Bornholm, ostrov „za humny“

Bornholm je ostrov. Leží v Baltském moři severně od Polska, jižně od Švédska a patří Dánsku. Je charakteristický rozmanitostí přírody, říká se o něm, že představuje Skandinávii v malém. Část pobřeží je tvořena písečnými plážemi a dunami, část je kamenitá, část jsou vysoké skalní útesy. Ve vnitrozemí jsou pole s obilím, lesy, mokřiny, kopce porostlé vřesem, růžovými keři, borovicemi.

Bornholm je ostrov "za humny", což znamená, že není tak daleko, jak si možná mnoho z nás myslí. Také mi donedávna slovo "Bornholm" znělo exoticky, vzdáleně a tak nějak nedostupně. A přitom stačí přejet Polsko, přeplavit se lodí přes moře, a stojíte na Bornholmu. Celkem je to nějakých 500 km přes Polsko a asi 90 km přes moře.
Loď Jantar vyplouvá v sedum hodin ráno z Kolobrzegu. Moře je jedním z hlavních důvodů, proč sem cestuji, takže je samozřejmé, že sedím na horní palubě lodi a vychutnávám blízkost, vůni a zvuky moře. Je mlha, sychravo, hladina je tichá a klidná. Maják v Kolobrzegu dávno zmizel v mlze, stejně jako veškerý okolní svět. Po čtyřech hodinách plavby se mlha rozestupuje a objevuje se pobřeží Bornholmu. Nejprve jen jako tmavý proužek na moři, za chvíli se již dají rozeznat vesnice, potom jednotlivé domy, lidé a již vplouváme do přístavu. Městečko Nexo nás vítá vlídným sluncem, svěžím mořským vánkem a barevnými domy na břehu. Už vystupuji z lodi, ještě s občankou projít kolem dánského policisty a stojím na ostrově.

Městečko Nexo, to jsou typické barevné severské domky, v jejichž oknech většinou nejsou závěsy nebo záclony a za každým oknem jsou vystaveny různé předměty, vázy, květináče, modely lodí, keramika. V jednom domě je to až přehnané, že chvíli váhám, zda je není obchod se suvenýry. Je tu příjemně poklidná atmosféra a vůbec mi tu nechybí shon a ruch.

Ostrov objíždím po pobřeží a na zajímavá místa dělám odbočky do vnitrozemí. Cesta od moře vede krajinou, jakou znám od nás, mezi poli se sklizeným obilím, na kterém jsou kulaté balíky slámy, občas lesík, remízek. Ale statky a domy mě nenechají zapomenout kde jsem. Jsou roztroušeny po krajině, každý má své jméno, které je vyryté a vymalované na kameni u cesty k domu, případně na dřevěné tabuli, u jednoho domu dokonce na krásném mosazném lodním šroubu. U každého domu je bílý stožár, na kterém vlaje dánská vlajka. Domy jsou sněhově bílé nebo naopak výrazně barevné. Za okny jsou vystaveny různé předměty. Okolí domů je téměř bez výjimky dokonale upravené, čisté.

Cesty od moře mě dovedly ke všem čtyřem rotundám, které na Bornhlomu jsou. Rotundy jsou kulaté stavby, které sloužily jako kostely a zároveň jako obrané pevnosti. V přízemí jsou lavice, oltář, kazatelna a první a druhé patro tvoří pevnost. Tyto rotundy jsou zvláštností Bornholmu, jinde v okolí se nevyskytují. Kromě rotund je na Bornholmu asi dvě desítky kostelů. A údajně se pod některými skrývají neprozkoumané podzemní prostory. Možná ukrývají poklad? O tajemno není na Bornholmu nouze. Dojel jsem k lesu, v němž je několik desítek vztyčených kamenů. Malých i velkých. Kdo, kdy a proč je vztyčil se neví. Tajuplná atmosféra je znásobena chladivým stínem vysokých stromů.

Větší část mé cesty vede po pobřeží, na dosah moře. Moře je zde různorodé, odlišné barvou, vůní i vzhledem. Bosky se procházím po široké písečné pláži, po kolena se brouzdám ve vlnkách studené mořské vody. Písek je velmi jemný, údajně tak jemný, že se dříve používal do přesýpacích hodin. Obrysy písečných dun a majáku se rýsují proti zapadajícímu slunci. Voda je průzračná a při pohledu z dálky má hnědé odstíny, vlny šumí a vítr přináší mořskou vůni.

O patnáct kilometrů severněji je již pobřeží tvořeno různě velkými balvany, které jsou porostlé žlutým lišejníkem. Barva moře se změnila na blankytně modrou a na kamenech vykukujících nad hladinu sedí bílí racci. A když zapadající slunce přidá všemu zlatý odstín, je hra barev dokonalá.

Obešel jsem severní výběžek ostrova, na kterém stojí jeden z bornholmských majáků. Úzká pěšina zvolna stoupá do svahu tak, jak se zvedají útesy. Svahy jsou porostlé růžovým vřesem, ostnatými keři a kvetoucími keři planých růží. Téměř neznatelnou pěšinkou skrz houští dojdu na okraj srázu porostlého trávou ošlehanou větry od moře. Sráz se postupně svažuje, až přechází v kolmou skálu, o kterou se někde v hloubce rozbíjí vlny. Vracím se zpět na útesy, k nádhernému starému majáku, postavenému z ručně opracovaných žulových bloků, s kamenným a železným točitým schodištěm, s ochozem, z nějž je vidět do dálky. Slunce zapadá do moře a tma zakrývá ostrovní svět.

Západní pobřeží je vystaveno větru a vlnám, které se tříští o balvany. Pár metrů trávy a keřů dělí vykousaný břeh od cesty, po které jedu. Cesta je úzká, spojuje malé rybářské osady a samostatné domečky. Domečky jako z pohádky, malé, čisté, barevné, s okny k moři a svahem za zády. Vedle domečků se tyčí typické komíny udíren ryb. Vůně uzených ryb láká a uzené ryby, místní specialita, chutnají výtečně.

Loď Jantar mě odváží z ostrova. Slunce zapadá do moře a přítomnost se stává vzpomínkami. Celý ten jiný, krásný ostrovní svět mizí v postupujícím šeru. V Kolobrzegu vystupuji z lodi a první důstojník, se kterým jsem si na lodi povídal se loučí slovy "bye next year". Odpovídám "maybe"...