Středomoří 2 – Všechno, co se třpytí

Foto: Autor

„Nejsem zbabělec a nezradil jsem sám sebe!" přesvědčuji se polohlasem na peróně nádraží v Savoně.
„Sto kilometrů v lijáku, co bych z toho měl? Nezávodím, mám dovolenou!"

Pražce drncají a mrholení, co pozoruji z okna, mě utvrzuje v přesvědčení, že jsem udělal dobře. Za deset euro mě vláček doveze i s kolem ze Savony do města Ventimiglia, kde je poslední italská železniční stanice před francouzskou hranicí.

Táhlý kopec, protivný průjezd několika delšími tunely, a pak už jen dolů.
France! Viva la France!

Ujel jsem jen pár kilometrů do kopce, ale mám pocit, jako bych k hranicím sladké Francie přijel přes půl Evropy a přitom zdolal devatero hor a devatero řek.

„Bonjour, ça va?" usmívám se a zdravím kolem jdoucí jako retardovaný blbeček, a místo lehkého poklepávání na čelo, mě ti lidé bezelstně odpovídají: „Hezký den, pane, šťastnou cestu!" a já vím, že šťastná bude, protože v téhle zemi plné brblajících kverulantů, tou věčnou nespokojeností tak nápadně podobných těm našim, se na sebe všichni stále usmívají a jsou k sobě milí, což nám u nás doma nezřídka a pohříchu tak chybí.

Je to zvláštní a snad až symbolické.
Otočím-li se za sebe, na východ, směrem k Itálii pozoruji šedočerné mraky valící se děsivě z hor až k pobřeží, pohlédnu-li směrem k Francii, vidím blankytnou oblohu, azurové moře, pláž se slunícími se nedočkavci.
Tomu doma neuvěří, je druhého května a tady už je opravdové léto.

A tak si přišlápnu vstříc té podmanivé modři, abych se tu samým dojetím nerozseděl jako pecka. Nalevo moře s promenádou, napravo hotely, kavárny, restaurace a apartmánové domy, korzující turisté s fotoaparáty na krku, občas kolem mě prosviští ti pestrobarevní v předklonu, co se v houfu ženou vpřed. „Jeďte si hoši, já se neženu, mám před sebou slabých 40 a mám na to celé odpoledne!"

A pak trošku nahoru a zase trošku dolů, a je tu Monako, kde se všechno třpytí a leskne a já, jen mírně omšelý a opocený si tam připadám velmi nepatřičně, asi jako kdybych ve svých cyklogaťkách vyrazil na ples do vídeňské opery.

Nemám žádný plán jak město projet, vím jen, že musím stále podél vody.
Tak mě nepřekvapí, že nábřeží je uzavřeno, nějak se propletu mezi těmi kovovými bariérami, zdolám pár schodů nahoru i dolů a Monako se slavným Monte Carlem je za mnou, aniž bych jen zahlédl proslulé casino či palác toho nemravného knížete.
Líto mi to není ani trochu, protože co jsou všechny paláce světa, proti stezce, klikatící se nad útesy podél pobřeží. Chvilku jedu, chvilku kolo vedu, často posedávám na lavičce a teskním, poněvadž tu jsem sám. Vím, že i když to vyfotím, co nejlépe dovedu, a co nejpodrobněji popíši se všemi superlativy, na které si vzpomenu, krásu onoho okamžiku už nikdy nikomu nepředám, a to je velká škoda.

Knížectví opouštím spíše zadními vrátky, než hlavní branou, vlastně ani nevím, kde jsem překročil hranici, honosné vily, které vlastně ani nevidím, spíše jen tuším za vysokými ploty mě provází skoro až k městu Nice.

Nevím, jestli ten nečekaný střet s tím azurovým třpytem, únava z vynášení kola do schodů, nebo snad zvláštní postavení Merkuru vzhledem k Venuši, začínám být sentimentální a to jsem na cestě teprve druhý den.

Přemítám, kdybych náhodou byl tak nehorázně bohatý a mohl si pořídit takovou tu vilu za vysokou kamennou zdí, tady někde poblíž, jestli bych ji opravdu chtěl a jestli bych se cítil šťastnější, tady v tom okázalém lesku. Celkem jednoznačně si odpovídám záporně.

Je mi dobře tam, kde jsem a na ty cesty do dálav stejně jezdím jenom proto, abych se o tom ujistil. Nebo ne?

Asi taky ne, protože Anglická promenáda v Nice je něco, co za to kodrcání se na kole stojí. Osm kilometrů dlouhé nábřeží, plné klokotajícího života, pláž, moře, secesní domy za palmovým stromořadím, to také není marné, tedy alespoň pro oko.

„Máme tady specielní místnost pro kola, přejete-li si jej uložit."
„Ne, děkuji, kolo bude spát na pokoji se mnou, postačí, dáte-li mi pokoj v přízemí."
„Jak si přejete, pane."
„Ne pane, naše restaurace je zavřená, ale je jich tady v okolí spousta!"

Baba jedna, prý spousta, jo, když „popojdeš" autem, pěšky tedy nic moc.

Jak, pivo jen z láhve?
On si myslí, že si sednu do restaurace na terasu a budu ucucávat pětkrát dražší pivo z flašky, přesně to, co můžu koupit vychlazené v supermarketu za rohem?

Tak krájím na pokoji paštiku ze sámošky, přikusuji bagetu a zapíjím to Kronnenburgem z plechovky.

Není všechno zlato, co se třpytí, je to tak.

Jindra Pařík 5.6. 2015

Anglická promenáda: https://www.youtube.com/watch?v=SAHDwQLeACU

Fotogalerie

05.06.2015 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 4.8

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (16 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |