Krajinou Ölandu 2 – na jih za Dlouhým Janem

Z autobusu jsem vystoupil na první zastávce na Ölandu, na okraji městečka Färjestaden. Původně malá vesnice, která se rozrostla po výstavbě mostu spojujícího ostrov s pevninou. Domy zde mají lidé, kteří jezdí za prací na pevninu, ale chtějí bydlet na ostrově. Färjestaden jsem minul a po chvíli jsem přijel k prvnímu z mnoha větrných mlýnů, kterých je na Ölandu několik stovek. Jsou velmi rozmanité, některé jsou zděné, většina je dřevěných, některé chátrají, některé jsou zachovalé. Ne nadarmo se Ölandu také říká "ostrov větrných mlýnů".

Ostrov objíždím proti směru hodinových ručiček. Na nejjižnější cíp ostrova je to asi 60 kilometrů. Silnice nevede těsně kolem pobřeží, protože je zde moře mělké a jsou zde rozsáhlé pobřežní mokřiny, které tvoří hnízdiště mnoha druhů ptactva. Pokud si vzpomínáte na pohádku vyprávějící o putování Nilse Holgersona na hřbetě divoké husy, tak právě na Ölandu přistáli a odpočívali. Vnitrozemí jižní části ostrova potom tvoří step jménem Alvaret. Jižní část ostrova je využívána především zemědělsky a to nepřetržitě již od doby kamenné. Půda se zde ale neobdělává, ve stepi se pasou krávy a místní zemědělci jsou významnými producenty mléka.

Po pár kilometrech míjím u silnice jeden z mnoha runových kamenů. Jsou to vztyčené kameny, na kterých je runovým písmem zapsán nějaký text. Byly vztyčeny při různých příležitostech. O pár kilometrů dál je nejstarší runový kámen na Ölandu. Jmenuje se Karlevi Stenen a vztyčili jej pravděpodobně někdy v 10.století dánové při návratu z jedné z bitev.

Městečko Mörbylånga leží zhruba na půli cesty na nejjižnější výběžek. Je to na naše poměry malé městečko, spíše větší vesnice, ale na jižní polovině ostrova je největší a je přirozeným centrem této oblasti. Také je zde na dlouho poslední obchod. V Mörbylånga je rybářský přístav, který jsem nemohl minout. Rád pozoruji různé lodě a loďky, poslouchám křik racků hledajících zbytky ryb a potravy, rád cítím vůni mořské vody. Atmosféra v přístavu byla téměř magická. V nedělním dopoledni zde bylo liduprázdno, počasí bylo sychravé a mlhavé, moře splývalo s obzorem.

Poslední čtyři kilometry na konec ostrova vede úzká silnice. Nalevo i napravo je step porostlá nízkou trávou, keři a zakrslými stromy tvarovanými větrem a drsným počasím. Z obou stran je blízko moře, břeh je tvořen velkými i menšími oblými kameny. Před sebou již vidím siluetu majáku Långe Jan, neboli Dlouhý Erik. Kilometr před majákem stojí u cesty velký kamenný kříž. Je na místě, kde stávala kaple zasvěcená svatému Janovi. Kaple byla v 18.století rozebrána a materiál byl použit právě na stavbu majáku. Odtud i jeho název. Z majáku je úžasný výhled do okolí. Dokonce i počasí se osmělilo a na chvíli se rozestoupily mraky a vysvitlo sluníčko. Barvy krajiny jsou hned jasnější.

Od majáku pokračuji v cestě kolem ostrova podél východního pobřeží směrem na sever. Ostrov je osídlen již od doby kamenné. Svědky tohoto osídlení jsou zbytky prehistorických kamenných pevností, většinou kruhového tvaru. Jedna z nejznámějších je zrekonstruovaná pevnost Eketorp. Uvnitř pevnosti jsou kamenné stavby a příbytky, je to vlastně takový skanzen doby železné.

Od pevnosti pokračuji po silnici, téměř liduprázdnou krajinou. Nejsou zde žádné větší vesnice, vždy jen pár domů. Žili zde původně zemědělci, ale v dnešní době se oblast vylidňuje. Mladí lidé odejdou studovat na pevninu a zpět se již nevrátí. Statky se mění na víkendové domy, půdu kupují zemědělci, kteří zůstali.

Před večerem jsem dojel do kempu. Jsem v něm úplně sám. Je vlhko a docela chladno, teploměr na cyklocomputeru ukazuje šest stupňů. Kemp leží na břehu moře, hladina je klidná a tichá, okolní step se ztrácí v mlze. K dokonalosti atmosféry chybí už jen nějaký skřítek, který by se zjevil z mlh.