11. Andorra la Vella

Foto: Autor

...když tu se v jedné zatáčce znenadání objevila mohutná skalní rozsedlina a za ní širá, stromy posetá pláň, kde říčka už neburácela, nýbrž na své zklidněné pouti k protilehlé straně roviny bublala pořád mírumilovněji. A tam na úbočí hor, kousíček nad utěšeně zelenou plochou toho zeleného sadu, se rozprostírala Andorra la Vella, nejdojemnější, nejubožejší hlavní město na světě.* napsal před devadesáti lety mladičký Richard Halliburton ve svém prvním cestopise - Královskou cestou za romantikou.

Což o to, údolí tu je a říčka jménem Valira stále bublá.
Jinak je všechno úplně jiné.

La Vella je moderní, neustále se rozpínající město. Těžké stavební stroje se zahlodávají do okolních skal, aby horám ukradli alespoň uzoučký pás, na kterém s obdivuhodnou rychlostí vyrostou nové budovy hotelů či obchodů. Všechny v jednotném stylu s fasádami z šedavé břidlice, hnědými rámy oken zdobených květy muškátů.
To město, více než jakékoliv jiné, připomíná ohromný obchodní dům nebo tržiště. Výlohy nahuštěné elektronikou, tabákovými výrobky a lihovinami, značkovými oděvy a parfémy, všude davy lidí spekulujících o výhodnosti koupě. Daňová, či spíše bezdaňová politika knížectví udělala z La Velly, a vlastně i celé Andorry, jeden ohromný bazar.

„A jak je to u vás s počtem obyvatelstva? Zvětšil se v průběhu staletí?"
„Nezvětšil, monsieur. Za posledních šest set let nedělá rozdíl víc než dvě stovky. Teď máme něco mezi pěti tisíci osmi sty a šesti tisíci duší - tolik nás je odjakživa a tolik nás bude na věky. Vyhlídky na zprůmyslnění, které by přilákalo přistěhovalce, neexistují. Rozmnožit se nám souzeno není." * To tvrdil Halliburtonovi andorrský president v roce 1921.

Dnes má hlavní město Andorra la Vella zhruba 20 tisíc obyvatel a celé knížectví pak 84 tisíc duší. Nic na světě není na věky a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Z Porta d'Envalira ve výšce 2400 metrů nad mořem do La Velly na tisícovce jsem sjížděl těch 17 kilometrů skoro dvě hodiny. Nespěchal jsem dolů, jako by mi bylo líto každého metru výšky, o který přicházím, pohledem jsem se mazlil s každým vrškem či domem, navštívil nejstarší kostelík toho pidistátečku, fotil vodopád. Stále jen z kopce do rozevírajícího údolí, nepochybně úplně stejnou cestou, kterou kdysi šlapal Richard se svým oslíkem.
Hotel čtyřhvězdičkové kvality za cenu baťůžkářské ubytovny ve Francii, koupelna v mramoru a vana s pěnou do koupele „Tady chci zůstat!"
Objednávám u hnědooké recepční ještě jednu noc. Zítra si dám pauzu, na kolo se ani nepodívám.
„Česká republika, kde je Česká republika?" brumlá si pro sebe ta jižanská kráska a zírá do monitoru.
„Česká republika je uprostřed Německa!" napovídám.
Široký úsměv bělostnými zuby „Ale já vím, kde je, já myslím tady u mě, v databázi na počítači. Praha, znám. Já jsem z Portugalska."

Portugalců žije v Andoře asi 15 procent z celkového počtu obyvatelstva. Jsou druhou nejsilnější národnostní menšinou, po Španělech, kterých je 28%. Samotných Andořanů je pouze 43%. Třetí nejsilnější menšinou jsou Francouzi, těch v knížectví žije 5 procent.
V obchodech a ve službách se mluví většinou španělsky, i když mateřštinou Andořanů je katalánština. Téměř všichni ovládají i mezinárodní dorozumívací nástroj, kterým je, jak říkají moji angličtí přátelé, „bad English".

