů nebo trekové hole a spoustu různých tyček na opření kola, projel Severní Ameriku včetně Aljašky. Tam potkal Čecha na kole, který za čtyři roky objel svět bez použití letadla. (Znáte ho?) Stěžuje si, že nepotkává více cykloturistů, a tak to "odnesu" za všechny. Po půl hodině mám totálně "vyhučenou" hlavu a loučíme se. Jede v protisměru. Snad mu vyšel jeho plán vyjet s jeho "vetešnictvím" Veletu v Sierra Nevadě s jejími úctyhodnými 3396 mnm!

Ten samý den večer ještě potkám dvojici mladých muzikantů z Granady cestující na kole. Sergio se saxofonem a Helena s ukulele jedou stejným směrem, ale já toho mám pro dnešek dost a po domluvě setkání zítra v MARO uléhám na kopci s výhledem na pobřeží a městečko LA HERRADURA.

V MARO, nebo přesněji na pláži Alberquillas, se mi poštěstí setkání se spoustou inspirativních Čechů, kteří zde žijí většinou v obytných autech, ale i stanech. Nádherná pláž navíc s potokem s pitnou vodou, tekoucí z hor u výšce až 1700 mnm stoupajících přímo od moře, je magnetizujíci. Potkávám tu kromě jiných i muzikantskou rodinku od Calabardiny nebo třeba sympatickými hrdiny dokumentu "Stále spolu". Setkání bez vyjímky příjemná a děkuji všem za podporu, chvíle při muzice, pizze, povídání a tak vůbec.

Nakonec tu strávím dva týdny a hodně uvažuji o možnosti nechat někde kolo a na Kanárské ostrovy letět ze 70 km vzdálené Malagy. Letenka na Tenerife za 10€ mě naláká natolik, že si ji i koupím, ale nakonec nechám propadnout a pokračuji dál na kole. Je sobota 19. března a čeká mě nejnáročnější etapa celé cesty.

Hned následující den začne foukat silný levantský vítr a ještě než dojedu do MALAGY mě před spaním spláchne bouřka s vydatným deštěm. Tenhle ráz pokračuje i druhý den dopoledne, kdy mám v plánu si prohlédnout město. Díky tomu ho jen pomalu projedu centrem a spokojím se s myšlenkou, že mám aspoň důvod se sem vrátit. Stojí to totiž za to. V komerční zóně je Decathlon a děkuji hlasu, který mi napověděl koupit si i přes pochybnosti nový voděodolný držák na telefon. I přes to, že na slunci není na displeji vidět vůbec nic. Poté se slunečným odpolednem posouvám po parádní cyklodráze podél moře, na které rozháním spousty Angličanů. Nechci vědět, jak to tu vypadá v sezóně. Z FUENGIROLA, kde jsem nocoval a v noci opět pršelo, je těžké najít cestu pro kolo. EV8 je v mapy.cz značená podél rychlostní silnice E5, což zpočátku znamená jet úzkou cestičkou za svodidly a doufat, že nikoho nepotkáte v protisměru. Z druhé strany je totiž svah do moře. Pak ale cestička mizí a znamená to hledat a jet "kudy se dá". Hledání mě po asi dvou hodinách přestane bavit a tak si k nákupu ostatního koupím pivo, abych se nebál, navléknu reflexní vestu a jedu po čtyřproudové silnici s nemalým provozem a se svodidly hned za krajnicí. Po ní nejedu dlouho, i když mi to tak připadá. Před MARBELLA najedu na parádní dřevěný několik kilometrů dlouhý chodník podél moře. Radost mi kazí, když je dvakrát uzavřen kvůli rekonstrukci, což pro mě znamená nelehké hledání náhradní cesty. Do města se ale probojuji a odměnou mi je odpadkový koš před občerstvením v Carrefouru. Čeká v něm na mě jakási fialová tortilla s rybím masem a slaný zeleninový koláč. Oboje úhledně uložené v průhledné plastové krabičce a jen trochu nakousané. :-)

Řádně posilněn uhýbám za městem ESTEPONA do kopců, abych našel místo pro noc, na kterou windy předpovídá vítr a déšť. Vydatně pršet začíná chvíli po zabydlení se ve stanu. Prší asi do půlnoci a pak přijde vichr, takže v noci zajišťuji kolíky kameny. Moc jsem se nevyspal a do toho nedomyslel, že prašnou přístupovou cestu na můj spot, déšť promění v jílovitou kaši. Po pár metrech mi tahle mazlavá směs zablokuje kola a tak musím bicykl několik desítek metrů přenést na asfalt. Něco odpadne couváním, něco pomocí klacku a když asi po kilometru jízdy po mokré silnici odstraňuji v odbočce zbytky, houkne na mě z dálky chlapík, ať jdu za ním. "Asi mi chce půjčit hadici." pomyslím si a ochotně přijedu. Hadici mi půjčit nechce, ale potřebuje pomoct vytáhnout z auta rozvyklaný psací stůl. Dá mi za to euro, kterým zaplatím ruční myčku v TORREGUADIARO a kolo umyji. Takže výsledek stejný - zadarmo umyté kolo. Těžké mraky a silný vítr mi nedovolí příliš si užít překvapivě krásnou cyklostezku přes kopce z GUADIARA a potvrzují předpověď. Ta říká na další dva dny přívalové deště a silný vítr. Uklidňuje mě to, že za pěknou horskou vesničkou CASTELLAR, do které přijedu slušně mokrý, mě čekají zalesněné kopce, kde jistě najdu úkryt před nepřízní. Omyl. V téhle krásně zelené krajině s dubovými lesíky a nekonečnými pastvinami s obřími kameny jsou pozemky precizně obehnány ostnatými dráty. Čím jsou mraky nade mnou "těžší", tím se mé nároky na místo pro nocleh snižují. "Stačí jen místo pro stan hned vedle silnice" říkám si a začíná krápat. Než dojedu na parkoviště před vjezdem do přírodní rezervace vzdušnou čarou jen 400m od dálnice A381, jsem už slušně mokrý. Přístřešek tu žádný není, takže narychlo vyberu lehce vyvýšený a aspoň trochu rovný plácek ve strmé stráni a postavím svůj tarp Appy Trail 2. To už na mě "lijou vodu z kbelíku". Zalezu, svléknu si mokré oblečení a v tom se tyvek začne zvedat ze země vlivem "potoka" tekoucího pod ním. Jen v trenkách vylezu a vidím, že všude okolo je to stejné. Vodotěsné brašny (včetně telefonu ve voděodolném pouzdru z Dekáče - přežil!) vyházím do deště a jdu hledat vhodnější místo pro stan. Jediná suchá možnost je za zábradlím parkoviště v udusaném štěrku asi 100 metrů ode mě. Do něj ale nejdou kolíky a když je tam dostanu tak nedrží. Takový pocit bezmoci jsem snad ještě nezažil. Nakonec tři konstrukčně nejdůležitější zatížím kameny a zbytek nechám jen tak "nasladko". Pak už se "jen" párkrát proběhnu pro věci a kolo. Publikem mi jsou dvě posádky sedící v zaparkovaných autech. Jakmile ten blázen v trenýrkách a lijáku přestane pobíhat po place, odjíždí. Když na chvíli déšť ustane, doladím ukotvení tarpu, kdyby přišel slibovaný vítr. Za bubnování deště uvařím večeři a totálně vyčerpaný usínám.

Druhý den přijde ze saharské pouště Calima a celý den poprchává všudepřítomný rezatý prach. Venku to vypadá na apokalypsu. Celý den strávím ve stanu a než přijde noční liják, mám večerní zpestření pobytu: Když už asi deset minut vedle mého stanu slyším nastartovaná dvě auta, nenápadně vykouknu a zjistím, že to jsou landcruisery Guardia Civil nacouvané jakoby do vějíře k mému obydlí. Během neplánovaného balení myšlenky jedou jako splašené: "Proč na mě nejdou rovnou?.. Čekají až přestane pršet?.. Nebo čekají posily?.. Nebo až vylezu?.. Ok, jdu pro odpověď." Otevřu stan a i když já do aut nevidím, je jasné, že oni mě v zrcátkách ano. Chvíli se "vystavuji", ale dost prší a nic se neděje, tak zase zalezu a pokračuji v balení. Slyším přijíždět další auta a hlasy. "Tak jo, je čas nechat se zatknout!" Vylezu a vidím komando v neprůstřelných vestách a se samopaly. Musím se pobavit, nad myšlenkou, že tu jsou kvůli mě. Hubeňourovi, který má sedmdesát kilo i s postelí. V tom si mě všimne jeden ze čtyř v reflexních vestách a po mém dotazu s asi dost vyděšeným výrazem, mě "pošle do kolen" odpovědí "Don't worry!". Tak to se povedlo. Víc asi anglicky neumí a tak jen zvědavé nahlíží do mého úkrytu. "Asi cvičení." řeknu si a "bez obav" zalezu. Když se mi srovná srdeční rytmus, pustím se do vaření večeře. Je po desáté, když se uložím ke spánku. Přijíždí auto, nechává nastartováno a občas zatroubí. Vysvětlení je jednoduché a díky rozsvícenému vnitřnímu světýlku i evidentní. Láskyplné pohyby v omezeném prostoru Fordu Fiesta je baví přes hodinu. Odjíždí před půl dvanáctou a přichází silný vítr s dalším přívalem vody. Asi hodinu to poslouchám a sleduji tyvek pode mnou, jestli odolává množství vody, než usnu.

Další den je od rána slunce, takže většinu věcí usuším ještě než v poledne vyjedu. Jedu po štěrkové cestě, okolo jsou hory, skály a pasoucí se zvířata. Přes FACINAS, vesničku posazenou malebně do svahu hory, do TARIFA - evropské Mekky winsurfařů. Tady fouká stále. Kromě dneška. Přijíždím večer, takže koupím víno a něco k jídlu, projedu se po promenádě až k nejjižnějšímu výběžku, ze kterého vidím Afriku, a setkání Středozemního moře s Atlantským oceánem. Užiji si večer a hlavně noc na pláži za úplného bezvětří. Asi odměna za náročné dny.

V přístavu v CADIZu jsem za tři dny jízdy v chvílemi hodně silném větru, ale bez zvláštních příhod. Mám za sebou 3000 kilometrů na kole a dalších 1500 lodí mi hodně zpříjemní česká výprava jedoucí na La Palmu, jejíž část je dokonce z Náchodska, tedy mého kraje. Do cíle připlouváme přesně dle plánu po 54 hodinách plavby, 31.3. ve 21:30. I tak ale stihnu ten večer ještě vyjet do 600mnm. Rozhodl jsem se totiž pro cestu ze Santa Cruz do Tinizara, kde bydlí kamarád Blago, přes nejvyšší vrchol Roque de los Muchachos s 2426 m n.m. Proč? To se dozvíte příště.

Omlouvám se za případné "překlepy". Vše píšu na mobilu a občas přehlédnu zásah slovníku. Děkuji za pochopení.

Fotogalerie

21.06.2022 vložil/a: Martin_re-cyklista
karma článku: 3.95

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (0 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |