Želivka, Vltava, Berounka, Sázava

30.06.2014 - 03.07.2014 (pondělí - čtvrtek)

Jen těžko se najde někdo, a to docela narychlo, pokud zjistíte, že máte několik dní volna. A těch pár dní chcete strávit cyklovýletem na čtyři dny, nejraději s nějakým podobným cyklonadšencem, asi tak, jako jste vy. Na to, abych si naplánoval lokalitu a trasy, mi stačí něco málo hodin. Nějaké představy nosím neustále v hlavě, takže není obtížné si sepsat itinerář a ještě trasy vložit do navigace. No, a jelikož nikdo z mého okolí neměl čas, vyjíždím sám. Tedy s kolem naloženým natěžko.

pondělí

Na pondělí hlásili meteroologové ochlazení a dešťové přeháňky. Teploty do 20 °C. Ráno a v noci na dnešek se jim předpověď počasí vyplnila. A podle nejnovější předpovědi počasí se má postupně oteplovat a začít vylézat sluníčko. Asi do 10.00 hodin ještě poprchávalo, ale na nebi a radaru se to začalo měnit k lepšímu. Tedy pro mě. Takže po desáté vyjíždím. Ze zdomu v Dolním Městě přes Kouty, Bojiště, Kožlí, Hněvkovice a Nesměřice k hrázy vodní nádrže Švihov na řece Želivce. A dál přes obec Hulice k nedokončeným mostům protektorátní dálnice. Tam se mi povedl jeden nepříjemný kousek. Ještě nikdy v životě se mi nepodařilo přetrhnout řetěz na kole. Až tady. Špatná volba, těžký převod, výšlap kopce ve stoje a v přehazování, mi odlít někam do neznáma čep řetězu. Štěstí, že s sebou vozím nějaký kousek řetězu s sebou a šel do tohoto řetězu na kole zanýtovat.

Prohlídl jsem si mosty a za mírného mrholení se vracím do Hulic. Odtud po cyklostezce 004 okolo Trhového Štěpánova do Vlašimi. Cesta mě přivedla k obchodu Billa, zrovna se krásně oteplilo, svítí sluníčko, je nádherně. Došel jsem si koupit něco k jídlu a na posečený mezičce naproti krámu se při jídle vyhřívám. Jen narychlo se kouknu k vlašimskýmu zámku, projedu centrem a šlapu to ven z města, směrem na nejposvátnější horu v Čechách, na Velký Blaník. Přes Kondrac a Lesáky po zelený turistický cestě. Jenže to šlapu po zelený obráceným směrem. Asi tak po kilometru jsem si toho všiml, obracím směr a vjíždím do lesa ve správném směru. Stoupám a stoupám po lesní cestě, jak to jde, až to na kole už nejde. 400 metrů pod vrcholem na mě zívají schody. Docela slušně se rozpršelo. Ve smrkovým lese jsem před deštěm částečně uschovám, takže se deštěm zatím nezabývám. Zanechávám kolo plně naložený a nezamčený, opřený o smrk asi 30 metrů od cesty a jdu si to vzhůru na kopec. Nikde ani živáčka, jsem tu úplně sám osamocený. Výšlap ke dřevěné, uzamčené vyhlídkové věži. Vracím se ke kolu, přestává pršet, tak to je dobré. Sjezd do městečka Louňovice pod Blaníkem, v zámecký restauraci si dávám dost pozdní oběd, či brzkou večeři. Ještě, že jsem se nadláb. Ty kopce, co mě čekali...já tedy nečekal. Dneska jedu po dlouhý době víc jak sto kiláků s bikem naloženým natěžko. Tak taky teď k večeru už to není žádný fofr. Stále si však nechávám nějakou tu sílu v zásobě. Nešlapu nadoraz, to by nebylo dobrý. Mám ještě před sebou tři dny, který si chci na kole užít. Do dnešního cíle na Živohošť jsem to beztak naplánoval kolem osmý večer a to tak nějak bude.

Takže z Louňovic pod Blaníkem stoupáníčkem přes Ratměřice a Jankov stále výš a výš přes Strženec, Jinošice a Líštěnec k zámku Líšno. Ten je tak jako plno jiných takovýchto staveb v soukromém vlastnictví a taktéž i soukromě využíván. Je mi to vskutku úplně jedno, kdo to má a co s tím dělá. Já tu jen projíždím kolem na kole. Ale potěší mě, když je o jakýkoliv majetek dobře postaráno. Pokračuju dál přímým směrem přes Nesvačily, přes Dlouhou Lhotu, která je mimochodem, tímto směrem, jó dost dlouhá. Opačným směrem se dá projet velmi rychle. Z vrchu dolů. Na kopci před Neveklovem se naposledy občerstvuju, trošku se vydýchat, abych do dnešního cíle nedorazil jako uštvaný zvíře. No, už se těším, až si tam dám točený pivko, u stolu, sedět na lavici nebo na židli a už jenom taknějak rozjímat. Tato představa mě vyhoupla zpět do sedla. Sjezd do Neveklova, vyšloupnout to přes Stranný a pak už jen...nádnerný... poslední... sjezdeček k Živohošťskýmu mostu. Tam se nachází klidný lesní tábořiště. Na pěkným místě si stavím stan. Je příjemný poslouchat takový ten jemný, blahý, dovolenkový šrum. Milá teplá sprcha a pak přišlo to Ono! Orošené... zlatavé... natočené...pivečko. K tomu šťavnatý utopeneček, klídeček, pohodička. Já dneska už nic jiného nechci. Dnešní trasu jsem tedy natáhl na 131 km se stoupáním 2 227 m .

úterý

Ráno raníčko vstávám něco málo po sedmý hodině. Svítíčko sluní, vypadá to na pěkný den. Snídám, balím, převlíkám se, všechny činnosti najednou a beze chvatu. Řeku Vltavu přejíždím přes Živohošťský most o půl deváté. Sic do kopce, nicméně po pěkný asfaltový silnici zdárně vyšlapávám v paprscích dopoledního sluníčka, někdy ovšem schovaný v širokých stínech lesního porostu. Přes Chotilsko, Nový Knín a další dvě vesničky sjíždím do Mníšku pod Brdy. První cíl tohoto dne .

Provádím monitoring malé, ale hezké zámecké zahrady. I když je teprve deset hodin dopoledne, mám hlad, jako vlk. Začnu tedy zahrádkařit. Do jedné restaurační zahrádky na náměstí v Mníšku mě tento nepříjemný pocit hladu zlákal. Nejen hlad, ale přeci jen, dobré jídlo, pokud je to možné a dostupné, je vždy příjemný a potěší. Po hodince strávenou v tomto malebném městečku pokračuju dál. Výšlapem cca 2 km nad Mníšek, na poutní místo Skalka s barokním kostelíkem, klášterem, poustevnou a křížovou cestou. Moderní asfaltovou hřebenenovou cyklostezkou se dostávám na rozcestí U Šraňku. Už doma nastavená navigace mi ukazuje, kudy dolů z těchto kopců. Je to cesta pro horáka, prudčí kamenitý sjezd. Já toho na mé krosce projel už taky mnoho. Tentokrát jsem však celkem slušně naložený, na těch kamenech jsou to občas prdy, v Drdách. Dole pod kopcem zjišťuju nějaké vybrace zadního kola. Háže mi to se zadkem. Dráty jsou v pořádku..., ale co to vidím? Plášť je jaksi vydutý. Co teď? Napadá mě, že částečně vypustím tlak ze vzdušnice a zkusím jet dál. Boule na plášti se viditelně zmenšila, tak opatrně jedu. Do kempu, kam to mám naplánovaný už to je necelých 15 km. Tam aspoň shodím ten náklad na zadním nosiči. I takto volím štěrkovou cyklostezku s asfaltovou silnicí tak padesát na padesát. Zas začal plášť krapet více házet, ale to už jsem v kempu v Měchenicích. Dostávám výhodný ubytování v chatce, cena téměř stejná, jako kdybych si stavěl stan. Předem platím na dvě noci. Dávám si pivko v recepci kempu, a dostávám tip na cykloprodejnu. Oproti plánu ze zdomu je to jiným směrem, ale to mi neva. Přizpůsobím se. Nu což, tak se podívám jinam.

Před druhou hodinou odpoledne tedy beru směr Praha. Po 12 km jsem na Zbraslavy u toho vytipovaného obchodu. Ale je to bída s nouzí. Doteď bych nepomyslel, že v Praze najdu tak mizerný krám. A to má podél pražských cyklostezek v tomto okolí i viditelný reklamy. Dva mizerný laciný pláště. A to nemám žádnýho speciála, normální tovární velice rozšířený rozměr. V navigaci hledám trasu do Radotína. A cesta tam je. Přes řeku Berounku pěší most. Dvakrát se doptávám místních obyvatel. Slušný cykloobchod, nic malýho ani nic velkýho. Výběr plášťů je. Ze dvou vybraných sázím na jeden. Hned na místě plášť vyměňuju a tak prohlížím ten starý. Možná 5 km už bych na něj nepřejel. Zevnitř potrhaný plátno. Jsem rád za vyřešený trable, že už se můžu věnovat zase ježdění. I když i takovéto věci k cykloturistice patří a musí se s nimi čas od času počítat.

Po 15 hodině odpoledne vyhlížím, kam se dojet podívat. Projíždím údolím lomů, sic po silnici, se dostávám k obci Ořech. A pak to mažu přes pár vesnic, pod hradem Karlštejn a po cyklostezce převážně podle řeky Berounky do Všenova. A odtud nádherným stoupáníčkem po modrý turistický cestě. Na dvouch kilometrech bezmála dvěstě výšových metrů. To se tělo zahřeje. Za podchodem pod rychlostní silnicí se sklidňuju na silnici do Trnové. Pak najíždím znovu na modrou, abych sjel dost prudkým sjezdem po kamenitý lesní cestě do Měchenic, no a to už jsem u kempu. Je sedum večer, tak akorát si dát točený a něco zdlábnout k večeři. Tak si počítám ujetou vzdálenost . 45 km ze Živohoště do kempu v Měchenicích + 16 km do obchodu v Radotíně + 46 km projížďka přes Karlštejn do kempu v Měchenicích = 107 km . A celkový stoupání = 2 203 výškových metrů. V devět jsem usnul jak špalek...

středa

V chatce na posteli se mi spalo nádherně. Ani mi nevadil dosti silný ruch z hlavní silnice hned za kempem. Vedle spali dva poláci, taky cykloturisti. Chlap se ženskou ve středním věku si vyjeli na deset dní. Teď jsou v polovině cesty, cestujou jen na kolech a přespávají po kempech v chatkách. Tak se mi zdálo, že tu ženskou cyklocestování bere víc a její partner jede skoro jako z povinnosti. Ale je to jenom taková moje domněnka, co jsme spolu prohodili pár slov a co postřehnete, jak se říká, tak mimochodem.

Doma jsem si na dnešek naplánoval poznávací okruh po Praze. Trasu mám uloženou v navigaci a celý den pojedu pravděpodobně podle ní, protože já Prahu skoro vůbec neznám. Z kempu vyjíždím o půl devátý. Ráno jsem nemusel nic balit, večer se sem zase vrátím. Tak jak jsem včera končil, dnes začínám. Z Měchenic modrou turistickou kamenitou lesní cestou výšlapem vzhůru. Nešláp jsem si ani jednou ,i když jsem to měl v určitých místech jen tak tak. To je začátek. Ale mě výšlapy takovýmto terénem baví. Je to technický i silový zároveň. Z Trnové už nejedu po silnici, jako včera, ale jednou z místních cyklostezek vyjíždím na vrch Kopanina s věží, místní dominantou, televizním vysílačem Cukrák. Lesem sjíždím ke Zbraslavy a pak cyklostezkou po uličkách na Zbraslavské náměstí a k zámku Zbraslav. Abych se dostal na druhý břeh řeky Vltavy, musím se kousek vrátit zpátky proti proudu , přejíždím most Závodu míru a tam najíždím na vltavskou cyklostezku. Po pravém břehu Vltavy jedu asi jeden km a vedle docela složitýho silničního dopravního uzle přejíždím po Radotínském mostě na levý břeh Vltavy. Cesta mě dovedla na Lahovickou lávku. Na Lahovickém mostě přes řeku Berounku. Krátká zastávka u vyhlídkové plošiny vyrobené z ocelové konstrukce a je odtud vidět soutok řek Berounky s Vltavou. Paradoxem, ta širší je Berounka.

Na levém břehu řeky Vltavy pokračuju v dnešní cyklojízdě dál. U Malé Chuchle podjíždím jen hlavní silnici, abych se dostal na cyklostezku okolo Barandovských skal. Za nima uhýbám doleva přes Hlubočepy, abych mohl vjet a projet hezký Prokopský údolí. Po cyklostezkách se dostávám k Nepomuckému rybníku. Zde se najednou ocitnete uprostřed obytných zón velkoměsta. Na kteroukoli stranu se podíváte, všude jen sídliště, vysoké obytné budovy, dobře udržované a rozlehlé parky. Tak to je trochu jiný svět, než na který jsem zvyklí. Nemyslím horší nebo lepší, prostě jiný. Dál se posouvám díky navigaci, jinak bych tu snad i zabloudil. A i takto popravdě řečeno, ani nevím, kudy to vlastně projíždím. Držím si severní směr přes další a další obydlený oblasti. Ale něco se změnilo. Jsou tu taky normální baráky. Už ani nevím ,kde přesně, ale v Lídlu si kolem poledního kupuju něco k jídlu ,na místě to zdlábnu, a až po tomto obědě jsem se nějak dostal na Bílou horu. Ruzyňskými uličkami se prosmýkám až k Evropský ulici a za ní je klidné Šárecké údolí. Podle Šáreckýho potoka je to hezký, klidný a převážně z kopce svezeníčko. Tedy tím směrem, co se pohybuji já. Asi tak devět kiláků k řece Vltavě, do ní se Šárka vlévá. Podle plavebního kanálu a přes Císařský ostrov se dostávám do pražské části Trója. Pak nastává dlouhý průjezd hlavním centrem Prahy. Po pravém břehu Vltavy a proti jejímu toku. Moje trasa vede přes Libeň, Karlín, Dvořákovo nábřeží, kolem Karlova mostu a dál po různě pojmenovaných nábřežích. Pak stojím pod Vyšehradem a na něj si vyšlápnu. Někdy si sem zase budu muset udělat výlet. Najít si více času a v klidu si to tu s někým projít. Na pořádný pokoukání to chce několik hodin. Vracím se zpátky k řece Vltavě, na nábřeží, už se nechá jet i svižným tempem. Za Podolím doleva, přes Braník a Krč vjíždím do další zelené oblasti našeho hlavního města. V Kunratickém lese a cyklostezkou proti proudu Kunratického potoka je to, jako kdyby jste si pustili klimatizaci. Projíždím ve stínu lesa a osvěžení přichází taky vlhčím vzduchem od potoka.

Městskou zástavbou Kunratic a Libuše, do dnešní poslední lesní pasáže. Potěšující a milý sjezd Modřanskou roklí podle Libušského potoka mě přivádí už poněkolikáté k řece Vltavě. Dneska už naposled. Nikam daleko už se od tebe do zítřejšího rána nepohnu. To slibuju. Však už nám po celý dnešní den toho dost napajdáno. Pod Radotínským mostem uzavírám můj už doma naplánovaný pražský okruh a o kousek dál si sedám u občerstvovací zastávky na jedno pívečko. Zajíždím ještě do Zbraslavy koupit si v obchodě něco k jídlu a pak už to mažu okolo lomu po dosti frekventovaný silnici ven z Prahy do kempu v Měchenicích. Takže i dnes padla stovka, mám v sedle 111 km a i po Praze se dá nastoupat slušná dávka, já nastoupal 1 542 metrů.

čtvrtek

Tak dneska se přesunu už jen domů. Je to teda pěkná štreka a podle řeky Sázavy je cestička dost nahoru a dolů. Ale převážně po asfaltu. V půl devátý odevzdávám klíč od chatky na recepci kempu a už s croskou naloženou natěžko vyjíždím. Bude pěkný slunečný den, od pondělka se neustále otepluje, každý den tak o dva stupínky. O víkendu předpovídají meteorologové třicítku, to už budu naštěstí doma. Já tyhle velký hici nemusím.

Řeku Vltavu přejíždím, už naposled, během těchto málo dní, na druhou stranu po starém davelském mostě. Soutok řek Sázavy do Vltavy je vidět ze silničního mostu. Ten je tedy asi nový davelský, i když už tak nový taky není. Další most v Davlích není. Stoupání se táhne až do Jílového. Při sjezdu měním asfalt za šotolinu, mám rád občas nějakou tu změnu terénu. Rozcestí Pod Drnkou, sjezd po cyklo devatenáctce, posázavské, ke Kamennému Přívozu železnici, po červené turistické cestě Prosečnice. Pak už teda zase po asfaltě. Týnec nad Sázavou prošlapávám bez zastavení, před Benešovem desetiminutovka na sváču. Průjezd Benešovem, po silnici k Divišovu. Zvoní mi mobil. Zítra abych šel do práce, sic jsem chtěl mít ještě dovču, ale jo, zítra půjdu obilním kombajnem kosit ječmen. Tak mi to vychází ještě dobře, taky mohl náš agronom volat včera.

Do Divišova se mi šlape výborně, mírný větřík do zad, lehký stoupání. Na oběd si sjíždím k řece Sázavě do Českého Šternberka. Časově je to suprový, je akorát poledne. Po „O" se kouknu ve Šternberku z mostu na řeku Sázavu a na dominantní středověký hrad. Posázavská cyklostezka č.19, na kterou najíždím, mě velkou část odpoledne povede. Její reliéf je hodně horem dolem, no ale přeci se nepovezu posázavským expresem. I když svezení v této lokálce má i svůj půvab. Moje trasa devatenáctkou začíná podle řeky, po rovince, jeden kilometr, poslední dnešní rovinka! A pak už se to jen zvedá a klesá. Přes Kácov, Zruč nad Sázavou. Zdaleka to není taková pohoda, jako dopoledne. Jak tomu někdo může říkat posázavská cyklostezka. Kdo si jí neprojede, nepochopí. Výjezd ze Zruče, krpál jak střecha. Krátká zastávka u Vlastějovický studánky. Plním si už skoro prázdný bidon. Kdybych věděl, co mě čeká za výšlap, nepolil bych si čerstvou vodou jen hlavu. Dlouhý výšlap do Jedlé a pak velice příjemný sjezd, po lesní asfaltce. Blížím se k domovu, poslední přejezd Sázavy, vlastně raději tedy, převedení se, po dosti chatrném mostě u Chřenovické železniční zastávky. Několik mnoho ztrouchnivělích prkýnek, sem tam už i ber prkýnka. Se divím, že přes to lidi chodí. Začínám opět stoupat. Mám toho dneska už dost, lezu jak šnek, už ani neudržím průměr od oběda, který jsem si dal, 12 km/hod. i se zastávkama. No ale co, abych dolez domů uštvanej jak pes, to ne. S vidinou dobrého kafíčka, zmrzlinkou, která se v mrazáku doma určitě najde, předtím ještě něco sežrat, co zbylo z oběda, vyšlapávám melechovský kopec. Tak celkově dnes při cestě dom mám najeto 124 km s úctihodným stoupáním 2 801 metrů, a to vezu slušně naložený kolečko.

Celková rekapilutace. Ne, že by mi šlo jen o ty kilometry a stoupání, vždyť jde o to se někam podívat, něco prožít, protáhnout tělo, občas vyřešit nečekané situace. Přitom si vyčistit hlavu z každodenních povinností, užít naprosté volnosti... no co vám budu povídat.

4 dny, 473 km, stoupání 8.773 výškových metrů (5.995 m natěžko, 2.778 m nalehko)