Hned co jsem se ubytoval, začalo mrholit a v noci už pořádně lilo.
Měl jsem těžko uvěřitelné štěstí, celých 12 dni ani nekáplo.
„Teď ať si prší, bude se mi lépe spát. Zítra nevstávám a nikam nejedu!"
Zítra je už dnes a mám před sebou volný den.
Nebudu obíhat obchody a hledat nejlevnější supermobil, ani nebudu dlouhé hodiny postávat před kabinkou, ve které si Soňa zkouší nějaký úžasně zlevněný hadřík.

Během světové války, si tento trpasličí národ, který v ní jako jediný z účastníků neměl žádné želízko, uvědomil, že jsou ohroženy prastaré republikánské ideály jeho vlasti a rychle vyexpedoval ze svých šesti tisíc obyvatel devět mužů pod francouzské prapory. Tři z nich se vrátili s vyznamenáními, tři slepí nebo jinak postižení a tři padli k větší slávě nejmenšího ze spojenců v boji za obranu zásad považovaných za posvátné v republice, která je ze všech dosud existujících na světě nejstarší.
Těm třem hrdinům se na Place de la Concorde chystá pomník se zlatým nápisem ve francouzštině: Na věčnou památku tří Andořanů, kteří položili život, aby světu zabezpečili demokracii.* napsal tehdy Richard Halliburton.

Rozhodl jsem se, že ten pomník najdu.
Co na tom, že Andorra nikdy nebyla republikou, Richard neměl google.
Horší je, že v La Velle podle map není žádné náměstí Svornosti - Place de la Concorde.
Je-li ta deska někde, bude nejspíš v historickém centru města, a to musím najít, nebo se alespoň o to pokusit.
Prodírám se davy turistů po hlavní vzhůru, míjím obchodní dům Pyrénées, na vrcholku náměstí s kostelíkem, odbočuji vlevo do úzké uličky za ním a jsem tam. Casa del Val!
To je ten dům, ve kterém Halliburtona přijal andorrský president.
Symbol andorrské státnosti památka a zároveň sídlo vlády.
Tady je to historické centrum!

Zatímco na hlavní s obchody není pro turisty k hnutí, tady jsem sám. Skoro sám.
Ještě tu pobíhá s fotoaparátem nějaká maličká Japonka. Úzkou uličku střídá široké prostranství s monumentem připomínajícím výročí první andorské ústavy z roku 1993.
„Vyfotíš mě prosím?" a už ta holka zaujímá postoj a cení na mě chrup s úsměvem typu „sýr".
„Tak ty mě taky" snažím se nesýrovat a vypadat hrdě a odhodlaně.
„Domo arigato" děkuji řečí země vycházejícího slunce, aby si holka nemyslela, že jen proto, že tu trajdám v cyklistickém, jsem nějaký buran.
„Já ne Japan. Já Korea" zpraží mě s grácií, ukolní se a odcupitá.
Tak tohle neklaplo. A kde je ta deska těm třem padlým hrdinům?
Povede se mi alespoň tohle?

Prošel jsem všechny andorrské uličky nejméně dvakrát, našel několik soch a pomníků, tři historické fontány i městské divadlo, knihovnu, museum a prodejnu piva všech značek, ale ten pomník tam nikde není. Halliburton však i tohle napsal za mě:

Při posledním popatření na zelené a šťastné Andorrské údolí mnou projela vlna smutku, který mi také zněl v hlase, když jsem pobídl osla do kroku a zvolal:
„Do Španěl, Hannibale, do Španěl" *

Jindra Pařík 10.7. 2014

* Citováno: Richard Halliburton, Královskou cestou za romantikou, Orbis 1971, překlad Jiří a Slávka Poberovi.

Fotogalerie

10.07.2014 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 3.63

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (0 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |