Po roce na Giru

Letošní Giro di Italia vrcholilo stejně jako loni v italských Alpách, což bylo dobrým důvodem vyrazit potrápit tělo a být při jedné z vrcholných cyklistických akcí roku. Protože jsem na základě loňských zkušeností věděl co mně přibližně čeká, docela kvalitně jsem potrénoval a v úterý 22. května vyrazil směr Pfalzen 
Z domova jsem vyjel okolo osmé hodiny směr Freistadt, abych měl dostatečnou časovou rezervu a dobře jsem udělal. Před nájezdem na dálnici se převrátil kamión s dřívím a na dlouhou dobu byla silnice uzavřená. Další cesta přes Salzburg a Brenner byla už bez komplikací, takže jsem do cíle dojel asi 3 hod. před dojezdem etapy. Ta byla středně kopcovitá, pouze závěrečná část z Chiens byla pěkná střecha. Jen jsem nasednul na kolo, potkal jsem kamaráda s partou cyklistů, kteří si část etapy do cíle projeli. Já jsem si zmíněný kopec projel tak z poloviny a po dojezdu etapy jsem dal ještě asi 10 km v okolí.
Cesta do Campitella, kde jsem měl zajištěné ubytování, nebyla právě jednoduchá. Navigace mně dovedla k silničce, kde byl zákaz vjezdu. Protože jsem neměl žádnou mapu, nevěděl jsem jaký jiný cíl mám nastavit Po dojetí do Brunecku (kdo lyžoval na Kronplatzu, zná) mně napadlo vyměnil v navigaci aktualizovanou kartu a pomohlo to. Za vytrvalého deště a za tmy jsem dojel přes Arabu a Passo Pordoi (okolo 2230 mnm, silnice téměř bez provozu) do Canasei, kde začala navigace opět „blbnout". Z doby, kdy jsme zde lyžovali jsem si přibližně pamatoval, kterým směrem by Campitello mělo být, ale navigace mně tvrdošíjně posílala příkazem
„Bude-li to možné, otočte se do protisměru" na zcela opačnou stranu. Vzhledem k počasí a tmě jsem o človíčka nezavadil, takže jsem se došel zeptat na recepci v hotelu a konečně jsem do Campitella dorazil. Tady ovšem navigace také nefungovala, takže jsem vůbec netušil, kde by pension Tyrolia, kde jsem měl ubytování zajištěné, měl být. Nakonec to vyřešil telefonát a paní domácí si pro mně dojela autem, když jsem jí udal, kde čekám. Takže poučení - nespoléhat na navigaci a mapu vždy s sebou!
Ubytování jsem měl zajištěné na tři noci v Garni Tyrolia Strada de Pie 57 Campitello di Fassa tel. +39046270343 za 35 euro se snídaní. Doporučuji, vybavení kvalitní, snídaně pestré a bohaté. Další den sem přijela tříčlenná skupina cyklistů ze středních Čech také za Girem.
Ve středu 23. 5. se jela etapa Pfalzen - Cortina d´Ampezzo. Průjezd Gira v Caprille se očekával mezi 14:24 -14:44 a dojezd na Passo Giau v 16:27 - 17:00. Vyrazil jsem autem přes Passo Fedaia (asi 2070 mnm) které je pod Marmolaldou a je zde pěkně velké jezero Fedaia. Po zdolání průsmyku jsem zaparkoval auto a vyrazil na kole. Měl jsem to připravené tak, že počkám na průjezd závodníků v Caprille a pak dojedu přes Selvu di Cadore na Giau. Nakonec jsem na průjezd v Caprile nečekal a jel jsem rovnou po Via Rovei na Giau. Silnice se až za Saviner di Laste mírně vlnila mezi ca 1000 mnm a 1100 mnm. a od odbočky na Via Rovei (cca 1004 mnm) začalo pravidelné stoupání do Selva di Cadore až do 1340 mnm. Tady mně potkal úsměvný zážitek. Policajta na křižovatce jsem se ptal německy, kde je turistické informační centrum. Se širokým úsměvem mi sdělil „Non capisco" tak jsem to zkusil svou chatrnou angličtinou „Where is the tourist informationen oficce pleas?" Opět široký úsměv a "Non capisco „Italsky jsem to nezvládnul, tak jsem si pomyslel - asi víte co, mávnul jsem rukou a pokračoval dál. Tady jsem si dal se spoustou dalších cyklistů krátký odpočinek a začala „makačka" na Giau, do 2236 mnm. Na závodníky jsem čekal asi 1 km před horskou prémií a už zde bylo jasné, že to pro Romana Kreuzigra nebude žádná sláva. V úniku projelo asi 5 závodníků, co jméno to aspirant na přední umístění a tady Roman zcela určitě měl být také, když chtěl skončit „na bedně".
Pak jelo ještě několik odpadlíků z vedoucí skupiny, potom osamocený Tiralongo a teprve za dlouhou dobu Roman doprovázený dvěma kolegy z Astany. Do cíle v Cortine to bylo z Giau už jen asi 15 km stále z kopce. Podrobnosti zná každý, kdo se o Giro zajímal z informačních medií.
Cesta zpátky byla v pohodě až u auta jsem měl neobyčejný zážitek. Z protější stráně se valilo obrovské stádo ovcí, v jehož čele šlo 7 oslů a vše řídil jen jeden člověk se psem. Stádo pokračovalo okolo mého auta přes brod a teprve tam jim pomáhala ještě jedna žena.
Další den se jela rovinatá etapa do Vedelaga. Původně jsem se chtěl podívat na San Pelegrino, kde jsme lyžovali, ale teprve po cestě jsem to změnil. V Moeně místo doleva na Pelegrino jsem pokračoval rovně a dojel jsem se podívat do cíle páteční etapy do Alpe di Pampeago. Z Campitello (ca 1420) vedla silnice stále z kopce přes Pozzu did Fassa, Moenu do údolí Fiemme až k Teseru (ca 900 mnm) rychlost se pohybovala většinou mezi 30 a 50 km/hod., prostě pohádka. Z Tesera začalo stoupání na Pampeago. Věděl jsem, že zde nejsou žádné serpentiny, čekal jsem proto poněkud mírnější stoupání, ale mýlil jsem se - často bylo 15 %, maximální 16% a průměrné 9,8 %.
Okolo silnice, tak jako ostatně na všech průjezdních passech, byla zaparkována spousta karavanů a projíždělo hodně cyklistů. Asi v polovině stoupání se ochladilo a začalo pršet. Déšť jsem přečkal schovaný v lese, zkomplikoval mi však při zpáteční cestě sjezd. Nerad bych si totiž ustlal a typický cyklistický úraz (zlomená klíční kost) mám už dávno za sebou a nerad bych to opakoval. Jak byl při cestě do Tesera příjemný sjezd, zpátky to bylo stále do kopce, udělalo se vedro, ale docela to ubíhalo. Zvláště když se za mně zavěsil chlápek, se kterým jsme pak jel až do Campitela. V Pozze di Fassa jsem se zajel podívat k hotelu Lastei, kde jsme byli na zimní rekreaci před třemi roky. Celkově jsem najel 85 km, včetně stoupání na Pampeago.
Cestou jsem potkával, jak už jsem se zmínil výše, celou řadu cyklistů a potěšitelné bylo, že jich hodně bylo z Česka (někteří s sebou vlaječky, další podle toho jak se bavili - podle vybavení a oblečení se to už dávno nepozná. Starší generace ví, o čem mluvím...) V pátek 25. května se jela etapa do Pampeaga, kterou velmi překvapivě vyhrál Kreuziger. Udělal tím radost celé řadě krajanů, kteří mu přijeli fandit. Chci věřit, že je za fantastickým výsledkem jen jeho potvrzení příslušnosti k absolutní světové špičce a fakt, že už nebyl po ztrátě na Giau pro favority nebezpečný V pohodě a beze spěchu jsem se nasnídal, sbalil a vyrazil autem přes Moenu a Tesero na etapu z Travisa do Pampeaga. Jelikož jsem si den před tím prohlédl na kole Pampeago
rozhodnul jsem se pro další pass - Lavaze, kterým závodníci projížděli. Málem
jsem měl však dost značné komplikace, protože už v Teseru byla uzavřená silnice pro auta, ale měl jsem kliku. Na křižovatce v Teseru se právě policajtka dívala jiným směrem, tak jsem projel a při odbočce na Lavaze mně sice policajt ze silnice vyhnal, ale právě tam, kam jsem potřeboval - tedy směr na Lavaze... Nahoru se valila spousta pěších a cyklistů. Na Lavaze jsem se přifařil k jednomu karavanu a sledoval průběh etapy v televisi, takže jsem věděl, že si Roman vede velmi dobře. Před tím jsem si na kole Lavaze sjel a těch 7 km vyšplhal až do cíle horské premie. Auto jsem měl přímo na vrcholu. Maximální stoupání bylo asi 13 %, zvládnul jsem to v relativní pohodě, samozřejmě v tempu přiměřeném věku a váze.....
Roman tady jel ještě za skupinou uprchlíků, ale pak je předjel a celou etapu vyhrál !!!
Po projetí Gira a otevření silnice jsem pokračoval autem opět dolů z Lavaze přes Rauth, Bolzano a Merano do Schlanders, kde jsem měl rezervované ubytování na dvě noci. Celá cesta měřila asi 90 km a navigace mně překvapivě dovedla až před barák.
Bydlel jsem v pensionu Pernthaler Hofer Strasse 18 za 30 euro za noc se snídaní. Ubytování i snídaně byly opět na vynikající úrovni, přičemž o 5 euro / noc levnější nežli v Campitelu. K pobytu ještě pár poznámek. Už z dřívější doby vím, že se člověk v Jižním Tyrolsku domluví dobře německy, což má samozřejmě své historické důvody. Přesto je dost výrazný rozdíl mezi severní a jižní částí. Na severu jsou většinou první nápisy v němčin až potom v italštině, jižněji je to obráceně. Stejně tak je to s domluvou přes němčinu. Na severu bez problémů, jižněji velmi často narazí člověk na lidi, kteří němčinou nevládnou. Rozdíl byl i ve spaní. V Campitelo prostěradlo s dekou, ve Schlanders normální načančaný polštář s povlečenou dekou.
V sobotu 26/5 se jela královská etapa s cílem na Passo dello Stelvio (Stielfserjoch). Docela úsměvně působí prohlášení organizátorů, že chtějí letos Giro „lidštější", když v předposlední etapě připravili pro závodníky 5 horských stoupání, z toho jedno na pověstné Mortirolo (už ten název napovídá..) a závěrečný pamlsek do cíle. Jedná se o druhý nejvyšší alpský silniční průsmyk (první jen o pár metrů vyšší Col de I´Iseran 2770, kam honí cyklisty při slavné Tour de France. Stelvio má 2757 mnm, jinde i 2763) a spojuje Bormio s Pradem. Celá silnice měří 48,5 km, má 87 zatáček sklon až 15%. Zpravidla je otevřená od začátku června do konce září.
Původní můj úmysl vyjet autem na vrchol, sjet do Bormia na kole a vyšplhat zpět do cíle před závodníky vzal za své ihned po příjezdu do Schlanders, kde jsem se dozvěděl od vedoucího podniku, že je průsmyk pro auta uzavřen.
Takže šlo jen o to, jestli pojedu tam i zpět na kole, nebo se popovezu autem. Nakonec jsem se z časových důvodů rozhodnul pro druhou možnost. Autem jsem vyjel až do Trafoi, kde byla silnice uzavřena. Docela jsem měl problém s hledáním místa pro zaparkování, protože stejný nápad jako já měla spousta cyklistů a ostatních návštěvníků Gira. Už jsem se obával, že budu muset sjet zase dolů a najít parkoviště jinde. Rozhodně jsem měl vyjet dříve. Zástupy cyklistů byly skutečně nekonečné a když uvážíme, že se stejný nápor na vrchol konal od Bormia, je jasné, že v cíli bylo pěkně narváno. Samotné 14,5 km dlouhé až 15% stoupání se 48 zatáčkami je zážitkem samo o sobě. Silnice byla vybudována v létech 1820 - 1826, měří skoro 50 km (z Bormia 22 km, z Prado 27,5 km), od Prado má převýšení 1972 m, průměrné stoupání 7,2 %, maximální stoupání 15%, od Bormia má převýšení 1576 m, průměrné stoupání 7 % a maximální stoupání 12 %. Já jsem jel s davy cyklistů od Prado z Tafoi, závod jel od Bormia). Většina cyklistů jela na silničních kolech, těm horským jsem záviděl převody. Těch mých 34 : 28 je pohodových tak do 10% stoupání, ale pak už to bolí. Mým hlavním problémem není však věk ani zmíněný převod, ale kila navíc. Ač jsem, jakmile to počasí dovolilo, dost trénoval a upravil jsem jídelníček, stejně se mi podařilo shodit jenom 3 kg....Proto jsem velmi srdečně pozdravil odpočívající trojici mých vrstevníků, kteří kila navíc měli na první pohled s dovětkem „Konečně vidím pořádný chlapy", kteří ale přiznali, že občas kola vedou.
S obdobným stoupáním mám už trochu zkušeností (loni dvakrát Grosglockner Hochalpinstrasse, v Kitbühelu Horn, Pläckenpass aj. alpské silnice). Proto mně nechávalo chladným, že jsem byl z počátku velmi často předjížděn. V závěru jsem spíše předjížděl já o mnoho let mladší borce, což si vysvětluji tím, že ti dobří už dávno dojeli do cíle a ti slabší přepískli tempo.
Po dojetí na vrchol jsem ihned opustil myšlenku, že sjedu směrem k Bormiu a budu čekat na závodníky tak kilometr před cílem. Prodrat se davem s kolem a na silnici by bylo velmi komplikované. Sehnal jsem však perfektní místo na haldě sněhu s výhledem na obří obrazovku
(sledoval jsem závod od 80 km do cíle) asi 60 m před cílem a zažil jsem tak i rozdávání reklamních dárků od pořadatelů (čepice, deštníčky, tleskátka aj.)

Jedinou vadu moje „tribuna" měla - zábly nohy od sněhu, což by vyřešily návleky, které jsem si na rozdíl od celé řady ostatních nevzal.
Nejlépe celou obtížnou etapu zvládnul Belgičan Gend, dobře se drželi Kreuziger, který s nejlepšími držel krok asi až do 6 km před cílem a celkově dojel 15. se ztrátou málo přes 9 minut, druhý náš závodník Bárta dojel 82. s téměř 40 minutovou ztrátou na vítěze.
Sjezd dolů byl docela náročný hlavně pro několik „bláznů", kteří předjížděli zprava, zleva na samé hranici rizika. Když jsem se převlékal u auta, jela nahoru houkající sanitka. Také jsem kroutil hlavou nad mladým párem, kteří zdolali Stelvio na tandemu a za sebou měli vozík s dítětem. Nahoru proto, že to dokázali vyjet a dolů nad tím, jak hazardovali se zdravím nejen vlastním...!
V každém případě je Stelvio pojem mezi cyklisty srovnatelný s Hochglocknerskou Hochalpinstrasse. Pravidelně vždy první sobotu v září nebo poslední sobotu v srpnu se zde koná „Den cyklistů", kdy je silnice vyhrazena pouze jim. Od roku 2007 se vyhrazuje pro cyklisty v souvislosti s touto akcí i silnice ze Santa Maria přes Umbrailpass ze Švýcarské strany. Loni se této akce zúčastnilo 6725 cyklistů. Letos bude Den cyklistů na Stelvio - Stilfserjochu v sobotu 1. září a informace si můžete zjistit na tel. čísle +390473830430 nebo e mailem na: bike@stelvioípark.it nebo na [email protected] Rovněž se zde organizuje amatérský závod v polovině června se startem v Pradu.
Po dojezdu do Schlanders jsem se odměnil dobrou večeří a pivem, jenom byl problém s usnutím. Těžko říci, jestli to bylo s přetažení, nebo vinou dojmů ze Stelvia.... Nedělní cesta domů přes Nauders, Landeck a Salzburg byla rychlá a bezproblémová. Už vícekrát jsme se vraceli či odjížděli na dovolenou v neděli, kdy nejezdí kamióny a jede se daleko lépe.
Kolo (Trek Madone 4,5) sloužilo perfektně bez jediného defektu, jenom jsem musel vyměnit pláště - zadní byl sjetý až na textil a docela jsem se zhrozil, v jakém byl stavu. Přitom byl na kole nový asi od března.
Závěrem konstatuji, že se akce „Giro" perfektně povedla a určitě, pokud to zdraví dovolí, vyrazím za rok zase. Jenom budu muset upravit převody, případně zkrátit výjezdy „do nebe", protože věk člověk nezastaví. A ten už budu mít skutečně „hřbitovní"...