Vzpomínka na Norsko

V polovině června jsem vyrazil do Norska.
Už po třetí.
Poprvé byl hlavní cíl Trollstigen a Trollwegen, po druhé Rallarvegen a teď jsem chtěl projet nejvyšším silničním průsmykem.

Kolo už mám starší, je to takový otloukánek a případný další šrám mi náladu nezkazí.
A to je také důvod, proč se ho nebojím brát do letadla. Dokonce jsem dospěl do stadia (jinými slovy zlenivěl), kdy se mi nechce kolo rozebírat do papírové krabice a potom skládat a modlit se, že jsem něco nezapomněl doma.
Navíc shánění krabice pro zpáteční cestu.
Takže kolo ověsím brašnama s plnou výbavou a celé to obtočím igelitovou fólií a zpevním izolepou. Vlastně předtím pootočím řidítka a sundám pedály.
Při koupi letenky zaškrtnu "sportovní vybavení".

Jednou se mi sice stalo, že při odbavení slečna za přepážkou znejistěla při pohledu na neforemný velký balík, ale dotazem u kolegyně zjistila, "že to tak může být".

Po příletu na místo sundám igelit, smotám do ruličky, aby byl připraven pro zpáteční let, narovnám řidítka, našroubuju pedály a vyrážím.
Igelit také občas využiju jako podložku pod nafukovací lehátko při spaní pod širákem.

Z letiště jsem se přesunul vlakem do Otta a odtud už na kole. Prvním cílem je Lom, kde začíná slavná horská silnice číslo 55.
Ta prochází národní parkem Jotunheimen přes nejvyšší bod - chata Krossbu (1440 m n.m.) .
Je to skutečně zážitek, když v plném slunci člověk pomalu stoupá, kolem se to začíná bělat, všude jsou vidět potůčky, potoky a říčky z tajícího sněhu.Napřed jen jeho zbytky a pak už je bílo všude, kam až oko dohlédne.
U zmíněné chaty jsou sněhové bariéry u silnice i několik metrů vysoké.
Přitom slunce je pěkně ostré a přád je to na "krátký rukáv".

Dále od chaty se silnice narovnává a s mírným houpáním pokračuje zasněženou krajinou dál. Tady se projevuje plná výhoda kola - zastavit si kdy chci a kde chci. A kochat se a fotit. Auta to mají horší. Parkoviště u silnice jsou zatím neprohrnutá.

Kousek vedle se prohánějí běžkaři.
Podle turistických značek, které sem tam koukají ze sněhu, usuzuji, že i tento sníh jednou zmizí a lyžaře vystřídají chodci.
Pokračuji dál tou černou stužkou v bílé krajině, kolem se střídají hory a zamrzlá jezírka. Po několika desítkách kilometrů začínám klesat, krajina se mění, až je nakonec zase vše zelené.

Těžko popisovat. Jsem toho plný několik dalších dní.
Ještě několikrát vystoupám mezi sníh, ale už ne tak vysoko.
Hranice sněhu se zdá být poměrně nízko. Zima asi byla delší než obvykle.

Na dva tři dny se počasí otočí, je zamračeno, vrcholky okolních kopců jsou schované v mracích. Chvílemi mrholí, jednou dokonce vytahuji pláštěnku. Teplota padáz 25 na 12 stupňů. Snažím se to brát pozitivně a zvyšuji si příděl čokolády. To pomáhá.

Pak opět slunce.

Pokračuji mezi fjordy a nemůžu se nabažit. Nemám žádný pevný plán. Jen hrubě načrtnutou cestu a na křižovatce se rozhoduji stylem "tady by to mohlo být zajímavé" nebo "tady jsem ještě nebyl".

Dlouhé dny, kdy slunce zapadá kolem půlnoci a prakticky se nesetmí, podporují mou tuláckou povahu hledání si noclehu "až se mi chce" a ne být vázaný na přicházející soumrak.
Jak už jsem se zmínil, najít pěkné místo na přespání není problém a to upřednostňuji střechu nad hlavou. Přece jen je to Norsko a počasí je nevyzpytatelné.
Navíc v této brzké době se se západem slunce dost ochlazuje. Někdy padá teplota až k nule.

A tak potěší, když už se rozhlížím, kam by se dalo zašít a zahlédnu na kraji lesa, schované za stromy, dva opuštěné karavany. Jeden zamčený, ale u druhého vypáčené dveře a naštěsí vevnitř vše v pořádku. Jindy maringotka, dřevěná bouda, tábořiště s přístřeškem.

Jednou mě cesta dovedla do pohádkového údolí Litldalen a jak se tak při šlapání kochám, najednou skončí asfalt, závora. Z tabulky vedle se dovtípím, že je to začátek placené horské silnice Aursjovegen. Vracet se mi rozhodně nechce, kolo samozřejmě poplatek neplatí a je to výzva.

Sice je kolem deváté večer, ale slunko hřeje a tak z následujících avizovaných asi 100 kilometrů strach nemám.
Začátek byl krušný. Stoupání. A řádné. Bylo třeba se vyškrábat po štěrkové cestě o nějakých 900 metrů výše.

Dal jsem si do těla. Nicméně krátké zastávky a pohledy zpět dolů na vzdalující se údolí a kýčovitá panorama mi vždycky dodaly sil. A pak nahoře už jen snesitelné houpání.

Citelně se ochladilo, ale moc jsem to nevnímal. S úžasem jsem hltal měnící se krajinu, skály zbarvené mechem a zapadajícím sluncem, hluboký kaňon opodál, místy zbytky sněhu, jezírka, všude kolem zurčící potůčky, chvílemi mlha prozářená sluncem. Prostě nepopsatelné.

Až kdy slunce zcela zmizelo, jsem si v nastalém šeru uvědomil, že tady může i mrznout a na to můj spacák, podřízený zásadě minimalistické výbavy, rozhodně není.

Protože sem tam podél cesty se objevila víkendová chatička, zkoušel jsem za kliku, zda náhodou není otevřeno. Marně. Nikde ani živáčka. Bodejť. O půlnoci.

Na jednu zchátralou přístupnou boudu jsem narazil. Ale dvoucentimetrové škvíry mezi deskami mi nedávaly naději, že bych strávil zbytek noci v teple. Do toho občas rozcestí, kdy jsem horko těžko hádal správný směr a hrubá mapa stažená z netu mi v tom moc nepomáhala.

Když už jsem se smiřoval, že pojedu celou noc (zbývalo mi snad 60 kilometrů a na té štěrkové cestě se závodní tempo rozhodně nasadit nedalo), upoutal mě vpravo rovný plácek - tábořiště pro stany. Prázdný. A to hlavní - kousek dál dřevěná bouda. Z povinnosti opět sáhnu na kliku... Otevřeno. On to byl záchod.

Nicméně pohled dovnitř mi vrátil dobrou náladu. Prostorná místnost sloužící zároveň jako sklad pro nářadí, čistá a zateplená. Jen ten suchý záchod v rohu. Ale přikrytý víkem a nepáchl. A co kdyby. Přesně podle hesla "když je nouze nejvyšší...".

Druhý den jsem dojel zbytek cesty. O Norsku jsem si před cestou prostudoval kdeco, ale o téhle silničce jsem tedy netušil.

Mimochodem téměř na každém hřbitově jsou záchody. Stále otevřené, perfektně čisté, prostorné a na takové úrovni, že bych se za něho ani doma nestyděl.
I tam jsem jednou přespal. Pořád lépe než mrznout venku.

Možná se do Norska ještě jednou vrátím. Více na sever. Zkusit si to projet po pobřeží od Trondheim po Lofoty.

Pro zajímavost, cestovné mě přišlo na nějakých pět tisíc, k tomu několik trajektů a pak už jen jídlo. Hádám tak tři tisíce za jídlo. A to doby, kdy mi stačil chleba a margarín jsou pryč. Takže sýry, rybí konzervy, čokolády, sušenky, zmrzlina, fazole... vždycky se dalo najít něco za rozumnou cenu.

A ty konspirační teorie, že za supermarketem jsou v kontejneru naházené potraviny, kterým vypršela záruční lhůta, včetně včerejšího chleba, se vúbec nepotvrdily.
Dodatečně jsem se dočetl, že tohle plýtvání bylo dost kritizované a tak se to už nepraktikuje.